EllenWhiteova.cz  (Na úvodní stránku) EllenWhiteova.cz


Desátky a oběti

Svědectví pro církev - svazek třetí


Rejstřík - na začátek na začátek

Desátky a oběti

3T 381 Kristova církev má na zemi zachraňovat hynoucí hříšníky. Má jim zvěstovat Boží lásku a sílou této lásky získávat je pro Krista. Přítomná pravda musí prosvítit i nejtemnější koutky země. Toto dílo může začít už doma. Kristovi následovníci neměli by žít sobecky, ale proniknutí Kristovým duchem, měli by spolupracovat s Ním.

Příčiny dnešního ochladnutí a nevěry jsou milování světa a pečování o dnešní život Odlučují duši od Boha. Voda života musí být v nás, vytékat z nás a proudit k věčnému životu. Musime působit tam, kde působí Bůh. Má-li se křesťan těšit ze světla života, musí usilovněji přivádět jiné k poznání pravdy. Jeho život musí se vyznačovat úsilím, obětavostí a dobře činěním a pak nebude žádných povzdechů nad nedostatkem radosti.

Andělé ustavičně pracují pro štěstí druhých. V tom je jejich radost. Služba úbohým a všelijak charakterově a společensky poníženým, kterou by sobecká srdce pokládala za činnost ponižující, zaměstnává čisté, svaté anděly v nebeském království. Kristův duch sebeobětavé lásky proniká nebesa a je podstatou nebeské blažeností.

Ti, kteří nepociťují žádnou radost ve snaze být požehnáním pro jiné, kteří nevidí smysl svého života v službě, dobročinnosti, v oběti, nemohou znát Kristova Ducha, ani ducha nebes. Oni nemají žádný vztah k práci nebeských andělů a nemohou mít účast na blaženosti a vnitřní radosti. Krístus pravil: „Taková bude radost v nebi nad jednim hříšníkem pokáni činícím větší, nežli nad 99 spravedlivými, kteří nepotřebují pokání“. Luk. 15,7. Spočívá-li radost andělů v tom, vidět hříšníky činit pokání, zda nemá být radostí hříšníků, zachráněných krví Kristovou, vidět jiné, kteří kajícně přicházejí ke Kristu? Vždyť při tom směli být požehnanými nástroji. Ve spolupráci s Kristem a svatými anděly zažijeme radost, kterou nikde jinde nezakusíme.

3T 382 Kristův kříž vede všechny věřící k sebezapřeni, šíření světla jiným a k hmotné podpoře pro šíření tohoto světla. Jsou-li věřící ve spojení s nebem, budou spolupracovat s anděly.

Ve světě platí zásada, uchvátit z pozemských hodnot tohoto života co se dá. Sebecká láska k zisku usměrňuje život nevěřících. Čistou radost nemožno nalézt v bohatství, ani v ukojení žádostí, ale tam, kde vládne spokojenost a kde sebeobětavá láska je hlavní zásadou. Tisíce lidí tráví svůj život v požitku a jejich srdce jsou naplněna nespokojeností. Jsou oběti sobectvi, nespokojeni v marném úsilí požitky ukojit svou mysl. Celý jejich zjev vyjadřuje neštěstí. Kolem nich je poušť, protože na své životní cestě nepřinesli žádné ovoce dobrých skutků.

Tou měrou, jakou Kristova láska naplní srdce a ovládne naše životy, zmenší se žádost, sobectví a touha po pohodlí. Budeme mít radost z konání Kristovy vůle, protože se hlásíme jako jeho služebníci. Naše štěstí bude potom přiměřené naším nesobeckým skutkům, proniknutým Kristovou láskou.

Boží moudrost i v plánu spasení uplatňuje jakýsi zákon akce a reakce, podle něhož dílo dobročinnosti v každém odvětví je provázeno dvojnásobným požehnáním. Kdo dává nuznému, obšťastňuje jiné a sám je v mnohem větší míře požehnaný. Cíle, spasit hříšníky, mohl Bůh dosáhnout i bez člověka. Věděl však, že člověk nebude moci být šťastným, nebude-li mít aktivní účast na velkém díle, ve kterém bude moci pěstovat sebezapření a dobročinnost.

