EllenWhiteova.cz  (Na úvodní stránku) EllenWhiteova.cz


Eliáš kárá Achaba

Svědectví pro církev - svazek třetí


Rejstřík - na začátek na začátek

Eliáš kárá Achaba

3T 273 Izraelský lid postupně ztrácel bázeň a úctu před Bohem, až nakonec Jeho slovo skrze Jozue vyřčené, nemělo pro ně žádnou cenu. „Za dnů jeho Hiel Bételský vystavěl Jericho. V Abiramovi, prvorozeném svém založil je, a v Segubovi nejmladším svém, postavil brány jeho, vedle řeči Hospodinovy, kterouž byl mluvil skrze Jozue, syna Nun.“ 1. Kr 16,34.

Zatímco Izrael odpadal od Hospodina, Eliáš zůstal věrným a pravým prorokem Božím. Jeho duše byla velice stísněna, když viděl, jak rychle se šíří nevěra a jak odděluje Izraele od Boha. Proto prosil, aby Bůh zachránil svůj lid. Žádal, úpěnlivě prosil, aby Hospodin cele nezavrhl svůj hříšný lid, ale aby jej spíše, bude-li to třeba, svými soudy vedl ku pokání a nedovolil jim jít ještě dál do hříchu a tak vyprovokovat Boha, že by je musel vyhladit jako národ.

Poselství Hospodinovo oslovilo Eliáše, aby šel k Achabovi a oznámil mu Boží soudy pro hříchy Izraele. Eliáš šel dnem i nocí, až přišel do Achabova paláce. Nežádal o svolení a nečekal, až bude formálně ohlášen. Eliáš zcela neočekávaně stál před udiveným Achabem, králem Samaří, v obvyklém drsném oděvu proroka. Nijak se neomlouval, že se tu tak náhle a bez pozvání objevil, ale pozvedl své ruce k nebi, slavnostně při živém Bohu, který učinil nebe i zemi, oznamoval soudy, které stihnou Izraele: „Nebude rosy ani deště těchto let, jediné vedlé řeči mé.“ 1. Kr. 17,1.

Tento ohromující význam Božích soudů pro hříchy Izraele padly jako hrom na nevěrného krále. Zdálo se, že je ochromen zděšením a hrůzou. Než se Achab mohl vzpamatovat ze svého překvapení, Eliáš nečekaje na účinek svého poselství, odešel tak náhle, jako přišel. Jeho povinností bylo oznámit Boží soud a odejít. 3T 274 Jeho slova zavřela průduchy nebeské a byla klíčem, který je mohl opět otevřít.

Pán věděl, že jeho prorok není v bezpečí mezi izraelským lidem. Nechtěl jej nechat v odpadlém Izraeli, ale našel mu útočiště v pohanském národě. Přivedl jej k ženě, vdově, tak chudé, že i živobytí stačilo sotva na nejskrovnější obživu. Tato pohanská žena, žijící jak nejlépe uměla, byla věrnější světlu, které měla, než izraelské vdovy, jímž se dostalo zvláštních předností a velikého světla, které však podle něho nežily. Protože Židé zavrhli světlo, byli ponechání v temnosti, a Bůh nechtěl svěřit svého služebníka lidu, který přivodil Boží hněv.

Odpadlému Achabovi a pohanské ženě Jezábel se naskytla příležitost, aby vyzkoušeli moc svých bohů a dokázali, že slovo Eliášovo neplatí. Jezábel měla stovky proroků. Proti nim stojí Eliáš sám. Jeho slovo zavřelo nebesa. Může-li Bál seslat rosu a déšť a přivést vegetaci k rozvětu, může-li způsobit, aby potoky a řeky proudily jako obvykle, nezávisle na dešti, pak ať ho izraelský král směle uctívá a lid ať řekne, že je to Bůh.

Eliáš byl člověk tak poddaný slabostem, jako my. Jeho poslání k Achabovi a strašná zvěst o Božích soudech vyžadovaly odvahu a víru. Na cestě do Samaří tekly dále proudy vody, zeleň pokrývala vrchy a lesy s mohutnými kvetoucími stromy - vše na čem spočinuly jeho oči, kvetlo krásou a slávou. To vše mohlo přirozeně budit nedůvěru. Jak by všechnu tu kvetoucí přírodu mohlo spálit sucho? Jak by mohly vyschnout proudy, které zavlažují zemi a o kterých se nikdy neslýchalo, že by ztratily vláhu? Eliáš však nepropadl nevěře. 3T 275 Cele důvěřoval, že Bůh pokoří svůj odpadlý lid a svými soudy ho přivede k pokoře a pokání. Svým posláním riskoval všechno.

