Výklad historických pozadí

Tato kapitola podává výklad Ellen Whiteové, připravený několik týdnů po ukončení Generální konference v r. 1888. E.Whiteová se v ní dívá zpět se popisuje, co se dělo. Jak měsíce míjely, jevila se shromáždění v Minneapolis v lepším světle a výklad Ellen Whiteové je nanejvýš poučný a významný. Krátký přehled historických okolností je tu na místě.

Mineapolská Generální konference byla pozoruhodná studium Bible a diskusemi o zákoně u Galatských, i o Kristově spravedlnosti, přijímané z víry.

Toto zasedání, na němž bylo přítomno 91 delegátů, se konalo od 17.října do 4.listopadu v Minneapolis, ve státě Minnesota, v naší nedávno vybudované modlitbě. Jak je zvykem, byl také přítomen jistý počet adventistů s.d., kteří nebyli delegáty. Zasedání předcházel sedmidenní kurs pro kazatele ve dnech 10. Až 16.října. Studium Bible, zahájené v kursu pokračovalo zčásti i při zasedání Generální konference, kde zabíralo hodinu určeno pro studium Bible.

Ellen Whiteová byla přítomná a účastnila se kursu i 19-ti denního zasedání. Zasedání samo probíhalo zcela běžným způsobem, ale bylo přínosem. Přijímaly se referáty a konala se shromáždění různých sdružení, jako „Sobotní škola,“ „Zdraví a střídmost“ a „Oddělení misie.“ Kazatelům byly přiděleny pracovní úseky, dělaly se plány, jak pokračovat v práci, volili se úředníci a byly jmenovány výbory.

Jeden důkladný přehled o přednostech a názorech máme z pera W.C White, který dva dny před ukončením zasedání napsal jednomu svému známému kazateli, který pracoval v jižních státech: „Blíží se nám zrovna závěr další Generální konference. Za pár dní budou delegáti roztroušeni na svých působištích a započne další rok práce.

„Toto je velmi zajímavá konference a ačkoliv není vždy provázená takovým pokojem a souladem, jak se někdy prohlašovalo, je to možná nejužitečnější shromáždění, jaké se kdy konalo. Byly na něm totiž označeny jako prvořadé důležité zásady a došlo se k některým závěrům, které budou mít velkou cenu, poněvadž mohou ovlivnit naši budoucí práci. Mnozí účastníci odcházejí ze zasedání s odhodláním studovat Bibli jako nikdy předtím, a to se odrazí v jasnějším kázání.

„Jak ses zmínil v „Bulletinu,“ byl učiněn krok kupředu, pokud se týče našich misií v cizině, a došlo také ke změnám pro zlepšení práce na Jihu.“ - Dopis W.C.,White Smithu Sharpovi, psaný z Minneapolis, Minnoseta, 2.listopadu 1888.

Nezůstane bez povšimnutí, že spolu s touto zprávou o pokroku se bratr White zmínil o nedostatku „pokoje a souladu, jak se někdy prohlašovalo“ při našem zasedání Generální konference. V tomto se odvolával na teologické diskuse, kterými se shromáždění z r. 1888 lišilo od kteréhokoliv jiné Generální konference v dějinách adventistů.

Tyto diskuse začaly v týdenním kursu pro kazatele, když se málo podle agendy uvažovat nad takovými náměty, jako je deset království, Kristovo božství, uzdravení ze smrtelné rány a ospravedlnění z víru. Diskuse o deseti království nabývala na úpornosti a spotřebovala neúměrně mnoho času. Někteří stanovené náměty nebyly probírány. Krátce před ukončením kursu zahájil bratr E.J.Waggoner - spoluvydavatel Znamení doby - řadu studií o zákoně u Galatských, kterými se připojil k výkladu křesťanské víry Kristovy spravedlnosti. Tyto studie pokračovaly k prvním týdnu zasedání Genrální konference.

Tato řada studií, hlavně těch, které se týkaly námětu zákona u Galatských, rozdmýchala polemika. Zápis o diskusích nebyl žádný, ale neúplné poznámky jednoho nebo dvou delegátů, záznamy Ellen Whiteové a vzpomínky mnohých přítomných ukazují úpornost polemiky a neblahé účinky záporného chování některých význačných představitelů církve.

Vždyť už předtím, než se delegáti v Minneapolis shromáždili, existoval několikaletý spor o nejdůležitější teologické náměty. V srdcích některých se také vytvářel kladný nebo zamítavý postoj k poselstvím výstrahy a výtky Ellen Whiteové, která u některých vedoucích kazatelů záhy pozorovala cizí a nepřátelské chování vůči své osobě.

Když E.J.Wagoner přistoupil ke zkoumání zákona u Galatských a spasení z víry, ovládla některé při diskusích chuť se hádat. To Ellen Whiteovou velmi trápilo. Ačkoliv nesouhlasila s bratrem Waggonerem ve všech jemnostech jeho výkladu o zákoně u Galatských, nadchla se pro jeho jasné prohlášení o zásadách ospravedlnění z víry a o spravedlnosti, obdržené skrze víru v Krista. V Minneapolis mluvila celkem dvacetkrát a zastávala se nezaujatého zkoumání Bible, hlavně při časných ranních shromážděních kazatelů. Na námět ospravedlnění z víry sama nemluvila.

Reakce na zdůrazňování této živé pravdy byly smíšené. Když A.T.Jones na zasedání Generální konference v r. 1893 mluvil o přijetí pravda vykládaných v Minneapolisu, řekl: „Vím, že někteří to přijali, jiní to úplně zavrhli. Vám je to také známo. Jiní se pokoušeli zůstat v půli cesty a tak se toho zbavit.“

- Zpráva z Generální konference 1839, str. 185.

Debaty byly chvílemi ohnivé. Někteří se energicky postavili proti poselství o ospravedlnění z víry, protože se obávali, že nové zdůraznění oslabí silnou posici církve v otázce Božího zákona, zejména pravdu o sobotě. O tomto bodě nebyla učiněna žádná konferenční ujednání, ani nebyl přednesen žádný jiný bod biblických studií.

V dopise, psaném v závěrečný den zasedání, který je i v tomto oddíle, Ellen Whiteová sdělila: „Měla jsem dost víry i odvahy, přestože tu byly téměř nepochopitelné rozpory, které se objevovaly po celou dobu jednání.“ Vyjádřila přesvědčení, že podle jejího mínění to bylo setkání velmi užitečné.“ (Letter 82,1888). O několik týdnů později napsala svůj výklad k minneapolické generální konferenci, jehož větší část je rovněž v tomto oddíle.

V týdnech a měsících po zasedání se v Battle Creeku vytvářelo tvrdé jádro oposice, totiž vedení církve a tři z jejich hlavních institucí. Ellen Whiteová často opouštěla Battle Creek, aby působila misijně a přinášela poselství sborům. Někdy pracovala s bratry Jonesem a Waggonerem, a všichni tři se věnovali vysvětlování vzácných pravd evangelia. Vystoupila také na důležitém a úspěšném shromáždění našich kazatelů v lednu 1889 v Jižním Lancasteru, kde se mnohým dostalo „hojného požehnání.“ Zpráva je připojena v této kapitole.

Kartotéky Ellen G. Whietové obsahují působivou řeč o základních principech spasení z víry, proslovenou v Ottavě (ve státě Kansas) na táborovém shromáždění 11.května 1889. O této řeči i její odezvě se mluví v knize Ellen Whiteové „Víra a činy,“ str. 63-84.

Vítězství bylo dosaženo v Chicagu a Denveru ve státě Colorado, kde sestra Whiteová v září 1889 mluvila na stanovém shromáždění k pracovníkům o potřebě pravého pojetí o ospravedlnění z víry. Denverský proslov je v tomto oddíle.

Během zasedání Generální konference v r. 1889, konaného právě rok po shromáždění v Minneapoli, sdělovala:

„Míváme ta nejkrásnější shromáždění, nevládne tu ovzduší jako v Minneapolisu. Všechno se děje ve shodě, účast delegátů je veliká. Naše ranní shromáždění v 5 hodin jsou dobrá a hojně navštěvována. Všechna svědectví, která jsem slyšela, byla povznášející. Říkají, že uplynulý rok byl nejlepší v jejich životě; světlo, vyzařující ze Slova Božího bylo jasné a zřetelné - ospravedlnění z víry, Kristus naše spravedlnost. Zkušenosti byly velmi zajímavé.“

- MS 10, 1889 (Viz 1SM 361).

Když 3.února 1890 mluvila ke kazatelům, shromážděným v Battle Creeku na kursu, podala přehled zkušeností z oblasti své práce za rok 1889. Její výklad se částečně nachází i v tomto úvodu:

„Při shromážděních jsem se všichni pohybovali na různých místech, abych se mohla setkat s Božími posly, o kterých jsem věděla, že jsou Jeho posly,a že mají poselství pro Jeho lid. Spojila jsem své poselství s tím, které přinášeli oni - a co jsme poznali?

