Zanedlouho po roce 1844 mi bylo dáno mé první vidění. Byla jsem na návštěvě v Portlandu u paní Hainesové, milé sestry v Kristu, mé věrné přítelkyně. Pět žen nás klečelo tiše u rodinného oltáře. Když jsme se modlily, přišla na mne Boží moc, jakou jsem dosud nikdy nepocítila.
Zdálo se, jako bych byla obklíčena světlem a vystupovala stále výše a výše od země, daleko nad tento temný svět. Ohlédla jsem se, abych na světě hledala adventní lid, ale nemohla jsem ho najít, až mi někdo řekl: "Podívej se ještě jednou, ale podívej se trochu výš." Pozvedla jsem svůj zrak a viděla jsem rovnou, úzkou stezku, která vedla vysoko nad světem. Po této stezce putoval adventní lid do města, které bylo na jejím vzdálenějším konci. Za nimi, na počátku stezky, zářilo jasné světlo, které, podle slov anděla, bylo půlnočním voláním. Toto světlo osvětlovalo vše podél jejich stezky, a proto nemohli upadnout.
Pokud se dívali na Ježíše, který šel před nimi a vedl je do města, byli v bezpečí. Ale brzy se někteří unavili a říkali, že město je velmi daleko, protože se domnívali, že tam dojdou dříve. Tehdy jim Ježíš dodával odvahy pozdvižením své slavné pravice, z níž vycházelo světlo osvětlující skupinu adventistů a oni volali: Haleluja. Jiní však nerozvážně pohrdali světlem, jež za nimi svítilo a říkali, že tak daleko je nevyvedl Bůh. Od takových světlo odešlo a zanechalo jejich nohy v úplné tmě, takže klesali, ztratili pohled na cíl a Ježíše a spadli ze stezky dolů do temného a bezbožného světa.
Brzy zazněl jako zvuk mnohých vod Boží hlas, který nám oznámil den a hodinu Ježíšova příchodu. Žijící svatí, jejichž počet činil 144.000 poznali a rozuměli tomuto hlasu, zatímco bezbožní si mysleli, že to bylo hřmění nebo zemětřesení. Když Bůh oznamoval tuto dobu, vylil na nás Ducha Svatého. Naše obličeje začaly zářit a odrážet Boží slávu podobně jako tvář Mojžíše, sestupujícího s hory Sinaj.
Všichni, kteří patřili ke 144.000, byli zapečetěni a dokonale sjednoceni. Na jejich čelech byl nápis: "Bůh, Nový Jeruzalém" a slavná hvězda obsahující Ježíšovo nové jméno. Když bezbožní viděli naše štěstí a svatost, rozhněvali se a ve své zuřivosti na nás chtěli vztáhnout své ruce, aby nás zavřeli do vězení. Ale když jsme ve jménu Páně pozvedli svou ruku, padli bezmocně k zemi. Pak satanovi následovníci poznali, že Bůh miloval nás, kteří jsme si vzájemně umývali nohy a pozdravovali se bratrským políbením a oni poníženě padli k našim nohám.
Brzy byly naše oči obráceny k východu, odkud se objevil malý, temný obláček, o velikosti asi poloviny lidské dlaně a všichni jsme poznali, že je to znamení Syna člověka. Všichni jsme se ve slavnostním tichu upřeně dívali na tento přibližující se obláček, který byl stále světlejší, zářivější a ještě slavnější, až se z něho stal velký, bílý oblak. Jeho spodní část vypadala jako oheň, nad oblakem byla duha byl obklopen deseti tisíci anděly zpívajícími nejlíbeznější píseň a na něm seděl Syn člověka. Jeho vlasy byly bílé a vlnité, splývající až na jeho ramena. Na jeho hlavě bylo mnoho korun. Jeho nohy byly podobné ohni, v pravé ruce držel ostrý srp a v levé stříbrnou trubku. Jeho oči byly jako plamen ohně, pronikající až do nitra Jeho dítek. Potom tváře všech zbledly a ti, kteří v Boha neuvěřili, vypadali jako mrtví. Pak jsme všichni zvolali: "Kdo může obstát? Je moje roucho bez poskvrny?" Andělé přestali zpívat a po určitou dobu bylo hrozné ticho, až se ozval Ježíšův hlas: "Ti, kteří mají čisté ruce a čisté srdce, obstojí. Má milost je pro vás postačující." Tu naše obličeje zazářily a každé srdce bylo naplněno radostí. Andělé začali opět zpívat a oblak se stále přibližoval k zemi.