Když se Achab poněkud vzpamatoval ze svého údivu nad Eliášovými slovy, prorok byl už pryč. Král se po něm pilně vyptával, nikdo mu však nemohl dát o něm nějakou zprávu. Achab oznámil Jezábel zlořečivá slova Eliášova. Královna sdělila svoji nenávist vůči prorokovi kněžím Bálovým. Ti společně s ní proklínali proroka Hospodinova. Zpráva o prorokově soudu se rozšířila v celé zemi. V některých lidech probouzela strach a v mnohých hněv.

Zem po několika měsících bez rosy a deště vyschla a rostlinstvo se vysušilo. Vodní proudy, o nichž nebylo známo, že by někdy přestaly téci, ztrácely vodu a potoky vysychaly. Proroci královny Jezábel přinášeli oběti svým bohům a vzývali je dnem i nocí, aby svlažili zem rosou a deštěm. Žádné vzývání nepomáhalo. Kněží udělali všechno, aby usmířili hněv svých bohů; s vytrvalostí a horlivostí hodnou lepší věci prodlévali kolem svých pohanských oltářů, na všech výšinách spalovali své oběti a každé noci se ozývaly výkřiky i prosby Bálových kněží v celém zpustlérn Samaří. Na nebi se však neobjevila oblaka, jež by schladila žhoucí paprsky slunce. Eliášovo slovo neochvějně platilo a Báloví kněží je ničím nezměnili.

Míjí celý první rok, začíná druhý. Žádný déšť. Zem je vyschlá. Kvetoucí pole jsou jako vypálená poušť. Vzduch je suchý, mučivý a prašné viry oslepují oči a zastavují dech. Bálovy háje jsou bez listí a lesní stromy nedávají stín, ale vypadají jako holé kostry. Hlad a žízeň způsobují velikou úmrtnost lidí i dobytka.

3T 276 Všechny tyto důkazy Boží spravedlnosti a soudu nedovedou Izraele k pokání. Jezábel je plná chorobného šílenství. Nechce se sklonit ani pokořit před nebeským Bohem. Bálovi proroci, Achab, Jezábel a téměř celý Izrael připisují toto neštěstí Eliášovi. Achab poslal do každého království a národa hledat proroka a přísažně žádal potvrdit, že o něm nevědí. Eliáš zavřel nebe klíčem svého slova, tento klíč vzal sebou a zmizel.

Jezábel se pak rozhodla, nemůže-li se pomstit na Eliáši, pak pomstu vykoná vyhubením proroků Hospodinových v Izraeli. Při životě neměl zůstat nikdo z Božích proroků. Tato umíněná a rozlícená žena pošetile zabíjí proroky Hospodinovy. Bálovi kněží a téměř celý Izrael jsou natolik oklamáni, že si myslí, že když Boží proroci budou pobiti, neštěstí bude odvráceno.

Míjí také druhý rok a nemilosrdné nebe nedává žádný déšť. Sucho a hlad dovršují své zhoubné dílo a odpadlí Izraelité přece nepokořují svou pýchu a hříšná srdce před Bohem, ale reptají a naříkají na proroka Božího, který na ně přivodil tuto strašnou situaci. Otcové a matky vidí hynout své děti, aniž by jim mohli pomoci. A přece jsou lidé v tak strašné temnotě, že nedovedou prohlédnout, že proti jejich hříchům stojí Boží spravedlnost, že toto strašné neštěstí je nakonec projevem Božího milosrdenství vůči nim, aby byli zachráněni od úplného popření a zapření Boha svých otců.