Poznali jsme sílu, která tkví v poselství, v každém příkladě, na kterém jsme pracovali - a mnozí vědí, jak tvrdě jsme pracovali v Chicagu, myslím, že to trvalo celý týden od rána až do pozdního večera, abychom tyto myšlenky mohli vštípit do mysli bratří.

Satan pracuje už celý rok, aby všechny tyto myšlenky vyhladil. Dá proto velkou práci změnit jejich staré názory; oni myslí, že musí důvěřovat ve svozu vlastní spravedlnost a ve své vlastní činy a neustále se dívat na sebe, místo aby si přivlastňovali spravedlnost Kristovu a vnášeli ji do svého života a do svých povah. Pracovali jsem tam týden… Celý týden minul, než nastal zlom a Boží moc jako vlna přílivu zaplavila sbor. Poznala jsem, že to mělo lidi osvobodit, mělo jim to ukázat na Beránka Božího, který snímá hříchy světa.

„I tam, v Jižním Lancasteru, mocně zapůsobil Duch Boží. Jsou tu někteří, kteří byli na tom zasedání. Projevila se tam moc Ducha Božího.

„Myslíte, že budu mlčet, jako těch 10 malomocných, že nepozvednu svůj hlas, abych zpívala o Boží spravedlnosti, chválila Ho a velebila? Snažím se vám to popsat, abyste mohli vidět svědectví, které jsem viděla já; zdá se však, že moje slova jsou marná. Jak dlouho to má takto trvat? Jak dlouho budou lidé v samém srdci církve zaujati sami sebou proti Bohu? Jak dlouho je budou lidé zde v tom podporovat? Jděte s cesty, bratři. Dejte ruce pryč od Boží archy, ať Duch Boží vejde a působí mocnou silou.“

- MS 9, 1890.

Povšimněte si posledního odstavce, který byl právě citován. Zatímco někteří na Generální konferenci v Minneapolis zavrhovali přijímání poselství spasení z víry a jiní je v následujících dnech přijímali, vzrůstal rychle odpor ve vedení církve. Přijímání poselství členy církve bylo, jak referovala Ellen Whiteová, zcela odlišné. Houževnatý odpor, který projevovali „někteří“ (Viz TM 363) v samém vedení církve, velmi zdržovali práci, která - jak určil Pán - měla být vykonána.

Ellen Whiteová o tom na sklonku roku 1890 napsala: „Předsudky domněnky, které převládly v Minneapolis, nejsou vůbec mrtvé; símě, které tam bylo do některých srdcí zaseto, je připraveno, aby znovu ožilo a přineslo podobnou žen.“ (TM) 467).

V téže spojitosti napsala: „Někteří zklamali, když měli rozlišit čisté zlato od pouhé cetky.“ - (Tamtéž). A dodala: „Pravé náboženství, jediné náboženství Bible, které učí odpuštění jedině skrze zásluhy ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Spasitele, které hlásá spravedlnost z víry v Syna Božího, bylo znevažováno, zesměšňováno, zamítáno a mluvilo se proti němu.“

- (TM) 468

Ve své knize „Krizí k vítězství“ líčí bratr A.V.Olson tyto události a ukazuje, jak se v průběhu pěti nebo šesti let po Minneapolisu uskutečnila postupná změna k lepšímu.

Bylo to však přece jen tragické zastavení postupu Boží věci. Ellen Whiteová to poznala a někdy - obyčejná při příležitostných výkladech - se o tom zmiňovala. Nikdy však nenaznačovala ani neprohlašovala, že představitelé církve oficiálně zamítli vzácné poselství, předložené Generální konferenci v r. 1888. Ale 19.prosince 1892 - přesně 4 léta po oné význačné konferenci - v dopise, adresovaném „Drahým bratrům Generální konference, vítězně prohlásila:

„Jak jsem tak přihlížela minulost naší církve a sledovala každý krok vpřed až po naše nynější postavení, mohu říci: Chvála Bohu! Když vidím, co Bůh učinil, jsem naplněna úžasem a důvěrou v Krista jako Vůdce. Do budoucna se nemusíme ničeho obávat, jedině zapomeneme-li snad na cestu, po níž nás Pán vedl a na to, jak nás v minulosti učil. Staneme se silným lide, složíme-li svou důvěru na Pána, neboť zacházíme s mocnými pravdami Slova Božího. Musíme být za všechno vděční.“

- Generální konference Bulletin, 1893, str. 24 (viz LS 196; TM 31)

V roce 1907 napsala znovu: „Církev má růst činností a rozšiřováním svých hranic… Existovaly sice prudké spory ve snaze udržet nás odlišný charakter, my jsme se však vždy dostali do popředí jako křesťané Bible.“

- Letter 170, 1907 (2SM 396. 397).

Tímto pozadím uvádíme historickou kapitolu tohoto oddílu.

- Sestavovatelé.

Vzácné sliby proti chmurným obrazům

Víra mi pomohla přejít Skalisté Hory, abych se zúčastnila Generální konference v Minneapolis…

V Minneapolis jsem se setkali s početnou delegací kazatelů. Od samého počátku zasedání na mne těžce doléhalo jeho ovzduší. Přednášky, které jsem slyšeli, nedal lidem tu potravu, jakou tolik potřebovali. Z obrazu, který se jim má vtisknout do paměti, se jim líčila jen jeho temná a chmurná stránka. Toto by nepřineslo žádné světlo a duchovní svobodu, ale zastrašeni.

V sobotu odpoledne (13.10.1888) jsem cítila, že mě Duch Páně naléhavě vybízí, abych upozornila přítomné na lásku, kterou Bůh projevuje Svému lidu. Věřící člověk by neměl setrvávat u nejproblematičtějších stránek naší víry. V Božím slově, které si můžeme představovat jako zahradu plnou růží, lilií a karafiátů, smíme trhat z víry vzácné sliby Boží, věnovat je našim vlastním srdcím a mít dostatek odvahy - ba radost se v Bohu - nebo můžeme soustředit svou pozornost na trní a bodláčí, krutě se zraňovat a želet svého těžkého údělu.

Bohu se nelíbí, když si Jeho lid ukládá si do své paměti chmurné a bolestné obrazy. Chtěl by, aby každá duše trhala růže, lilie a karafiáty a měla neustále na paměti vzácné Boží sliby, kvetoucí po celé zahradě. On by chtěl, abychom u nich prodlévali s jasnými a zbystřenými smysly, nabírali si v hojnosti jejich bohatství a povídali si o radostí, která se nám nabízí. Chtěl by, abychom žili ve světě, a přece ne z něho, a měli zalíbení ve věčných hodnotách. Chtěl by, abychom si vyprávěli o věcech, které připravil pro ty, kdo ho milují. To přivábí naši mysl, vzbudí naše naděje o očekávání a posílí naše duše, aby unesly konflikty i nepříjemnosti tohoto života. Prodléváním u těchto představ Pán povzbudí naši víru a důvěru, odhalí závoj a dám nám letmo zahlédnout dědictví svatých.

Jak jsem líčila dobrotu, lásku a něžný soucit našeho nebeského Otce, cítila jsem, že Duch Páně spočívá nejen na mně, ale i na lidu. Na posluchače sestoupilo světlo osvobození a požehnání a mluvená slova měla srdečnou odezvu. Družné setkání, které následovalo, svědčilo o tom, že Slovo našlo pevné místo v srdcích posluchačů. Mnozí svědčili, že tento den byl nejšťastnějším dnem v jejich životě, a byly to skutečně cenné chvíle, neboť jsme poznali, že Pán Ježíš je přítomen ve shromáždění, a že mu žehná. Poznala jsem, že Duch Boží se projevil proto, aby potlačil pochybnosti, odplavil příliv nevíry, jenž zachvátil srdce i mysli týkajících se sestry Whiteové i díla, která jí dal Pán konat.

Mnozí byli povzbuzení, ne však všichni. - Tyto chvíle byly pro mnohé povzbuzením,, které však nebylo u všech trvalé. Jakmile uviděli, že sestra Whiteová nesouhlasí se všemi jejich myšlenkami a neshoduje se s návrhy a ustanoveními, které měly být odhlasovány na této konferenci, pak někteří si svědectví, které přijali, vážili tak málo, jako Nazaretští, ke kterým hovořil Kristus v synagoze. Srdcí posluchačů v Nazaretu se dotkl Duch Boží. Slyšeli, jakoby k nim mluvil Bůh skrze Svého Syna. Viděli, cítili božský vliv Ducha Božího a všichni byli svědky milostivých slov, která vyšla z Jeho úst. Ale satan se svou nevírou stál po jejich boku a oni připustili vyptávání a pochybnosti a výsledkem byla nevíra. Duch Boží od nich odstoupil. Ve svém šílenství by byli Ježíše svrhli do propasti, kdyby Ho nebyl chránil Bůh, aby mu jejich zuřivost neublížila. Až jednou bude mít satan moc nad myšlením lidí, pak z těch, kteří byli váženi jako výteční lidé, udělá blázny a démony. Zaujatost, pýcha a tvrdošíjnost jsou strašlivé prvky, nabudou-li vlády nad myslí člověka.

