Melbourne, Austrálie, 3.7.1892

Byla nám položena otázka, čím to je, že je v našich sborech tak málo síly, proč mají naši učitelé tak málo úspěchu. Odpověď zní, že je to tím, že jsou v řadách vyznávajících následovníků Kristových hýčkány různé vědomí hříchy a že je dlouhým přestupováním svědomí otupeno a zatvrzeno. Odpověď zní dále, že lidé nechodí s Bohem, ale vzdávají se svého společenství s Ježíšem a výsledek pak toho vidíme, jak se ve sborech projevuje sobectví, lakota, pýcha, sváry, zatvrzelost srdce, smilstvo a jiné zlé návyky. S tímto zlém se shledáváme dokonce i mezi těmi, kdo káží svaté Slovo Boží, a jestliže mezi těmito nesvatými a neposvěcenými nedojde k pronikavé reformaci, bylo by lépe, kdyby takoví nechali činnosti kazatelské a zvolili si jiné povolání, kde by jejich neobnovené myšlení nemohlo způsobit žádného zla v lidu Božím.

Čekání a bdění

Apoštol napomíná bratří: „Dále pak, bratři moji, posilňte se v Pánu a v moci síly Jeho. Oblecte se v celé odění Boží, abyste mohli státi … odolati v den zlý a všecko vykonajíce, státi“. Ef. 6,10-11, 13. Ó, jaký den je před námi. Jaké tříbení nastane mezi těmi, kteří tvrdí, že jsou dítkami Božími. Nespravedliví budou nalezeni mezi spravedlivými. Ti, kdo měli velké světlo, ale nechodili v něm, ocitnou se v temnotě, odpovídající světlu, které zavrhli. Nám je zapotřebí dbát naučení, obsaženého ve slovech Pavlových: "Ale podmaňuji tělo své a v službu podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný“. 1.Kor. 9,27. Nepřítel horlivě vyhledává ty, které by mohl zařaditi mezi odpadlíky. Pán však brzy přijde a za krátko bude každý případ rozhodnut pro věčnost. Ti, jejichž skutky se shodují se světlem, jež jim bylo milostivě uděleno, budou označeni jako Pánu náležející.

Bdíme a čekáme ty hrozné a veliké události, které mají ukončit dějiny tohoto světa. My nemáme však prostě čekat, máme bděle a pozorně pracovat a na tuto slavnostní skutečnost poukazovat. Živá církev Boží bude bdít, čekat a pracovat. Nikdo nemůže zůstat nerozhodným. Opravdovým úsilím o zachraňování duší, jdoucích na zahynutí, musí všichni oslavit Krista. Složí nyní církev ruce v klín? Máme spát, jak je to vylíčeno v podobenství o bláznivých pannách? Musíme nyní učinit všemožná opatření, neboť nahodilá příležitostná práce má za následek duchovní úpadek a ten den nás překvapí jako zloděj v noci. Mysl potřebuje posílení, abychom bádali hlouběji a dovedli poznat důvod naší víry. Chrám duše musí být očištěn pravdou, neboť jedině ti, kdož jsou čistého srdce, obstojí před úklady satana.

Náš vztah k světu

Nemáme napodobovat počínání tohoto světa a přece se nemáme vyhýbat lidem ze světa, neboť naše světlo musí svítit uprostřed mravní temnoty, která přikrývá zemi. V církvi je smutný nedostatek vzájemné lásky. Tato láska se snadno udusí a přece bez ní nemůžeme žít v křesťanském společenství, aniž můžeme cítit lásku k těm, za které Kristus zemřel.

Naši bratři mají dbát tohoto příkazu: „bláznivých pak a nevzdělavatelných otázek varuj se, věda, že plodí sváry. Nesluší pak na služebníka Páně vaditi se, ale aby byl přívětivý ke všem, způsobný k učení, trpělivý, kterýž by v tichosti vyučoval ty, kteříž se protiví, zda by někdy dal jim Bůh pokání ku poznání pravdy. Aby sami k sobě přijdouce, dobyli se z osidla ďáblova, od něhož jsou zjímání k činění jeho vůle“. 2.Tim. 2,23-26.Ve světě i v církvi se stýkáme s nepoctivými živly. Povstanou mužové, kteří budou tvrdit, že mají veliké světlo, ale ti, kdo mají zkušenost v díle Božím, poznají, že to, co vydávají za světlo, není než velkou tmou. S takovými muži se musí zacházet dle rady Slova Božího. Ti, kdo jsou v bludu budou se při obhajování svých názorů rozčilovat, ale ti, kteří chodí ve světle, dokáží být klidnými, laskavými k bloudícím, „způsobilými vyučovat“, dosvědčujíce tím, že prosili Boha o moudrost a že ji obdrželi. Nebudou mít důvodu k rozčilování, ale budou mít dosti příležitosti, aby moudře a trpělivě „v tichosti vyučovali ty, kteří se protiví“.

