Melbourne, Austrálie, 3.8.1892

Milí bratři a milé sestry:

Po několika nocí byl můj duch velmi poučován, jak ve spánku tak i bdění, o díle, kterí musí býti v této krajině vykonáno. V tomto širém misionářském poli musí být vykonán velký kus práce v šíření věci i díla našeho Pána a my nevíme, jak to zařídit, při velkém nedostatku prostředků a pracovníků. Musíme pokořit svá srdce před Bohem a obětovat upřímné, vřelé modlitby, aby Pán, mající bohaté prostředky, otevřel naši cestu. Pán praví: „Mé jest stříbro a mé jest zlato, praví Hospodin zástupů”. Ag.2,9. „i hovada na tisíci horách”. Žalm 50,10.

Život Krista, Pána slávy, je naším příkladem. On přišel s nebes, kde je všechno bohatství a nádhera. On však odložil svou královskou korunu, své roucho královské a přioděl své Božství lidstvím. Proč? Aby se mohl setkati s lidmi tam, kde oni byli. Nezařazoval se mezi boháče, pány země. Posláním Kristovým bylo získat ty nejchudší pozemšťany. On sám pracoval od svého nejútlejšího věku jako syn tesaře. Nevěděl snad, co je to sebezapření? Bohatství a sláva nebes patřily Jemu, ale pro nás se stal chudým, abychom my jeho chudobou zbohali. Pravý základ jeho poslání bylo sebezpaření a sebeobětování. Svět byl Jeho, On jej stvořil a přece něměl ve světě jím stvořeném Syn člověka místečka, kde by hlavu složil. Řekl: „Lišky doupata mají a ptactvo nebeské hníza, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu skonil”. Mat. 8,20.

Studuj Vzor

Nyní při zavedení a šíření díla v tomto kraji, budou hlavní věcí prostředky, abychom mohli vykonat rozsáhlé dílo v krátkém čase. A jediný způsob, kterým to můžeme dokázat je, abychom na každém kroku upírali svůj zrak upřímně na slávu Boží, ale nejsme s to dokončit, když vykračujeme do rozsáhlejšího díla, musíme na samém počátku zcela vypudit ze svého drdce pýchu a světskou ctižádost. Majíce před očima příklad Kristův, největšího Učitele, jakého kdy svět znal, nesmíme se dopustit chyby. „Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života”. Jan 8,12. „Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe a béř svůj kříž na každý den a následuj mne”. Luk. 9,23. Musíme studovat Vzor a tázat se na každém kroku: „Jednal-li by takto Kristus”? Určitě se dopustíme hrubých přehmatů, nebudeme-li na každém kroku dávat před lidmi první místo sebezpaření a sebeobětování.

Dílo Boží je v tomto poli ještě v dětských střevíčkách. Věřící teprve započali žít křesťanským životem. A příčina, proč neseme tak těžké břímě za tento lid, spočívá v tom, že mají se od nynějška učit větším věcem. Neukazuje se však dosud, čím se stanoj praktickou vírou v pravdu a posvěcením své bytosti pravdou. Slova a příklad našeho Vykupitele v jeho životě pokory a sebezapření budou světlem a posilou jeho lidu, budou-li následovat Ježíše Krista plně, důvěřujíce Mu na každém kroku. Kéž by bylo řdčí našeho srdce: „Buď Ty mým Vzorem”. „Bude-li kdo chtíti vůli Jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati”. Jan 7,17. Nic není tak žádoucí, jako žíti tak, jak čil Kristus, zapírati sebe sama, jako Kristus sebe zapíral a pracovat s Ním na záchraně toho, co je ztraceno.