Ellen Whiteová se radí s některými vedoucími osobnostmi. - Dostala jsem dlouhé psaní od bratra Butlera (Pozn.: president Generální konference, kterého v Battle Creeku zdržela nemoc), které jsem pečlivě pročetla. Jeho obsah mě překvapil. Nevěděla jsem, co mám s dopisem dělat, ale protože se mi zdálo, že tytéž pocity, které jsou v něm vyjádřeny, působí i na mé bratry kazatele a ovládají je, zavolala jsem jich několik do horní místností a dopis jsem jim přečetla. Zdálo se, že ani jeden nebyl jeho obsahem překvapen; někteří řekli, že vědí, že je to mínění bratra Butlera, neboť podobná slova od Něho už slyšeli.

Leccos jsem jim tedy vysvětlila. Konstatovala jsem, že to, co znám, je pravá a spravedlivá cesta, po níž my všichni musíme jít a cvičit se ve zkoumání Písma. Věděla jsem, že společnost přede mnou nepohlíží na všechno ve správném světle, proto jsem mnohé věci vyložila. Všechny mé výklady se týkaly správných zásad, podle nichž se má jednat, ale já jsem se obávala, že moje slova na ně neudělala žádný dojem. Oni chápali věci svým způsobem a moje vyprávění o světle, kterého se mi dostalo, pokládali za zbytečné povídačky.

Prosby při ranních shromážděních. - Celá ta situace mi působila velkou bolest. Když jsme se scházeli při ranních shromážděních, velice jsem své bratry a sestry prosila a žádala, abychom využili této příležitosti ke společnému pokornému zkoumání Písma. Snažně jsem je prosila, aby nebylo tolik volnosti k hovoru o věcech, o nichž vědí jen málo.

Všichni se potřebovali učit ve škole Kristově. Ježíš vyslovil pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na sebe, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí duším svým. Jho mé zajisté je rozkošné, a břímě mé lehké“ (Mat. 11,28-30). Budeme-li se denně učit lekcím pokory a skromnosti srdce, nebude pocitů, které existují v tomto shromáždění.

V názorech na některé náměty jsou určité rozdíly, ale je to důvod k nechutnému rozlišování? Mají závist a zlo, dohady, představy, zlé podezření, nenávist a žárlivost místo v našich srdcích? Všechny tyto věci jsou špatné, naprosto špatné. Naše pomoc je jedině v Bohu. Musíme se mnoho modlit a zkoumat Písma v pravém duchu, to znamená dychtivě se učit a ochotně se nechat opravit nebo vyvést z omylu o jakémkoliv bodě, v němž se můžeme mýlit. Je-li Ježíš uprostřed nás, a jsou-li naše srdce plné něhy zásluhou Jeho lásky, pak to bude jedna z nejlepších konferencí, jaké jsme se kdy zúčastnili.

Rušné a důležité zasedání. - Práce bylo hodně a stále se rozrůstala. Otvíraly se nové možnosti misie a organizovaly se nové sbory. Všechno se mělo ve svornosti společně prokonzultovat, jako když bratři společně pracují na velkém poli při žních, všichni měli být zúčastněni na práci v různých odvětvích činnosti a všichni měli mít nesobecky na zřeteli, jak by se mohlo dílo Páně vykonávat s co nejlepším prospěchem. Byla-li kdy doba, kdy jsme jako konference potřebovali zvláštní milosti a osvícení Ducha Božího, bylo to při tomto shromáždění. Byla tu síla satanova, která ponoukala činitele, aby změnili ústavu a zákony našeho národa; tato síla chce spoutat svědomí všech těch, kteří zachovávají biblickou sobotu, jasně ustanovenou ve čtvrtém přikázání jako sedmý den.

Nastala doba, kdy by se mělo o každém člověku vědět, že dělá co může, aby podepřel a obhájil Boží zákon naším vlastním lidem i před světem tím, že pracuje až k hranici svých schopností a svěřených hřiven. Mnozí jsou zaslepeni, oklamáni lidí tak, že ti se domnívají, že slouží Bohu, ve skutečnosti však slouží satanovi.

Satanova strategie - rozdělení. - Satan měl poradu o tom, jak by měl umlčet pero i hlas adventistů sedmého dne. Kdyby tak mohl upoutat jejich pozornost a rozptýlit jejich síly tak aby je oslabil a rozdělil, byly by jeho vyhlídky dobré.

Svou práci konal s určitým úspěchem. Byl tu rozpor v cítění i hlasování, bylo hodně řevnivosti i dohadování. Bylo mnoho nevysvětlených řečí, narážek a poznámek. Mysl lidí, kteří by měli být srdcem i duší při díle, připraveni rvát se za věc Boží, je právě v této době zaujata málo významnými věcmi. Myšlení některých lidí není ve shodě s jejich vlastním myšlením, neboť oni vidí všechny body nauky jako druhořadé a žádná u otázek teorie není tedy pro ně živá; proto i otázka náboženské svobody národa - v této chvíli tak důležitá -se mnohým jeví málo významná.

Satan jde na věc svým vlastním způsobem. Pán si však povolal muže a dal jim slavné poselství pro Svůj lid, aby v něm povstali silní muži, kteří se mají připravovat k boji pro den Božího příchodu. Toto poselství se satan snažil zneškodnit a právě tehdy, když měl každý hlas i každé péro intenzitě působit, aby se zastavila satanova činnost a síla, začalo se ustupovat; mínění se rozdělila. Toto nebyla cesta Páně.

Zákon u Galatských - jeden dělící bod. - Na tomto shromáždění byl kazatelům předložen námět o zákoně u Galatských, který se ocitl na konferenci už před třemi lety…

My víme, že kdyby všichni přistupovali k Písmu se ztišeným srdcem a pod vlivem Ducha Božího, zkoumalo by se toto Písmo s myslí klidnou, zbavenou předsudků a pýchy vlastního názoru. Světlo od Pána by zářilo nad Jeho slovem a pravda by byla odhalena. Měla by tu však být zbožná, usilovaná snaha a mnoho trpělivosti k odpovědi na Kristovu modlitbu, aby Jeho učedníci byli jedno, tak jako On a Otec jsou jedno. Opravdová, upřímná modlitba bude vyslyšen a Pán odpoví. Duch svatý oživí duševní schopnosti a všichni budou jedné mysli. „Výklad slov tvých osvěcuje, a vyučuje sprosté rozumnosti.“ (Žalm 119,130).

Zjevení Kristovy spravedlnosti a ospravedlnění. - Bratru E.J. Wagnerovi se dostalo výsady mluvit jasně a podávat své názory o ospravedlnění z víry a Kristově spravedlnosti ve vztahu k zákonu. Toto nebylo žádné nové světlo, ale světlo staré, postavené tam, kde mělo být ve třetím andělském poselství… jaké je jádro tohoto poselství? Jan vidí lid a říká: „Tu jest trpělivost svatých, tu jsou ti, kteří ostříhají přikázání Božích a víry Ježíšovy“ (Zj. 14,12). Tento lid Jan spatří než uvidí Syna člověka „maje na hlavě své korunu zlatou, a v ruce své srp ostrý“ (verš 14).

Věrnost vůči Ježíšovi byla opomíjená a plněna lhostejně a bezstarostně. Nezaujímala to významné postavení, v jakém byla ukázána Janovi. Víra v Krista jako jediná hříšníkova naděje byla velmi opomíjena nejen v kázáních, ale i v náboženské zkušenosti mnohých, kteří tvrdili, že věří třetímu andělskému poselství.

Pravdy, které Ellen Whiteová zjevoval od r. 1844. - Na tomto shromáždění jsem svědčila, že nejvzácnější světlo z Písma stále svítí ve zjevení velkého námětu Kristovy spravedlnosti, spojené se zákonem, který by měl hříšník neustále vidět před sebou jako svou jedinou naději spásy. Toto světlo nebylo pro mě nové, bylo mi sesíláno vyšší mocí po čtyřicet čtyři let a já jsem je zjevovala našemu lidu písemně i ústně ve svědectvích Jeho Ducha. Jen málokteří však odpověděli schválením svědectví týkajících se tohoto námětu. O této velké otázce se mluvilo i psalo celkem velmi málo. Rozhovory některých by mohly být správně uváděny jako oběti podobné Kainově - bez Krista.