Izraele to stálo veliké utrpení a soužení, aby byl přiveden k tomu pokání, které bylo nutné na získání ztracené víry a jasného vědomí odpovědnosti vůči Bohu. Hřích odpadnutí byl strašnější, než sucho a hlad. Eliáš čekal a prosil u víře po celá ta dlouhá léta sucha a hladu, aby srdce Izraele tímto utrpením byla odvrácena od modloslužby k Bohu. 3T 277 Izraelité vzdor všemu utrpení, tvrdošijně zůstali při svém modlářství a na Božího proroka hleděli jako na příčinu svého neštěstí. Kdyby tak měli Eliáše ve své moci, vydali by ho Jezábel, aby ukojila svou pomstu a vzala mu život. Proto, že se Eliáš na Boží příkaz odvážil vyřknout slovo zlořečení, stal se sám předmětem jejich nenávisti. V soudech, které je stíhaly pro jejich hříchy, nedovedli postřehnout Boží ruku, ale přisuzovali je člověku, Eliáši. Neošklivili si hříchy, které je přivedly pod trestající hůl, ale nenáviděli věrného proroka, Boží nástroj, odsuzující jejich hříchy a neštěstí.

„Potom po mnohých dnech, po třetím tom létě, stalo se slovo Hospodinovo k Eliášovi, řkoucí: „Jdi, ukaž se Achabovi, neboť dám déšť na zemi.“ 1. Kr 18,1. Eliáš se neváhá vydat na nebezpečnou cestu. Tři roky byl v nenávisti a na rozkaz krále štván z města do města a celý národ přísahal, že ho nelze najít. A nyní má na Boží rozkaz před Achaba předstoupit sám.

Za odpadnutí celého Izraele, kdy jeho pán uctíval Bála, správce Achabova domu dokázal být věrný Bohu. Za cenu svého života zachoval proroky Boží tím, že je po padesáti skrýval v jeskyni a sytil je. Zatímco Achabův služebník prohledává království, aby našel vodní prameny a potoky, Eliáš přichází k němu sám. Abdiáš si ctil proroka Božího, ale když ho Eliáš poslal s poselstvím ke králi, náramně se zděsil. Tuší nejen vlastní, ale také Eliášovo nebezpečí a smrt. Úpěnlivě prosí, aby jeho život nebyl obětován, ale Eliáš ho přísahou ujišťuje, že onoho dne uvidí Achaba. Prorok nepůjde k Achabovi, ale jako Boží posel, posílá odkaz po Abdiášovi: „Aj, Eliáš přišel.“ Chce-li Achab vidět Eliáše, nyní má příležitost přijít k němu. Eliáš k Achabovi nepůjde.

3T 278 S pocity údivu a hrůzy král slyší poselství, že Eliáš, kterého se obává a kterého nenávidí, je tu. Dlouho hledal proroka, aby ho zničil a uvědomuje si, že Eliáš by se neodvažoval vystavit život nebezpečí a nepřišel by, kdyby nebyl Bohem chráněn, anebo kdyby neměl nějakou strašnou moc. Pamatuje se na odumřelou ruku Jeroboámovu a ví, že není radno pozvednout ruku proti Božímu poslu. S bázní, třesením a okázalým průvodem vojska spěchá proti Eliáši. A když se setkává tváří v tvář s člověkem, jehož tak dlouho hledal, neodvažuje se mu škodit. Tak vášnivý a proti Eliášovi rozhněvaný král zdá se být bezmocný a zbabělý v jeho přítomnosti. Při setkání s prorokem neovládá projevy svého srdce a říká: „Zdaliž ty nejsi ten, kterýž kormoutíš lid Izraelský?“ Eliáš s pohrdáním, ale horlivě pro čest a slávu Boží otevřeně odpovídá obviněním Achaba: „Jáť nekormoutím lidu Izraelského, ale ty a dům otce tvého, když opouštíte přikázání Hospodinova.“ 1. Kr 18,17.18.

Prorok, jako Boží posel káral hříchy lidu, oznamoval mu soudy Boží pro jeho bezbožnost. A nyní, stoje sám, vědom si své neviny, pevný ve své čistotě, obklopen zástupem ozbrojených mužů, Eliáš nejeví strachu a neprojevuje nejmenší úctu vůči králi. Člověk s nímž mluvil Bůh, jasně si uvědomuje, jak hledí Bůh na člověka v jeho hříšné porušenosti, nemá se Achabovi za co omlouvat a vzdávat mu poctu. Jako Boží posel, Eliáš nyní přikazuje a Achab okamžitě poslouchá, jakoby Eliáš byl vládcem a král jeho poddaným.

Rejstřík - na začátek na začátek

EllenWhiteova.cz - Zajímavé webové odkazy