Sanatorium, Kalifornie, 16.1.1907

Žijeme v době, kdy musí každý pravý křesťan udržovat živé spojení s Bohem. Svět je zaplavován lstivostí nepřítele a jedině tehdy jsme v bezpečí, učíme-li se poznávat pravdu od Velkého Učitele. Vznešené Boží dílo, kterého se účastníme, vyžaduje od nás přísné a sjednocené úsilí pod Božím vedením.

Pán si přeje, aby Jeho služebníci se spolu radili a ne, aby postupovali nezávisle. Ti, kteří jsou ustanovení za kazatelé a vůdce, měli by se při vzájemných schůzkách mnoho modlit. To dává podivuhodnou pomoc a odvahu, váže srdce k srdci a duši k duši a vede každého člověka k jednomyslnosti pokoje a síle v jeho snažení.

Naše síla spočívá v tom, že svá břemena vložíme na velikého nositele břemen. Bůh poctí ty, kteří k němu přijdou s prosbou o pomoc a s vírou, že ji dostanou.

Lidská pomoc je slabá. Ale my se můžeme sjednotit a hledat pomoc a milost u Toho, který pravil: „Proste a bude vám dáno”. Luk. 11,9. Božská moc je spolehlivá a nezklame. Pojďme tedy k Bohu a prosme o vedení Jeho svatého Ducha. Kéž naše spojené modlitby stoupají až k trůnu milosti. Kéž jsou naše prosby spojeny s chválou a díkučiněním.

Potřeby náboženské výchovy

Kristus, náš přímluvce u Otce ví, jak soucítit s každou duší. Těm, kteří Ho přijímají jako Spasitele, dává moc, státi se syny a dcerami Božími. Jeho dokonalý bezhříšný život nám připravil cestu, skrze Něho je otevřen vstup do svatyně svatých.

„Nebo tak Bůh miloval tento svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný”. Jan 3,16. „Kdož přijímá svědectví Jeho, zpečetil to, že Bůh pravdomluvný je. Neo ten, kterého Bůh poslal, Slovo Boží mluví, nebo Jemu ne v míru dává Bůh Ducha. Otec miluje Syna a všecko dal v ruku Jeho. Kdo věří v Syna, má život věčný, ale kdož jest nevěřící Synu,neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm”. Jan 3,33-36.

Náboženská výchova je nutně potřebná všem, kdo mají nějaký podíl na díle Ježíše Krista. Mají být spolupracovníky s Bohem, zapojeni do svatého, vznešeného díla. Každý má mít osobní zkušenosti ve vyučování s Velkým Učitelem, osobní společenství s Bohem. Každý potřebuje, aby mu byl propůjčen život a tento život musí být živen Duchem svatým. Existuje-li duchovní jednota s Pánem Ježíšem, pohne srdcem a zapůsobí na ně. On pak povede a v životě poroste společenství s Ježíšem.

Kristus je jedinou naší nadějí. Můžeme k němu vzhlížet, neboť je naším Spasitelem. Můžeme Ho vzít za slovo a učinit jej svou důvěrou. On zná pomoc, kterou právě potřebujeme a my můžeme v Něho bezpečně složit svou důvěru. Budeme-li pro své vedení závislými na pouhé moudrosti lidské, shledáme, že jsme ztracenými. Ale my můžeme přímo přijít k Pánu Ježíši, neboť On pravil: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtížení jste a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete odpočinutí dušem svým”. Mat. 11,28-29. Je naší výsadou být vyučováni Tím, který pravil: „Nebudeš-li jísti těla Syna člověka a píti krve Jeho, nemáš života v sobě”. Jan 6,53.

Máme Božského posluchače, jemuž můžeme přednášet své prosby. Nechť nám nic nezabraňuje obětovat naše prosby ve jménu Ježíšově a věřme s neochvějnou vírou, že nás Bůh slyší a že nás vyslyší. Přinášejme své těžkosti Bohu a pokořme se před Ním. Zde musí být ještě mnoho vykonáno. Když je i naší výsadou radit se společně, musíme se samozřejmě v každé záležitosti radit s Bohem, poněvadž s ním nikdy nezabloudíme. Nesmíme činit tělo naší sílou. Činíme-li tak a spoléháme-li hlavně na lidskou pomoc a lidské vedení, vkrádá se do nás nevěra a naše víra odumírá.

Často dostávám dopisy od jedinců, kteří mi sdělují své trampoty a těžkosti a prosí mně, abych se dotázala Pána na to, co je jejich povinností. Těm, pro které mně Pán nedal světlo, často jsem odpověděla: Nebyla jsem Bohem k tomu povolána, abych vykonávala, oč mne žádáte. Vás Pán Ježíš pozval, abyste předkládali své těžkosti Tomu, který rozumí všem okolnostem vašeho života.