Tajemství pobožnosti. - Měřítkem charakteru je královský zákon. Zákon usvědčuje z hříchu, jím si uvědomujeme, že jsme zhřešili. Ale hříšník je neustále přitahován k Ježíši podivuhodnou silou Jeho lásky, v níž ponížil sám sebe, aby zemřel potupnou smrtí na kříži. Jak to pochopit? Andělé se snažili, opravdově toužili nahlédnout do toho podivuhodného tajemství. Je to zkoumání, na něž nestačí ani nejvyšší lidská inteligence; padlý člověk, oklamaný satanem, stavící se po satanově boku s pochybnostmi, může být uzpůsoben k obrazu Syna nekonečného Boha. Ten člověk má být jako On - pro spravedlnost Kristovu, danou člověku. Bůh bude milovat člověka -padlého, ale vykoupeného - právě tak, jako miloval Svého syna. Přečtěte si to tajemství zbožnosti Tento obraz má takovou cenu, že se o něm má mluvit při každém rozhovoru, má být zakotven v paměti každého, mají o něm mluvit lidské rty, mají o něm psát lidské bytosti, které okusily a poznaly, že Pán je dobrý, má se o něm přemýšlet, má být základem každého kázání. Suché teorie nejsou nic platné, duše touží po chlebu života. Toto není kázání, jaké se vyžaduje, nebo které nebeský Bůh přijme, neboť je bez Krista. Božský obraz Krista se musí stále stavět lidu před oči. On je ten anděl, stojící v nebeském jasu. On nevrhá žádné stíny. Oděn vlastnostmi božství, zahalen v Boží slávu a v podobu nekonečného Boha, má být vyvýšen před lidmi. Má-li Jej lid stále před očima, je zásluha lidského tvora docela bezvýznamná. Čím víc hladí oko na Něho, tím víc zkoumá Jeho život, Jeho učení, Jeho dokonalost charakteru, tím hříšnější a odpornější se bude jevit hřích.

Při Jeho spatření se člověk může jen podivovat, být k Němu víc přitahován, víc jim okouzlován, víc si přát být jako Ježíš, až se připodobní Jeho obrazu a bude mít Kristovu mysl. Chodí s Bohem jako Enoch. Jeho mysl je plná myšlenek na Ježíše. On je jeho nejlepším Přítelem.

Studujete Ježíše, náš vzor. - „Protože, bratří svatí, povolání nebeského účastníci spatřuje apoštola a nejvyššího kněze vyznání našeho, Krista Ježíše“ (Žid. 3,1). Zkoumejte Krista, zkoumejte Jeho povahu, jeden rys za druhým. On je naším Vzorem a po nás se žádá, abychom Jej napodobovali svými životy a svými povahami; jinak se nám nepodaří být obrazem Ježíšovým, ale ukážeme světu podvrženou kopii. Nenapodobujte žádného člověka, neboť lidé jsou nedokonalí ve vlastnostech, v řeči, ve způsobech, v povaze. Stavím před vás Člověka Ježíše Krista. Musíte Ho znát jako jedince, svého Spasitele, než Ho můžete zkoumat jako svůj vzor a příklad.

I Pavel řekl: „nestydím se za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest ke spasení každému věřícímu, i Židu předně, i Řeku. Nebo spravedlnost Boží zjevuje se v něm z víry u víry, jakož psáno jest: Spravedlnost pak z víry živ bude… Nebo co poznáno býti může o Bohu, zjevné jest jim, Bůh zajisté zjevil jim.“ (Řím. 1,16-19).

Vděčná, že na mysl lidu zapůsobil Duch Boží. - Cítili jsme hlubokou a posvátnou vděčnost k Bohu, že na mysl lidí zapůsobil Duch Boží, aby viděli Krista v živých proroctvích a představili Ho světu, ne však pouze slovy. Vidí požadavky Písma, že všichni, kteří tvrdí, že jsou Kristovy následovníky, jsou zavázáni, aby Ho následovali, byli naplněni Jeho duchem, a takto byli obrazem Ježíši Krista, který sestoupil do našeho světa, aby byl obrazem Otce.

Tím, že jsme obrazem Krista, jsme pro náš svět obrazem Boha. „Jestliže pak kdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho.“ (Řím. 8,9). Zeptejme se: „Odrážíme my v církvi a před světem povahu Ježíše Krista? Při zkoumání Písma se od nás žádá velmi mnoho hlubšího studia. Kristova spravedlnost, uložená v zákoně zřetelně zjevuje Boha v Jeho pravé povaze a zjevuje zákon jako svatý, spravedlivý a dobrý, opravdu slavný, je-li viděn ve své pravé podobě.

Kdyby všichni naši bratři kazatelé byli mohli přijít se svými biblemi, s duchem Kristovým, se vzájemnými ohledy a pravou křesťanskou laskavostí, Pán by býval jejich učitelem. Pán však nemá žádnou naději, že zapůsobí na mysl, nad níž má satan tak velkou moc. Všechno, co není v souladu s jejich myslí a jejich lidským úsudkem, se objeví ve stínech a tmavých obrysech…

Duch mnohých tížil Ellen Whiteovou. - Při shromáždění bylo pro mne velmi těžké představit svým bratřím Ježíše a Jeho lásku, neboť jsem viděla zřetelné důkazy toho, že mnozí nemají ducha Kristova. Moje mysl pociťovala mír, dlela u Boha a bylo mi smutno, když jsem viděla, že do zkušenosti našich bratří kazatelů pronikl odlišný duch, a že v táboře to začalo kvasit. Jednalo se - jak jsem poznala - o nápadnou slepotu mysli mnohých, kteří nerozeznávali, kde je Duch Boží a co vytváří opravdovou křesťanskou zkušenost. Bylo trapné uvědomovat si, že toto jsou lidé, kteří opatrují Boží stádce. Nedostatek opravdové víry, skleslé ruce, protože nebyly pozvednuty v upřímné modlitbě!

Někteří necítili potřebu se modlit. Jejich vlastní rozum, jak cítili, stačil, a oni si neuvědomovali, že jejich rozum vede nepřítel všeho dobra. Byli jako vojáci, kteří jdou beze zbraně a bez štítu do bitvy. Můžeme se divit, že přednášky byly bezduché, že živá voda netekla uspanými kanály, a že nebeské světlo nemohlo proniknout hustou mlhou vlažnosti a hříšností?

Byla jsem schopna spát jen několik hodin. Od časného rána jsem psala, vstávala často ve 2 a ve tři hodiny ráno a ulevovala své mysli psaním o námětech, které mi byly zjeveny. Bolelo mně srdce, když jsem viděla, jaký duch ovládá některé naše bratry kazatele a tento duch vypadal nakažlivě. Mnoho se mluvilo.

Výklad pravdy, kterou mohla potvrdit. - Když jsem před svými bratry konstatovala že jsem názory bratra E.J.Waggonera slyšela poprvé, někteří mi neuvěřili. Uvědomila jsem si, že jsem slyšela pronášet vzácné pravdy, na něž mohu odpovědět celým srdcem; vtiskl by jinak Duch Boží nesmazatelně do mé paměti tyto velké a slavné pravdy - totiž Kristovu spravedlnost a jeho sebeobětování ve prospěch člověka? Nebylo toto znovu a znovu námětem svědectví? Když Pán dal nám bratřím úkol hlásat toto poselství, pociťovala jsem nevýslovnou vděčnost k Bohu, neboť jsem poznala, že to je poselství pro tuto chvíli.

Poselství třetího anděla je vyhlášení Božích přikázání a věrnost Ježíši Kristu. Boží přikázání byla vyhlášena, ale víra v Ježíše Krista nebyla adventisty sedmého dne vyhlášena za stejně důležitou, neboť zákona a evangelium jdou ruku v ruce. Nenalézám slov, abych vyjádřila tuto věc v celé její plnosti.

„Víra v Ježíše.“ Mluví se o ní, ale lidé ji nechápou. Co zahrnuje víra v Ježíše, která patří ke trojandělskému poselství? Ježíš nesl naše hříchy, aby se mohl stát Spasitelem, dopouštějícím naše hříchy. Jednali s ním tak, jak si zasloužíme my, aby se jednalo s námi. Přišel do našeho světa a vzal na sebe naše hříchy, abychom mohli přijat Jeho spravedlnost. A víra v Kristovu schopnost spasit nás plně a dokonale, je víra v Ježíše.

