Spravedlnost vyžaduje, že hřích nemůže pouze být odpuštěn, ale musí být vykonán trest smrti. Když Bůh dal darem svého jednorozeného Syna, vyhověl oběma požadavkům. Smrtí místo člověka Kristus vyčerpal trest a učinil opatření pro milost.

Hříchem se člověk odloučil od božského života, jeho duše byla ochromena podvody satana, původce hříchu. Člověk sám od sebe není schopen si uvědomit hřích, není schopen ocenit a přivlastnit si božskou povahu. Kdyby byla v jeho dosahu, lidské srdce by si ji nepřálo, je nad ním okouzlující satanova moc. Všechny našeptané útoky satanovy mohou ovlivnit myšlení a zabránit každému dobrému impulsu. Každá schopnost i moc daná mu Bohem byla použita jako zbraň proti božskému Dobrodinci. A ta, ačkoliv ho miluje, nemůže mu udělit dary i požehnání, která by si přál mu propůjčit.

Bůh nemůže být satanem potřen. Poslal na svět svého Syna, aby přijetím lidské podoby a přirozenosti, bylo v Něm spojeno lidství a božství a mohlo tak povznést člověka na vahách morální hodnoty u Boha.

^{1SM 341} Není jiné cesty k lidské spáse. Kristus říká: „Beze mne nic nemůžete učinit." (J 15,5) Jedině skrze Krista mohou ratolesti života oživit lidskou přirozenost, přeměnit jeho záliby a nechat proudit jeho síly k nebi. Díky spojení božské s lidskou přirozeností mohl Kristus objasnit toto pouto a vdechnout své životodárné vlastnosti duši mrtvé v přestoupeních a hříších.

Když je mysl upnuta ke kříži Golgaty, nedokonalým poznáním je Kristus viděn na potupném kříži. Proč zemřel? V důsledku hříchu. Co je hřích? Přestoupení zákona. Pak se oči otevřou k poznání povahy hříchu. Zákon byl přestoupen a nemůže omilostnit hříšníka. Je našim učitelem, odsuzujícím k trestu. Kde je tedy lék? Zákon nás uvádí ke Kristu, který byl proto ukřižován, aby mohl udělit hříšnému člověku svoji spravedlnost a díky své spravedlivé povaze vést člověka ke svému Otci.

Kristus na kříži nejenom vede člověka pokáním k Bohu pro přestoupení Jeho zákona - pro jehož Boží omilostnění On prvý se stal kajícníkem - a tak vyhověl požadavku spravedlnosti; nabídl sebe sama jako náhradu. Jeho řinoucí se krev a jeho zlomené tělo, uspokojily požadavky přestoupeného zákona; a tak překlenul propast, kterou způsobil hřích. Trpěl v těle, aby svým zbitým a zničeným tělem mohl přikrýt hříšníkovu bezbrannost. Na Golgatě získal svou smrtí vítězství, které navždy zlomilo obviňující moc satanovu nad celým vesmírem a umlčelo jeho obvinění, že sebezapírání bylo nemožné u Boha a proto i nepodstatné u lidské rodiny.

Satanovo postavení v nebi bylo hned po Synu Božím. Byl prvým z andělů. Jeho moc byla znehodnocena, ale Bůh ji nemohl ukázat v pravém světle a uvést celé nebe do souladu se sebou, jen tím, že by odstranil jeho špatný vliv. Jeho síla vzrůstala, ale zlo zůstalo nepoznáno. Byla to smrtonosná moc pro vesmír, ale pro bezpečnost světů a nebeských vlád bylo potřebné, aby se rozvíjela a projevila se v pravém světle.

^{1SM 342} Odříkání se Boha

Ve snaze využít nepřátelství ke Kristu, dokud visel na kříži Golgaty se zraněným, zničeným tělem a zlomeným srdcem, satan se úplně vytratil z cítění vesmíru. Bylo pak zřejmé, že Bůh ve svém Synu zapřel Sebe, obětoval se za hříchy světa, protože miloval lidstvo. Stvořitel se zjevil v Synu v nekonečnosti Boha. „Může být u Boha sebezapření?" Tato otázka je navždy zodpovězena. Kristus byl Bohem, po sestoupení stal se tělem, přijal lidství a stal se poslušným až k smrti, aby mohl podstoupit nekonečnou oběť.

Jakoukoliv oběť, kterou může člověk podstoupit, Kristus snášel, přitom všem satan vynakládal všechno své úsilí, aby Ho svedl; ale čím větší bylo pokušení, tím dokonalejší byla oběť. Všechno, co mohl člověk snášet ve sporu se satanem, vytrpěl Kristus ve své spojené lidské i božské přirozenosti. Poslušný, bezhříšný až do konce, zemřel za člověka, jako Jeho náhrada a jistota, snášeje vše, co člověk vůbec kdy snášel od svůdného pokušitele, aby mohl zvítězit a přijmout účastnictví božské přirozenosti.

