Velká potřeba církve

(Článek vyšel jako dodatek k prvnímu vydání díla „Kristus naše spravedlnost", ale byl vynechán při polygrafickém přesázení ve druhém vydání).

Oživení pravé zbožnosti je naší nejnaléhavější potřebou. Tato snaha je naším prvořadým dílem. Musíme se opravdově snažit o obdržení Božího požehnání ne proto, že Bůh by nebyl ochoten udělit nám své požehnání, ale proto, že nejsme připraveni je přijmout. Náš nebeský Otec je ochotnější dát svého Ducha svatého těm, kteří Ho o to žádají, než když pozemští rodiče dávají dobré dary svým dětem. Ale naším úkolem je skrze vyznání, pokoru, pokání a upřímnou modlitbu splnění podmínek, za nichž Bůh zaslíbil, že nám udělí své požehnání. Oživení lze očekávat jen jako odpověď na modlitby. Protože lidé velice postrádají Ducha svatého, nemohou docenit zvěst Božího Slova; ale když se jejich srdcí dotkne moc Ducha, pak slyšená slova nezůstanou bez účinku. Pod vedením toho, co učí Boží Slovo, za působení Jeho Ducha a s použitím zdravého rozumu získají ti, kteří navštěvují naše shromáždění vzácnou zkušenost a když se vrátí domů, budou připraveni, aby šířili vliv zdravého učení.

^{1SM 122} Staří průkopníci věděli, co to znamená zápasit s Bo-hem na modlitbách a stát se účastníkem vylití Jeho Ducha; ale tito odcházejí ze scény. Kdo tedy přijde, aby nastoupil na jejich místa? Jak to vypadá s nastávající generací? Jsou obráceni k Bohu? Pozorujeme pozorně dílo, které probíhá v nebeské svatyni, anebo čekáme na nějakou donucující moc, která na církev přijde dříve, než povstaneme? Doufáme snad, že uvidíme oživenou celou církev? Tato doba nikdy nenastane.

V církvi jsou lidé, kteří nejsou obráceni, a kteří se nepřipojí k opravdové, vítězné modlitbě. Díla se musíme chopit jednotlivě. Musíme se více modlit a méně mluvit. Převládá nepravost a lidé musí být poučeni, aby nebyli spokojeni s formou pobožnosti bez ducha a moci. Když budeme mít na zřeteli zkoumání svého vlastního srdce, zbavení se našich hříchů a napravení našich zlých sklonů, naše duše nebude zachvácena marnivostí; nebudeme důvěřovat sobě, ale budeme mít trvalý pocit, že naše schopnost pochází od Boha.

Více se musíme bát toho, co přichází zevnitř, než toho, co je zvenčí. Překážky k moci a úspěchu jsou mnohem větší ze strany církve samotné než ze světa. Nevěřící mají právo očekávat, že ti, kteří vyznávají, že „ostříhají přikázání Boží a mají víru Ježíšovu", učiní mnohem víc, než jakákoliv jiná třída; svými příkladnými životy podle svého božského vzoru a svým aktivním vlivem pro vyvýšení a uctění předmětu, který reprezentují. Ale jak často se tito zdánliví obhájci pravdy ukázali jako ti, kteří jsou největší překážkou pokroku! Nevěře byl dán volný průchod, byly vyslovovány pochybnosti, napomáhalo se temnotě. To vše povzbuzuje přítomnost zlých andělů a otvírá prostor pro dokonání satanových záměrů.

Otevření dveří nepříteli

Nepříteli duší není dovoleno číst myšlenky lidí. On je však pozorným pozorovatelem, všímá si slov, pozoruje jednání a dovedně přizpůsobuje své pokušení, aby mohl využít výsledky těch, kteří ^{1SM 123} se poddali jeho moci. Budeme-li se snažit o potlačení hříšných myšlenek a citů, nedáme-li jim průchod ve slovech a činech, satan bude poražen, neboť nebude moci připravit svá zvláštní pokušení, aby škodil dílu.

Ale jak často povrchní křesťané otvírají pro nedostatek sebekontroly dveře nepříteli duší! Rozdělení a dokonce veliké neshody v myšlení, které by způsobily hanbu každé světské společnosti, jsou ve sborech běžné, protože se v nich projevuje tak malé úsilí o kontrolu nesprávných citů a k potlačení každého slova, kterého by mohl satan využít. Jakmile dochází k rozdělení názorů, tato záležitost je satanovi předložena k prozkoumání a tím mu je dána možnost, aby použil své hladí moudrosti a obratnosti k rozdělení a zničení církve. V každém rozdělení dochází k velikým ztrátám. Osobní přátelé na obou stranách se zastávají svých oblíbenců a takto se trhlina rozrůstá. Dům rozdělený proti sobě, nemůže stát. Usvědčování a vzájemné obviňování narůstá a znásobuje se. Satan a jeho andělé se aktivně podílejí na tom, aby sklidili úrodu z takto zasetého seménka.

Světští lidé přihlížejí s posměchem a volají: „Podívejte se, jak tito křesťané nenávidí jeden druhého. Jestliže toto nazývají náboženství, pak to nechceme."A pak obracejí svou pozornost na sebe samé a s velkým uspokojením posuzují své světské povahy. Takto jsou podpořeni ve své zatvrzelosti a satan jásá nad svým úspěchem.

Velký protivník připravil své nástrahy pro každou duši, která není posílena pro zkoušku, a která není chráněna vytrvalou modlitbou a živou vírou. Jako kazatelé a jako křesťané musíme pracovat, abychom tyto kameny úrazu odstranili z cesty. Musíme odstranit každou překážku. Vyznejme a opusťme každý hřích, aby mohla být připravena cesta Páně, a aby On mohl vejít do našeho shromáždění a udělit nám svou milost. Svět, tělo i zlo musí být překonány.

Cestu Páně nemůžeme připravit získáváním přátelství ve světě, který je Božím nepřítelem. S Jeho pomocí však můžeme zlomit svůdný vliv světa na sobě i na ostatních. Ani jako jednotlivci, ^{1SM 124} ani jako celek se nemůžeme uchránit před stálým pokušením neúnavného a rozhodného nepřítele. Ale v Ježíšově síle mu můžeme odporovat.

Z každého člena církve má světu stále vyzařovat světlo natolik, aby se lidé nemuseli tázat: Co tito lidé dělají jinak než ti ostatní? Mělo by a musí dojít k ukončení připodobňování se světu a také nastat vyvarování se všeho zlého, aby posměvačům nebyla dána žádná záminka. Potupování nemůžeme uniknout, to přijde, ale musíme být opatrní, abychom nebyli zahanbeni za své hříchy nebo pošetilosti, ale pro věc Kristovu.

Satan se ničeho nebojí tak, jako toho, že Boží lid bude uvolňovat cestu a odstraňovat všechny překážky, aby Pán mohl vylít svého Ducha na umdlévající církev a zatvrzelá shromáždění. Kdyby existovala jen satanova cesta, nikdy by nedošlo k žádnému dalšímu probuzení, ať malému či velkému, až do konce času. Ale my známe jeho záměry. Jeho moci se můžeme ubránit. Když bude připravena cesta pro Ducha Božího a přijde Jeho požehnání, pak už satan nemůže uzavřít průduchy nebeské, aby na zemi nepadal déšť a tak zabránit padání deště požehnání, sestupujícího na Boží lid. Bezbožní lidé a démoni nemohou překazit Boží dílo; nemohou vyloučit Jeho přítomnost ze shromáždění Jeho lidu, který bude ochoten v pokoře srdce a se zkroušeným duchem vyznat své hříchy, a odložit je, budou-li se s vírou dožadovat Jeho zaslíbení. Proto každému pokušení, každému zápornému vlivu, ať veřejnému, nebo skrytému vlivu, je možno se úspěšně ubránit „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů." (Za 4,6)

Žijeme ve dni smíření

Nalézáme se ve velikém dni smíření, kdy naše hříchy skrze přicházející vyznání a pokání přichází před soud. Bůh nyní nepřijímá lichotivé a bezduché svědectví svých služebníků. Takové svědectví nemůže být přítomnou pravdou. Poselství pro tuto dobu musí být pokrmem v čas příhodný k nasycení Boží církve. Ale satan ^{1SM 125} postupně usiluje o to, aby toto poselství bylo oloupeno o svou moc, aby lidé nebyli připraveni obstát v den Páně.

