Když jsem byla v srpnu 1868 v Battle Creek, zdálo se mi, že jsem ve velkém zástupu lidí. Část shromážděných se připravovala na cestu. Měli jsme hodně naložené vozy. Když jsme jeli, zdálo se, že cesta stoupá vzhůru. Na jedné straně cesty byla hluboká propast, na druhé vysoká zeď, hladká a bílá jako jasná běl vybílených stěn pokoje.

Když jsme cestovali dále, byla cesta užší a strmější. Na některých místech se zdála obzvlášť úzká a my jsem nabyli přesvědčení, že nemůžeme dále cestovat s naloženými vozy. Vypřáhli jsme koně, část nákladu z vozu naložili na koně a jeli dále na koních.

Když jsme postupovali dále vpřed, byla cesta stále užší. Museli jsme se pevně přitisknout ke stěně, abychom nespadli z úzké cesty do příkré propasti. Když jsme tak udělali, vzpříčilo se břemeno na koních proti stěně, čímž jsme byli posunuti k propasti. Báli jsme se, že spadneme a na skalách se rozbijeme na kusy. Potom jsme uřízli zavazadla z koní a ona spadla do propasti. Jeli jsme dále na koních a měli velký strach, když jsme přišli na užší místa stezky, že ztratíme rovnováhu a spadneme. V takových chvílích se zdálo, že nějaká ruka bere otěže a převádí nás přes nebezpečná místa.

Když se stezka stále zužovala, poznali jsme, že nebude bezpečné jet dále na koních, nechali jsme tedy koně a šli pěšky jeden za druhým. Na tomto místě byly z vrcholu spuštěny malé čisté a bílé provázky, chtivě jsme se jich chytli, abychom udrželi na stezce rovnováhu. Na další cestě se provaz pohyboval s námi. Stezka byla nakonec tak úzká, že jsme byli přesvědčeni, že můžeme bezpečněji jít bez obuvi, zuli jsme tedy boty a šli dále bez nich. Brzy jsme se rozhodli, že můžeme jít bezpečněji bez punčoch, svlékli jsme se a šli dále bosí.

Potom jsme mysleli na ty, kteří se nezvykli na námahu a obtíže. Kde byli nyní? Nebyli v zástupu. Při každé změně byli někteří ponecháni vzadu a zůstali jenom ti, kteří si zvykli snášet trampoty. Obtíže cesty je činily ještě dychtivějšími jít kupředu až do konce.

Naše nebezpečí, že spadneme ze stezky, se zvětšovalo. Tlačili jsme se k bílé stěně, nemohli jsme však nohy úplně postavit na cestu, protože byla příliš úzká. Potom jsme viseli skoro celou tíží na provazu a volali: Máme oporu shůry! Stejná slova vyslovoval celý zástup na úzké cestě. Zhrozili jsme se, když jsme slyšeli hlasy veselí a nevázanosti, jež vycházely zdánlivě z propasti pod námi. Slyšeli jsme bezbožné klení, hrubé žertování a mrzké písně. Slyšeli jsme válečnou a taneční píseň. Slyšeli jsme oblíbenou hudbu a hlasitý smích smíšený s kletbami a výkřiky bolesti a hořkého nářku. Tím více jsme se snažili zůstat na úzké cestě, cestě obtížné. Většinou jsme byli nuceni viset celou vahou na provazech, které se zvětšovaly, čím více jsme pronikali kupředu. Viděla jsem, že krásná bílá stěna byla potřísněna krví. Vzbuzovalo to pocit zármutku vidět tu stěnu potřísněnou krví. Tento pocit trval však jen okamžik, protože jsem si pomyslela, že je to tak, jak to má být., Ti, kteří jdou za námi, uvidí, že jiní šli před nimi úzkou cestou a dojdou k závěru, že když jiní byli schopni jít kupředu, mohou oni také. A když vytryskne krev z jejich rozbolavělých nohou, neklesnou zmalomyslnění, ale budou vědět, že jiní vytrpěli tytéž bolesti.

Poté jsme přišli k velké rozsedlině, u níž naše stezka skončila. Neměli jsme nic, po čem bychom kráčeli, na čem by nohy mohly stát. Museli jsme se úplně spolehnout na provazy, které se zvětšovaly, až byly tak velké, jako naše těla. Zde jsme se ocitli nějakou chvíli ve zmatku a starosti. Ptali jsme se v úzkostném šepotu: Na čem je upevněn provaz? Můj muž byl právě přede mnou. Velké krůpěje potu kanuly z jeho čela, žíly na krku a na spáncích měl naběhlé a z jeho rtů bylo slyšet potlačované, strastiplné sténání. Pot se mu řinul z obličeje a já jsem cítila takovou trýzeň jako nikdy předtím. Před námi byl hrozný boj. Kdybychom zde podlehli, byly by všechny těžkosti, které jsme už prožili, zbytečné.

Před námi, na druhé straně rozsedliny byla krásná, asi šest palců vysokou travou pokryta niva. Nemohla jsem spatřit slunce, avšak jasné, libé světelné paprsky, podobající se jemnému zlatu a stříbru, na této nivě spočívaly. Nic, co jsem kdy viděla na této zemi se nemohlo vyrovnat kráse této nivy. Budeme se však moci dostat na druhou stranu? Byla to úzkostná otázka. Kdyby se provaz přetrhl, museli bychom zahynout.

Znovu jsme pronášeli s potlačovanou úzkostí slova: Co drží provaz? Chvilku jsme váhali vydat se kupředu. Potom jsme zvolali: naše jediná naděje spočívá v tom, že se úplně svěříme provazu. Byli jsme na něm závislí po celou obtížnou cestu. Neselže ani nyní. Avšak stále jsme ještě váhali a byli ve velkých nesnázích. Potom mi bylo řečeno: Bůh drží provaz. Nemusíme se obávat. Tato slova byla opakována těmi, kteří šli za námi a byla připojena slova: On nás nyní neopustí. On nás jistě dovedl až sem.

Můj muž se potom přehoupl přes hroznou propast na krásnou nivu naproti. Ihned jsem ho následovala. Ó jaký pocit ulehčení a vděčnosti Bohu se nás zmocnil! Slyšela jsem, jak se zvedají hlasy k vítězné chvále Boží. Byla jsem šťastná, dokonale šťastná.