(Tento článek se objevil v The Review and Herald 4.11.1890)

„Přišel Ježíš do Galilee, káže evangelium království Božího, a pravě: Že se naplnil čas, a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání, a věřte evangelium." (Mk 1,14-15)

Pokání je spojeno s vírou a v evangeliu je na ně položen důraz jako na základ pro spasení. Pavel kázal pokání. Řekl: „Ničeho jsem nepominul, což by užitečného bylo, abych vám neoznámil, a neučil vás vůbec zjevně i po domích, svědectví vydávaje i Židům i Řekům o pokání k Bohu, a o víře v Pána našeho Ježíše Krista." (Sk 20,20.21). Bez pokání není spasení. Žádný nekající se hříšník nemůže svým srdcem uvěřit spravedlnosti. Pokání popisuje Pavel jako zbožnou lítost nad hříchem, která „pokání k spasení působí." (2K 7,10) Takové pokání nemá ve své podstatně nic společného se zásluhou, ale připravuje srdce na přijetí Krista jako jediného Spasitele, jedinou naději ztraceného hříšníka.

Když se hříšník dívá k zákonu, je mu objasněna jeho vina, která se usadí v jeho svědomí, a hříšník je odsouzen. Jeho jediná ^{1SM 366} útěcha a naděje je v pohledu na golgatský kříž. Když okusí zaslíbení a vezme Boha za slovo, vejde do jeho duše uvolnění a pokoj. Zvolá „Pane, Ty jsi slíbil, že spasíš každého, kdo k Tobě přijde ve jménu Tvého Syna. Jsem ztracený, bezmocný, zoufalý. Pane, zachraň mne, nebo zahynu." Jeho víra pevně spočívá v Kristu a hříšník je omilostněn před Bohem.

Ale přestože Bůh může být spravedlivý a omilostňovat hříšníka skrze Kristovy zásluhy, žádný člověk nemůže přikrýt svou duši oděním Kristovy spravedlnosti, dokud žije ve vědomí hříchu nebo zanedbává vědomé povinnosti. Bůh požaduje odevzdání srdce dříve, než může být ospravedlněn. Aby si člověk mohl uchovat ospravedlnění, musí setrvávat ve stálé poslušnosti skrze účinnou, živou víru, která působí lásku a očišťuje duši.

Jakub píše o Abrahamovi a říká: „Abraham otec náš zdali ne z skutků ospravedlněn jest, obětovav syna svého Izáka na oltář? Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho, a z skutků víra dokonalá byla? A tak naplněno jest písmo, řkoucí: I uvěřil Abraham Bohu, a počteno jest jemu za spravedlnost, a přítelem Božím nazván jest. Vidíte-liž tedy, že z skutků ospravedlněn bývá člověk, a ne z víry toliko?" (Jk 2,21-24). Aby byl člověk ospravedlněn z víry, musí ve víře dospět tak daleko, že bude ovládat pocity a pohnutky; a to je přivedeno k dokonalosti poslušností skrze víru.

Víra podmínkou zaslíbení

Bez Kristovy milosti je hříšník v zoufalé situaci, nic pro něj nelze vykonat. Ale skrze božskou milost je člověku udělena nadpřirozená moc a tato moc pracuje v mysli, srdci a charakteru. Tímto propůjčením milosti Kristovy je hřích rozpoznán ve své podstatě a vypuzen z chrámu duše. Touto milostí jsme byli uvedeni do přátelství s Kristem a byli s Ním spojeni v díle záchrany. Víra je podmínkou, za které Bůh slibuje hříšníkům odpuštění, ne proto, že by ve víře byla nějaká ctnost, a spasení bylo zaslouženo, ale proto, že víra ^{1SM 367} může pevně uchopit Kristovy zásluhy, lék poskytnutý na hřích. Víra může zastoupit Kristovou dokonalou poslušností hříšníkova přestoupení a selhání. Věří-li hříšník, že Kristus je jeho osobním Spasitelem, Bůh podle svých neměnných zaslíbení jeho hříchy odpouští a zdarma ho omilostňuje. Kající se duše si uvědomuje, že k jejímu omilostnění dochází díky Kristovi, jako jejímu Zástupci a Jistotě, protože Kristus za něj zemřel a je jeho smířením a spravedlností.

„Uvěřil pak Abraham Bohu, i počteno jemu za spravedlnost. Kdož skutky činí, tomu odplata nebývá počtena podle milosti, ale podle dluhu. Tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost." (Ř 4,3-5) Spravedlnost je poslušnost zákona. Zákon požaduje spravedlnost, a tu hříšník zákonu dluží. Ale je neschopen jej splatit. Jediným způsobem, jakým může dosáhnout spravedlnost, je víra. Vírou může přinést Bohu Kristovy zásluhy a Pán klade poslušnost svého Syna na účet hříšníka. Kristova spravedlnost je přijímána na místo hříšníkova nezdaru. Bůh přijímá kající se a věřící duši, odpouští ji, omilostňuje ji, nakládá s ní, jako by byla spravedlivá, a miluje ji, jako miluje svého Syna. Tak je víra počtena za spravedlnost a duše, které bylo odpuštěno, postupuje od milosti k milosti, od světla k většímu světlu. S radostí může říci: „Ne z skutků spravedlnosti, kteréž bychom my činili, ale podle milosrdenství svého spasil nás, skrze omytí druhého narození, a obnovení Ducha svatého; kteréhož vylil na nás hojně, skrze Jezukrista, Spasitele našeho. Abychom, ospravedlněni jsouce milostí Jeho, byli dědicové v naději života věčného." (Tt 3,5-7)

Dále je psáno: „Kteříž pak koli přijali Jej, dal jim moc syny Božími býti, těm kteříž věří ve jméno Jeho, kteříž ne ze krví, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou." (J 1,12-13) Ježíš řekl: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího." (J 3,3) „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího." (J 3,5) Není to nízká laťka, která je nám nastavena, protože ^{1SM 368} se máme stát Božími dětmi. Máme být spaseni jako jednotlivci a v den zkoušky budeme moci od sebe rozeznat toho, kdo Bohu sloužil, od toho, kdo Bohu nesloužil. Jsme spaseni jako jednotliví věřící v Pána Ježíše Krista.

Mnozí ztrácejí správnou cestu vlivem toho, že si myslí, že se do nebe musí vyšplhat, že musí udělat něco pro to, aby si zasloužili Boží přízeň. Snaží se zdokonalit sami svým úsilím. Toho nemohou nikdy dosáhnout. Kristus připravil cestu tím, že zemřel jako oběť za nás, žil pro nás příkladným životem a stal se naším velkým Veleknězem. Říká: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život." (J 14,6). Pokud bychom se mohli nějakým svým úsilím jenom o krok dostat dál, Kristova slova by neplatila. Ale přijímáme-li Krista, objeví se dobré skutky jako ovoce toho, že jsme na cestě života, že Kristus je naší cestou a že následujeme tu pravou cestu, která vede do nebe.

On se stává naší spravedlností

Kristus pohlíží na našeho ducha, a když vidí, jak své břímě neseme s vírou, Jeho dokonalá svatost nahrazuje naše nedostatky. Když konáme vše, co je v našich silách, stává se naší spravedlností. Přijímáme každý paprsek světla, který nám posílá Bůh, aby se z nás stalo světlo světa.

- Letter 22, 1889.