Nadešla doba, kdy všichni ti, kteří jsou v pravdě zakořeněni a utvrzení, musí dokázat svou pevnost a rozhodnost, musí ukázat, že zůstávají stálí a nepohnutelní přes všechnu zchytralost, nebo bajky a pohádky lidí neuvědomělých a vrtkých. Beze všeho odůvodnění přidrží se tito mužové svých tvrzení se vší jistotou pravdy. Je naprosto zbytečné přít se s nimi o nepravé tvrzení. Nejlepší způsob jak zacházet s bludem, je předložit pravdu a tím se stanou všechny divoké myšlenky bezpředmětnými. Je-li blud konfrontován s pravdou, pozná jej jako takový, každý inteligentní člověk. Čím více se o všech těchto bludných tvrzeních našich odpůrců a těch, kteří v našich řadách vystupují, bude mluvit a vysvětlovat, tím více se bludu poslouží. Čím více se věnuje pozornosti satanovým našeptáváním, tím spokojenější je jeho satanské veličenstvo, neboť neposvěcená srdce budou tak připravena přijímat plody, které pro ně připravil. I v církvi se setkáme s těžkostmi tohoto druhu. Lidé učiní svět z atomu a atom ze světa.

Používání Bohem propůjčených schopností

Zdaliž nemůžeme více udělat, aby církev se probudila a činila podle světla, které jí již bylo dáno? Bůh určil každému člověku jeho práci. Ten nejnepatrnější, jakož i ten nejmocnější byl obdařen vlivem, aby mohl dokázat, že stojí cele na straně Páně, že mu cele zasvětí své schopnosti a že bude pracovat na určeném mu místě. Pán očekává, že každý učiní to nejlepší. Když nechává své světlo zářit do našich srdcí, očekává, že naše skutky se budou shodovat také se světlem nám daným, že budou ve shodě s mírou dokonalosti Kristovy, kterou jsme obdrželi. Čím více používáme svých známostí a cvičíme své síly, tím větší bude naše poznání, tím budeme silnější, abychom mohli vykonat větší a lepší dílo. - Naše hřivny nejsou naším vlastnictvím, jsou vlastnictvím Páně a my musíme jimi šafařit. Jsme odpovědni za použití, nebo zneužití darů Páně. Bůh vybízí lid k používání svěřených jim darů, aby až Mistr přijde, mohl požadovat své vlastnictví i s úroky. Kristus nás vykoupil svou vlastní krví, jako své služebníky. Nemáme-li Mu tedy sloužit? Nemáme-li proto usilovat, abychom získali uznání Božího? Zdaliž nemáme svými skutky dokazovat, že jsme šafáři jeho milosti? Každý skutek pro Mistra, vnuknutý čistým upřímným srdcem jest Mu líbeznou obětí.

Jsme stále pod dohledem neviditelných bytostí. Máme neustále po svém boku svědka, pozorujícího, jak spravujeme svěřené nám dary. Když věrný šafář vrací své hřivny s úroky, nebude požadovat ničeho. Uvědomí si, že tyto dary byly mu Bohem pouze svěřeny a vzdá za to čest svému Pánu. On také ví, že bez této zástavy by neměl žádného zisku a že bez Pána nemá na to právo. Řekne: „Pane, pět hřiven dal jsi mi, aj, jiných pět hřiven získal jsem jimi“. Mat. 25,20. Kéž by církev nyní uvážila, zda skutečně ukládá na dobrý úrok kapitál, Pánem jí svěřený. Bez milosti Kristovy by byla každá duše pro věčnost ztracená, proto nemáme práva něčeho pro sebe požadovat. Ale i když si nemůžeme na nic činit nárok, přece nás chce Pán, jsme-li věrnými služebníky, odměnit, jako bychom si toho zasloužili. Praví: „To dobře, služebniče dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého“. Mat. 25,23.

Jak mnozí budou naříkat a bědovat nad ztracenými příležitostmi, až již bude na věky pozdě. Dnes ještě máme dary a příležitost, ale nevíme, jak dlouho je ještě budeme mít. Pracujme tedy, dokud je den, neboť brzy přijde noc, kdy již nikdo nebude moci pracovat. „Blahoslavený služebník ten, kteréhož, když by přišel pán jeho, nalezne, an tak činí“. Luk. 12,43.