(Tento článek se objevil v Signs of the Times 5.6.1893)

Učení Kristovo v Evangeliu je v dokonalém souladu a učením Kristovým skrze proroky ve Starém zákoně. Proroctví, pronesené starozákonními Kristovými posly, stejně jako poselství hlásaná apoštoly v Novém zákoně, jsou bez vzájemných nesrovnalostí. Satan však vždy v minulosti stejně jako nyní usiluje ze vší nepravostí svodů, aby Slovo Boží nemělo žádoucí účinek, snaží se učinit tajemným to, co je prosté a jasné. V tomto úsilí má nesmírné zkušenosti. On zná povahu Boží a svojí lstivostí si získal svět. Tím, že slovo Boží pozbylo účinnosti, byl vnesen hřích na svět. Adam uvěřil satanovu klamu a nepravdivým vylíčením povahy Boží, se docela změnil Adamův život. Neuposlechl přikázání Boží a nekonal to, co mu řekl Bůh. Adam padl neposlušností. Kdyby vytrval ve zkoušce a zůstal ^{1SM 346} věrný Bohu, neotevřela by se stavidla bolesti v našem světě.

Uvěření satanovu lživému vylíčení Boží povahy, zcela změnilo povahu i osud člověka. Uvěří-li však lidé slovu Božímu, změní se jejich myšlení i povaha a budou připraveni pro věčný život. Uvěření slovům „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný" (J 3,16), promění srdce a vytvoří v člověku představu Boží povahy.

Stejně jako mnozí lidé dnes, tak i Pavel před svým obrácením velmi spoléhal na dědičnou zbožnost, ale jeho důvěra byla založena na klamu. Byla to víra bez Ježíše, která spoléhala na vnější formy a ceremonie. Jeho horlivost pro zákon byla oddělena od Krista a byla bezcenná. Svým vychloubáním dokazoval, že je nevinný podle skutků zákona, ale Krista, Tvůrce zákona odmítl jako bezcenného. Spoléhal se na svou spravedlnost. Řekl: „Ač mně se zdálo, že by náležité bylo, proti jménu Ježíše Nazaretského mnoho odporného činiti, jakož jsem i činil v Jeruzalémě, a mnohé z svatých já jsem do žalářů dával, vzav moc od předních kněží. A když měli mordováni býti, já jsem pomáhal ortele vynášeti." (Sk 26,9-10) Po určitou dobu byl Pavel zastáncem krutých skutků a domníval se, že tím slouží Bohu; sám říká: „nebo jsem to z neznámosti činil v nevěře." (1Tm 1,13) Jeho upřímnost však neospravedlňuje jeho skutky, ani nečiní z omylu pravdu.

Víra je prostředkem, v němž pravda nebo omyl nachází svůj úkryt. Je to tentýž projev myslí, kterým je přijata pravda či omyl, ale je podstatný rozdíl, zda věříme slovu Božímu a nebo lidským řečem. Když se Kristus zjevil Pavlovi a ten se přesvědčil, že pronásledoval Ježíše při pronásledování Jeho věřících, přijal pravdu takovou, jaká je v Ježíši. Přetvářející moc se projevila v mysli i v povaze a on se stal novým člověkem v Ježíši Kristu. Pak opravdově přijal pravdu. Jeho vírou nemohla otřást země ani peklo.

^{1SM 347} Jsou mnozí, kteří volají: „Věřte, jenom věřte." Zeptejte se jich, čemu máte věřit. Máte snad uvěřit lžím, které vymyslel satan proti svatému, spravedlivému a dobrému zákonu Božímu? Bůh ve své milosti neusiluje o zrušení svého zákona, ale o jeho upevnění. Jaké je rozhodnutí Pavlovo? Říká: „Co tedy díme? Že zákon jest hříchem? Nikoli; nýbrž hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon.... Jáť pak byl jsem živ někdy bez zákona, ale když přišlo přikázání, hřích ožil, (přikázání pak skončilo? - Ne.) a já (Pavel) umřel.... A tak zákon zajisté (stojící přímo v cestě mé vlastní svobody a klidu? - Ne.) jest svatý, a přikázání svaté i spravedlivé a dobré." (Ř 7,7-12)

Zákon nemůže omilostnit

Pavel učil, že v zákoně není moc, která by mohla omilostnit toho, kdo zákon přestoupil. „Z skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem Jeho." (Ř 3,20) „Nebo seč nemohl býti zákon, jelikož byl mdlý pro tělo, Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hřícha, a příčinou hřícha, potupil hřích na těle, aby spravedlnost zákona vyplněna byla v nás, kteříž nechodíme podle těla, ale podle Ducha." (Ř 8,3-4)

