Když jsme koncem prosince 1856 přijeli do Waukonu, zjistili jsme, že téměř všichni světitelé soboty litovali, že jsme přišli. Vládlo tu proti nám mnoho předsudků, protože byly rozšířeny řeči, které chtěly poškodit náš vliv.

Na večerním shromáždění jsem byla vytržena u vidění a moc Boží spočinula na shromážděných. Vyprávěla jsem, co mi Pán svěřil pro lidi. Bylo to: "Navraťte se ke mě a já se navrátím k vám a uzdravím všechno vaše odpadnutí. Odkliď sutiny od dveří svého srdce a otevři dveře, já vejdu a budu s tebou večeřet". Viděla jsem, že uvolní-li cestu a vyznají své chyby, Ježíš bude procházet naším středem.

Když jsem vydala své svědectví, začala jedna sestra jasným a určitým hlasem vyznávat a když vyznala, zdálo se, že se náhle otevřela brána nebes a byla jsem mocí Boží vytržena. Zdálo se mi, že je to hrozné, přece však krásné místo. Shromáždění trvalo přes půlnoc a bylo vykonáno velké dílo.

Další den začalo shromáždění tam, kde minulý večer přestalo. Ti, kterým bylo požehnáno v předešlém shromáždění, požehnání podrželi. Nespali mnoho, neboť Duch Boží na nich spočíval. Někteří vyznali své odpadnutí a nejednotnost s námi. Shromáždění trvalo nepřetržitě od deseti hodin dopoledne do pěti odpoledne.

Toho večera jsme byli zbaveni břemene, které bylo na bratrech a sestrách ve Waukonu. Ti na sebe vzájemně působili s horlivostí a mocí Boží, která na nich spočívala. Obličeje, které při našem příchodu byly smutné, zářily nyní nebeským pomazáním. Zdálo se, jako by nebeští andělé kráčeli kolem od jednoho ke druhému, aby dokončili dobré dílo, které bylo započato. Brzy jsme se mohli s bratry rozloučit a vydat se na cestu domů.