Více než dva roky před nehodou, která zavinila její smrt, trpěla sestra Whiteová méně obyčejnými slabostmi a nemocemi, než v kterémkoliv období svého života. Jednou ji téměř úplně opustily síly, ale znovu se zotavila a byla schopna chodit s přiměřenou lehkostí. Její ošetřovatelka s ní vyjížděla na procházku každý hezký den a bylo to pro ni blahodárnou změnou. Obyčejně sešla sama bez pomoci ze svého hořejšího pokoje do vozu. Její tělo se však více a více sklánělo pod tíhou let a její přátelé nemohli doufat, že bude ještě dlouho na živu.

Na jaře roku 1914 se sestře Whiteové dostalo té radosti, že ještě jednou viděla svého syna Jamese Edsona, který strávil v jejím domě několik týdnů. Zanedlouho po jeho odjezdu trpěla velkou slabostí, měla větší potíže, a proto se vzdala skoro všeho čtení. V následujících měsících si nechala často předčítat od jiných.

Přerušení její normální činnosti však nevedlo ke zmenšenému zájmu o pokrok Božího díla na celém světě. Stránky Review and Herald a jiných církevních časopisů jí byly tak drahé a cenné jako dříve a ona se vždy znovu radovala z dopisů přátel ze starých časů a často s vroucností vyprávěla o zkušenostech dřívějších dnů.

V jednom rozhovoru, který měla 2. prosince 1914 se zmínila o případu, který se stal před mnoha lety. Jistý bratr vyjádřil malomyslnost, pokud šlo o rozsáhlou a těžkou práci, která ještě bude muset být vykonána, dříve než by svět mohl být připraven na druhý příchod Kristův. Jiný bratr, plný pevné víry se k němu obrátil s obličejem vyjadřujícím vnitřní pohnutí a řekl: „Můj bratře, necháš se zmalomyslnit takovou vyhlídkou? Nevíš, že Bůh chce, abychom prostě v díle pokračovali? Nevíš, že by chtěl, abychom pokračovali v práci a stále pokračovali s vědomím, že je před námi vítězství?“

Bylo to také začátkem prosince roku 1914, když dosvědčila, že v noci slyšela hlasy, které volaly: Jděte vpřed, jděte vpřed, jděte vpřed! Stále usilujte vpřed!

Přestože toužila ve své práci pokračovat a zvláště si přála mluvit ještě veřejně, věděla, že jí sil ubývá a že nesmí příliš těmto ubývajícím silám důvěřovat. Bylo to pro ni skutečnou zkouškou, přece se však podřídila Boží vůli. Slyšte, jak se modlila při západu slunce v sobotu 26. prosince 1914 u rodinného oltáře, když se předtím modlili kazatel Farnsworth a jiní:„Ty vyslyšíš naše prosby, prosím tě, Pane, je-li to tvá vůle, pro lásku Kristovu mi dej sílu a milost, abych šla vpřed. Jsem však cele ochotna vzdát se svého díla v kteroukoli dobu, kterou uznáš za nejlepší. Pane, ty víš, jak toužebně si přeji vykonat ještě některé věci a ráda bych je vykonala, chceš-li mi dát sílu. Nechceme však naříkat,protože tys udržel můj život mnohem déle, než mnozí očekávali a než jsem očekávala sama… Dej nám světlo, dej nám radost, dej nám velkou milost, kterou máš pro ty, kdo ji potřebují. Prosíme o to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského.“

Její tělo bylo stále slabší a slabší, ale duch byl stále čilý. V jednom rozhovoru řekla: „Pán se stal mým pomocníkem, stal se mým Bohem a nemám jediné pochyby. Řekněte mi, v co bych mohla důvěřovat, kdybych nepoznala, že je mým vůdcem a mou oporou. Mám zrovna tak pevnou důvěru v Boha, že postaví mé nohy na hoře Sion, jako že žiji a dýchám a tuto důvěru si uchovám, dokud nezemřu.“

Když se její syn W. C. White 27. ledna 1915 po čtyřměsíční nepřítomnosti vrátil z pobytu na východě a jihu, byla zdánlivě tak silná jako v době, když od ní odcházel. Stále se ještě těšila dobrému zdraví a nemusela ležet, procházela se. Asi za dva týdny, jenom jeden den před úrazem, strávila nějakou dobu tím, že se s ním procházela po dvoře a hovořila s ním o všeobecných zájmech díla Božího.

