Zveřejnění první a druhé knihy „Vybraných poselství“ v roce 1958 poskytlo vhodnou příležitost dát církvi pokyny, které se staly zvlášť důležitými od vyjití 9.svazku „Svědectví“ Ellen G. Whiteové v roce 1909. První a druhá kniha zahrnovala materiály, vycházející v článcích časopisů „Review and Herald“, „Instruktor mládeže“ a „Znamení doby“, v rozebraných pojednáních a v rukopisech E. G. Whiteové. Tyto byly vydávány celé nebo jen jejich část, podle toho, jak přispívaly k závažnosti pokynů. Náměty, jako inspirace. Kristova povaha a ospravedlnění z víry, byly doplněny řadou rozmanitých a všeobecných pokynů pro náměty, které se během doby staly zvlášť aktuální, jako fanatismus, podvratná hnutí léčivých sil. Tyto svazky se staly natrvalo hlavními prameny, které doplňují „Svědectví“ a knihy, obsahujícími zvláštní rady.

Po dvě minulá desetiletí byly články E. G. Whiteové z „Review and Herald“ a „Znamení doby“ přetiskovány ve formě svazků a představovaly tak bohatství cenného materiálu, jenž doposud nebyl všeobecně upotřebitelný. Během dvacetiletého bádání v hromadách rukopisů i dopisů E. G. Whiteové se ukázala důležitost některých materiálů. Některé z nich byly zveřejněny, jako články v „Adventist Review“, jiné se staly součástí zkoumaných dokumentů, shromažďovaných pro výbory, které zkoumají určité doktríny nebo otázky církevní politiky.

Bádání, vedené promovanými studenty, obrátilo pozornost na řadu výkladů o možnosti volby v rukopisných pramenech E. G. Whiteové, které - jak se zdálo - byly přínosem k tomu, co již bylo v tisku. Pečlivá prohlídka materiálu, týkajícího se události posledního dne rovněž přispěla k lepšímu pochopení jistých aspektů tohoto tématu, jehož si adventisté sedmého dne váží. Zesílený zájem nedávných let o otázku inspirace a zájem o způsob, jakým se připravovaly knihy E. G. Whiteové, vedl ke shromažďování vhodných výkladů, z nichž některé jsou nové a jiné důvěrné.

Právě obojí tyto prameny, které obsahují pokyny o inspiraci, poskytly materiál pro 3.knihu „Vybraných poselství“. Vydávání takových knih je v souladu s očekáváním Ellen Whiteové, že její literární prameny - publikované i nepublikované - poskytnou v letech po její smrti materiál, jenž poslouží potřebám rostoucí církve. Až do r.1938 byly tyto materiály uloženy v rukopisném tresoru, spojeném s elmshavenskem kanceláří, těsně u jejího kalifornského domova. Od té doby jsou uchovávány v tresoru, v němž je uložena pozůstalost rodiny Whiteovy - v sídle Generální konference ve Washingtonu D.C. Ellen Whiteová očekávala, že její rukopisy a dopisy, obsahující pokyny, budou prokazovat církvi stále větší službu. V roce 1905 o tom napsala:

„Snažím se s pomocí Boží psát dopisy, které budou znamenat pomoc nejen pro ty, jimž jsou adresovány, ale pro mnoho jiných, kteří je potřebují.“

- Letter 79, 1905.

Rukopis pro tento svazek byl sestaven se schválením a za řízení výboru správců pozůstalosti Ellen G. Whiteové v kancelářích ve Washingtonu určeném pro práci na pozůstalosti rodiny Whiteovy. Práci provedli řádní zaměstnanci kanceláře.

Čtenář si povšimne, že je tu rozdíl ve způsobu podání v jednotlivých oddílech a někdy i uvnitř oddílů. V každém případě jsme se snažili podat látku co nejlepším způsobem. Tento postup je podobný tomu, který jsme sledovali ve dvou předcházejících svazcích této řady. Pramen každého z nich se rovněž udává na konci dané části. Ve většině příkladů je udáno datum napsání nebo prvního vydání.

Pracovníci, kteří připravovali tento soubor, se snažili, kde to jen bylo možno, předložit materiály citovaných dokumentů, aby měl čtenář k dispozici odpovídající kontext. Pro některé výklady bychom si přáli více podkladů, avšak původní kontext neobsahuje nic závažného nebo užitečného, co by se mělo přidat. Toto je způsob psaní Ellen Whiteové, dobře známý správcům pozůstalosti rodiny Whiteovy i pracovníkům. Pravda však zůstává pravdou a musí v mnoha případech obstát sama bez podpůrného kontextu.

Ve dvaceti nebo více příkladech bylo u vybraných článků v původním textu i jméno určitého jednotlivce. V několika málo případech, kde se nejednalo o žádné porušení důvěry, bylo jméno v textu jmen. V prvním příkladě se začíná písmenem A pak následují písmena abecedy po sobě. Neexistuje vztah mezi užitým začátečním písmenem a jménem určitého jednotlivce.

Aby tento svazek podávající v mnoha směrech důležité informace a pokyny, mohl být pramenem opravdu prospěšným a aby byl církvi požehnáním i povzbuzením, si upřímně přeje:

Výbor správců pozůstalosti Ellen G. Whiteové, Inc.