Aby člověk nepřišel o požehnání, plynouctí z dobročinnosti, náš Zachránce vytvořil plán, ve kterém člověka přizval za svého spolupracovníka. Dal množství příležitostí, kde se může uplatnit jeho láska; dal člověku nejlepší možnosti pro pěstování dobročinnosti a udržuje ho ve zvyku dávat nuzným a podporovat Boží dílo. 3T 383 Své nuzné posílá Kristus jako své zástupce. Hynoucí svět vyžaduje od nás hřivny hmotných prostředků pro nuzné. Při tom jim smíme podat pravdu, kterou tak nutně potřebují. Činíme-li s porozuměním dobré skutky, jsme připodobněni k Tomu, který pro nás byl v chudobě. Rozdáváním obšťastňujeme druhé a takto pro sebe shromažďujeme ten pravý poklad.

V církvi je velký nedostatek křesťanské dobročinnosti. Ti, kteří měli největší možnosti podpořit Boží dílo, vykonali jen málo. Bůh ve své milosti přivedl jistou skupinu k poznání pravdy, aby mohla ohodnotit její cenu a porovnat ji s pozemskými statky. Těmto lidem pravil: „Pojďte za mnou!“ Zkouší je pozváním k večeři, kterou připravil. Pozoruje je, jak rozvíjejí své povahy, nebo zda své sobecké zájmy budou si pokládat za víc, než věčné hodnoty. Mnozí z našich drahých bratří podobně ospravedlňují svá rozhodnutí, jako pozvání v následujícím podobenství:

„Člověk jeden učinil večeři velikou a pozval mnohých. I poslal služebníka svého v hodinu večeře, aby řekl pozvaným: „Pojďte, neboť již připraveno je všecko!“ I počali se všichni spolu vymlouvati. Prvni řekl jemu: Ves jsem koupil a musím vyjíti a ohledati ji, prosím tebe, vymluv mne. A druhý řekl: Patero spřežení volů koupil jsem a jdu, abych je zkusil, prosím tebe, vymluv mne! A jiný dí: Ženu jsem pojal, a protož nemohu přijíti. I navrátil se služebník, zvěstoval tyto věci pánu svému. Tedy rozhněvav se hospodář, řekl služebníku svému: Vyjdi rychle na rynky a na ulice města a chudé i chromé, i kulhavé uveď sem.“ Luk 14, 16-21.

Toto podobenství správně zobrazuje stav mnohých vyznavačů přítomné pravdy. Pán je dal pozvat k večeři, kterou velikým nákladem připravil. Světské zájmy jim však byly mnohem důležitější, než nebeský poklad. Byli přizvání k účasti na věčných hodnotách, avšak jejich statky, domy a zájmy zdály se jim mnohem důležitější, než aby poslušně přijali nebeské pozvání. Proto nakonec přemohli každý zájem a svými pozemskými zájmy ospravedlňovali svou neposlušnost vůči nebeskému příkazu: „Pojďte, nebo vše je připraveno!“ Tito bratři jdou slepě, ohlížejí se na své pozemské statky a praví: „Ne pane, nemohu jít za tebou, vymluv mne!“

3T 384 Právě ta požehnání pozemského života, která Bůh svěřil těmto lidem na zkoušku, zda dají Bohu, co je Boží, použili k výmluvě, proč nemohou poslechnout, splnit výzvu pravdy. Chopili se pozemských statků a říkají: „O to se musím postarat, nemohu přece zanedbávat věci tohoto života, jde o mé záležitosti.“ Srdce těchto lidí znecitlivěla a jsou jako ušlapaná cesta. Zavírají dveře svých srdcí před nebeským poslem, který praví: „Pojďte, neboť vše je připraveno.“ Avšak naplno je otvírají starostem o světské záležitosti. Ježíš nadarmo stojí u dveří a klepe.