Jediným bezpečím pro Izraelity byla krev na veřejích. Bůh řekl: „Když uzřím krev, pominu vás“ (Ex. 12,13). Všechna jiná bezpečností zařízení byla by bez užitku. Pouze krev na veřejích zabránila vstupu anděla smrti. Pro hříšníka je spasení jedině v krví Ježíše Krista, která nás očišťuje od všeho hříchu. Vzdělaný člověk může mít rozsáhlé vědomosti, může se zabývat teologickými úvahami, může být velký, může být ctěn lidmi a pokládán za pokladnici vědění, ale nemá-li spásnou znalost o Kristu, který byl za něho ukřižován, a nezíská-li skrze víru Kristovu spravedlnost, je ztracen. „On pak raněn jest pro přestoupení naše, patřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno“ (Iz. 53,5). Spasení krví Ježíše Krista“ - bude naší jedinou nadějí pro časnost a naší písní na věčnosti.

Bojovná zaujatost a nesprávná obvinění. - Když jsem jasně vyložila svou víru, mnozí mě nepochopili a prohlašovali, že sestra Whiteová se změnila; že byla ovlivněna svým synem W.C.Whitem a bratrem A.T.Jonesem. Taková tvrzení z úst těch, kteří mé po léta znali, vyrostli v poznání trojandělského poselství a byli poctěni důvěrou a vírou našeho lidu, nezůstanou ovšem bez vlivu.

Stala jsem se předmětem poznámek a kritik, ale ani jeden z našich bratří nepřišel ke mně a nežádal ode mne ani nehledal žádného vysvětlení. Velmi jsme se snažili, abychom se se všemi bratry ubytovanými v domě, setkávali v nějaké neobsazené místnosti a spojili své modlitby, ale nepodařilo se nám to jen dvakrát nebo třikrát. Oni dali přednost tomu, že šli do svých pokojů a hovořili a modlili se sami. Zdálo se, že neexistuje možnost, jak zlomit zaujatost, která byla tak pevná a odhodlaná, žádná naděje na odstranění nepochopení vůči mně, mému synu a E.J.Waggonerovi i A.T.Jonesovi.

Zkusila jsem podniknout něco jiného. Onoho rána jsem v časných hodinách napsala věc, která měla být předložena našim bratřím, aby pak moje slova nebyla vykládána nesprávně. Bylo přítomno hodně našich vedoucích zodpovědných mužů, ale já jsem velmi litovala, že jich na tomto shromáždění nebylo ještě mnohem víc, neboť někteří z přítomných, které jsem znala, začali vidět věci v jiném světle a mnoha dalším by bylo velmi prospělo, kdyby byli měli příležitost slyšet, co jsem podala prostými slovy „Tak praví Hospodin.“

Potom se zeptali: „Sestro Whiteová, myslíš, že Pán má nějaké nové a větší světlo pro nás jako lid?“ Odpověděla jsem: „Jistě. Nejen, že si to myslím ale mohu podat důkazy. Vím, že existuje vzácná pravda, která nám má být odhalena, jestliže jsme lidem, který má obstát v den Božího příchodu.“

Ellen Whiteová podporuje nezaujaté studium. - Pak byla položena otázka, zdali myslím, že po tom, co bratr Waggoner vyložil své názory o zákoně u Galatských, by se věc neměla raději nechat tak, jak je. Řekla jsem: „Rozhodně ne. My chceme vidět všecku z obou stran.“ Potvrdila jsem však, že duch, který se projevoval na shromáždění, není správný. Budu trvat na tom, aby se vytvořilo správné ovzduší, takový duch Kristův, jako bratr E.J.Waggoner ukázal všem, když vysvětloval své názory, a že se o této věci nebude jednat formou debaty. Důvod, pro který budu naléhat, aby se bratři, kteří mají rozdílné názory. Poněvadž bratr E.J. Waggoner vystupoval jako křesťanský gentleman, měli by i oni jednat stejným způsobem a hájit svůj postoj podobně jako on…

Otázka zákona u Galatských není živá. - Padla poznámka: „Nejsou-li naše názory a epištole Galatských správné, pak pro nás neexistuje trojandělské poselství a naše postavení se hroutí. Z naší víry nezbylo nic.“

Řekla jsem: „Bratři, to je právě to,o čem mluvím. Toto tvrzení není správné, je přemrštěné a přehnané. Bude-li tato otázka vyslovena v diskusi, budu pokládat za svou povinnost předložit tuto věc všem shromážděným a říci jim - ať budou poslouchat, nebo se vzdálí - že toto tvrzení je nesprávné. Sporná otázka není živou otázkou a neměla by být projednávána jako taková. Podivuhodná důležitost a velikost tohoto tématu se přeháněla a z toho důvodu - chybným chápáním a zvráceným myšlením - naplňuje toto shromáždění duch, který by se mezi bratry neměl nikdy projevovat. Není to duch Kristův. Mezi nás se dostává duch farizejství, proti němuž pozvednu svůj hlas, ať bude odhalen kdekoliv.“

Viděla jsem, jak je naléhavě potřebí moudrého rozlišování a spolehlivého úsudku. Špatnost takových věci mi byla často zjevována. Rozdílnost v názorech byla zjevná věřícím i nevěřícím. To všechno učinilo na mne v názorech byla zjevná věřícím i nevěřícím. To všechno učinilo na mne takový dojem že jsem cítila, že moji bratři se velmi změnili. Za mého pobytu v Evropě mi to bylo zjeveno v číslech i symbolech, ale později se mi dostalo vysvětlení, takže mi stav našich sborů i našich bratří kazatelů byl jasný…

Vrátila jsem se do svého pokoje s otázkou, která je pro mne nejlepší cesta, abych po ní šla. Té noci jsem strávila mnoho hodin na modlitbách a myslela na zákon u Galatských. Ať už moje duše najde jakoukoliv cestu, která bude ve shodě s výrokem „Tak pravil Hospodin“, řekne: Amen, staň se. Jenže duch, který ovládal naše bratry, byl tak nepodobný duchu Ježíšovu, tak odporující tomu duchu, v jakém by se měl cvičit vůči druhému, že mě to naplňovalo úzkostí.

Při příštím ranním shromáždění kazatelů jsem musela svým bratřím říci některé základní věci, které jsem se neodvážila v sobě potlačit. Sůl ztratila svou chuť, jemné zlato ztratilo lesk. Nad lidem se vznášela duchovní temnota a mnozí dosvědčili, že je ovládla moc satanova, protože výsledek ukazoval, že jejich jednání nebylo pod vlivem Ducha svatého.

Anděl, který toto zapisoval, psal věru stránky historického významu! Kvas vskutku vykonal své rychlé dílo, takže celek se téměř rozpadl. Věděla jsem, že mám pro své bratry poselství výtky a výstrahy. Mou duši svírala úzkost. Říkat tyto věci svým bratřím mi způsobuje mnohem větší utrpení než oni způsobili svými názory těm, jimž tyto věci říkali. Milostí Kristovou jsem poznala duchovní moc, zmocňující k tomu, abych stála před svými bratry kazateli ve jménu Páně, s nadějí i modlitbou, že Pán otevře oči slepým. Byla jsem posílena, abych řekla slova, která moje sekretářka zaznamenala těsnopisem.

- MS 24, 1888.

Minneapolis - místo zkoušky. - Pán zkoušel a ověřoval si Svůj lid, kterému se dostalo velikého světla, zda v něm bude chodit, nebo se od něho odvrátí pokušením, neboť jen málokteří vědí, jakého mají ducha, dokud nenastanou takové okolnosti, aby zkoušely ducha, který inspiruje k činu. U mnohých je řídící silou přirozené srdce, a přece nepředpokládají, že pýcha a zaujatost jsou hýčkanými hosty a působí slovy i činy proti světlu a pravdě. Naši bratři, kteří zaujali vedoucí postavení v práci i věci Boží, měli být tak těsně spjati se zdrojem všeho světla, aby nenazývali světlo tmou a tmu světlem…

Ospravedlnění z víry nesnižuje zákon. - To, že Krista považujeme za svůj jediný pramen síly a zjevujeme Jeho nekonečnou lásku, která vzala na sebe vinu lidských hříchu a svou vlastní spravedlnost přiznala člověku, nesprovodí v žádném případě ze světa zákon, ani mu neubere na důstojnosti. Spíše ji dodá tam, kde svítí to pravé světlo a velebí ho. Toto způsobuje jedině světlo, které vrhá kříž na Golgatě. Zákon je úplný a svrchovaný ve velkém plánovaného a zmrtvýchvstalého Spasitele. Toto se dá rozpoznat jen duchem a v srdci člověka to rozdmýchá horoucí víru, naději a radost, že Kristus je jeho spravedlností. Tato radost je pouze pro ty, kteří miluji a zachovávají Ježíšova slova, která jsou slovy Božími.

