Na jaře roku 1854 jsme znovu navštívili Michigan a přestože jsme byli nuceni jet cestou posetou kmeny stromů a bahnitými močály, neselhala má síla. Cítili jsme, že si Pán přeje, abychom navštívili Wisconsin. Rozhodli jsme se pozdě večer v Jacksonu vydat se na cestu.

Když jsme se připravovali k odchodu, cítili jsme velkou vážnost a navrhli jsme spojit se na modlitbě. Když jsme se v ní odevzdali Pánu, nemohli jsme udržet pláč. S pocitem oslavy jsme se odebrali na nádraží. Šli jsme do jednoho z předních vozů, který měl sedadla s vysokými opěradly v naději, že bychom mohli v noci trochu spát. Vůz byl však obsazen, proto jsme šli do vedlejšího, kde jsme si našli místo. Neodložila jsem klobouk jako obyčejně při nočním cestování, držela jsem cestovní tašku v ruce, jako bych něco očekávala. Mluvili jsme spolu o svých zvláštních pocitech.

Vlak ujel asi tři míle z Jacksonu, když se pohnul, narazil dozadu a dopředu a pak zůstal stát. Otevřela jsem okno a viděla jsem stát jeden vůz skoro na konci. Slyšela jsem výkřiky bolesti a nastal velký zmatek. Lokomotiva vykolejila, ale vůz, v němž jsme byli, stál na kolejích a byl asi sto kroků vzdálen od vedlejšího. Spojení nebylo polámané, zdálo se však, že náš vůz byl od předního oddělen, jakoby je někdo rozdělil. Zavazadlový vůz příliš poškozen nebyl a náš velký kufr s knihami byl bez úrazu. Vůz druhé třídy byl rozdrcen a jeho kusy i cestující byli vrženi na obě strany kolejí. Vůz, v němž jsme hledali místo, byl dost poškozen. jeden konec byl vyzdvižen na hromadu trosek. Čtyři cestující byli usmrceni nebo smrtelně zranění a mnozí byli těžce zranění. Poznali jsme, že Bůh poslal svého anděla, aby nás chránil. Šli jsme do domu bratra Smitha blízko Jacksonu a dalšího dne jsme jeli do Wisconsinu. Naši návštěvu o tomto státě Bůh požehnal. Výsledkem naší práce bylo obrácení lidí. Pán mě posiloval, abych snesla dlouhou cestu.