Srdce mnohých jsou tak obtížena starostmi o tento život, že pro nebeské věci nemají místa. Ježíš zve unavené a obtížené a slibuje jim odpočinek, když příjdou k Němu. Volá je, aby tíživé jařmo sobectví a žádostivosti, které je mamonářsky zotročuje, zaměnili za Jeho lahodné jho a lehké břemeno. Praví: „Jho mé zajisté jestiť rozkošné a břímě mé lehké.“ Mt 11,30. Chce, aby odložili těžká břemena světských starostí a zmatků, a vzali Jeho jho, jho sebezapření a oběti pro jiné. Toto břímě jistě bude lehké. 3T 385 Kdo odmítá přijmout tuto Kristovu pomoc a nadále nese mučivé jho sobectví, kdo do krajnosti namáhá svoji duši hromaděním peněz pro sobecké uspokojení, ten ještě neokusil pokoj a odpočinek, který může zažít při nesení Kristova jha, při snášení břemen sebezapření a nezištné dobročinnosti. Toho jha, které Kristus nesl pro něho.

Když láska k světu zmocní se srdce a stane se vládnoucí mocí, pak v něm není místa k oslavení Boha, protože všechny síly jsou zmobilizovány do otrocké služby mamonu a nemohou uvažovat o Bohu a dbát o nebeské věci. Mysl ztrácí předchozi vědomí o Bohu a obrací svůj zájem jen na hromadění majetku.

Takoví lidé pro sobectví a lásku k světu přehlédli ono velké a důležité dílo těchto posledních dnů. Necvičili se ve službě Bohu. Nemají v tom žádné zkušenosti. Majetek pohltil všechen jejich zájem s zatemnil velkolepost plánu spasení. Čim více v nich nabývá převahy světský vliv, tím menší vidí potřebu rozmachu díla Božího. Své prostředky investují do pozemských a ne do věčných věcí. Jejich srdce touží po hromadění majetku. Bůh chtěl mít strážce svého zákona v těchto lidech, aby jiným osvětlovali cestu jako i Pán jim samým milostivě do tmy posvítil. Nijak se nestarali ani netrápili pro to, že nemají čas věnovat se jiným, pohovořit si se svými sousedy, pomodlit se s nimi a za ně, a seznamovat je s pravdou.

Tito lidé jsou zodpovědni za dobro, které mohli vykonat. Vymlouvají se však a poukazují na světské starosti, které přeplňují jejich mysl a pohlcují všechen jejích zájem. Svým osobním úsilím a posvěcením, svým příkladem mohli zachraňovat duše, za které Kristus zemřel. Přestože Bůh poslal lidem světlo, vzácné duše hynou. Toto vzácné světlo však skryli tito lidé pod kbelec, takže neosvěcuje jiné, kteří jak říká Písmo, jsou v domě.

3T 386 Každý člověk je Božím šafářem. Pán dal každému nějakou hřivnu, mnohý ji však pokládá za svou. Kristus pravi: „Kupčete, dokud nepříjdu.“ Luk. 19,13. Přicházi čas, kdy Kristus požádá to, co komu svěřil i s úroky. Každému ze sluhů svých řekne: „Vydej počet z vladařství svého.“ Luk. 16,2. Kdo hřivnu zakopal do země a nedal ji penězoměncům a kdo peníze rozházel na zbytečnosti a neinvestoval je do Jeho dila, toho Pán jistě nepochválí, ale odsoudí. Neužitečný služebník z podobenství donesl pánovi zpět jedinou hřivnu a pravil: „Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozsíval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal. I boje se, odšel jsem a skryl hřivnu tvou v zemi. Aj, teď máš, což tvého jest.“ Mt 25,24.25. Pán mu odpověděl: „Služebníče zlý a lenivý, věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozsíval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal. Protož měl jsi ty peníze mé dáti penězoměncům, a já přijda, byl bych vzal, což jest mého, s požitkem.“ Mt 25, 26.27.

Tento neužitečný služebník dobře věděl o Božích plánech, pevně se však rozhodl mařit Boží úmysl, obviňuje Boha z nespravedlnosti a nepoctivosti, když ze svěřených hřiven požaduje ještě i úroky. Tak podobně reptají mnozí zámožní věřící. Bojí se jako nevěrný sluha, že prostředky, které jim svěřil Bůh, budou muset věnovat k šíření pravdy. Proto je raději investují do pozemských statků a tak zakopávají ve světě, až nemají skoro nic, čímž by podpořili Boží dílo. Zakopali hřivnu, aby Bůh z ní nežádal přírůstku. Na Pánovu žádost se pak různě ospravedlňují, proč nedali peníze na pokrok díla.