Kdyby moji bratři chodili ve světle, pak by slova, která mi pro ně dal Pán, našla odezvu v srdcích těch, pro něž jsem se namáhala. Když jsem viděla, že srdce, s nimiž jsem toužila být v souladu, jsou zavřené zámkem zaujatosti a nevíry, řekla jsem si že bude nejlepší, když odejdu. Měla jsem v úmyslu opustit Minneapolis v první polovině týdne…

Chtěla jsem přemýšlet, modlit se, abych poznala jak bychom mohli pracovat, abychom lidu ukázali hřích a pokání ve světle Bible. Oni tento druh poučení nesmírně potřebovali, aby mohli dávat světlo jiným a měli požehnanou výsadu, že jsou Boží dělníci, když sbírají a přivádějí domů ovce z Jeho ovčince. Jakou sílu musíme mít od Boha, aby ledová srdce, která lpějí na zákoně, viděla lepší věci, které jsou pro ně určeny: Krista a jeho spravedlnost! Bylo zapotřebí životodárného poselství, aby oživilo jejich vyprahlá srdce.

- MS 24, 1888

Ellen Whiteová oceňuje závěrečný den

(Psáno členu její rodiny 4.11.1888)

Naše shromáždění (zasedání Gener. Konference v Minneapolis) je skončeno. Minulou sobotu jsem měla poslední kázání. Napřed se zdálo, že ve shromáždění vládne zvláštní atmosféra. Vyzvala jsem je k modlitbě, ačkoliv modlitebna byla přeplněna. Přišlo jich hodně. Pán mi dal ducha pokorné prosby a na mně sestoupilo Jeho požehnání. Dnes ráno jsem nešla na shromáždění. Pro Willyho to bylo velmi náročné shromáždění a já jsem musela dávat pozor na každý bod, aby neprošlo něco, co by se projevilo zhoubně na budoucí práci.

Mluvila jsem asi dvacetkrát s pocitem velkého uvolnění a my všichni věříme, že toto setkání se projeví jako velké dobro. Neznáme budoucnost, ale cítím, že Ježíš stojí u kormidla a že neztroskotáme. Nechyběla mi odvaha ani věrnost, ale tu se odehrávalo tak tvrdé a těžko pochopitelné měření sil, jaké jsme vůbec kdy mezi naším lidem měli. Ta věc se nedá vysvětlit písemně, ledaže bych popsala mnoho, mnoho stránek. Udělám tedy lépe, když se do toho nebudu pouštět.

Bratr Olsen má být presidentem generální konference a br. Dan Jones z Kansasu mu má pomáhat. Bratr Haskell bude sloužit, než se bratr Olsen vrátí z Evropy. (Pozn.: V nepřítomnosti George I. Butlera, presidenta gener. Konference, předsedal zasedání Gener. Konference br. Haskell. Krátce po skončení zasedání byl W.C.White požádán, aby byl jednajícím presidentem Gen. Konf., což dělal téměř 6 měsíců. Nedovedu říct, co odhalí budoucnost, ale zůstaneme asi čtyři týdny v Battle Creeku a napíšeme svědectví, které by mělo právě teď bez odkladu vyjít. Potom uvidíme, jak bude pokračovat naše nejdůležitější práce. Jsme rozhodnuti udělat v bázni Boží vše, co můžeme, abychom pomohli našemu lidu v tom, co naléhavě potřebuje.

Mínění jednoho nemocného člověka rozhodovalo ve výboru Generální konference a kazatelé byli stínem a ozvěnou bratra Butlera tak dlouho, pokud je to zdravé a k dobru věci. Závist, zlé dohadování a žárlivost působí jako kvas, až se zdá, že jsou jím zachváceni všichni…

Dnes, v neděli, jsem nebyla na shromáždění, ale musela jsem konat hodně návštěv. Jsem Bohu vděčná za sílu,pocit velkého uvolnění i za moc Jeho ducha při podávání mého svědectví, i když dojem, jakým zapůsobilo na mnoho lidi byl tak slabý, jako nikdy předtím v mém životě. Zdálo, že satan má značnou moc bránit mi v mé práci, ale chvěji se při pomyšlení, co by se v tomto shromáždění dálo, kdybychom nebyli bývali zde. Bůh, který má rozhodující moc, byl by nějakým způsobem zapůsobil na smýšlení, jež ovládalo shromáždění. My však nejsme ani trochu zastrašeni, doufáme v Hospodina Boha Izraele. Pravda zvítězí a my zvítězíme s ní.

Myslíme na nás všechny doma a byli bychom rádi s vámi, ale naše přání nejsou směrodatná. Naším Vůdcem je Pán; On nám ukáže cestu a my půjdeme za Ním.

- Letter 82, 1888.

Dva výňatky z kázání v Minneapolisu

(Pozn.: Ellen Whiteová mluvila dvacetkrát v Minneapolis, ale nepodávala tam výklad o ospravedlnění z víry. Spíš usilovala o to, aby vedla muže a ženy, aby otevřeli svou mysl základní pravdě Bible.)

Teď chceme ukázat, jak můžete učinit pokrok v duchovním životě. Slýcháme mnoho omluv: „Já nemohu žít tak či onak.“

Co myslíte tím „tak či onak?“ Myslíte, že to byla nedokonalá oběť, která byla přinesena na Golgatě pro padlé lidstvo, že se nám nedostává milosti a síly, abychom mohli pracovat na svých vrozených nedostatcích a sklonech, že to nebyl celý Spasitel, který nám byl dán?

Nebo chcete činit Bohu výčitky? Řekněte: To byl Adamův hřích, já tím nejsme vinen a nejsem zodpovědný za jeho vinu a pád. Všechny tyto vrozené sklony jsou ve mně a já nezasluhují kárání, jestliže jednám podle nich. Čí je to vina? Boží?

Proč nechal Bůh satana, aby měl tuto moc nad lidskou přirozeností? Toto jsou obžaloby proti Bohu na nebesích a On vám chce dát příležitost - chcete-li - byste Ho konečně obžalovali. Pak On obžaluje vás, až budete pohnáni k Jeho poslednímu soudu.

- MS 8, 1888, Sobota 20.10.1888.

Kdyby byl Bůh mohl změnit svůj zákon, aby vyšel vstříc padlému člověku, nemusel přijít Kristus na tento svět. Protože zákon byl neměnný, poslal Bůh svého jednorozeného Syna, aby zemřel za padlé lidstvo. Vzal však Spasitel na sebe vinu za lidské bytosti a přisoudil jim Svou spravedlnost, aby oni dál přestupovali příkazy Hospodina? Ne, ne! Kristus přišel, protože nebylo jiné možnosti, aby člověk svou vlastní silou zachovával zákon. On přišel, aby mu dodal síly poslechnout příkazů zákona. A hříšník, který lituje svého přestoupení, může přijít k Bohu a říci: „Otče, prosím o odpuštění pro zásluhy ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Spasitele: “Bůh přijme všechny, kteří k Němu přicházejí ve jménu Ježíšově.

- MS 16, 1888, Neděle 21.10.1888.

Tři měsíce po Minneapolisu

Když děláme, co je v našich silách. - Díky Bohu, že není příliš pozdě na nápravu špatností. Kristus hledí na ducha a když nás vidí, že své břímě neseme s vírou, Jeho dokonalá svatost vyrovná naše nedostatky. Činíme-li, co je v našich silách, On se stává naší spravedlností. Ta přijímá každý světla, který Bůh k nám vysílá, aby nás učinil světlem světa.

- Letter 22, 1889. (Publikováno v 1SM 368.)

Přijetí poselství ospravedlnění z víry

V Jižním Lancasteru začala v pátek, 11.1.1889, zvláštní shromáždění. Byli jsme rádi, že modlitebna byla zcela naplněna těmi, kteří přišli, aby měli užitek ze shromáždění… Byli tam delegáti z Maine, Connecticutu, Massachusetts a jiných států. Uvědomovali jsme si, že se má vykonat práce, kterou člověk, bez pomoci Boží, nemůže dokázat ani při nejlepší snaze. Z celého srdce jsme se modlili k Bohu, aby nám byl nápomocen…

Pociťovali jsme na sobě odpovědnost za ty, kteří už donesli 181 poselství pravdy jiným, aby neuzavírali svá srdce některým vzácným paprskům nebeského světla, které jim Bůh seslal. Ježíš se radoval, když Jeho následovníci přijímali Jeho poselství pravdy…

V sobotu odpoledne bylo dojato mnoho srdcí a mnoho duší bylo nasyceno chlebem, přicházejícím z nebes. Po kázání jsme se těšili z vzácného, družného setkání, Pán byl velmi blízko a přesvědčil duše o tom, jak velmi potřebují Jeho milost i lásku. Cítili jsme naléhavou potřebu představit Krista jako Vykupitele, který není vzdálený, ale je nám docela blízko. Když Duch Boží začne působit na srdce lidí, pak Jeho viditelným ovocem je přiznání hříchu a náhrada za křivdy. Při všech shromážděních, jak se lid snažil přiblížit se Bohu, všude tam, kde bylo komu ublíženo slovem či skutkem, bylo činěno pokání a vzájemné vyznání…

