Navzdory práci, starostem, odpovědnostem, jimž byl naplněn život mého muže, zastihly ho šedesátiny činného a silného na duchu i na těle. Třikrát měl mrtvici, ale díky Božímu požehnání, přirozené tělesné zdatnosti a přesnému zachovávání zdravotních zákonů se zotavil. Cestoval, kázal a psal znovu se svou obvyklou přičinlivostí a rázností. Třicet pět let jsme pracovali bok po boku v díle Kristově a doufali jsme, že zůstaneme spolu a dožijeme se jeho vítězného dokončení. Nebyla to však vůle Boží. Bohem vyvolený ochránce mého mládí, druh mého života, účastník mých prací a utrpení, mi byl vzat a zůstala jsem sama, abych dokončila svou práci a pokračovala v boji.

Jaro a časné léto roku 1881 jsme strávili spolu v našem domově v Battle Creek. Můj muž doufal, že si svou práci zařídí tak, abychom mohli odjet na tichomořské pobřeží a věnovat se psaní. Cítil, že jsme udělali chybu, že jsme se nechali svést očividnými potřebami díla a prosbami bratrů ke kázání, zatímco jsme měli psát. Můj muž si přál plněji přednést nádherný předmět vykoupení a já jsem dlouho chystala přípravu důležitých knih. Cítili jsme, že máme tato díla dokončit, dokud naše schopnosti jsou ještě nepoškozeny, že je naší povinností, kterou jsme dlužní dílu Božímu a sobě samým, odpočinout si od vřavy boje, abychom dali našemu lidu cenné světlo pravdy, kterou Bůh otevřel našemu duchu.

Několik týdnů před smrtí svého muže jsme se snažila přesvědčit ho o tom, jak je důležité, abychom vyhledali působiště, kde bychom byli osvobozeni od břemen na nás kladených, když zůstáváme v Battle Creek. Začal mluvit o různých věcech, které musely být vykonány dříve, než bychom mohli jít, o povinnostech, které někdo musí vykonat. Hluboce pohnut se potom ptal: Kde jsou muži, kteří vykonají tuto práci? Kde jsou ti, kteří budou mít nezištný zájem o naše ústavy a nebudou dotčeni jakýmkoli vnějším vlivem?

Se slzami v očích vyjádřil svou starost o naše ústavy v Battle Creek. Řekl: „ Můj život byl zasvěcen vybudování těchto ústavů. Připadá mi to jako smrt opustit je. Jsou jako mé děti a nemohu své zájmy oddělit od nich. Tyto ústavy jsou nástroji Páně k vykonání zvláštního díla. Satan se snaží zadržet a zničit každý prostředek, jímž Pán zachraňuje lidi. Kdyby velký nepřítel mohl utvářet tyto ústavy podle světského vzoru, bylo by jeho dílo splněno. Mou největší starostí je mít pravého muže na pravém místě. Jestliže ti, kteří mají odpovědná místa, nebudou mít dost mravní síly a budou nestálí v zásadách a nakloněni přijmout svět, bude tu dost těch, kteří se dají svést. Zlé vlivy nesmí převládat. Raději bych zemřel, než abych viděl, že tyto ústavy jsou špatně spravovány nebo odváděny od účelu, pro nějž byly zřízeny.

Ve svých vztazích k tomuto dílu jsem byl nejdéle a nejtěsněji spjat s dílem nakladatelství. Pro svou oddanost tomuto odvětví díla jsem třikrát padl, raněn mrtvicí. Nyní, když mi Bůh dal znovu duchovní i tělesnou sílu, cítím, že mohu jeho dílu sloužit jako nikdy dříve. Musím vidět, že nakladatelství prospívá. Ono je spjato s mým životem. Kdybych zapomněl na zájmy tohoto díla, pak ať je zapomenuto na má práva.“

Domluvili jsme se, že navštívíme v sobotu a v neděli 23. a 24. července stanové shromáždění v Charlotte. Rozhodli jsme se, že pojedeme v soukromém voze. Cestou můj muž vypadal vesele, přece však na něm spočívalo něco slavnostního. Chválil znovu Pána za obdržené požehnání a důkazy milosti a vyjádřil své vlastní pocity o minulosti a budoucnosti: „Pán je dobrý a chvályhodný. On je pomoc, již je možno najít v nouzi. Budoucnost se zdá temná a neznámá. Pán si nepřeje, abychom se nechali těmito věcmi znepokojovat. Přijde-li soužení, dá nám milost, abychom je snesli. To, čím pro nás Pán byl a co pro nás vykonal, mělo by nás učinit tak vděčnými, abychom nereptali a nenaříkali.