3T 387 Kdo zpronevěří Boží dar, nepřijde jen o hřivnu, ale ztratí i život věčný. O takovém je praveno: „A toho neužitečného služebníka uvrztež do těch temností zevnitřních. Tamť bude pláč a skřípění zubů.“ Mt 25,30. Věrný sluha, který investuje své peníze do díla Božího k záchraně hynoucích, užívá prostředků k Boží slávě a Pán mu řekne: „Vejdi v radost Pána svého“ Mt 25,21. O jakou radost našeho Pána tu jde? Bude to radost vidět spasené v království slávy:“...který místo předložené sobě radosti strpěl kříž, opováživ se hanby i posadil se na pravici trůnu Božího.“ Žid. 12,2.

Všechen Boží lid by měl prakticky poznat dosah tohoto poučení o šafářství. Podobenství o hřivnách, správně pochopené, vypudí žádostivost, jíž Bůh nazývá modloslužbou. Praktická dobročinnost dodá duchovního života tisícům zdánlivých vyznavačů pravdy, kteří nyní žehrají na svou tenmotu. Sobecké a hrabivé mamonáře změní ve věrné, opravdové Kristovy spolupracovníky v záchraně hříšníků.

Základem plánu spasení je oběť. Ježíš opustil královské paláce, stal se chudým, abychom my Jeho chudobou zbohatli. Všichni, kteří budou účastníky této spásy, která jim byla vydobyta za tak velkou oběť Božího Syna, půjdou za tímto dokonalým Vzorem. Kristus je tím úhelným kamenem a my musíme budovat na tomto základě. Všichni potřebujeme ducha sebezapření a sebeobětavosti. Kristův pozemský život nebyl sobecký, vyznačoval se pokorou a obětavostí. Odmítnou snad ti, jež Ježíš zachránil, následovat svého Pána v sebezapření a v oběti? Kristus pravi: „Já jsem ten vinný kmen a vy jste ratolesti.“ J 15,5. „Každou ratolest, která nenese ovoce, Otec odřezává a každou, která přináší ovoce čistí, aby hojnější ovoce nesla.“ Životodárná míza, proudící ve kmeni, je hlavním zdrojem výživy větví, aby rozkvétaly a přinesly ovoce. 3T 388 Je snad služebník větší než je Pán? Pán se zapírá a přináší oběti pro nás a údy Kristova těla budou vyhledávat požitky světa? Sebezapření je podstatou učednictví.

„Tehdy řekl Ježíš učedníkům: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj na každý den a následuj mne! Mt 16, 24. Já jsem šel první cestou sebezapření. Nic od vás nežádám, mojí následovníci, než to, co jsem sám jako Pán činil, abyste i vy činili.

Spasitel světa porazil satana v pokušení na poušti. Zvítězil proto, aby člověku dokázal, jak i on může zvítězit. V nazaretské synagóze řekl: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou, protože pomazal mne, kázat evangeliun chudým, poslal mne uzdravovati zkroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštěni a slepým vidění a propustit soužené na svobodu a zvěstovat léto Páně vzácné.“ Luk 4,18.19.

V slavném díle, k němuž se Ježíš přiznal, měli na zemi z Jeho pověření pokračovat Jeho následovníci. Kristus jako naše hlava vede toto velké spásné dílo; k následováni nás zavazuje Jeho příklad. Dal nám světové poselství. Tuto pravdu je třeba rozšířit mezi všechny národy, jazyky i lidi. Satanova moc měla být přemožena. Kristus a jeho učedníci ji přemohli. Proti mocnostem tmy je třeba vytrvale bojovat. K úspěchu této práce bylo třeba i prostředků. Pán Bůh je nepošle přímo z nebe, ale vkládá je do rukou svých následovníků, aby jich použili a pokračovali v tomto zápase.