Čistá pravda byla dána, aby čelila prolhanosti a poctivost a bezúhonnost proti prohnanosti a úkladům v každém, kdo je jako Kristus a chce obětovat vše, třeba i samotný život pro pravdu. Postavit se na odpor satanovým přáním není snadné. Vyžaduje to podporu božské přirozenosti od začátku do konce, jinak se toho nedosáhne. Ve vítězství, které Kristus dosáhl svojí smrtí na Golgatském kříži, ukázal člověku přímou cestu a umožnil mu dodržovat Boží zákon skrze Cestu, Pravdu a Život. Není žádné jiné cesty.

Spravedlnost Kristova se uvádí jako dobrovolný dar hříšníkovi, pokud jej chce přijmout. Nemá nic vlastního, jen co je poskvrněné, porušené, potřísněné hříchem, co je naprosto odporné čistému a svatému Bohu. Jedině skrze spravedlivou povahu Ježíše Krista se může člověk přiblížit k Bohu.

^{1SM 343} Kristus, jako nejvyšší kněz v zahalení nezapomenutelné Golgaty, skrze ni žije u Boha, ustavičně umírá za hřích a tak, když kterýkoliv člověk hřeší, má u Otce Obhájce.

Vstal z hrobu zahalen mrakem andělů v úžasné moci a slávě - spojené Božství s lidstvím. Vzal do svých rukou svět, na který si satan činil nárok a řídil jako své zákonné území a svým mocným posláním, při němž dal svůj život, navrátil celému lidskému pokolení Boží přízeň.

Ať nikdo nepřijímá omezené, malicherné tvrzení, že nějaké lidské skutky mohou v té nejnepatrnější možné míře napomoci likvidovat dluh za jeho přestoupení. To je osudný omyl. Chcete-li porozumět, musíte upustit od svých oblíbených hříšných myšlenek a s pokorným srdcem přijmout smírnou oběť. Tyto věci jsou tak mlhavě pochopitelné, že si tisíce lidí činí nárok být syny Božími a zatím jsou dětmi toho bezbožníka, protože spoléhají na vlastní skutky. Bůh si přál vždycky dobré skutky, zákon je požádal, ale protože člověk se uvedl do hříšného postavení, kde jeho dobré skutky jsou bezcenné, může být jedině Kristova spravedlnost prospěšná. Kristus může zachránit až do krajnosti, protože je živ a přimlouvá se za nás. Vše, co může člověk učinit pro vlastní spásu, je přijmout pozvání, „Kdo chce, naber vody života darmo." (Zj 22,17). Člověk nemá spáchat žádný hřích, pro který Golgata nepozná zadostiučinění. Pak při opravdovém dovolávání se Kristus nabízí hříšníkovi dokonalé smíření.

Pokání a milost

Když se přiblížíte ke Kristu, poznáte lásku, která nemá srovnání. Když se vírou přidržíte významu oběti, uvidíte sebe jako hříšníka, odsouzeného pro přestoupení zákona. To je pokání. Přijmete-li s pokorným srdcem, naleznete milost, neboť Ježíš Kristus je znázorněn jako stále stojící u oltáře a obětující oběť za hříchy lidstva. Neboť je knězem pravého svatostánku, který postavil Pán a ne člověk. ^{1SM 344} Typický židovský stínový svatostánek nemá nadále účinnost. Denní i roční smírná oběť se už nekoná, ale smírná oběť skrze Prostředníka je nezbytná, protože lidé stále hřeší. Ježíš koná bohoslužbu v přítomnosti Boží, obětujíc svoji prolitou krev, jako krev zabitého beránka. Ježíš představuje oběť nabídnutou za každé provinění a za každý nedostatek hříšníka.

Kristus, náš Prostředník a Duch svatý se neustále přimlouvají ve prospěch člověka. Duch, ale za nás neprosí jako Kristus, který předkládá svojí krev, prolitou od počátku světa. Duch působí na naše srdce, aby nás přiměl k modlitbám a pokání, chvále i díkuvzdání. Vděčnost, která splývá z našich rtů, je výsledkem spletených vláken duše, kdy ve svatém vzpomínání probouzí hudbu srdce.

Náboženská služba, modlitba, chvály, kajícné vyznání hříchů, stoupají od pravých věřících jako kadidlo k nebeské svatyni, ale stoupají skrze porušené průduchy lidství, jsou tak poskvrněné, že kdyby nebyly očištěny krví Kristovou, nikdy by neměly u Boha cenu. Nestoupají v naprosté čistotě a kdyby nebylo Přímluvce, který je po pravici Boží předkládá a očišťuje svou spravedlností, nebyly by pro Boha přijatelné. Kadidlo z pozemského svatého stánku musí být prosáklé očisťujícími kapkami krve Kristovy. Drží před Otcem kadidelnici svých vlastních zásluh, v nichž není poskvrny zemské zbožnosti. Shromažďuje do své kadidelnice modlitby, chvály svého lidu a s nimi klade i svou vlastní neposkvrněnou spravedlnost. Potom provoněné zásluhami Kristova smíření, dostává se kadidlo před Boha zcela přijatelné. Pak jsou opětovány milostivé odpovědi.

Všichni by měli poznat, že všechna poslušnost, pokání, velebení i díkůvzdání, musí projít žhnoucím ohněm spravedlnosti Kristovy. Vůně této spravedlnosti stoupá jako oblak kolem trůnu milosti.

- Manuscript 50, 1900