I mezi kazateli byli mnozí, kteří uviděli pravdu takovou, jaká je v Ježíši, a to ve světle, v němž ji nikdy předtím nezkoumali. Spasitele uviděli jako Spasitele odpouštějícího hříchy a pravdu jako něco, co posvětí duši. „jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ …

Mnozí mají zkreslené názory. - Jsou mnozí, kteří snad cítí, že sami musí vykonat velkou práci, než mohou přijít ke Kristu pro jeho spasení. Asi si myslí, že Ježíš k nim vejde při jejich posledním zápasu, a že jim pomůže tím, že svým přispěním dokončí jejich životní dílo. Je jim zatěžko pochopit, že Kristus je dokonalý Spasitel, a že je schopen spasit až k nejzazší mezi všechny, kteří skrze Něho přicházejí k Bohu. Nevidí tu skutečnost, že Kristu je nám „cesta, pravda i život.“ Spočineme-li každý v Kristu v plné jistotě víry, doufajíce jedině v účinnost Jeho krve, která smývá všechen hřích, získáme pokoj ve víře, že to, co Bůh slíbil je chopen splnit…

Tlumočení samotného poselství. - Poněvadž naši bratři i sestry otevřeli svá srdce k přijetí světla, lépe pochopili, z čeho se skládá víra. Pán byl velmi laskavý; byl ochoten posílit Svůj lid. Shromáždění trvalo o týden déle, než bylo původně stanoveno. Škoda byla rozpuštěna a všichni hledali co nejopravdověji Pána. Z Bostonu přijel bratr Jones a sloužil lidu velmi obětavě; mluvil dvakrát, někdy i třikrát denně. Boží stádce se sytilo potravou, jež živí ducha. Samotné poselství, které Pán seslal lidu tohoto času, bylo tlumočeno v kázáních. Shromáždění se konala od časného rána do večera a výsledky byly velice dobré.

Studenti i učiteli měli podíl na Božím požehnání. Hluboké působení Božího ducha pociťovalo skoro každé srdce. Ti, kteří navštívili shromáždění,podali svědectví hlavně o tom, že získali zkušenost, která předčila vše, co poznali předtím. Osvědčovali svou radost, že Kristus jim odpustil jejich hříchy. Jejich srdce byla naplněna díkem a chválou Bohu, v jejich duších zavládl sladký mír. Milovali každého člověka a cítili, že mohou spočinout v Boží lásce.

Nikdy jsem neviděla, aby obrodné dílo postupovalo kupředu s takovou důkladností, a přece zůstávalo prosto všeho nevhodného rozruchu.

Mnozí dosvědčovali, že jakmile byly vysloveny pronikavé pravdy, cítili se ve světle zákona usvědčeni jako provinilci. Důvěřovali své vlastní spravedlnosti. Teď v ní viděli jen špinavé cáry ve srovnání s Kristovou spravedlností, která je jako jediná přijatelná Bohem.

Oni se sice neprovinili veřejně, ale ve svém srdci poznali, že jsou zkažení a zavrhlí. Dávali přednost jiným statkům místo svému nebeskému Otci. Ze všech sil se snažili vyvarovat se hříchu, ale doufali ve vlastní sílu. K Ježíši bychom měli jít takoví, jací jsme, doznat své hříchy a odevzdat své bezmocné duše našemu soucitnému Vykupiteli.

- RH 5.3.1889.

Potřeba správného pojetí ospravedlnění z víry

Byla jsem pozvána do stanu kazatelů a řekla jsem jim několik poznámek. (Pozn.: Stanový tábor v Coloradu, 13.9.1889.) Hovořili jsme o tom, jak by měly vypadat plány na východu lidu zde, právě na této půdě ve vztahu k domorodému náboženství.

Zdá se, že mnozí lidí nevědí, co je to víra. Mnozí si stěžují na temnotu a nedostatek odvahy. Zeptal jsem se: „Jste obráceni tváři k Ježíši? Vidíte Jeho, Slunce spravedlnosti? Potřebujete jasně vysvětlovat sborům věc víry a dokonalé spolehnutí na Kristovu spravedlnost. Ve svých hovorech a modlitbách jste tak málo mluvili o Kristu, Jeho nekonečné lásce, Jeho velké oběti, přinesené pro nás, že satan téměř zastřel názory, které bychom měli mít a musíme mít o Ježíši Kristu. Musíme méně doufat v duchovní pomoc lidských bytostí a více, daleko více v přicházejícího Ježíše Krista jako našeho Vykupitele. Musíme méně doufat v duchovní pomoc lidských bytostí a více, daleko více v přicházejícího Ježíše Krista jako našeho Vykupitele. Musíme s rozhodným úspěchem promýšlet nebeské vlastnosti Ježíše Krista, můžeme mluvit o Jeho lásce, můžeme vyprávět i zpívat o Jeho milosti, můžeme Ho učinit svým vlastním osobním Spasitele. Tehdy jsme jedno s Kristem. Milujeme to, co miloval Kristus, nenávidíme hřích, jak ho nenáviděl Kristus. O těchto věcech se musí stále hovořit.“

Obracím se ke kazatelům. Veďte lid krok za krokem, mluvte stále o Kristově schopnosti, dokud oni neuvidí živou vírou Ježíše takového, jaký je, v celé Jeho plnosti, Spasitele odpouštějícího hříchy, jediného, který může odpustit všechna naše provinění. Tím, že Ho spatříme, měníme se k Jeho obrazu. Taková je bezmyšlenkovitě povýšili Krista na Spasitele odpouštějícího hříchy.

My máme mít na paměti Spasitele, který odpouští hříchy, ale máme Jej ukazovat v Jeho správném postavení: přicházejícího zemřít, aby posvětil zákon Boží, vzdal mu postu, a přece aby ospravedlnil hříšníka, který má být cele závislý na zásluhách krve ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Spasitele. Toto se nedělá dost srozumitelně.

Poselství, které přináší spásu duši, trojandělské poselství, je poselství, které je třeba dát světu. Boží přikázání a víra v Ježíše jsou důležité, nesmírně důležité věci a musí se hlásat se stejnou silou a mocí. O první části se většinou mluvilo, o druhé jen příležitostně. Víra v Ježíše není pochopena. Musíme o ní mluvit, musíme ji prožívat, musíme se za ni modlit a vést lid, aby vnášel tuto část poselství do svého každodenního života. „Budiž tedy táž mysl při vás, kteráž i při Kristu Ježíši byla.“ (F. 2,5).

Potřeba kázání, naplněných Kristem. - Existovala celá kázání, suchá a bez Krista, v nichž bylo Ježíšovo jméno sotva vysloveno. Řečníkovo srdce se neztišilo a nezměklo Ježíšovou láskou, neboť řečník se zabývá šedými teoriemi a na nikoho příliš nezapůsobí. Řečník nemá božské pomazání, jak může tedy dojímat lidské srdce? Potřebujeme se kát a obrátit se - ano, obrácení kazatele. Lid musí mít Ježíše vyvýšeného před sebou a musí být snažně žádán, aby „pohlédl a žil.“

Proč jsou naše rty tak mlčenlivé, mají-li mluvit o Kristově spravedlnosti a Jeho lásce ke světu? Proč nedáváme lidu to, co ho oživí a vzchopí, aby žil život nový? Apoštol Pavel byl naplněn a unášen úctou, když prohlásil: „Bez odporu veliké jest tajemství pobožnosti, že Bůh zjeven jest v těle, ospravedlněn jest v Duchu, ukázal se andělům, kázán jest pohanům, uvěřeno jemu na světě, zhůru vzat jest ve slávu.“ (1.Tim. 3,16).

„Budiž tedy táž mysl při vás, kteráž i při Kristu Ježíši byla. Kterýž jsa ve způsobu Božím, nepoložil sobě toho za kořist rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný jsa lidem učiněn. A ve způsobu nalezen byv jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže… Aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteříž jsou pod zemí, a každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem ke slávě Boha Otce.“ (F. 2,5-11).

„V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů, kterýž jest obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. Nebo skrze něho stvořeny jsou všechny věci, kteréž jsou na nebi i zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďto knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest. A on jest přede vším, a všecko jím stojí“ (Kol. 1,14-17).

Toto je velké nebeské téma, které bylo do značné míry vypuštěno z kázání, protože Kristus není napodobován v lidské mysli. A satan si přál, aby tomu tak bylo, aby Kristus nebyl tématem rozjímání a uctívání. Toto jméno, tak mocné, tak důležité, by mělo být na každém jazyku.