Tížilo mne, že mé úmysly byly falešně posuzovány a že mé největší snahy pomoct bratrům, povzbudit je a posilnit, znovu a znovu měly být namířeny proti mně. Měl jsem myslet na Ježíše a na jeho zklamání.“ Jeho duše byla zarmoucena, protože si ho nevážili ti, jimž přišel požehnat. Měl jsem přemýšlet o dobrotě a milosti Boží, více Boha chválit a méně naříkat nad nevděčnosti svých bratrů. Kdybych všechny své starosti vždy složil u Pána a méně myslel na to, co druzí říkali a dělali proti mně, měl bych více klidu a radosti. Chci se nyní sám hlídat, abych slovem ani činem nenarazil a potom pomoct svým bratrům jít s jistotou vpřed. Nechci se zdržovat truchlením nad jakýmkoliv bezprávím, které mi bylo způsobeno. Očekával jsem od lidí více, než jsem měl očekávat. Miluji Boha a jeho dílo a miluji též své bratry.“

Nemyslela jsem si, když jsme tak jeli, že to měla být naše poslední cesta, kterou spolu podnikneme. Počasí se náhle obrátilo z úporného vedra k mrazivému chladu. Můj muž se nachladil, myslel však, že jeho zdraví je tak dobré, že mu z toho nevznikne žádná trvalá škoda. Pracoval ve shromážděních v Charlotte a překládal pravdu mocně a jasně. Hovořil o tom, jaké potěšení mu působí mluvit k lidem, kteří se hluboce zajímají o věci, jež jsou jemu nejdražší. „Pán vskutku osvěžil mou duši,“ řekl , „když jsem druhým lámal chléb života. Po celém Michiganu volají lidé naléhavě o pomoc. Jak toužím po tom, abych je utěšil vzácnými pravdami, jenž se hodí pro tuto dobu, abych je povzbudil a posílil.“

Po návratu domů si můj muž stěžoval na lehkou nevolnost, oddal se však své práci jako obvykle. Každé ráno jsme vyhledávali les v blízkosti našeho domova a spojili se na modlitbě. Přáli jsme si co nejvážněji poznat svou povinnost. Přicházely stále dopisy z nejrůznějších míst s naléhavými prosbami, abychom navštívili stanová shromáždění. Navzdory našemu pevnému předsevzetí, že se budeme věnovat psaní, bylo pro nás těžké nezúčastnit se s braty těchto důležitých shromáždění. Prosili jsme opravdově o moudrost k rozpoznání, která cesta je pravá.

V sobotu jsme se odebrali jako obvykle do lesa a můj muž se modlil třikrát velmi vážně. Zdálo se, že nechce přestat volat k Bohu o zvláštní vedení a požehnání. jeho modlitby byly vyslyšeny, světlo a mír naplnily naše srdce. Chválil Pána a řekl: „Nyní přenechám vše Ježíši. Cítím sladký, nebeský mír a jistotu, že nám Pán ukáže naši povinnost, neboť si přejeme konat jeho vůli.“ Doprovodil mne do kaple a zahájil bohoslužbu písní a modlitbou. Bylo to naposledy, kdy měl stát za kazatelnou vedle mne.

Příští ráno měl silnou zimnici a následujícího dne jsem ji měla taky. Spolu jsme byli dopraveni k léčení do sanatoria. V pátek se příznaky mé nemoci zlepšily. Lékař mi řekl, že můj muž se stává spavým a že se musíme obávat zlého. Doprovodili mě ihned do jeho pokoje a jakmile jsem mu pohlédla do jeho obličeje, věděla jsem, že umírá. Pokusila jsem se ho probudit. Rozuměl všemu, co jsme mu řekli a odpovídal na všechny otázky, které mohly být odpovězeny „ano“ nebo „ne“. Zdálo se však, že není schopen říct více. Když jsem mu řekla, že myslím, že zemře, neprojevil žádné překvapení. Ptala jsem se ho, je-li mu Ježíš drahý. Řekl: „Ano, ó ano!“ Ptala jsem se ho, jestli nechce žít. Odpověděl: „Ne.“ Potom jsme poklekli u jeho postele a modlila jsem se za něho. Výraz míru spočíval na jeho obličeji. „Řekla jsem mu: „Ježíš tě miluje. Věčná ramena tě podpírají.“ Odpověděl: „Ano, ano“.

Bratr Smith a jiní bratři se potom modlili u jeho postele a vzdálili se, aby většinu noci strávili na modlitbě. Můj muž řekl, že necítí žádnou bolest, očividně však slábl. Dr. Kellog a jeho pomocníci dělali vše, co bylo v jejich silách, aby ho zachránili před smrtí. Pozvolna opět nabýval jasnějšího vědomí, byl však velmi slabý. Příštího rána se zdálo, že se trochu zotavil, ale asi v poledne dostal zimnici a upadl do bezvědomí. V sobotu 6. srpna roku 1881 v pět hodin odpoledne klidně a bez boje zemřel.