V sobotu 13. února 1915 měla sestra Whiteová nehodu, která ji upoutala na lůžko a urychlila její smrt. Když šla v poledne z haly do své studovny, uklouzla a upadla. Její neteř May Wallingová, která byla nějakou dobu její ošetřovatelkou, byla blízko ní v hale a přispěchala jí na pomoc. Protože pokusy pomoci jí znovu na nohy byly bezvýsledné, zvedla ji sestra Wallingová na židli, vtáhla židli halou do ložnice a tak ji konečně dostala do postele a zavolala do sanatoria v St. Helena lékaři.

Prohlídkou a rentgenem byla zjištěna zlomenina v levé kyčli. Bylo přirozeně nemožné zjistit, kdy se zlomenina kosti stala - zda před pádem a zavinila pád sestry Whiteová na zem, nebo jako výsledek pádu.

Neklid v příštích dnech a nocích byl provázen velmi nepatrnými bolestmi. Ano, od počátku ušetřil Pán ve své milosti svou letitou služebnici prudkých bolestí, které jsou obyčejně spojeny s takovýmito zraněními. Normální příznaky otřesu také chyběly. Dech, teplota a krevní oběh byly skoro normální. Doktor Klingerman a doktor Jones, jeho kolega, dělali vše, co mohla lékařská věda poskytnout, aby své pacientce poskytli co nejvíce úlevy, ale při jejím vysokém věku mohli dát jen málo vyhlídek na konečné uzdravení.

V týdnech a měsících své poslední nemoci byla sestra Whiteová udržována toutéž vírou, toutéž nadějí a důvěrou, která vyznačovala její celou životní zkušenost ve dnech její síly. Její osobní svědectví byla stejně radostná a její statečnost pevná. Cítila, že její čas je v Božích rukou a že Boží přítomnost ji stále provází. Nedlouho po tom, co se pro úraz stala bezmocnou, svědčila o svém Spasiteli: „Ježíš je mým oslaveným Vykupitelem a miluji ho celou bytostí. Vidím světlo v jeho světle. Mám radost v jeho radosti a pokoj v jeho pokoji. Vidím milosrdenství v jeho milosrdenství a lásku v jeho lásce.“ Sestře Sáře McEnterferové, která byla dlouhá léta její sekretářkou, řekla: „Budu-li jen moci vidět svého Spasitele tváří v tvář, bude plně uspokojena.“

V rozhovoru s jinou osobou řekla: „Moje statečnost je založena v mém Spasiteli. Mé dílo je téměř ukončeno. Když se dívám do minulosti, necítím ani nejmenší pochyby a malomyslnost. Jsem tak vděčná, že mě Pán ochránil pře pochybami a malomyslností že mohu stále ještě zvedat korouhev. Znám toho, jehož miluji a jemuž má duše důvěřuje.“

S úvahami o své smrti pokračovala: „Cítím, že čím dříve, tím lépe. Takové jsou mé pocity stále - čím dříve, tím lépe. Nemám myšlenky malomyslnosti nebo zármutku. Nemám nad čím naříkat. Kéž mě Pán provází vytyčenou cestou a vykoná se mnou své dílo, abych byla vytříbena a očištěna. To je všechno, co si přeji. Ví, že mé dílo je vykonáno. Nemělo by smysl říkat něco jiného. Bude se radovat, až přijde můj čas a bude mi dovoleno ulehnout a odpočívat v pokoji. Nepřeji si prodloužení života.“

Po modlitbě pisatele těchto záznamů se jednou modlila takto:

“Nebeský Otče, přicházím k tobě slabá jako zlomená třtina, která však ospravedlněním Ducha svatého bude patřit spravedlnosti a pravdě. Děkuji ti, Pane, děkuji ti a nechci se vyhýbat ničemu, co mi ukládáš nést. Ponechej své světlo, ponechej svou radost, svou milost nade mnou v mých posledních hodinách, abych tě oslavila. To je mým vroucím přáním a to je vše, o co tě prosím. Amen.“

Tato pokorná a důvěryplná modlitba té, která byla dlouhá léta vyvolenou nádobou ve službě Mistrově, byla plně vyslyšena. Měla útěchu, která je příčinou toho, že dítě velkého Otce světla a lásky se nebojí žádného zla, i když jde údolím stínu smrti. Jednou v sobotu, jen několik týdnů před tím, než naposledy vydechla, řekla svému synu:

„Jsem velmi slabá. Jsem si jista, že je to má poslední nemoc. Myšlenka na smrt mi přesto nedělá žádné starosti. Mám po celou dobru útěchu, že Pán je mi blízko. Nebojím se. Drahý Spasitel se mi stal tak vzácný. Stal se mým přítelem, opatroval mne v nemoci i ve zdraví.

