(Tento článek se objevil v The Review and Herald 1.1.1892)

„Vidíte-liž tedy, že ze skutků ospravedlněn bývá člověk, a ne z víry toliko? .... Nebo jakož tělo bez duše jest mrtvé, tak i víra bez skutků jest mrtvá." (Jk 2,24-26) Je důležité mít víru v Ježíše a věřit, že skrze něj jste spaseni. Je však nebezpečné zaujmout takový postoj jako mnozí, když říkají: „Jsem spasen" a tvrdí: „Konej dobré skutky a budeš živ". Ten, kdo je oddělen od Krista, nemůže konat dobré skutky. Mnozí v těchto dnech říkají: „Věř, jenom věř a žij". Víra a skutky jdou společně, a činy se prolínají. Pán nyní nežádá od žádného člověka méně, než žádal od Adama v ráji před pádem, dokonalou poslušnost, neposkvrněnou spravedlnost. Požadavek Boží smlouvy milostí je právě tak jasný jako požadavek z ráje - soulad s Jeho zákonem, který je svatý, spravedlivý a dobrý. Evangelium neoslabuje požadavky zákona, ale vyvyšuje zákon. V Novém Zákoně se nepožaduje ^{1SM 374} o nic méně, než bylo požadováno ve Starém zákoně. Ať nikdo nepřijímá klam tak příjemný lidskému srdci, že Bůh přijímá podle upřímnosti, bez ohledu na víru a nedokonalost života. Bůh vyžaduje od svých dětí dokonalou poslušnost.

Abychom poznali požadavky zákona, vírou musíme dosáhnout spravedlnosti Kristovy, přijmout ji jako naši spravedlnost. V jednotě s Kristem přijímáme vírou spravedlnost a tím můžeme získat způsobilost ke konání skutků Boha a být spolupracovníky Krista. Jste-li ochotni dát se unášet proudem zla a nespolupracovat s nebeskými mocnostmi na potlačování hříchu v rodině, v církvi, aby do nich mohla být vnesena věčná spravedlnost, pak nemáte víru. Víra působí láskou a očisťuje duši. Vírou působí Duch Svatý na srdce, aby v něm vytvořil svatost. Ale toho se nedosáhne, pokud člověk nepůsobí s Kristem. Můžeme být uschopněni pro nebe jedině dílem Ducha svatého v srdci, neboť musíme mít Kristovu spravedlnost jako záruku, chceme-li najít vstup k Otci. A abychom měli spravedlnost Kristovu, potřebujeme být denně přetvářeni působením Ducha, a stát se spoluúčastníky Božské přirozenosti. Dílem Ducha svatého je zušlechtit náklonnosti, posvětit srdce a celého člověka učinit vznešeným.

Vzhlížet k Ježíši

Ať duše vzhlíží k Ježíši. „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa." (J 1,29) Nikdo nebude násilně přinucen, aby vzhlížel ke Kristu. Ale hlas, který zve, zní v toužebné prosbě. Pohleď a budeš žít. Díváme-li se na Krista, poznáme, že jeho láska nemá srovnání. Zaujal místo hříšníka, který se provinil a přičetl mu svou spravedlnost bez poskvrny. Vidí-li hříšník svého Spasitele, umírajícího na kříži ^{1SM 375} pod tíží hříchu místo něj, spatří Jeho odpouštějící lásku, pak i v jeho srdci se probouzí láska. Hříšník miluje Krista, protože již předtím miloval Jeho a láska je naplněním zákona. Duše, která činí pokání si uvědomuje, že Bůh „je věčný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nepravosti." Duch Boží působí v duši věřícího a umožňuje mu další vzestup poslušnosti, dosažení stále větší síly i další milosti v Ježíši Kristu.

Bůh právem odsuzuje všechny, kteří neučinili Krista svým osobním Spasitelem, ale dává svou milost duši, která k Němu přichází ve víře, umožňuje ji konat dílo Boží a skrze víru být zajedno s Kristem. O těch Kristus praví: „Já v nich, a Ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno (jednota přináší dokonalost povahy); a aby poznal svět, že jsi Ty mne poslal, a že jsi je miloval, jakožs mne miloval." (J 17,23) Pán učinil všechna opatření, aby člověk dosáhl úplného spasení a byl zcela v Něm. Bůh určil, aby Jeho děti obdržely jasné paprsky Slunce Spravedlnosti a veškerého světla pravdy. Světu dal Bůh možnost záchrany za nekonečnou cenu. Právě proto dal Svého jednorozeného Syna. Apoštol se ptá: „Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?" (Ř 8,32) Nebudeme-li tedy spaseni, není vina na Bohu, ale na nás, protože jsme neobstáli ve spolupráci s Božskými mocnostmi. Naše vůle se neshodovala s vůlí Boží.

Spasitel světa oděl své Božství lidstvím, aby mohl dosáhnout lidstvo. Bylo zapotřebí Božství i lidství, aby světu mohlo být přineseno spasení, tak nutné padlému člověku. Božství potřebovalo lidství, aby mohlo být spojením mezi Bohem a člověkem. Člověk potřebuje vnitřní i vnější sílu, aby ho obnovila k podobě Boží; i když potřebuje Božskou moc, neučinil lidskou působnost nepodstatnou. Od člověka se vyžaduje víra; neboť víra působí lásku a očisťuje duši. Víra má oporu účinnou v Kristu. Pán nemá v úmyslu lidskou sílu ^{1SM 376} ochromit, ale ve spolupráci s Bohem, může být lidská moc postačující pro dobro. Bůh nehodlá lidskou sílu zničit, neboť je znakem pro dovršení díla, které máme vykonat doma i venku. Každému člověku dal poslání, každý věrný služebník vydává světlo světa, protože je ve spojení s Bohem a Kristem i nebeskými anděly na velkém díle spasení ztracených. Od nebeských sborů přijímá stále více schopností při uskutečňování díla Božího. Při uskutečňování toho, co působí božská milost, dostává se věřícím duchovní vznešenost. Ten, kdo jedná podle svěřených schopností, stane se moudrým budovatelem svého Mistra, stává se učedníkem Kristovým, který poznal smysl práce pro Boha. Nebude se vyhýbat břemenům odpovědnosti, neboť si bude vědom, že každý musí povstat ve věci Boží podle míry svých schopností a najít své místo v závažnosti díla. Ježíš nepřipustí, aby Jeho vůle a oddaná služba přišly nazmar. Nepotřebuje politování ten, kdo nese vážně zodpovědnost ve věci Boží, protože je věrný a opravdový ve spolupráci s Bohem, aby se spojením Božího a lidského úsilí dílo dokonalo. Ale ten, kdo se vyhýbá odpovědnosti, neuvědomuje si výsadu, k níž je povolán, ten je předmětem politování.