Pán viděl náš stav po pádu. Znal naší potřebu milosti a protože naše duše miloval, dal nám milost a pokoj. Milost je přízeň tomu, kdo jí nezasluhuje a je zatracen. Je skutečností, že jsme hříšníky a místo, aby nás odloučil od milosti a lásky Boží, podává důkaz své lásky k nám ve snaze zachránit nás v tísni. Kristus praví: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo." (J 15,16)

Když Adam padnul, bylo pro náš svět učiněno opatření, aby Ježíš, kníže života, když nadejde čas, přišel na náš svět, aby podstoupil boj se silami temna. Na tomto světě měl satan možnost ukázat výsledky svých vypracovaných zásad osvobození od jakéhokoliv zákona a Kristus svou neodchylující se poslušností od přikázání ^{1SM 348} Otcových projevil výsledky uplatňování zásad spravedlnosti. V souladu se zásadami zla, satan pronásledoval Syna Božího silným pokušením, až ho dovedl do soudní síně, aby byl bezdůvodně odsouzen k smrti. Spiknutí zla vedlo lidská srdce k uskutečnění zásad zla. Před dav byl předveden Kristus a Barabáš. Barabáš byl dobře známý lupič a vrah, Kristus byl Syn Boží. Pilát se díval na oba a myslel, že není důvodu k váhání pro výběr Krista. V jeho zevnějšku se jasně jevila vznešenost, inteligence a čistota jako zřetelný protiklad k su-rovým rysům Barabáše. Ptal se: „Kterého chce z těch dvou, ať vám propustím?" (Mt 27,21) A bylo slyšet sípavý křik rozrušeného davu, který volal: „Barabáše. Dí jim Pilát: Co pak učiním s Ježíšem, kterýž slove Kristus? Řekli mu všickni: Ukřižován buď. Vladař pak řekl: I což jest zlého učinil? Oni pak více křičeli, řkouce: Ukřižován buď." (Mt 27,22-23)

Kristovou smrtí byl satan poražen

Touto volbou se projevily satanovy zásady. Zástupy nebes a všechny světy, které Bůh stvořil, jasně viděly, že satan je udavač bratří, lhář i vrah. Otázka satanovy svůdné moci a jeho zhoubných zásad byla jednou pro vždy odsouzena v nebi i v nepadlých světech a navždy byla prokázána čistota a svatost Kristova, který podstoupil zkoušky za padlého člověka. Tím, že se rozvinula a projevila satanova povaha i zásady, ztratil jakoukoliv náklonnost nepadlých světů a navždy byl vyřešen spor o jeho požadavky, spor mezi ním a Kristem v nebi. Spravedlnost projevená v povaze Kristově se stala na věky kotvou, spásnou nadějí světa. Duše, která si zvolí Krista, může ve víře říci: „Pán je moje spravedlnost."

^{1SM 349} Kristus byl „nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemoci, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili. Ještotě On nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní On nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i ztrápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na Něj vložena." (Iz 53,3-5)

Milost Kristova a zákon Boží jsou neoddělitelné. V Ježíši se sešla milost a pravda, spravedlnost a smíření se políbily. Svým životem a povahou zjevuje nejen povahu Boží, ale i možnosti člověka. Byl zástupcem Boha a vzorem člověka. Ukázal světu, čeho může dosáhnout lidstvo, když se spojí vírou s Bohem. Jednorozený Syn Boží přijal na sebe lidskou přirozenost a spojil nebe se zemí. Skrze Krista je člověk přitahován k Bohu a Bůh k člověku. Spravedlnost se pohnula z výšin a ze vznešeného postavení, nebeské zástupy, sbory svatosti se přiblížily ke kříži a s úctou se před Kristem sklonily; neboť na kříži byla odčiněna spravedlnost. Skrze Krista byl hříšník odveden ze zajetí hříchu, z moci zla a při každém přiblížení se ke Kristu, se jeho srdce obměkčuje a v pokoře volá: „Byl to můj hřích, který ukřižoval Syna Božího." U Krista opouští své hříchy a Kristus svou milostí přetváří jeho povahu. Spasitel pozvedá hříšníka z prachu a dává ho pod ochranu Ducha svatého. Při pohledu hříšníka na Spasitele, nalézá naději, jistotu i radost. Vírou se drží milovaného Krista. Víra působí lásku a očišťuje duši.