Modlářství synů Izraelských

„Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, že otcové naši všichni pod oním oblakem byli a všichni moře přešli a všichni v Mojžíše pokřtěni jsou, v oblace a v moři a všichni týž pokrm duchovní jedli a všichni týž nápoj duchovní pili. Pili zajisté z duchovní skály, kteráž za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus. Ale ne ve mnohých z nich zalíbilo se Bohu, nebo zhynuli na poušti“. Luk. 10,1-5. Zkušenost Izraelských shora uvedená slovy apoštola a jak je zaznamenána ve 106. a 107. Žalmu, obsahuje výstrahy, které musí lid Boží poslední doby zvláště studovat. Kladu na srdce, aby tyto kapitoly byly čteny nejméně jeden krát v týdnu.

„Ty pak věci ku příkladu se nám staly, abychom nebyli žádostiví zlého, jako oni žádali. Protož nebuďte modláři, jako někteří z nich, jakož psáno jest: Posadil se lid, aby jedl a pil a vstali, aby hráli“. 1.Kor. 10,7.

Bůh promlouval ke všemu Izraeli ve strašlivém majestátě na hoře Sinai a vyhlašoval přikázání svého Zákona. Lid zkrušen vědomím viny a strachu, že by mohl býti ztráven slávou přítomností Pána, naléhal na Mojžíše: „Mluv ty s námi a poslouchati budeme a nechť nemluví s námi Bůh, abychom nezemřeli“. Ex 20,19. Bůh povolal Mojžíše na horu, aby mu mohl sděliti zákony pro Izraele, ale jak rychle vyprchal velebný dojem, který učinilo na lid zjevení Boží přítomnosti. Dokonce se zdálo, že i vůdcové zástupu ztratili rozum. Vzpomínka na jejich smlouvu s Bohem, na jejich zděšení, kdy patře na své tváře, strašlivě se báli, a třásli, vše vyprchalo jako dým! Ačkoliv sláva Boží dosud spočívala na vrcholku hory, jako zžírající oheň, avšak přítomnost Mojžíšova jim byla odňata, počal se mocně projevovati starý způsob smýšlení a cítění. Lid znaven čekáním na návrat Mojžíšův, počal se dožadovati nějakého viditelného zjevení Božího.

Aron, jemuž byla svěřena péče o tábor, ustoupil jejich požadavku. Místo, aby projevoval víru v Boha a důvěřoval, že mu Bůh může pomoci, byl sveden k víře, že přijde o život, bude-li se stavěti proti žádosti lidu a tak učinil, jak si přáli. Dal sebrat zlaté ozdoby, ulil zlaté tele, které zformoval rydlem. Pak prohlásili vůdcové lidu: „Tito jsou bohové tvoji, Izraeli, kteříž tě vyvedli z země Egyptské“ Ex. 32,4. Když Aron viděl, že se socha jím vytvořena lidu líbí, byl hrd na své dílo. Vzdělal před modlou oltář a řekl: "Slavnost Hospodinova zítra bude. A nazejtří vstavše velmi ráno, obětovali zápaly a přivedli oběti pokojné. I sedl lid, aby jedl a pil, potom vstali, aby hráli“. Ex. 32,5-6. Pili pak a hodovali, oddávali se veselí a tanci, který končil nestoudnými orgiemi, vyznačujícími pohanské uctívání falešných bohů.

Bůh na nebesích to vše viděl a varoval Mojžíše, co se děje v táboře, řka: „Protož nyní nech mne, abych v hněvu prchlivosti své vyhladil jej, tebe pak učiním v národ veliký. I modlil se Mojžíš Hospodinu, Bohu svému a řekl: Pročež, ó Hospodine, rozněcuje se prchlivost tvá na lid tvůj, kterýž jsi vyvedl z země Egyptské v síle veliké a v ruce mocné? A proč mají mluviti Egyptští, řkouce: Lstivě je vyvedl, aby zmordoval je na horách a aby vyhladil je se svrchku země. Odvrať se od hněvu prchlivosti své a lituj zlého, kteréž jsi uložil uvésti mna lid tvůj. Rozpomeň se na Abrahama, Izáka a Izraele, služebníky své, jimž jsi zapřisáhl skrze sebe samého a mluvil jsi jim: Rozmnožím símě vaše jako hvězdy nebeské a všecku zemi tuto, o kteréž jsem mluvil, dám semeni vašemu a dědičně obdržíte ji na věky. I litoval Hospodin zlého, kteréž řekl, že učiní lidu svému“. Ex. 32, 10-14.