Tak náhlá a neočekávaná rána na mě padla jako drtící závaží. Byla jsem velmi oslabena, sebrala jsem všechny síly, abych zůstala až do konce u jeho postele, ale když jsem viděla jeho oči, které zavřela smrt, zhroutila jsem se vyčerpáním a vysílením. Nějakou dobu jsem se potácela mezi životem a smrtí. Plamen života hořel tak slabě, že by ho mohl zhasnout dech. V noci byl můj tep tak slabý a dech tichý, že se zdálo, jako by chtěl ustat. Jen požehnáním Božím a neustávající péčí a bdělostí lékařů a pomocníků jsem zůstala naživu.

Přestože jsem po smrti svého muže nevstala z postele, přenesli mne příští sobotu do kaple, abych se zúčastnila jeho pohřbu. Ke konci kázání jsem cítila, že je mou povinností vydat svědectví o cenné naději křesťana v hodině smutku a ztráty. Když jsem se zvedla, dostala jsem sílu a mluvila jsem asi deset minut a chválila milost a lásku Boží. Po skončení bohoslužby jsem doprovodila svého muže na hřbitov v Oak Hill, kde jsme ho uložili k odpočinku až do dne vzkříšení.

Mé tělesné síly se znovu zhroutily, ale moc Boží milosti mne zachovala. Když jsem viděla mého muže vydechnout, cítila jsem, že mi je Ježíš dražší, než mi byl v kterékoliv vzácné hodině mého života. Když jsem stála u svého prvorozeného a zatlačila mu oči, mohla jsem říct: „Pán dal, Pán vzal, budiž jméno Páně pochváleno.“ ale cítila jsem potom, že mám v Ježíši utěšitele. A když byl můj nejmladší vyrván z mého náručí a neviděla jsem už jeho hlavu vedle sebe na polštáři, mohla jsem říct: „Pán dal, Pán vzal., budiž jméno Páně pochváleno.“ A když ten, na jehož velkou lásku jsem se spoléhala, s nímž jsem třicet pět let pracovala mi byl vzat, mohla jsem ruce položit na jeho oči a říct: „Svěřuji ti svůj poklad až do den vzkříšení.“

Když jsem ho viděla zemřít a viděla mnoho přátel, kteří truchlili se mnou, myslela jsem : „Jaký protiklad! V hodině trýzně byl zesměšňován posměvači a tupen. Zemřel však a prošel hrobem, aby ho rozjasnil a osvítil, abychom my měli v smrti radost a naději a když ukládám své přátele, aby odpočívali v Ježíši, abychom mohli říci: Shledáme se s nimi!“

Někdy jsem cítila, že bych svého muže nemohla nechat zemřít. Ale potom se mi zdálo, že mi byla před mysl postavena slova: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.“ (Ž 46,11) Cítím velkou bolest, neodvažuji se však oddávat se neužitečnému trápení. To mrtvé zpět nepřivede. A nejsem tak sobecká, abych si přála, kdybych ho mohla probudit z jeho pokojného spánku, aby na sebe vzal opět boje života. Ulehl k odpočinku jako unavený bojovník. S příjemnými pocity se budu dívat na místo jeho odpočinku. Nejlepší způsob, jímž mohu já a mé děti uctít památku padlého je, že se chopíme díla tam, kde je zanechal a v síle Ježíšově je dokončíme. Chceme být vděční za roky, které mu byly dány aby byl užitečný a pro něho a pro Krista chceme brát z jeho smrti poučení, které nikdy nezapomeneme. Chceme se touto ztrátou stát k našim bližním laskavější a mírnější, shovívavější, trpělivější a ohleduplnější.

Beru na sebe životní dílo sama v plné důvěře, že můj Vykupitel se mnou bude. Zbývá nám ještě krátký čas k boji, potom přijde Kristus a tento život bojů skončí. Potom skončí naše poslední snahy působit s Kristem a rozšiřovat jeho království. Někteří, kteří stáli v předních řadách boje a horlivě odporovali vnikajícímu zlu, padnou na svých místech. Žijící se na padlé hrdiny dívají smutně, ale není čas s prací přestat. Musíme vyplnit řady, vzít korouhev z rukou smrti zemdlených a s obnovenou rozhodností zvěstovat pravdu a čest Kristovu.

Měli bychom odporovat hříchu a mocí temna jako nikdy předtím. Doba vyžaduje odhodlané a rozhodné jednání od těch, kteří věří přítomné pravdě. Když se doba čekání na Vykupitele zdá dlouhá, když ztrápení bolem a vyčerpaní prací netrpělivě čekáme, až budeme s poctou propuštěni z boje, pomysleme na to a ať tato myšlenka potlačí všechno reptání, že jsme ponecháni zde na zemi, abychom se setkávali s bouřemi a boji, abychom vytvořili křesťanské povahy, abychom se lépe seznámili s Bohem, naším otcem a Kristem, naším bratrem a abychom získali pro Krista mnoho duší pro život věčný. „Učitele však budou jako blesk oblohy, a kteříž k spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky.“ (Da 12,3)