Nedělám si starosti o dílo, jež jsem vykonala. Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla. Myslím, že zde nebudu dlouho stonat. Neočekávám mnoho utrpení. Jsem vděčná, že máme v době nemoci útěchu života. Nestarejte se. Jdu jen malou chvíli před jinými…“

Pohodlná pracovna ve druhém poschodí domova sestry Whiteové byla nejvhodnějším místem pro nemocnou a ošetřovatelky. Zde ležela většinu času, obklopena starými známými předměty svého činného života, na něž byla tak dlouho zvyklá. Pokoj byl světlý a veselý. V jednom koutě bylo velké arkýřové okno, které zaplavovalo část pokoje slunečním světlem. Zde stála její stará psací židle. Ta byla proměněna v lenošku, do níž ji v prvních dvou týdnech skoro každý den zvedali. Rozhled z tohoto slunného kouta byl příjemný a poskytoval změnu. Ona se pak radovala z měnící se krásy jarní a časně letní doby.

Vedle její židle leželo na stole několik knih, jež napsala. Brala je často do rukou a prohlížela je a zdálo se, že se raduje, že je má blízko. Jako zachází láskyplná matka se svými dětmi, tak zacházela ve své poslední nemoci s těmito knihami. Často ji našli, když ji přišli navštívit, s dvěma nebo třemi knihami na klíně. „Cením a vážím si těchto knih jako nikdy dříve“, řekla jednou. „jsou pravda, jsou spravedlnost a jsou věčným svědectvím, že Bůh je pravda.“ Radovala se při myšlence, že i když už nemůže mluvit k lidem, její knihy budou mluvit za ni.

V dobách, kdy to její síla dovolovala, ji vyvezli v pojízdném křesle na slunnou verandu v horním poschodí. Z tohoto malého balkonu, pokrytého popínavými růžemi, se nabízel radostný výhled na nádherné panorama ovocných zahrad a vinic, hor a údolí.

Znovu a znovu pozvedala v prvních týdnech své nemoci svůj hlas v písni. Nejčastěji zpívala „Slyšeli jsme o jasné, svaté zemi…“.

Asi za čtrnáct dní po úraze dostala zprávu o dohodě zástupců knižní a misijní práce, která se podepsala v Mountain View, kde byly dohodnuty plány pro větší rozšíření tiskovin naší církve. Tato připomínka o zástupcích knižní práce ji ještě jednou přiměla k vyjádření radosti z toho, že dva roky předtím směla mnohé z nich osobně pozdravit ve svém domově. „Raduji se ze všeho, co dělají pro rozšíření našich knih. Nakladatelské odvětví našeho díla má mnoho co dělat s naší silou. Přeji si, aby udělalo vše, co má podle Božího plánu udělat. Jestliže naši vydavatelé knih udělají svůj díl práce věrně, vím podle světla, jež mi Bůh dal, že se známost přítomné pravdy zdvojnásobí až ztrojnásobí. To je důvod, proč jsem tak spěchala, abych měla své knihy hotové, aby mohly být dány rukou lidem ke čtení. Božím plánem také je, aby se značně rozšířily naše knihy v cizích jazycích. Tak podpoříme věc přítomné pravdy a dáme ji přednostní postavení. Pamatujme, že musíme denně prosit ve všech svých předsevzetích o sílu a osobní křesťanskou zkušenost. Jenom tehdy, zůstaneme-li v úzkém spojení s pramenem naší síly, budeme schopni dělat rychlý a přiměřený pokrok.“

Bylo mnoho návštěvníků, starých známých a jiných, kteří ji přišli v posledních měsících jejího života pozdravit. Někdy nebyla schopna staré spolupracovníky poznat, jindy je poznala. Když to bylo možné, hovořila s nimi. Nikdy nepřestala nacházet radost ze svědectví o dobrotě a láskyplném milosrdenství Božím. Měsíce před svou nemocí uváděla často místa Písma: „Zvítězili skrze krev Beránka, a skrze slovo svědectví“ a cítila se pokaždé posilněna, vydávala-li svědectví o Boží lásce a péči.

