V New Hampshiru jsme museli bojovat s jakýmsi druhem duchovního magnetismu, podobným hypnóze. Byla to naše první zkušenost tohoto druhu a stala se takto: Když jsme přišli do Claremontu, řekli nám, že tam jsou dvojí adventisté. Jedni zapírají svou dřívější víru a druzí, kterých je málo, věří, že byli ve své minulé zkušenosti vedeni prozřetelnosti Boží. Odkázali nás zvlášť na dva muže, kteří měli názory podobající se našim. Zjistili jsme, že proti těmto mužům byly velké předsudky, ale my jsme usoudili, že byli pronásledování pro spravedlnost. Navštívili jsme je a přátelsky nás přijali a předcházeli si nás. Brzy jsme se dověděli, že si osobují dokonalé posvěcení a prohlašovali, že nemohou hřešit.

Tito muži byli velmi dobře oblečení a pohybovali se volně a nenuceně. Zatímco jsme s nimi rozmlouvali, přišel malý, asi osmiletý hoch, oblečený ve špinavých hadrech do pokoje, v němž jsme seděli. Byli jsme překvapení, když jsme se dověděli, že tento chlapec je syn jednoho z těchto mužů. Matka vypadala velmi zahanbená a rozzlobená, ale otec lhostejně pokračoval ve vyprávění o svých duchovních vymoženostech, aniž by věnovali svému malému synkovi nejmenší pozornost.

Jeho svatost náhle pozbyla v naších očích své kouzlo. Pohroužen v modlitbu a přemýšlení, odvrhnul od sebe všechnu práci i odpovědnost života, nezaopatřil svou rodinu nejnutnějším a nevěnoval svým dětem otcovskou pozornost. Zdálo se, že zapomněl, že čím větší je naše láska k Bohu, tím větší má být naše láska a péče o ty, které nám daroval. Spasitel neučil lenosti ani zbožnosti, která zanedbává povinnosti.

Tento manžel a otec prohlašoval, že dosažení pravé svatosti povznáší ducha nad všechny pozemské myšlenky. A přece seděl u stolu a jedl zemské pokrmy. Neživil se zázrakem. Někdo však musel jídlo, které jedl, opatřit, protože on se o to nestaral, neboť všechen svůj čas věnoval duchovním věcem. Jinak tomu bylo s jeho ženou, na níž spočívalo břímě celé rodiny. Byla nepřetržitě zaměstnána všelijakou domácí prací, aby měla všechno v pořádku. Její muž prohlašoval, že není posvěcená, že dovolí pozemským věcem, aby odváděly její myšlenky od věcí náboženských.

Myslela jsem na našeho Spasitele, který tak neúnavně působil pro dobro jiných. "Otec můj až dosavad dělá, i jáť dělám," (J 5,17) řekl. Posvěcení, jemuž učil Pán Ježíš se zjevovalo ve skutcích dobra, milosrdenství a lásky, jež vede muže a ženy k tomu, aby jiné měli za lepší, než jsou sami.

O víře jeden z nich řekl: "Vše, co máme dělat je věřit a tak nám bude dáno vše, oč Pána Boha prosíme."

Bratr White poukázal na to, že s tímto zaslíbením jsou spojeny podmínky. "Zůstanete-li ve mně, pravil Kristus, a slova má zůstanou-liť ve vás, což byste koli chtěli, proste a staneť se vám." (J 15,7) Vaše nauka víry musí mít základ, dodal.

Sestra jednoho z těchto mužů mne prosila o soukromou rozmluvu. Mluvila mnoho o úplném odevzdání se Bohu a pokoušela se přimět mě, abych řekla svůj názor na tuto věc. Zatímco mluvila, držela mou ruku ve své a druhou hladila něžně mé vlasy. Modlila jsem se, aby mě anděl Boží chránil před nesvatými vlivy, kterými na mě chtěla tato přitažlivá mladá žena působit svými krásnými slovy a něžným lichocením. Hodně mluvila o duchovních vymoženostech a velké víře svého bratra. Zdálo se, že se její myšlenky mnoho zabývají jím a jeho zkušenostmi. Cítila jsem, že musím být na stráži v tom, co řeknu a byla jsem ráda, když rozhovor skončil.

Tyto osoby, které činily tak veliká vyznání, klamaly ty, kteří nebyli na stráži. Mluvili hodně o lásce, která přikrývá množství hříchů. Nemohla jsem souhlasit s jejich názory a pocity a cítila jsem, že působí hroznou mocí ke zlému a byla jsem ráda, když jsem od nich odešla.

Jakmile jsme s těmito lidmi nesouhlasili v jejich názorech, osvědčovali tvrdošíjného, samospravedlivého ducha, který zavrhoval každé poučení. Přestože činili vyznání o velké pokoře, byli vychloubační ve svém mudráctví o posvěcení a odporovali každému odvolání se na rozum. Viděli jsme, že všechny našeho snahy přesvědčit je o jejich bludu byly marné, protože zaujali stanovisko, že nejsou učňové, ale učitelé.