Vyhni se výstřednostem

Kupuješ-li nábytek, nekupuj některý předmět jen proto, aby byl na obdiv, jen pro podívanou. Pořiď si věci užitečné, které snesou denní užívání. Vychovávej lid k sebezapířání. Dej jim na uváženou, že každý peníz může představovat duši, neboť někdo může býžt přiveden k poznání pravdy použitím právě tohoto peníze v misijní práci. Můžeme mít velmi dobrý vkus a radovat se z toho, co je krásné a umělecké, ale neměl Kristus ten nejjemnější, nejčistší a nejsvětější vkus? Jeho domovem byla nebesa a přece se zapřel, celý Jeho život vyznačovala pokora od jeslí až po Kalvárii. Na počátku díla nesmíme se dopouště právě toho, co Pán odsoudil v Americe, totiž zbytečného a nerozvážného a marnotratného vydávání pe ěz k uspokojení pýchy a lásky k okázalosti. Opatrně se vyhněme všemu podobnému.

Udržujme prostotu

Přejeme si zachovávat prostotu pravé zbožnosti v jídle, odívání a v zařizování našich škol. Mnozí si činí újmu a obětují mnoho, aby tak přispěli k úspěchu misijního díla. Kdyby viděli, že tyto peníze byly vydány na jemné plátno a dražší nábytek, nebo stolní předměty, působilo by to neblaze na tyto bratry a sestry. Nic by nemoho rozhodněji bojovat proti naší přítomné a budoucí užitečnosti v této krajině. Sebezapření je první lekce, jíž je nutno žáky naučit. Nechť se této lekci zúčastní jejich oči i jejich smysly. Nechť všechny školní příkazy vyjadřují praktické instrukce v tom směru, že dílo může jít kupředu jedině neustálou obětí.

Na každém kroku následujeme přesně příkladu našeho Spasitele. Vážně přemýšlejme o těchto věcech. Musíme uvažovat, jak pracovat, abychom si zajistili úspěch. Musíme se dát do práce se srdcem naplněným Duchem Kristovým . Tehdy poznáme, že musíme pokorně v práci postupovat. Naši kazatelé a jejich manželky by měli být vzorem v prostém odívání. Měli by se odívat slušně, pohodlné oděvy z dobrého materiálu, ale měli by se vyhýbat vší výstřednosti a všem ozdobám, i když levným, neboť to vše mluví v náš prospěch. Měli bychom vychovávat mládež k jednoduchosti v odívání, k prostotě spojené s čistotou. Zanechte zvláštních ozdob i když stojí pouhý „pakatel”.

Snubní prsten

Někteří si dělali starosti s nošením snubních prstenů, myslíce, že by se ženy našich kazatelů měly přizpůsobit tomuto zvyku. Toto vše je zbytečné. Ať jen ženy kazatelů nosí zlatý kroužek, vížící jejich duše ke Kristu a to čistý a svatý charakter, pravou lásku, pokoru a zbožnost, které jsou ovocem na stromě křesťanského života a jejich vliv bude všude zpečetěn. To, sže nedbání tohoto zvyku je příčinou poznámek, není ještě dobrým důvodem, abychom jej přijali. Američané mohou zdůvodnit své stanovisko jasným poukazem, že nošení prstenů se nepokládá v naší zemi za povinnost. My nesmíme nosit takové znamení, poněvadž my nejsme nevěrni svým manželským slibům a nošení prstenů by nemylo důkazem naší věrnosti. Hluboce se mne dotýká zavádění tohoto zvyku mezi námi, neboť je to připodobňování se světu ve zvycích a módě. Ani haléře bychom neměli vydat na zlatý kroužek, abychom dosvědčili, že jsme vdané, nebo ženatí. A zemích, kde je tento zvyk příkazem, nemáme důvodu odsuzovat ty, kdo mají svatební prsten. Ať ho jen nosí, mohou-li jej nosit s dobrým svědomím. Ale nechť si naši kazatelé nemyslí, že nošení prstenů zvětší i jen o puntík jejich vliv. Jsou-li křesťany, bude to zjevné v jejich skutcích, v jejich trpělivosti, dlouhoshovívavosti a laskavosti. Budou projevoat ducha svého Mistra, budou vlastnit krásu Jeho charakteru, Jeho srdečnou ochotu a Jeho soucitné srdce.

Pro další studijm: 4T 630-631, 640-648.