Mojžíš sestoupil s hory s oběma deskami Svědectví v rukou, slyšel křik lidu a spatřil modlu a hlučící dav. Přemožen zděšením a rozhořčením nad tím, že Bůh byl takto zneuctěn a že zrušil svou slavnostní smlouvu s Ním, rozpálil se hněvem velikým a mrštil oběma deskami na zem a rozbil je pod horou. Ačkoliv jeho láska k Izraeli byla tak veliká, že byl ochoten i život za ně položit, přece jeho horlivost pro slávu Boží, rozpálila jeho hněv, což projevil činem tak strašlivého významu. Bůh ho nekáral. Roztříštění kamenných desek představovalo jen onu skutečnost, že Izrael zrušil smlouvu, kterou před tak krátkým časem uzavřel se svým Bohem. Je to spravedlivé rozhořčení proti hříchu, vyvěrající z horlivosti pro slávu Boží a nikoli onen hněv, pocházející ze sebelásky, nebo uražené ctižádosti, na což je poukázáno v Písmu: „Hněvejte se a nehřešte“. Takový byl hněv Mojžíšův.

„Vzal také tele, kteréž byli udělali a spálil je v ohni a setřel je až na prach a vsypal na vodu, dal píti synům Izraelským. A řekl Mojžíš Aronovi: Coť učinil lid tento, že jsi uvedl na něj hřích veliký? Odpověděl Aron: Nehněvej se, pane můj. Ty víš, že lid tento k zlému nakloněn jest. Nebo řekli mi: Udělej nám bohy, kteříž by šli před námi, nebo Mojžíšovi, muži tomu, kterýž vyvedl nás z země Egyptské, nevíme, co se stalo“. Ex.32,20-23. „A vida Mojžíš lid obnažený, že obnažil jej Aron ku potupě před nepřátely, kteříž povstati měli proti nim“. Ex.32,25,

Zvláštní vliv satanova díla

Nám je dáno toto varování: „Toto pak všecko u figuře dálo se jim a napsáno jest k napomenutí našemu, kteříž jsme na konci světa“. 1.Kor. 10,11. Povšimněte si vlivu extrémů a fanatismu ve službách jejich velkého mistra, satana. Jakmile měli oni bezbožný lid pod svou nadvládou, ukázali svou ďábelskou povahu. Lid jedl a pil bez jediné myšlenky na Boha a Jeho milosrdenství, bez pomýšlení na odporování ďáblu, který je vedl k nejhanebnějším činům. Projevil se tentýž duch, jako na rouhavé hostině Balsazarově. Veselili se a tančili a zpívali až k šílenství, omamujícímu smysly, k tomu shovívavost k nezřízeným chlípným žádostem -vše to se mísilo v této potupné scéně. Bůh byl zneuctěn. Jeho lid se stal hanbou v očích pohanů. Soudy měly již dopadnouti na tento bláhový a zaslepený dav. Avšak Bůh ve svém milosrdenství jim dal příležitost zanechat svých hříchů.

Mojžíš, stoje v bráně táboru, řekl: „Kdo jest Hospodinův, přistup ke mně. I shromáždili se k němu všichni synové Léví“. Ex.32,26. Všichni kající měli výsadu postaviti se po boku Mojžíše. „Jímž řekl: Tak praví Hospodin, Bůh Izraelský: Přepaž každý jeden meč svůj k boku svému, přijděte sem i tam od brány táboru k bráně a zabij jeden každý bratra svého i bližního svého. I učinili synové Léví podle řeči Mojžíšovy a padlo jich v ten den z lidu na tři tisíce mužů“. Ex.32,27-28. Nebylo zde stranictví, pokratectví, spolčování, aby byla kryta vina. Neboť strach Hospodinův spočíval na lidu.