Když Ježíš, zahalen v plamenech ohně, sestoupil z oblaku, zazněla Jeho stříbrná trubka. Podíval se na hroby spících svatých, pozvedl svůj zrak i ruce k nebi a zvolal: "Probuďte se! Probuďte se! Probuďte se, vy, kteří spíte v prachu země a povstaňte." Nastalo mohutné zemětřesení. Hroby se otvíraly a povstávali mrtví, oděni nesmrtelností. Když svatí, kterých bylo 144.000 znovu poznali své přátele, které jim vzala smrt, zvolali: "Haleluja!" V tomtéž okamžiku jsme byli proměněni a vtrženi do povětří, abychom se setkali s Pánem.
Všichni jsme společně vstoupili do jeho oblaku a sedm dní jsme vystupovali ke skleněnému moři, kde Ježíš přinesl koruny a svou vlastní rukou je položil na naše hlavy. Dal nám zlaté harfy a palmy vítězství. Zde, na skleněném moři stály 144.000 ve tvaru dokonalého čtverce. Někteří z nich měli velmi krásné koruny, jiní je neměli tak krásné. Některé koruny byly plné hvězd, zatímco v jiných jich bylo málo. Všichni byli úplně spokojeni se svými korunami a byli od ramenou až k nohám oděni překrásným bílým pláštěm. Když jsme šli po skleněném moři k bráně města, andělé byli s námi. Ježíš pozvedl svou mocnou, slavnou paži, uchopil perlovou bránu, otevřel ji na jejích třpytících se závěsech a řekl nám: "Vy jste očistili svá roucha v mé krvi, neochvějně jste zastávali mou pravdu, pojďte dále." Všichni jsme vešli dovnitř a cítili jsme, že k tomu máme plné právo.
Ve městě jsme viděli strom života a Boží trůn. Z trůnu vyvěrala řeka s čistou vodou a po obou stranách řeky byl strom života. Na jedné straně řeky byl kmen stromu a na druhé straně byl také kmen, oba z ryzího, průsvitného zlata. Nejdříve jsem se domnívala, že vidím stromy dva. Ale když jsem se podívala ještě jednou, viděla jsem, že u vrcholu jsou spojeny v jeden strom. Tak stál strom života na obou březích řeky života. Jeho větve byly skloněny nad místem, kde jsme stáli, jeho ovoce bylo nádherné a vypadalo jako zlato, smíšené se stříbrem.
Všichni jsme přišli pod tento strom a posadili jsme se, abychom obdivovali toto slavné místo. Tu k nám přišli bratři Firch a Stockman, kteří kázali evangelium království a které Bůh dříve uložil do hrobu, aby je ochránil a ptali se nás, co jsme prožili v době, kdy oni již spali. Pokoušeli jsme se vyprávět o našich největších těžkostech, ale ve srovnání s touto nesmírně velkou a věčnou slávou, jež nás obklopovala, se nám zdály tak malicherné, že jsme o tom nemohli ani mluvit a všichni jsme zvolali: "Haleluja! Jak snadno lze získat nebe!" Dotkli jsme se svých nádherných harf, až jsme rozezvučeli nebeské klenby.
Když jsem z toho vidění vyšla, zdálo se mi všechno změněné, temnota byla rozprostřena nad vším, na co jsem pohlédla. Ó, jak temný se mi zdál tento svět! Plakala jsem, když jsem zjistila, že jsem zde a toužila jsem po domově. Viděla jsem lepší svět a ten mi znechutil tuto zem.
Vyprávěla jsem toto vidění v našem shromáždění v Portlandu a všichni věřili, že je to do Boha. Věřili, že po velkém zklamání v říjnu Bůh zvolil tuto cestu, aby svůj lid potěšil a posílil. Duch Páně doprovázel svědectví a spočinula na nás vážnost věčnosti. Nevýslovná svatá ostýchavost mne pojala při pomyšlení, že já, tak mladá a slabá, jsem měla být zvolena za nástroj, jímž chtěl Bůh darovat svému lidu světlo. Zatímco na mně spočinula moc Boží, byla jsem naplněna radostí a zdálo se mi, že jsem obstoupena svatými anděly v nádherných síních nebeských, kde je jen pokoj a radost. Byla to smutná a trpká proměna - být probuzena ke skutečnostem smrtelného života.
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt