(Vyšlo v Lístcích ze zápisníku, Methods, No. 7).

Dostala jsem dopisy s dotazy, jaký postoj má zaujmout ten, kdo se modlí k vládci vesmíru. Jak přišli naši bratři na myšlenku, že by měli stát, když se modlí k Bohu? Kdosi, kdo byl asi 5 let vychováván v Battle Creeku, byl požádán, aby vedl modlitbu než bude sestra Whiteová mluvit k lidu. Když jsem ho uviděla, jak stojí a chystá se modlit k Bohu, pobouřilo mě to do té míry, že jsem ho zavolala jménem a řekla: „Klekni si“. Toto je nejsprávnější postoj při modlitbě.

„A sám vzdáliv se od nich, jako by mohl kamenem dohoditi, a poklekl na kolena, modlil se“ (Lk 22,41).

„Petr rozkázav všechněm vyjíti ven, poklekl na kolena, modlil se, a obrátiv se k tomu tělu řek: „Tabito, vstaň. A ona otevřela oči své, a uzřevši Petra, posadila se“ (Lk 9,40.)

„I kamenovali Štěpána modlícího se a řkoucího: Pane Ježíši, přijmi ducha mého. A poklekl na kolena, zvolal hlasem velikým: Pane, nepokládej jim toho za hřích. A to pověděv, usnul“ (Sk 7,59.60).

„To pověděv, klekna na kolena svá, modlil se s nimi se všemi“ (Sk 20,36).

„Když jsme vyplnili ty dni, vyšedše, brali jsme se pryč, a sprovodili nás všickni s ženami i s dětmi až za město. A poklekše na kolena na břehu, pomodlili jsme se“ (Sk 21,5).

„V čas oběti večerní vstal jsem od trápení svého, maje na sobě roucho roztržení i plášť svůj, a klekl jsem na kolena svá, rozprostíraje ruce své k Hospodinu Bohu svému. A řekl Jsem: Bože můj, stydím se a hanbím pozdvihnouti, Bože můj, tváři své k Tobě; nebo nepravosti naše rozmnožily se nad hlavou, a provinění naše vzrostlo až k nebi“. (Ezd 9, 5.6).

„Poďte, sklánějme se, a padněme před ním, klekejme před Hospodinem stvořitelem naším“ (Ž 95,6).

„Pro tu příčinu, klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Jezukrista“ (Ef 3,14). Budeme-li mít vnímavé srdce, bude celá tato kapitola pro nás tou nejvzácnější lekcí, kterou se můžeme naučit.

Při modlitbě se máme před Bohem sklonit. Tato pocta byla požadována od tří židovských zajatců v Babyloně…. Měla být však prokazována jedině Bohu - vládci světa, knížeti vesmíru. Tito tři lidé odmítli prokazovat takovou poctu modle, i když byla z čistého zlata. Kdyby tak učinili, byli by ve všem poddáni babylonskému králi. Protože odmítli pokleknout, jak král přikázal, stihl je trest a byli hozeni do rozpálené pece. Kristus však přišel osobně a prošel s nimi ohněm, který jim neublížil.

Při veřejné a soukromé bohoslužbě, když Bohu předkládáme své žádosti, je naší povinností před ním pokleknout. Tento akt svědčí o naší závislosti na Bohu.

Při slavnostním otevření chrámu stál Šalomoun tváří k oltáři. Na nádvoří chrámu byl měděný stupeň nebo tribuna a když na něj vystoupil a pozvedl ruce k nebi, aby žehnal obrovskému shromáždění Izraele, celé toto obrovské shromáždění stálo….

„Udělal pak byl Šalomoun výstupek měděný ku podobenství pánve, a postavil jej u prostřed síně, pěti loktů zdéli, a pěti loket zvýší, i vstoupil na něj, a poklekl na kolena svá přede vším shromážděním Izraelským, a pozdvihl rukou svých k nebi“ (2Pa 6,13).

Dlouhá modlitba, kterou se pak modlil, byla pro tu příležitost přiměřená. Byla vnuknuta od Boha a vyjadřovala nejvyšší zbožnost a zároveň i nejhlubší pokoru.

Přibývá lhostejnosti

Předkládám tyto statě s otázkou: „Kde získal bratr H své vzdělání“? - V Battle Creeku. Je možné, že při veškerém světle, které Bůh dal svému lidu o prokazování úcty, učí kazatelé, ředitelé i učitelé v našich školách mladé lidi, aby při modlitbě stáli vzpřímení jako kdysi farizeové a dokonce také stojí? Máme v tom vidět doklad jejich samolibosti a nadutosti? Je možné stát se tímto způsobem proslulým?

„I řekl také proti některým, kteříž v sebe doufali, že by spravedliví byli, jiných za nic nevážíce, podobenství toto: Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý publikán. Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán. Postím se dvakrát do téhodne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu“ (Lk 18,9-12). Všimněte si, byl to samospravedlivý farizej, který nezaujal postavení pokory a úcty před Bohem, ale stál a sděloval Hospodinu všechny své dobré skutky - vědom si své pyšné důležitosti. „Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil“ (Lk 18,11), a jeho modlitba nedospěla výš než stál on sám.

„Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své, řka: „Bože, buď milostiv mně hříšnému. Pravímť vám: Odešel tento ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý kdož se povyšuje bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 18,13.14).

Doufáme, že naši bratři nebudou projevovat menší úctu a bázeň, kdykoli se přibližují jedinému, pravému a živému Bohu než projevují pohané svým modlám, jinak v den soudu budou tito lidé našimi soudci. Chtěla bych říci všem, kdo učí v našich školách: Mužové a ženy, neurážejte Boha svou neuctivostí a okázalostí. Nestůjte při svých modlitbách, jako to činili farizeové, nedůvěřujte své vlastní síle. Nespoléhejte na ni, ale často poklekejte před Bohem a klanějte se Jemu.

Na kolenou

Když se shromáždíte, abyste se klaněli Bohu, určitě před ním poklekněte, neboť tím dosvědčujete, že celá duše, tělo i duch se plně podřizují Duchu pravdy. Kdo vnikl tak důkladně do Božího Slova, aby znal všechny příklady a každý příkaz týkající se této věci? Kterým učitelům na našich školách v Americe a v cizích zemích můžeme důvěřovat? Po letech studia se mají studenti vrátit do svých domovů se zvrácenými názory na ohled, poctu a hlubokou úctu, která by se měla projevovat Bohu a necítit se nijak ctít staré lidi, lidi zkušené, vyvolené Boží služebníky, kteří téměř po všechna léta svého života pracovali pro Boží dílo? Radím všem, kdo navštěvují školy v Americe nebo někde jinde, aby se varovali neúcty. Jistě chápete sami, jakou výchovu potřebujete, abyste mohli vychovávat jiné k takovému charakteru, který obstojí ve zkoušce, jež přijde brzy na všechny, kteří žijí na zemi. Hledejte si přátele mezi nejupřímnějšími křesťany. Nevybírejte si sebevědomé instruktory nebo žáky, ale ty, kteří osvědčují hlubokou zbožnost, ty, kteří plně chápou Boží věci.

Žijeme v nebezpečné době. Adventisté sedmého dne hlásají, že jsou Božím lidem, který zachovává přikázání, ale ztrácejí oddanou lásku k Bohu. Tento duch hluboké úcty k Bohu učí lidi, jak se přibližovat ke svému Tvůrci - s posvátnosti a bázní, ne skrze víru v sebe, ale v Prostředníka. Takto zůstává člověk pevný, ať se ocitne v jakýchkoli poměrech. Člověk musí přicházet na kolenou jako ten, kdo se poddává milosti, kdo je prosebníkem u nohou milosrdenství. A poněvadž se mu denně dostává milosrdenství z Boží ruky, má udržovat ve svém srdci trvalou vděčnost a vyjadřovat ji slovy díkůvzdání a chvály za všechnu nezaslouženou laskavost. Andělé střeží jeho cestu po celý jeho život a vysvobozují ho z mnohých pastí, o nichž nevěděl. Za tuto ochranu a bdělou péči očí, které nikdy nedřímou a nikdy nespí, má v každé modlitbě děkovat Bohu.

Ve společenství poctivých lidí a ve shromáždění by měli chválit nejvyššího Boha. Všichni, kdo cítí své živé spojení s Bohem, by měli stát před Pánem jako Jeho svědkové, vyjadřující lásku, milosrdenství a Boží dobrotu. Slova mají být upřímná, prostá, opravdová, rozumná, srdce má planout Boží láskou a rty zasvěcené Jeho slávě nemají hlásat Boží milosrdenství jen ve společenství svatých, ale musí o něm svědčit všude. Obyvatelé této země mají vědět, že je Bůh jediný pravý a živý Bůh.

Všichni by měli naprosto přesně vědět, jak se v úctě, v Boží bázni a v oddané lásce přibližovat Bohu. Zvěstuje se neúcta k našemu Tvůrci, nevážnost k Jeho velikosti a Jeho majestátu. Ale Bůh k nám promluví v těchto posledních dnech. Jeho hlas je slyšet v bouři, v dunění hromu. Slyšíme o pohromách, při nichž s jeho souhlasem dochází k zemětřesením, v vytrysknutí vod i k tomu, že ničivé živly smetou vše, co jim stojí v cestě. Slyšíme o lodích klesajících na dno rozbouřeného oceánu. K rodinám, které ho odmítly uznat, mluví Bůh někdy ve větrné smršti a bouři, jindy tváří v tvář, jako mluvil s Mojžíšem. Znovu šeptá o své lásce důvěřivému dítěti i šedivému starci. A pozemská moudrost zmoudří, když uvidí to, co ještě nikdo neviděl.

Je-li ještě slyšet slabý hlas, který přichází po smršti a bouři, jež vyvrací skály, ať všichni skryjí svou tvář, neboť Bůh je velmi blízko. Ať se skryjí v Ježíši Kristu, neboť On je jejich skrýší. Jeho vlastní probodená ruka přikrývá trhlinu ve skále, zatím co pokorný hledač skloněn k modlitbě, čeká, aby slyšel, co Pán říká svému služebníku.

- MS 84B, 1897.

K modlitbě není žádné místo nevhodné

K modlitbě se hodí každá chvíle i každé místo…. Na ulici plné lidí i při svém zaneprázdnění můžeme vyslat prosby k Bohu a žádat o božské vedení, jako to dělal Nehemiáš, když vyslovil svá přání před králem Artaxerxem.

- SC 99.

Stává se, že jdeme po cestě a tu uslyšíme Ježíšův hlas: Jdu po tvé pravici. Smíme rozmlouvat s Bohem ve svých srdcích, smíme chodit s Kristem. Při své denní práci můžeme vyslovit přání svého srdce, aniž nás slyší jediné lidské ucho. Toto tiché slovo nemůže zaniknout v mlčení, ani se nemůže ztratit. Přání vyslovené v duši nemůže být ničím umlčeno. Ono stoupá vzhůru nad lomoz ulice a hluk stojů. Mluvíme přece k Bohu a On naši modlitbu slyší.

- GW 258.

Není vždycky nutné pokleknout když se modlíme. Vypěstujte si návyk chodit se Spasitelem, když jste sami, když jste na procházce a když se zaměstáváte svou denní prací.

- MH 510,511.