Ti, kteří ukázali tak málo smyslu pro přítomnost a velikost Boží a kteří byli hotovi po zjevení jeho majestátu od Pána odejíti, bývali by byli neustálým osidlem pro Izraele. Byli pak pobiti jako trest za hřích a aby byl lid zastrašen před zneuctíváním Boha.

Nebezpečí samolibosti

Nemohu dále sledovat dějiny, ale žádám vás v každém místě, městě, v každé domácnosti, žádám každého jednotlivce, abyste bedlivě studovali naučení z této stati Písma, připomínající slova inspirace: „Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, abys nepadl“. 1.Kor.10,12. Zde jest ukázána jediná volba, předkládána ve Slově Božím. Jsou to ti, kteří budou dbáti, aby nepadli, ti budou nakonec přijati. Nemůže býti osudnější domýšlivosti, než je ta, která vede člověka, aby se odvážil na cestu ztřeštěnosti a samolibosti. Vzhledem k tomuto slavnostnímu varování Božímu neměli by otcové a matky býti na stráži? Neměli by poctivě upozorňovat mládež na nebezpečí, které stále povstává, aby je odvedlo od Boha? Mnozí dovolují mládeži, aby se zúčastnila radovánek v domněnce, že zábava je tím hlavním pro zdraví a štěstí, ale jaké nebezpečí číhá na této stezce? Čím více se povoluje touze po zábavě, tím více se pěstuje a tím silnější se stává. Životní zkušenost je povšedně získávána z uspokojení požívačnosti. Bůh nás vyzývá, abychom byli na stráži: „Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, abys nepadl“.

Pro další studium: „Rada mládeži“ v Index 2T.

Dostaneme se do situace, kdy každý rozdíl zmizí. Myslím-li, že mám světlo, mám konati svou povinnost a předkládati je. Dejme tomu, že chci sdělit druhým poselství, které si Bůh přeje, abych přinesla lidem, ale dvéře mohou být zavřeny, takže světlo nemůže osvítiti ty, kterým je Bůh poslal. Když jel Ježíš do Jeruzaléma, „počalo všechno množství učedníků radostně chválit Boha hlasem velikým ze všech divů, kteréž byli viděli, řkouce: Požehnaný král, kterýž se béře ve jménu Páně. Pokoj na nebi a sláva na výsostech. Ale někteří z farizeů, kteříž tu byli v zástupu, řekli jemu: Mistře, potresci učedlníků svých. I odpověděv řekl jim: Pravímť vám: Budou-li tito mlčeti, kameni hned bude volati“. Lk. 19,37-4O. Review and Herald, 18.2.1890.

Bratři moji, Bůh vám dal ve svém velikém milosrdenství a ve své veliké lásce, veliké světlo a Kristus vám praví: „Darmo jste vzali, darmo dejte“. Mat.10,8. Dejte světlu vám propůjčenému, zářiti dále na duše v temnotě. Radujme se, že nám Kristus nedal pouze slovo, ale dal nám též Ducha a moudrost a zjevení známosti Boží a že v Jeho síle můžeme býti více, než vítězové. Kristus praví: Pojďte ke mně, nebo mně náleží správná rada a zdravý soud. Mám za vás sílu i moc i porozumění. Vírou musíme zůstati v Kristu, majíce na paměti slova toho, který byl Bohem inspirován, aby napsal: „Dobrotivost tvá mne zvelebila“. Žalm 18,36. Proste Boha, aby vám dal hojnost oleje své milosti. Všímejte si bedlivě každého slova, ať psaného, nebo mluveného. - Review and Herald, 22.12.1904.