V roce 1844 vstoupil náš Nejvyšší Velekněz do svatyně svatých v nebeské svatyni, aby započal dílo vyšetřujícího soudu. Před Boha přichází k posouzení případy spravedlivých mrtvých. A až tato část bude ukončena, bude vynesen rozsudek nad živými. Jak vzácné a jak důležité jsou tyto slavnostní okamžiky! U nebeského soudu se rozhoduje o případu každého z nás. Jsme souzeni jednotlivě podle našich tělesných skutků. V obrazné službě, kdy dílo smíření bylo prováděno nejvyšším knězem ve svatyni svatých v pozemské svatyni, bylo od lidu požadováno, aby ponižovali své duše před Bohem a vyznávali své hříchy, aby lid mohl být smířen s Bohem, a aby jejich hříchy byly zahlazeny. Bude snad od nás v tomto již skutečném dni smíření, vyžadováno méně, když se Kristus v nebeské svatyni zastává svého lidu a když má být vyneseno neodvolatelné rozhodnutí nad každým případem?

Jaké je naše postavení v této hrozné, ale i slavné době? Běda, kolik pýchy převládá v církvi; kolik pokrytectví, klamu, kolik lásky k oblékání, lehkomyslnosti a zábavám, kolik snahy po nadvládě! Všechny tyto hříchy zastiňují mysl natolik, že věčné věci nejsou postřehnuty. Neměli bychom zkoumat Písma, abychom poznali, kde se nacházíme ve světovém dění? Neměli bychom být rozumní, pokud jde o dílo, které se pro nás dokonává v této době a neměli bychom si uvědomit, v jakém postavení se nalézáme - jako hříšníci - pokud toto dílo smíření pokračuje? Budeme-li brát zřetel na spásu našich duší, pak musíme učinit rozhodný obrat. Musíme hledat Pána s opravdovým pokáním; se zkroušeným srdcem musíme vyznat své hříchy, aby mohly být zahlazeny.

Nesmíme setrvávat déle na začarované půdě. Blížíme se rychle k ukončení naší doby milosti. Ať každá duše zpytuje sama sebe: Jaký je můj vztah k Bohu? Nevíme, jak brzy budou naše jména vyslovena Kristovými rty a náš případ bude s konečnou platností rozhodnut. Ó, jaké bude toto rozhodnutí! Budeme připočteni ke ^{1SM 126} spravedlivým, nebo budeme připočteni k bezbožným?

Církev má povstat a činit pokání

Ať církev povstane, ať činí pokání ze svého odvrácení se od Boha. Ať se strážce probudí a čistým hlasem zatroubí na svou trubku. To je konečné varování, které musíme vyhlásit. Bůh svým služebníkům přikazuje: „Volej vším hrdlem, nezadržuj, jako trouba povyš hlasu svého, a oznam lidu mému převrácenost jejich a domu Jákobovu hříchy jejich." (Iz 58,1). Musí být získána pozornost lidu. Dokud se tak nestane, jakékoliv úsilí je zbytečné; i kdyby sestoupil anděl s nebe a hovořil k nim, jeho slovo by nezpůsobilo více, než kdyby hovořil k chladným uším mrtvých.

Církev musí povstat k činnosti. Duch Boží nemůže sestoupit, dokud ona nepřipraví cestu. Musí dojít k opravdovému zpytování srdce. Modlitba musí vést k jednotě, musí být vytrvalá a vírou se musíme dožadovat Božích zaslíbení. Není třeba, jako v dávných dobách, oblékat se do žíněného roucha, ale je zapotřebí hluboké pokory duše. Nemáme žádný důvod proto, abychom si lichotili a povyšovali se. Měli bychom se pokořovat pod Boží mocnou rukou. On se zjeví, aby potěšil a požehnal těm, kteří Ho hledají opravdově.

Před námi je práce; zapojíme se do ní? Musíme pracovat usilovně, abychom spěli kupředu. Musíme být připraveni na veliký den Páně. Nesmíme ztrácet čas a zabývat se sobeckými zájmy. Svět musí být varován. Co děláme jako jednotlivci pro to, aby ostatním lidem bylo přineseno světlo? Bůh vyznačil každému člověku jeho práci; každý má svým dílem přispívat. Toto dílo nemůžeme zanedbávat. Jinak existuje nebezpečí, že ztratíme naše duše.