Jednou v sobotu odpoledne, když u ní byla rodina její syna, cítila zvláštní požehnání a dala mnohé dobré rady svým vnukům. „Pán je k nám velmi dobrý“, prohlásila, „budeme-li pokračovat v poznávání Boha, budeme vědět, že vzejde jako jitřní záře. Vyvstane-li ve vás nějaká otázka o tom, co je správné, podívejte se na Ježíše a on vás povede. Měli bychom každý plán přednést Pánu, abychom viděli, zda jej schvaluje… Pamatujte, že nás povede. Jsem každou minutu na stráži, aby mezi mne a Pána nic nepřišlo. Doufám, že se to nestane. Bůh dej, abychom se všichni ukázali jako věrní. Brzy bude nádherné shromáždění. Těším se, že jste mne přišli navštívit. Kéž vám Pán požehná. Amen.“

Nejen své vnuky a vnučky, ale celou mládež naší církve měla v láskyplné péči na svém srdci. Občas mluvila se svými ošetřovatelkami a s pomocníky o své knižní práci, o nutnosti moudré volby materiálu ke čtení pro mládež.

„Měli bychom mladým lidem radit, aby četli takové věci, které slouží k vybudování křesťanské povahy. Hlavní body naší víry by měly být vryty do mysli mladých lidí. Trochu je znají, ale nejsou s nimi seznámeni tak, aby je rádi studovali. Naše mládež by měla číst to, co bude mít zdravý svatý vliv na mysl. Potřebuje, aby mohla rozeznat, co je pravým náboženstvím. Je mnoho dobré četby, která neposvěcuje.

Nyní je čas a příležitost pro mladé lidi pracovat. Řekněte jim, že jsme nyní v nebezpečné krizi a že máme vědět, jak se pozná pravé posvěcení Bohu. Našim mladým lidem je třeba pomoct, aby byli přivedeni na vyšší místo a byli povzbuzeni. To se však musí stát správným způsobem, který jim pomůže k získání posvěceného srdce. Více než cokoli jiného, potřebují dobré, posvěcené náboženství.

Neočekávám, že budu ještě dlouho žít. Mé dílo je téměř vykonáno. Řekněte našim mladým lidem, že bych chtěla, aby je má slova povzbudila k takovému způsobu života, jaký se nejlépe hodí nebeským bytostem.“

Konec přišel v pátek 16. července roku 1915, dvacet minut před čtvrtou hodinou odpoledne ve slunném horním pokoji jejího domova v Elmshaven, kde strávila mnoho svého času v posledních šťastných a plodných dnech svého pilného života. Usnula v Ježíši tak tiše a plna pokoje, jako odchází k odpočinku unavené dítě. Okolo její postele byli shromáždění její syn W. C. White s manželkou, její vnučka Mabel White Workmanová, její dlouholetá věrná sekretářka Sara McEnterferová, její neteř a věrná ošetřovatelka May Wallingová a další z jejich neúnavných ošetřovatelek, sestra Hungerfordová, její hospodyně Tessie Woodburyová, její stará společnice a pomocnice Mary Chinnock Thorpová a někteří přátelé a pomocníci, kteří strávili v jejím domově a kanceláři mnoho let.

Několik dní před smrtí byla většinou v bezvědomí a ke konci se zdálo, že ztratila schopnost řeči a sluchu. Poslední slova, jež promluvila ke svému synu byla: „Vím, komu jsem uvěřila. Bůh je láska. Jistě dopřeje svému milému odpočinek.“ Jím je dlouhá noc čekání dne vzkříšení jen okamžikem a pro ty, kteří tu ještě zůstanou, nebude už doba čekání dlouhá, protože Ježíš přijde brzy, aby shromáždil své milé a vzal je s sebou domů, jak naše milovaná sestra sama prohlásila těm, kteří byli jednou v sobotu v době nemoci u ní: „Budeme všichni velmi brzy doma.“