„Jejíž učiněn jsem já služebník, podle uložení Božího, kteréž mi dáno pro vás, abych naplnil slovo Boží, to tajemství skryté od věků a pokolení, nyní by bylo bohatství slavného tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest Kristus ve vás, ta naděje slávy, kteréhož my zvěstujeme, napomínaje všelikého člověka, a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, která dělá ve mně mocně.“ (Kol. 1,25-29)

Zde je úkol pro Kristovy služebníky. Protože tato práce nebyla vykonávána, protože Kristus, Jeho povaha, Jeho slova a Jeho dílo nebylo lidem předkládáno, náboženský stav sborů svědčí proti jejich učitelům. Sbory jsou na vymření, protože se málo hovoří o Kristu. Nemají duchovní život a duchovní soudnost.

Strach z poselství ospravedlnění z víry. - Učitelé lidu sami neprožili zkušenost s Pramenem svého spolehnutí a své síly. A když Pán některé pozvedne a pošle jim poselství právě pro tuto dobu, aby je dali lidem - poselství, které není novou pravdou, ale právě tím, čemu učil Pavel, co učil sám Kristu - je to pro ně cizí nauka. Začnou varovat věřící lid, který je na vymření, protože před nimi nebyl vyvyšován Kristus, říkajíce: „Neukvapujte se. Lepší je čekat a nespolčovat se s touto záležitostí, dokud o tom nevíte víc.“ A kazatelé káží tytéž suché teorie, když lid potřebuje čerstvou mannu.

Kristova povaha je neomezeně dokonalou povahu a On musí být vyvyšován, na Něho se musí zvlášť upozorňovat, neboť On je silou, mocí, posvěcením a ospravedlněním všech, kdo v Něho věří. Lidé, kteří měli farizejského ducha, myslí, že když se přidrží dobrých starých názorů a nebudou mít účast na poselství, které Bůh poslal svému lidu, budou mít dobrou a bezpečnou pozici. Tak soudili staří farizeové a jejich příklad by měl kazatele varovat, aby nebyli sami sobě středem a základem.

Inspirující témata evangelia v přítomné době. - My teď potřebujeme, aby na nás sestoupila síla a probouzela v nás snahu a opravdovou víru. Pak, očištění Duchem Svatým, budeme mít v sobě Krista, naděje slávy. Pak budeme Krista vystavovat na obdiv jako božský předmět naší víry a naší lásky. Budeme mluvit o Krist, modlit se ke Kristu a o Kristu. Budeme velebit Jeho svaté jméno, budeme lidu svědčit o jeho zázracích, Jeho sebezapření, Jeho sebeobětování, Jeho utrpení a Jeho ukřižování, o Jeho zmrtvýchvstání a vítězném nanebevstoupení. Toto jsou strhující témata evangelia, které probouzejí lásku a hlubokou vroucnost v každém srdci. Zde jsou poklady moudrosti a vědění, nevyčerpatelná studnice. Čím víc budete toužit po té zkušenosti, tím větší bude cena vašeho života.

Živá voda může být nabírána z pramene, a přece jí neubývá. Kazatelé evangelia by byli mocnými lidmi, kdyby měli Pána stále před očima a věnovali svůj čas studiu Jeho povahy hodné uctívání. Kdyby to činili, nebylo by odpadlých od víry, nebylo by těch, kteří se vzdalují konference, protože svými prostopášnými zvyky veřejně potupili Boží věc i Ježíše. Síly každého kazatelé evangelia by se měly využít k výchově věřících sborů, aby přijímaly Krista vírou jako svého osobního Spasitele, aby Ho pojaly do svých životů a učinily Ho svým Vzorem k učení o Ježíši, o víře v Ježíše a vyvyšování Ježíše. Kazatel by měl sám přebývat v Kristu. Měl by hloubat o pravdě a přemýšlet o tajemstvích vykoupení, především o Kristově prostřednickém díle pro tuto dobu.

Hovořte víc o vtělení a vykoupení. - Je-li Kristus pro každého z nás vším a ve všem, proč se ve sborech nemluví víc o jeho vtělení a jeho vykupující oběti? Proč se srdce i jazyky neúčastní chvály Vykupitel? Toto bude úkolem pro Vykoupeného člověka po všechny věky.

My sami potřebujeme mít živé spojení s Bohem, abychom učili o Ježíši. Pak můžeme podávat živou osobní zkušenost o tom, čím je nám Kristus, poznaný zkušeností a vírou. My jsme Krista přijali a s božskou opravdovostí můžeme mluvit o tom, co je naší trvalou silou v nás. Lid musí být ke Kristu tažen a Jeho spasitelnému působení se musí dávat přednost.

Praví žáci, kteří sedají u nohou Kristových, odhalují vzácné drahokamy pravdy, které pronáší náš Spasitel, rozpoznávající jejich význam a oceňují jejich hodnotu. A jak se víc a víc ponižují a stávají se schopni přijímat výuku, jejich chápání bude schopno odkrývat úžasné věci z Jeho zákona, neboť Kristus je líčil v jasných, ostrých liniích.

Učení o milosti a spasení skrze Ježíše Krista je tajemstvím pro velkou část těch, jejichž jména jsou v církevních knihách. Kdyby Kristus mluvil na zemi ke Svému lidu, vyčítal by mu jeho pomalost chápání. Pomalým a nechápajícím by říkal: „Zanedbal jsem vám pravdy o vašem spasení, jehož cenu netušíte.“

Ach, kéž by se o kazatelích, kteří káží lidu a sborům mohlo říci: „Tedy otevřel jim myl, aby rozuměli písmům.“! (Luk. 24,45). V bázni Boží vám pravím, že až do této chvíle jsou pravdy Bible, spojené s velkým plánem vykoupení, jen málo pochopeny. Pravda bude neustále dál odhalována, bude se dál šířit a rozvíjet, neboť je božská jako její Původce.

Jak učil lid Ježíš. - Ježíš nepodával plná vysvětlení nebo souvislé rozhovory o učení, ale často mluvil v krátkých větách jako někdo, kdo zasévá nebeské zrno naučení, jako perly, které potřebují být sesbírány všímavým dělníkem. O víře a milosti mluvil všude, kde vyučoval. Ach, proč kazatelé neposkytují sborům tu pravou potravu, která jim dá duchovní zdraví a sílu? Výsledkem bude bohatá zkušenost ves skutečném vyznávání slova Božího. Proč neposilují kazatelé to, co zbývá, co už hyne?

Když byl Kristu na odchodu od svých učedníků, hledal tu největší útěchu, jakou mi mohl dát. Slíbil jim Ducha svatého - Utěšitele, aby podpořil lidské úsilí člověka. O kterém slibu se ví méně, o kterém se méně mluví ve sborech, než o slibu seslání Ducha svatého? Jestliže není tohoto požehnání, za níž by v zápětí následoval ostatní, pak zcela jistě nastává duchovní vyprahlost. Oto je výčitka kazateli. Sbor musí povstat a nespokojovat se už skrovnou rosou.

Naše potřeba Ducha svatého. - Ach, proč se členům naší církve nedostává jejich výsad? Nejsou si osobně vědomi nutnosti vlivu Ducha Božího. Církev může říkat s Marií: „Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili“ (Jan 20,13).

Kazatelé, kteří hlásají přítomnou pravdu, budou souhlasit s nutností vlivu Ducha božího při usvědčení z hříchu a obrácení duší a tento vliv musí být i při zvěstování Slova, ale oni nepociťují dostatečně důležitost jeho hluboké a skutečné znalosti. Nedostatek milosti a síly božského vlivu pravdy na jejich vlastní srdce jim brání při rozlišování v duchovních věcech a ukazování jeho naprosté nutnosti v církvi. Tak pokračují dál v mrzačení, sami jsouce zakrnělí v náboženském růstu, protože ve svém kazatelském úřadě právní náboženství mají. Síla Boží milosti se nepociťuje jako živá, účinná nezbytnost, jako trvalý základ.

Ach, kéž by toto všichni věděli a s radostí přijali poselství, dané jim Bohem! On pozvedl své služebníky, aby vykládali pravdu, která -protože zahrnuje i vyzvednutí kříže - se ztratila z dohledu a je pochována pod rumištěm formálnosti. Ona musí být zachráněna a znovu zasazena do rámce přítomné pravdy. Její požadavky musí být uplatněny a a dáno jí její postavení v trojandělském poselství.

Ať hodně Kristových kazatelů ukládá půst, svolává shromáždění hledá Boha, poněvadž On má být nalezen. Vzývejte Ho, jak tu teď ležíte u paty Golgotského kříže. Zbavte se vší pýchy a jako praví hlídači sborů mezi vchodem a oltářem a volejte: „Odpusť, ó Hospodine, lidu svému, a nevydávej dědictví svého v pohanění. Vezmi od nás, co chceš, ale neodnímej svého Ducha Svatého od nás, svého lidu.“ Proste, ach , proste za vylití Ducha Božího!

- MS 27, 1889.