Ó, moji bratři, chcete zarmucovat Ducha svatého a být příčinou Jeho odloučení? Chcete zavřít dveře požehnanému Spasiteli, protože nejste připraveni prodlévat v Jeho přítomnosti? Chcete, aby duše byly zahubeny, aniž by poznaly pravdu, protože příliš milujete své pohodlí, než abyste nesli břímě, které nesl Ježíš pro vás? ^{1SM 127} Probuďme se ze spánku. „Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral." (1Pt 5,8).

- The Review and Herald 22.3.2887.

Reformaci doprovází oživení

Zdá se, že v mnohých srdcích nejsou téměř žádné náznaky po duchovním životě. To mě velmi zarmucuje. Obávám se, že neudržujeme stálý boj proti světu, tělu a ďáblu. Máme se stále utěšovat zpola mrtvým křesťanstvím? Máme v sobě živit převráceného, sobeckého ducha světa a mít podíl na jeho bezbožnosti a usmívat se nad jeho klamem? - Nikoliv! Z milosti Boží stůjme pevně na zásadách pravdy, držme pevně až do konce počátek našeho doufání. Máme být „v pracech neleniví, duchem vroucí, Pánu sloužíce." (Ř 12,11). Máme jednoho Mistra - Krista. Vzhlížejme k Němu. Od Něho přijímejme svou moudrost. Jeho milostí si máme uchovat svou bezúhonnost, stojíc před Bohem v pokoře a pokání, abychom Jej mohli předkládat světu.

V našich sborech se požaduje mnoho kázání. Členové jsou závislí na přednostech z kazatelny, místo na Duchu svatém. Protože tyto duchovní dary, které jim byly určeny nežádali a nepoužívali, ztratily tyto dary svůj význam. Kdyby kazatelé odešli do nových polí, členové by byli nuceni, aby nesli zodpovědnost a při použití svých schopností by rostli.

Bůh vznáší proti kazatelům i lidu těžké obvinění z duchovní netečnosti a říká: „Znám skutky tvé, že ani jsi studený, ani horký. Ó bys studený byl aneb horký. A tak, že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhnu tě z úst svých. Nebo pravíš: Bohatý jsem a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji; a nevíš, že jsi bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý. Radím, abys sobě koupil ode mne zlata ohněm zprubovaného, abys byl bohatý, a roucho bílé, abys oblečen byl, a neokazovala se hanba nahoty tvé. A oči svých pomaž kollyrium, abys viděl." (Zj 3,15-18). Bůh volá po duchovním oživení a po ^{1SM 128} duchovní reformaci. Dokud se tak nestane, pak ti, kteří jsou vlažní, budou stále více pokračovat v odporu vůči Bohu, až je odmítne uznat za Své děti.

Musí dojít k oživení a reformaci pod vedením Ducha svatého. Oživení a reformace jsou dva rozdílné pojmy. Oživení znamená obnovení duchovního života, oživení schopností mysli a srdce, vzkříšení z duchovní smrti. Reformace znamená reorganizaci, změnu v myšlení i v pojetí, ve zvycích i v praxi. Reformace nepřinese dobré ovoce spravedlnosti, dokud nebude doprovázena oživením z Ducha. Oživení a reformace má vykonat svou určenou práci a při jejím vykonávání musí dojít k jejich splynutí.

- The Review and Herald 25.2.1902.

Při práci budou použity prosté nástroje

Bylo mi ukázáno, že Pán uskuteční své záměry prostřednictvím různých cest a nástrojů. Nejsou to jen talentovaní, nebo ti, kteří dosáhli ze světského hlediska nejvyšší možné vzdělání, kterého si Pán používá k provedení svého velkolepého a svatého díla na záchranu duší. On používá jednoduché prostředky. On použije mnohé z těch, kteří měli málo příležitostí vést Jeho dílo. Chce, aby použitím jednoduchých prostředků byli ti, kteří vlastní majetek a pozemky, přivedeni k poznání pravdy. Tito budou ovlivněni pravdou, aby se stali pomocnou rukou Páně při pokroku Jeho díla.

- Letter 62, 1909.