Za zvrácené vlády Achaba, Izrael odešel od Boha a žil převráceně. „I činil Achab, syn Amri, před obličejem Hospodinovým horší věci, než kdo ze všech, kteříž před ním byli. V tom stalo se, (nebo málo mu to bylo, že chodil ve hříších Jeroboáma, syna Nehatova), že sobě pojal ženu Jezábel, dceru Etbál, krále Sidonského, a odšed, sloužil Bálovi, a klaněl se jemu. A vzdělal oltář Bálovi v chráně Bálově, kterýž byl ustavěl v Samaří. Udělal také Achab i háj, a tak přičinil toho, čím by popouzel Hospodina, Boha Izraelského, nade všecky jiné krále Izraelské, kteříž byli před ním.“ 1.Kral. 16,30-33s

Achab byl člověk mravně slabý, nevážil si posvátných věcí, byl sobecký a nezásadní. Jeho manželství s pochybnou a panovačnou ženou, oddanou modlám, vedlo k tomu, že oba se stali zvláštními satanovými nástroji, aby svedli Boží lid do modloslužby a strašného odpadnutí. Rozhodný duch královny Jezábel působil také na Achaba. Jeho sobecká přirozenost nedovedla ocenit milosrdenství, které Bůh projevil jeho lidu, a zapomněla na jeho zodpovědnost vůči Bohu jako strážci a vůdci Izraele. ^{3T 263} Boží bázeň v Izraeli každodenně ochabovala a upadala. Bohu rouhavé znamení jejich slepé modloslužby se mělo projevit mezi Božím Izraelem. Nebylo nikoho, kdo by poznal znamení jejich slepé modloslužby, která se šířila mezi Božím Izraelem. Nebylo nikoho, kdo by se byl s otevřeným odporem odvážil postavit se proti šířící se Bohu rouhavé modloslužbě. Oltáře a kněží Bálovi, kteří obětovali slunci, měsíci a hvězdám, byli všude nápadné. Měli vysvěcené chrámy i hroby, v nichž se uctívala díla lidských rukou. Požehnání, které Bůh dal tomuto lidu, neprobouzelo v nich nijakou vděčnost vůči Dárci. Všechna hojnost nebes - tekoucí potoky, proudy živé vody, příjemná rosa, déšť svlažující zemi a pole, aby přinášela hojnou úrodu, to vše bylo připsáno jejich bohům.

Věrná duše Eliášova byla zarmoucena. Vznítilo se jeho rozhořčení a začal horlit pro slávu Boží. Viděl, že Izrael klesá do strašného odpadnutí. Když si připoměl ty veliké věci, které Bůh pro ně učinil, přemohl ho zármutek a zděšení. Většina lidu na to všechno zapomněla. Chodil před Hospodinem a s duší sklíčenou prosil, aby zachránil jeho lid třeba i tresty. Prosil Boha, aby nevděčnému lidu zadržel rosu a déšť, poklady nebes, které odpadlý Izrael mylně přisuzoval svým zlatým, dřevěným, kameným modlám, nebo slunci, měsíci a hvězdám; prosil, aby Bůh přestal zalévat a obohacovat zemi, aby půda nepřinesla hojnou úrodu. Hospodin řekl Eliášovi, že vyslyšel jeho modlitbu a svému lidu nesešle ani rosu ani déšt, dokud se k němu kajícně nevrátí.