„Zač byste koli, modléce se, prosili, věřte, že vezmete a staneť se vám. A když se postavíte k modlení, odpouštěje, máte-li co proti komu, aby i Otec váš nebeský odpustil vám hříchy vaše. Nebo jestliže vy neodpustíte, ani Otec váš, kterýž v nebesích jest, odpustí vám hříchů vašich”. Mar. 11,24-25.

Nebudu zneuctívat svého Pána povzbuzováním lidu, aby se chodili ke mně radit, když mají stále trvající pozvání k Němu, který je schopen nésti je i všechna břemena jejich.

„Psáno jest v prorocích: A budou všichni učení od Boha. Protož každý, kdož slyšel od Otce a naučil se, jdeť ke mně ... Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sestoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa”. Jan 6,45,51.

Bůh jedná s lidmi jako s jedinci a dává každému práci jeho. Všichni musíte být učeni od Boha. Milostí Kristovou musí se každá duše dopracovat s vlastní spravedlností toho, že bude udržovat živé spojení s Otcem i Synem. To je ta pravá zkušenost, která má cenu.

Nutnost svorného jednání

Je pravdou, že Bůh vede jedince, ale je také pravdou, že vyvádí lid na porůznu, několik málo oddělených jedinců, jednoho věřícího v o a druhého opět v ono. Andělé Boží konají svěřené jim dílo. Třetí anděl vyvádí a očišťuje lid a všichni by s ním měli postupovat v jednomyslnosti.

Ti, kteří byli v našem díle na počátku, odcházejí. Jen několik málo průkopníků věci Boží zůstává nyní mezi námi. Mnoho těžkých břemen nesených dříve muži, majícími dlouholeté zkušenosti, doléhá nyní na mladší muže.

Toto předávání odpovědnosti pracovníkům, jejichž zkušenost jest více, nebo méně omezená, je doprovázeno jistým nebezpečím, proti kterému musíme být na stráži. Svět je naplněn zápasem o nadvládu. Duch odpadnutí od našich spolupracovníků, duch desorganizace je již v samém vzduchu, který dýcháme. Někteří pohlížejí na všechno úsilí nastolit nový pořádek, jako na nebezpečné - jako na omezování osobní svobody a proto obávané jako papežství. Prohlašují, že nepřijmou od žádného člověka plané mluvení, že nejsou nikomu odpovědni. Byla jsem poučena, že je satanovým obzvláštním úsilím přimět člověka k domněnce, že je Bohu příjemné, když si zvolí vlastní cestu, nezávislou na radě bratří.

V tom spočívá vážné nebezpečí pro prospěch našeho díla. Musíme jednat rozumně, opatrně, moudře, v souladu s úsudkem bohabojných rádců, neboť v takovém postupu spočívá jedině naše bezpečí a síla. Jinak nemůže Bůh s námi, ani pro nás pracovat.

Ó, jak by satan jásal, kdyby se mu podařilo vniknout mezi tento lid a zdesorganizovat dílo v době, kdy je nejdůležitější věcí důkladná a pečlivá organizace a kdy bude největší mocí, aby zabránila nepravému odporu a vyvrátila názory, nepotvrzené Slovem Božím. Přejeme si zachovat přímou linii, aby se nezhroutil systém organizace a pořádku, který byl vybudován moudrou a pečlivou prací. Nesmí být dovoleno nepořádným a vzpurným živlům, které by chtěly kontrolovat dílo v této době.

Jednota v usilování

Někteří přišli s myšlenkou, že když se nyní blížíme do konce času, mělo by každé dítko Boží jednat nezávisle na jakékoli náboženské organizaci. Ale já jsem byla Pánem poučena, že v tomto díle neexistuje, aby byl kdokoli nezávislým. Hvězdy nebeské jsou všechny pod zákonem a jedna působí na druhou, aby konala vůli Boží a podrobuje se společnou poslušností zákona, který kontroluje jejich činnost. A tak, aby se mohlo Boží Slovo zdravě a pevně šířit, musí se lid Boží semknout. Křečovité a náladové počínání některých, kteří si činí nárok na jméno křesťan, je dobře znázorněno počínáním silných, ale necvičených koní. Když jeden vyrazí kupředu, táhne druhý zpět a na hlas svého pána jeden vyhazuje a druhý zůstává nehybně stát. Nebudou-li lidé postupovat ve vzájemné shodě ve velkém a mohutném díle pro tuto dobu, nastane zmatek. Není dobrým znamením, když mužové odmítají sjednotit se se svými bratry a raději jednají sami. Nechť se semknou v dohodě se svými spolupracovníky, místo, aby se od nich isolovali. Dokud toho neučiní, bude se jejich výkonnost a píle ubírat nesprávnou cestou a v nepříhodném čase. Často budou pracovat právě opačně proti tomu, co by si Bůh přál mít vykonáno a takto je jejich práce horší, než promarněná.

Mužové mají být rádci, nikoli vladaři

„Očekávejž na Hospodina, posilň se a onť posilní srdce tvého”. Žalm 27,14. Očekávejž každý na Hospodina a On nás naučí, jak máme pracovat. Odhalí nám dílo, které jsme nejlépe schopni vykonávat. To nepovede muže k tomu, aby započali v duchu nezávislosti šířit takové nové teorie. V této době, kdy se satan snaží zrušit Zákon Boží vyvyšováním nepravé vědy, musíme být nejbedlivější na stráži proti všemu, co bude směřovat k oslabení naší víry a k rozptylování našich sil. Jako spolupracovníci s Bohem máme být v souladu s pravdou a svými bratřími. Máme pěstovat radu a spolupráci.

Dokonce i uprostřed velkých podvodů posledních dnů, kdy budou prováděny před zraky lidí ve jménu satanských teorií šílené zázraky, je naší výsadou skrýt se v Kristu. Máme možnost hledat a obdržet spásu. V této době neobvyklých nebezpečí, musíme se naučit stát sami a opírat se svou vírou o jistá zaslíbení Boží a nikoli o slovo člověka. Mezi všemi pracovníky Božími by měl vládnout duch jednomyslnosti a harmonie. Bůh požehnal zvláště některým zkušenostem, které je činí způsobilými být moudrými rádci. V našem různém povolání musí být vzájemná závislost na pomoci a podpoře druhého. O tom praví Petr: „Podobně mládenci, buďte poddání starším. A všichni poddanost jedni druhým ukazujte, pokorou vnitř se ozdobte. Bůh zajisté pyšným se protiví, ale pokorným dává milost”. 1.Petr. 5,5.

Ale to neopravňuje žádného člověka, aby despoticky přikazoval bratřím, aby činili to, co on uznává za dobré, aniž by dbal jejich vlastního přesvědčení a povinnosti. Pracovníci Boží se nesmí domnívat, že se musí na každém kroku dotazovat některé -vrchnosti, zda smí dělat to, nebo ono. I když upřímně spolupracují se svými bratry na provádění všeobeckých plánů, které byly stanoveny pro postup díla, musejí neustále hledat Boha Izraelského, aby je osobně vedl. Někdy napadne člověka, který je na odpovědném místě jako vedoucí, myšlenka, že má nejvyšší moc a že všichni jeho bratři dříve, než něco podniknou, musí přijít nejprve k němu o svolení, aby směli dělat to, o čem jsou přesvědčeni, že by mělo být vykonáno. Takový člověk je ve velkém nebezpečí. Ztratil se zřetele dílo pravého Vůdce mezi lidem Božím. Místo, aby jednal jako moudrý rádce, přijímá práva přísného vládce. Bůh je každým takovým projevem moci a sebevyvyšování neuctěn. Žádný člověk ve své síle nemůže nikdy myslet a usuzovat za jiné, které Bůh také používá ve svém díle. Nikdo není oprávněn stanovit člověkem udělená pravidla a příkazy tak, aby despoticky ovládala jeho pracovníky, kteří mají živou zkušenost v pravdě. Bůh vyzývá všechny, kteří používají nepřístojné moci, aby sňali ze svých pracovníků svou vládnoucí ruku. Nechť se každý, komu byla svěřena svatá odpovědnost, snaží pochopit osobní povinnost před Bohem a nechť ji koná pokorně a věrně. Nechť nikdo nepohlíží na sebe jako na pána, který smí kontrolovat své bratry. Zásady slova Božího musí být určeny a prováděny.

Zodpovědní Bohu

Každý pracovník, který respektuje autoritu a pracuje dle moudrého plánování, je odpověden Velikému Učiteli za řádné a přesné používání Bohem mu svěřeného rozsuzování i za právo vzhlížet k Bohu na nebesích o moudrost a vedení. Bůh je Velitelem a Vládcem nad vším. Máme osobního Spasitele a nemáme zaměňovat Jeho Slova za slova některého člověka. V Písmě dal Pán instrukce každému dělníku. Slova předního dělníka by měla být pilně studována, neboť jsou Duch a život. Pracovníci, usilující o práci v souladu s těmito instrukcemi jsou pod dohledem a vedením Ducha svatého a nemusí vždy dovolávat se svolení někoho dříve, než podniknou nějaké kroky. Nesmí být určovány nějaké přesné směrnice. Nechť sám Duch svatý řídí dělníky. Neustanou-li vzhlížet k Ježíši - Původci a Dokonavateli jejich víry - porostou jejich dary milosti moudrým používáním.

Bůh si přeje, abychom měli pravý vztah k Němu. Přeje si, aby každý hlas byl jím posvěcen. Přeje si, aby vše na nás i v nás, duše, tělo i duch bylo plně posvěceno pro konání Jeho vůle. Je na čase, abychom počínali chápat, že jsme připoutáni k Pánu Ježíši živou pracující vírou, je na čase, abychom se chápali pomoci, nabízené nám Duchem Božím a aby naše slova zjevovala, že jsme pod Boží kontrolou. Věřme v Boha a důvěřujeme-li Mu, uvidíme Jeho moc a sílu, jakou pracuje mezi námi. Roku 1895 psala jsem bratřím v úřadě toto: „Musím psát svým bratřím z blízka i zdáli. Nemám pokoje. Nepracují správnými zásadami. Mužové v odpovědných postaveních nesmí se domnívat, že jejich důležité postavení je činí muži neomylného úsudku.

„Každé dílo lidské je pod jurisdikci Páně. Bude pro lidí naprosto bezpečné, když přijdou ke skutečnému poznání Nejvyššího.Ti, kteří důvěřují Bohu, kráčejí po bezpečných stezkách. Nebudou se nikdy cítit oprávněnými dát náhubek ani volu, vymílajícímu zrní. Je ponižující pro člověka, když má kontrolovat spolupracovníka Božího, který je ve společenství s Bohem a jehož Pán Ježíš pozval: „Pojďtež ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete odpočinutí duším svým. Jho mé zajisté jestiť rozkošné a břímě mé lehké”. Mat. 11,28-30. „Boží jsme zajisté pomocníci, Boží roli, Boží vzdělání jste”. 1-Kor. 3,9.

Pán nepodřídil žádný ze svých lidských nástrojů diktátu a kontrole pouhých bloudících a chybujících smrtelníků. Nedal lidem moc říkat: Udělej to a nedělej ono...

Žádný člověk nemůže rozsuzovat povinnosti druhého člověka. Člověk je odpověden Bohu a každý časný chybující člověk béře do svých rukou jurisdikci svých bližních, jak by mu byl on přikázal, aby druhé pozvedal, anebo ponižoval, jsou celá nebesa naplněna rozhořčením. Lidští soudcové stanovili podivné zásady kontroly ducha, mysli a díla lidí, jakoby takoví smrtelní lidé byli bohové.

Nebudou-li udržovány organisované ústavy mocí Boží, budou pracovat pod satanovým diktátem, aby dostali lidi pod kontrolu lidí. Podvod a lest se budou podobat horlivosti pro pravdu a pro přiblížení se království Božího. Bůh neospravedlní žádnou lest, kterou by člověk v tom nejmenším ovládl, nebo utiskoval své bližní. Jedinou nadějí padlého člověka je pohled na Ježíše a Jeho přijetí za jediného Spasitele. Jakmile počne člověk člověku určovat železná pravidla, jakmile mu nasadí uzdu a jakmile ho bude chtít pohánět podle své vlastní vůle, zneuctívá Boha a ohrožuje vlastní duši i duše svých bratří. Hříšný člověk může nalézt naději a spravedlnost jedině v Bohu. Žádná lidská bytost není spravedlivá, pokud nemá víru v Boha a neudržuje s Ním živé společenství. Polní květinka musí mít kořínky v půdě, musí mít vzduch, rosu, deštíček a slunce, pokvete jen tehdy, bude-li mít tyto výhody, které všechny jsou od Boha. Tak je tomu i s lidmi. Dostáváme od Boha vše, co slouží životu i duší. Jsme varováni, abychom neskládali důvěru v člověku, abychom nedělali z těla svou sílu.

Toto bylo vytištěno ve zvláštních svědectvích pro kazatelé a pracovníky, č. 9.

Roku 1909 napsala jsem předsedovi jedné konference: „Prostřednictvím jednoho nástroje, Ježíše Krista, spojil Bůh tajemně všechny lidi. Každému člověku určil zvláštní druh služby a měli bychom se pilně chránit opouštět nám dané dílo, abychom se zabývali jinými lidskými nástroji, kteří nedělají přesně totéž, co my. Žádnému člověku nebylo přikázáno, aby se míchal do díla některého ze svých spolupracovníků a pokoušel se vzít to sám do rukou, poněvadž by s ním tak zacházel, že by je pokazil. Bůh dává každému rozdílné dílo, od díla, které dává druhému.

Mějme všichni na paměti, že neobcujeme snad s dokonalými vzornými muži, ale se skutečnými lidmi Božího určení, s lidmi, kteří jsou takovými jako my, s lidmi, kteří se dopouštějí těchže omylů, jako my, s lidmi stejně ctižádostivými a stejných slabostí. Žádný člověk nebyl stvořen Pánem, aby ovládal mysl a svědomí svých bližních. Buďme velmi opatrní v zacházení s Boží krví zaplaceným vlastnictvím.

Žádnému člověku nebylo přiděleno takové dílo, aby byl vládcem svého bližního. Každý člověk musí nést vlastní břemeno. Může promlouvat slova povzbuzení, víry a naděje ke svým spolupracovníkům. Může jim být nápomocen v nesení jejich zvláštních břemen tím, že jim ukáže (poukáže) na zlepšené pracovní metody, ale v žádném případě jim nesmí brát odvahu a oslabovat je, aby nepříteli bylo dopřáno výhody, ovládnout jejich mysl - výhody to, která by se časem obrátila proti němu samému.

Páskou něžné lásky a soucitu připoutal Pán všechny lidi k sobě. On nám praví: „Boží jsme zajisté pomocní, Boží rolí, Boží vzdělání jste”. 1.Kor. 3,9. Tento svazek bychom si měli stále uvědomovat. Jsme-li spojeni s Kristem, měli bychom neustále zjevovat Kristovo soucítění, trpělivost a shovívavost vůči těm, kteří se snaží všemi jim Bohem danými schopnostmi nést svá břemena tak, jako my usilujeme o nesení nám svěřených břemen.

V našem různém povolání musí být vzájemná závislost jednoho na druhém. Nesmí být pěstěn duch moci, ani u předsedy konferencí, neboť postavení nemění člověka v neomylné stvoření. Každý pracovník, pověřený vedením konference má pracovat tak, jak pracoval Kristus, má nést Jeho jho a učit se od Něho jeho tichosti a pokoře. Duch a postoj konference ve slově i chování odhaluje, zda je pokorná a skládá svou závislost na Bohu, nebo zda se domnívá, že mu jeho vlivné postavení propůjčilo vyšší moudrost. Když miluje Boha a bojí se se Ho, když si uvědomuje cenu duší, když oceňuje každou sebenepatrnějěší pomoc, kterou Bůh umožnil přinášet spolubratřím, bude schopen spojovat srdce láskou, kterou projevoval Kristus v době své služby. Bude promlouvat slova útěchy nemocným a obtíženým.

Nepěstuje-li panovačnost, ale má-li stále na paměti, že má jednoho Mistra, Krista, může být radou nezkušeným a může je povzbuzovat, aby i oni byli pomocnou rukou Boží.

„Slabé ruce nemají být zdržovány od konání něčeho pro Krista. Ti, jejichž kolena jsou slabá, nemají být pro tu příčinu zanecháni, aby klpýtali. Bůh si přeje, abychom povzbuzovali ty, jejichž ruce jsou slabé, aby se pevněji uchopili ruky Kristovy a aby pracovali s plnou nadějí. Každá ruka má být vztažena ku pomoci tomu, kdo dělá něco pro Mistra.

Může přijít čas, kdy ruce, které pozvedaly druhého, budou oplátkou pozvedány rukama toho, komu dříve přisluhovaly.

Bůh to již tak zařídil, aby nebyl žádný člověk absolutně nezávislým na svém bližním”.

Rada mužům, povolaným v úřad

Mezi lidem Božím jsou někteří, kteří již mají dlouhou zkušenost v díle a kteří se nikdy neodklonili od víry. Přes velké zkoušky, jimiž museli procházet, zůstali věrní. Na takové muže by se mělo pohlížet jako na vyzkoušené a vyvolené pracovníky. Měli by být respektováni a jejich úsudku my mělo být dbáno i těmi, kteří, ač mladí a s méně zkušenostmi, zastávají úřad - funkci.

Jsme zapojeni do velkého díla a máme mnoho příležitostí ke službě v různých odvětvích. Modleme se všichni upřímně, aby nás Bůh vedl pravými cestami služby. Boží dělníci by nikdy neměli zanedbat příležitost pomáhat druhým, všemožným způsobem. Budou-li nesobecky hledat Boha o radu, povede je Jeho Slovo, jež přináší spasení, dají se na všech stranách do práce a budou se co nejdříve snažit, aby odstranili s myslí druhých každou pochybnost a každou nesnáz v chápání pravdy. Duch Boží dá sílu a působivost jejich práci. Bůh povolává muže, kteří jsou každým okamžikem hotovi promlouvat slova v čas příhodný i nepříhodný, slova, která upoutají pozornost a přesvědčí srdce. Království Boží nepozůstává z vnějšího lesku a nádhery, nebo z vnější okázalosti. Světlo neobdržíme sledováním sobeckých plánů, nýbrž pohlížíme na Ježíše, následováním jeho vedení a ne lidského mínění. Království Boží je spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém.

Často se stává, že nastanou okolnosti, vyžadující rychlé jednání. A často byly pro odklad ztraceny vzácné příležitosti. Někdo, kdy měl jednat rychle, byl si vědom, že se musí nejprve poradit s někým, kdo byl daleko a neznal pravý stav věcí. Tím bylo ztraceno mnoho drahého času dotazováním se rad a pokynů mužů, kteří nebyli s to moudře poradit. Kéž by se všichni pracovníci Boží dali vést Slovem pravdy, které vyznačuje jejich povinnost a následovali bezpodmínečně pokynů, které dal Kristus.

Roku 1883 jsem řekla bratřím, shromážděným na Generální konferenci: „Satan jásá, když lidé vzhlížejí k člověku a skládají v něm důvěru. Ten, kdo je předmětem této nevhodné důvěry je vystaven velkému pokušení. Bude-li možno, povede ho satan k sebedůvěře, aby lidské chyby mařily dílo. Ocitne se v nebezpečí, že bude v domnění, že vše, co se týká vývoje věci Boží, musí být oznámeno. Tak by neslo dílo pečeť člověka, místo pečeť Boží. Ale naučí-li se všichni sami pro sebe záviset na Bohu, bude odvráceno mnohé nebezpečí, které napadá toho jednoho, který stojí v čele díla. Chybuje-li a přivolí-li, aby lidský vliv dal zakolísat jeho úsudku, nebo podléhá pokušení, mohou ho jeho bratři opravit a pomoci mu. A takoví, kteří se učí hledat pro sebe pomoc a radu u Boha, naučí se lekci, která bude pro ně mít tu nejvyšší cenu.

Ale když úředníci konference úspěšně nesou břemena na ně kladená, musí se modlit, musí věřit, musí se odevzdat Bohu, aby jich používal jako svých nástrojů pro udržování sborů konference v obdělávání vinice. Musí být projevováno mnohem více osobní odpovědnosti, mnohem více přemýšlení a plánování, mnohem více duchovní moci v práci pro Mistra. To by zvětšilo rozumovou schopnost a dalo by jasnější představu toho, co dělat a jak tu udělat. Bratři, budete muset zápasit s těžkostmi, nésti břemena, udílet rady, plánovat a plán provádět a při tom neustále prosit Boha o pomoc. Modlete se a pracujte, jako žáci ve škole Kristově, učte se od Ježíše.

Bůh nám dal zaslíbení: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž ji od Boha, kterýž všechněm ochotně dává a neomlouvá, i budeť dána jemu”. Jak 1,9. Je v řádu Božím, aby se odpovědní činitelé často scházeli na poradu mezi sebou a aby vážně a opravdově prosili o moudrost, kterou jedině On může udělit. Jednotně oznamujte Bohu své trampoty. Mluvte méně, neboť mnoho vzácného času se ztratí mluvením, jež nepřináší ovoce. Nechť se bratři sjednotí na postu a modlitbách o moudrost, kterou Bůh slíbil ochotně dát.

Jděte k Bohu a řekněte mu jako Mojžíš: „Nemohu vésti tento lid, jestliže Tvá přítomnost nebude se mnou”. A pak žádej ještě více, pro s Mojžíšem: „Okažiž mi, prosím slávu svou”. Ex. 33,18. Co je tato sláva? - charakter Boží. To prohlásil Bůh Mojžíšovi. Připoutejte duši v živé víře k Bohu. Nechť váš jazyk hlásá Jeho chválu. Když se spolu sejdete, obraťte mysl v uctivé bázni k uvažování o věčných pravdách. Takto bude jeden druhému pomáhat k duchovnosti. Bude-li vaše vůle v souladu s vůli Boží, budete též v souladu jeden s druhým, budete mít po boku Krista, jako rádce.

Neposvěcená nezávislost

Pán neoprávnil nikoho z nás, aby sám nesl břímě díla. Sdružil muže různých myslí, aby se spolu radili a sobě navzájem pomáhali. Tímto způsobem je nahrazena nedostatečná zkušenost a schopnost jednoho k druhému. Měli bychom všichni pečlivě studovat pokyny, dané v epištole ke Korintským a Efezským o vztahu jednoho ke druhému, jako údů těla Kristova.

V našem díle musíme brát v úvahu vztah jednoho každého pracovníka ke druhému, který je spojen s věcí Boží. Nesmíme se uzavírat proti radě. V našich plánech pro šíření díla musí naše mysl splynout s myslí druhých.

Chovejme ducha důvěry v moudrost svých bratří. Ochotně přijímejme radu a varování od svých spolupracovníků. Jsouce zapojeni do služby Bohu, musíme si sami pro sebe uvědomit, že jsme částí velkého celku. Musíme hledat moudrost u Boha, musíme se naučit, co to znamená mít čekajícího, bdělého ducha a chodit k svému Spasiteli, když jsme unaveni a sklíčeni.

Je chybou stáhnout se zpátky od těch, kteří nesouhlasí s naším myšlením. To by nevzbudilo důvěru našich bratří v naše usuzování. Je naší povinností poradit se se svými bratry a dbát jejich rad. Máme vyhledávat jejich rady a když nám je udělí, nemáme je odhodit, jako by byli bratři našimi nepřátely. Dokud nepokoříme svá srdce před Bohem, nepoznáme Jeho vůli.

Rozhodněme se, že budeme jednomyslní se svými bratřími. Tu povinnost na nás vložil Bůh. Máme jim poslechnutím jejich rad dělat radost a sebe posilovat mocí, kterou nám tato poslušnost propůjčila. Nad to ještě, cítíme-li, že nepotřebujeme rady svých bratří, zavíráme dvéře tomu, abychom jim mohli být jako rádcové sami užiteční.

Každému sboru bych ráda přinesla poselství, že člověk nesmí vyvyšovat vlastní úsudek. Tichost a pokora srdce povede člověka k tomu, aby si žádal rady na každém kroku. A Pán řekne: !Vezmi jho mé a uč se ode mne”. Je naší výsadou, učit se od Ježíše. Ale když si lidé plní sebedůvěry myslí, že je na místě, aby dávali rady, místo aby se dali poučit s radostí od svých zkušených bratří, budou naslouchat hlasům, které je povedou na cizí stezky.

Na našem světě jsou andělé Boží a též satanovy nástroje. Je mi dovoleno opatřit na sklony jistých duší, které se řídí vlastními silnými rysy svého charakteru. Odmítnou-li vzít na se jho s ostatními, kteří mají dlouholetou zkušenost v díle, budou zaslepeni sebedůvěrou a nebudou moci rozeznat mezi pravým a nepravým. Není bezpečné, aby zůstávali takoví ve vedoucích postaveních, kteří následují vlastní usuzování a vlastní plány.

Jen ti, kteří přijímají výstrahy a varování, budou chodit po bezpečných stezkách. Kéž mužové nepodlehnou toužebnému přání stát se velkými vůdci, nebo přání, aby nezávisle dělali plány pro sebe a pro dílo Boží. Je snadným nepříteli pracovat skrze některé, kteří sami potřebují rady na každém kroku, berou pod ochranu duše, aniž by se sami naučili pokoře Kristově. Tito potřebují rady od Toho, který praví: „Pojďtež ke mně všichni, kteří pracujete, a obtížení jste”. Mat. 11,28.

Naši kazatelé a vedoucí potřebují si uvědomit nutnost rady s bratřími, kteří jsou dlouho v díle a získali již hluboké zkušenosti na cestách Páně. Někteří, kteří se uzavírají do sebe v domnění, že jsou kompetentním i v plánování a provádění plánů dle vlastního dobrozdání a dle vlastní záliby, přivádějí je do tísně. Takový nezávislý způsob práce není správný a neměl by být následován. Kazatelé a učitelé na našich konferencích by měli jednotně pracovat se svými bratry ve zkušenosti, měli by se jich dotazovat na radu a měli by dbát jejich pokynů.

Mluvím otevřeně k bratřím, kteří následují v pokoře srdce rady Páně: „Víte-li, že vás Bůh zapojil do nějakého díla, jděte kupředu. Ti, kdo mají světlo a vědomí, že je Bůh vede, nemusí být závislými na žádném lidském nástroji, aby definovali své dílo. Dostane se jim rady od nejvyšší Autority. Bezpečí, pokoj a klidné ujištění může být jedině nalezeno v následování rad největšího Učitele, který kdy žil na našem světě. Kéž se neodvracíme od Jeho neomylné rady. Ale naše dojmy nejsou vždy bezpečným vůdcem povinnosti. Lidský impuls se vynasnaží, abychom uvěřili, že to nás vede Bůh, i když chodíme po vlastních cestách. Ale budeme-li pečlivě bdít a radit se s bratřími, pochopíme, neboť zaslíbení zní: „Působí to, aby tiší chodili v soudu a vyučuje tiché cestě své”. Žalm 25,9.Nesmíme dovolit lidským myšlenkám a přirozeným sklonům, aby nabyly nadvlády.

Výzva k jednomyslnosti

Pracovníci pro Krista musí zápasit o jednomyslnost. Jsme dítky jedné rodiny a máme jednoho nebeského Otce. Neoblékejme roucho těžkostí, ospalosti a malátnosti a nechovejme pochyby a nedostatek důvěry v naše bratry. Nezraňujte své duše trháním bodláčí a trnů, ale místo toho raději trhejme růže. Lilie a karafiáty a vyjadřujme jejich libou vůni ve svých slovech a činech. Další je části rozhovoru s kazateli, shromáděnými na Generální konferenci roku 1883.

„Dále pak bratři, kterékoli věci poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, jestli která ctnost a jestli která chvála, o těch věcech přemýšlejte”. Fil. 4,8.

Zacházení Boha s Jeho lidem se zdá často tajemné. Jeho cesty nejsou našimi cestami a Jeho myšlení není naším. Mnohokráte je Jeho způsob jednání tak proti našim plánům a očekáváním, že jsme zděšení a zmatení. Nerozumíme svým převráceným povahám a často, když uspokojujeme sami sebe, následujíce vlastních sklonů, lichotíme si, že provádíme vůli Boží. A tak potřebujeme bádat v Písmě a hodně se modlit, aby nám mohl Pán dát dle svého zaslíbení moudrost.

Ačkoli máme osobní dílo a osobní odpovědnost před Bohem, nesmíme následovat vlastního usuzování bez ohledu na mínění a cítění svých bratří, neboť takový postup by vedl k nepořádkům v církvi. Je povinností kazatelů, respektovat úsudek bratří, ale jejich vzájemný vztah, právě tak jako doktriny, kterým učí, mají být podrobeny zkoušce Zákona a svědectví. Budou-li naše srdce účinlivá, nebude již mezi námi rozdvojení. Někteří mají sklon k způrnosti a jsou odváděni od velkých důkazů víry. Ale Bůh ponouká své kazatelé, aby byli jednotní v učení i v duchu.

Bratři se někdy po léta scházejí a domnívají se, že právě tak mohou důvěřovat těm, které tak dobře znají, jako důvěřují členům vlastní rodiny. V tomto společenství je svoboda a důvěra, jaká by nemohla existovat mezi těmi, kteří by nebyli téže víry. Jest to velmi příjemné, pokud bratrská láska trvá, ale dovolte „žalobci bratří” vniknout do srdce jen jednoho z těchto mužů, aby kontroloval jeho mysl a představivost a vznikne nedůvěra, podezření a závist. A ten, kdo se domníval být bezpečným v lásce a přátelství svého bratra, setkává se s nedůvěrou a s nesprávně posuzovanými pohnutkami. Falešný bratr zapomíná na svou povinnost, aby nezamýšlel a nemluvil špatně, aby nezneuctíval Boha a nezraňoval Boha a Krista v osobě Jeho svatých.

Každý nedostatek, na který si jen vzpomene, nebo si jej pouze představuje, je nemilosrdně přetřásán a charakter bratří je pak představován co nejčerněji.

To je zrada svaté důvěry. Věci, o kterých se mluví v bratrské důvěře, jsou opakovány a překrucovány. Každé slovo, každý čin, jakkoli nevinný a dobře míněný je pitván studenou a žárlivou kritikou těch, kteří byli pokládáni za příliš ušlechtilé, příliš čestné, než aby i v tom nejmenším využili přátelského svazku a bratrské důvěry. Srdce jsou uzavřena milosrdenství, rozsuzování a lásce Boží a je odhalen studený, úkladný a pohrdavý duch, který zjevuje vůči svým obětem satan.

Satan se odůvodněně raduje, může-li použít vyznavače pravdy, aby byli žalobníky bratří, poněvadž ti, kteří tak činí, slouží jemu právě tak, jako Jidáš, když zradil Krista, i když se toho dopouštějí nevědomky. Satan není teď méně činný, než za dnů Kristových a kdo se propůjčí ke konání jeho díla, bude zjevovat také jeho ducha. Šeptané a roznášené pověsti často maří jednotu mezi bratřími. Někteří lapají otevřenou myslí i sluchem, šířené pomluvy. Sbírají malé incidenty, které mohou být samy o sobě nepatrné a malicherné, ale které jsou opakovány a zveličovány tak dlouho, až je z člověka pro slovo učiněn zločinec a hříšník. Zdá se, že mají heslo: „Vypravuj a my to rozneseme”. Tito donašeči konají svou práci s překvapující věrností a je jen málo věcí, které tak Boha uráží. Dvéře mysli mají být uzavřeny pro: „Oni říkají, říká se”, nebo „slyšel jsem”. Proč bychom neměli zlým pomluvám zamezit vloudit se do našeho srdce a raději otevřeně, ale laskavě bratřím předložit, co nejpříznivějšího jsme slyšeli o jejich charakteru a vlivu a modliti se s nimi a za ně? Když se nemůžeme přátelit se zavilými nepřáteli Kristovými, měli bychom pěstovat onoho ducha pokory a lásky, charakterizujícího Mistra - lásku, která neobmýšlí zlého a nedá se snadno popudit.

Pěstujme pilně čisté zásady evangelia Kristova náboženství a ne sebeuctívání, lásku, tichost, pokoru srdce. Potom budeme milovat své bratry a ctít je více, než sami sebe. Naše mysl se nebude zabývat pomluvami a planými pověstmi. „Ale kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli dobropověstné, jestli která ctnost a jestli která chvála, o těch věcech přemýšlejme”.

Jako lid jsme káráni Bohem, že děláme tak málo. Jak důležité je tedy, abychom byli pečlivě na stráži přede vším, co by mohlo odňat odvahu, nebo oslabit vliv jedné duše, která činí, co si Bůh přeje, aby bylo vykonáno.

Ještě mohou být získána vítězství, budeme-li postupovat v jednomyslnosti a budeme-li osobně hledat u Pána sílu a vedení.