Třikrát denně jsme se spojovali k modlitbě, aby Pán mého muže uzdravil a dal nám zvláštní milost, abychom byli ve svém utrpení zachováni. Tyto chvíle modliteb nám byly velmi drahé. Naše srdce byla často naplněna nevýslovnou vděčností, že máme ve svém utrpení nebeského Otce, kterému můžeme beze strachu důvěřovat. 4. prosince 1865 strávil muž bolestnou noc bez oddechu. Jako vždy jsem se modlila u jeho postele. Pánu se však nelíbilo seslat ulehčení. Můj muž byl nitřně znepokojen. Myslel, že zemře. Řekl, že smrt pro něho není hrozná.

V této věci jsem byla hluboce dojata. Ani chvilku jsem nevěřila, že můj muž zemře. Ale jak mohl být naplněn vírou? Prosila jsem Boha, aby mne vedl a nedopustil, abych učinila nesprávný krok, ale aby mi dal moudrost k nastoupení správné cesty. Čím vážněji jsem se modlila, tím silnější bylo mé přesvědčení, že musím svého muže vzít mezi bratry, i kdybychom se potom museli opět vrátit do Dansville.

Ráno přišel doktor Lay a já jsem mu řekla, že jestliže se do dvou nebo tří dnů stav mého muže značně nezlepší, že ho vezmu domů. Odpověděl: „Nemůžete ho vzít domů. Není schopen vydržet takovou cestu.“ Odpověděla jsem: „Půjdu. Vezmu svého muže s vírou a důvěrou v Boha. Rochester bude prvním cílem. Tam se zdržíme několik dní, potom pojedeme dále do Detroitu a bude-li to nutné, několik dní si tam odpočineme před cestou do Battle Creek.“

To bylo první oznámení mého úmyslu, o kterém se můj muž dověděl. Neřekl ani slovo. Toho večera jsme zabalili kufry a příští ráno jsme už byli na cestě. Můj muž cestoval pohodlně.

Tři týdny, které jsme se zdrželi v Rochesteru jsme strávili většinou na modlitbách. Můj muž navrhl, abychom zavolali bratra Andrewse z Maine a bratra a sestru Lindsayovou a jiné z Rooseveltu s prosbou, aby ti, kteří věří v Boha a pokládají to za svou povinnost, přišli a modlili se za něho. Tito přátelé přišli na jeho pozvání a strávili jsme 10 dní zvláštních a vážných modlitebních chvil. Všichni, kteří se zúčastnili těchto modlitebních chvil, obdrželi bohaté požehnání. Byli jsme často tak občerstveni nebeským vánkem milosti, že jsme mohli říct: „Kalich můj oplývá.“ Plakali jsme a chválili Boha za jeho bohaté spasení.

Ti, kteří přišli z Rooseveltu, se museli zase brzy vrátit domů. Bratr Andrews a sestra Lindsayová zde zůstali. Vzývali jsme Pána vážně dále. Zdálo se, že je to boj s mocnostmi temna. Mnohdy se chvějící se víra muže uchopila zaslíbení Božích a sladké a drahé bylo potom získané vítězství.

Večer o vánocích, když jsme se pokorně skláněli před Bohem a vážně prosili o záchranu se zdálo, že nebeské světlo na nás padá a já jsem byla obklopena viděním slávy Boží. Zdálo se, jako bych byla rychle nesena ze země k nebi, kde bylo všechno samé zdraví, krása a sláva. K mému uchu doléhaly zvuky melodické, dokonalé a okouzlující hudby. Bylo mi chvíli dovoleno dívat se na tuto scénu, než byla má pozornost obrácena na tento tmavý svět. Potom byla má pozornost upoutána na události na zemi. Pro svého muže jsem nabyla povzbuzujícího výhledu.

Okolnosti se nezdály být příznivé k nastoupení cesty do Battle Creek, avšak mé předsevzetí, že musíme jít, bylo pevné.

Naše cesta pokračovala dobře. Když přijel vlak do Battle Creek, očekávalo nás mnoho věrných bratrů, kteří nás ochotně přijali. Můj muž v noci dobře odpočíval. Příští sobotu šel do shromáždění a mluvil asi třičtvrtě hodiny, přestože byl slabý. Večer jsme se také zúčastnili večeře Páně. Pán ho posiloval, když šel s vírou vpřed.

Dlouhá nemoc mého muže byla těžkou ranou nejen pro mne a mé děti, ale i pro dílo Boží. Sbory musely postrádat mou i jeho práci. Satan triumfoval, když bylo dílu pravdy takto zabraňováno, ale díky Bohu, nebylo dovoleno nás zničit. Ač jsme byli patnáct měsíců odloučeni od činné práce, šli jsme znovu spolu ven, abychom pracovali mezi sbory. (viz 1T 485-495, 553-564)