Pán dal svému lidu plán, jakým způsobem může podporovat toto dílo z vlastních zdrojů. Boží plán v desátkovém systému je skvělý ve své jednoduchosti a rovnosti. U víře a s odvahou se ho mohou všichni zúčastnit, poněvadž je božského původu. Jednoduchost se tu snoubí s užitečností a nepotřebujeme k tomu žádné zvláštní učenosti, abychom to pochopili a podle toho i žili. Každý smí pocítit, že se může aktivně zúčastnit šíření tohoto spásného dila. 3T 390 Každý muž, žena, mladík i dívka se mohou stát Božími šafáři a nástroji, jde-li o potřeby této pokladnice. Apoštol praví: „Každý z vás u sebe slož, schovaje podle možnosti.“ 1.K 16,2.

Takovým systémem lze splnit velké dílo. Kdyby jej všichni přijali, stal by se každý věrným a bdělým šafářem, takže k podpoře tohoto rozsáhlého díla, zvěstování posledního varovného poselství tomuto světu, by nikdy nechyběly prostředky. Pokladnice bude plná, přijmouli všichni tento způsob. Přispívatelé nebudou o nic chudší. Každým darem se jim stane dílo přítomné pravdy bližší. Takto si budou shromažďovat dobrý základ do budoucnosti a dosáhnou skutečného věčného života.“

Uvidí-li vytrvalí a stálí pracovníci, jak z jejich podpor a dobročinného úsilí se rozhojňuje láska k Bohu a k bližním a že se svým osobním úsilím stávají užitečnějšími, pocítí, jakým požehnáním je spolupracovat s Kristem. Ve všeobecné křesťanské církvi je zvykem almužnicky přispívat na boj proti mravní temnotě, která zaplavuje svět. Boží dílo nemůže pokročit tak, jak by mělo, dokud se nestanou Kristoví následovníci aktivními, horlivými pracovníky.

Každý jednotlivec v církvi by si měl uvědomit, že pravda, kterou vyznává, je skutečností a všichni maji nezištně pracovat. Někteří boháči reptají, když se Boží dílo vzmáhá a vyžaduje více prostředků. Jedna věc za druhou potřebuje podporu. Takovým lidem chceme říci že věříme v takový rozmach díla Božího, že bude ještě větší příležitost a ještě častější, naléhavější výzvy a požadavky budou kladeny na pokladnu pro podporu díla.

Kdyby každý přijal tento plán soustavného přispívání a tento se plně osvědčil, jedny prostředky by ustavičně nahrazovaly druhé. Příjem by plynul jako mocný proud a stále by ho doplňovaly přehojné přítoky štědré obětavosti. Dávání darů patří k náboženství evangelia. Nepohne nás pomyšlení na nezměrnou cenu za naše vykoupení k vznešeným závazkům finančním a nepřiměje nás cele věnovat své síly Mistrovu dílu?

Mnoho nevyrovnaných dluhů nám zůstane, až nám Mistr řekne: „Vydej počet ze šafářství svého!“ Luk. 16,2. Snaží-li se obejít Boží požadavky a sobecky lpí na všem, co jim dává, Bůh jim může i nadále žehnat a často přehojným požehnáním osvědčí svou dobrotu, takže tito jednotlivci se budou těšit z úcty mezi lidmi i v církvi. Mistr se jich však nečekaně zeptá: „Vydej počet ze šafářství. Cokoliv jste učinili nebo neučinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili nebo neučinili!“ Mt 25,45. Zdaž nevíte, že nejste sami svoji, ale vykoupeni jste za velikou mzdu a povinni jste oslavovat Boha svými prostředky, tělem i duchem, což vše náleží Jemu? „Koupeni jste za velikou mzdu, ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, ale drahou krvi nevinného a neposkvrněného Beránka, Krista.“ On požaduje nazpět dary, které nám svěřil k záchraně hynoucích. On prolil svou krev, od nás žádá prostředky. Jeho chudobou jsme zbohatli. Odmítneme mu vrátit Jeho vlastní dary?

Boží dílo není odkázáno na lidskou podporu. Prostředky k tomu by Bůh mohl poslat přímo z nebe, kdyby to byl ve své prozřetelnosti uznal za nejlepší pro člověka. Mohl se rozhodnout k takovým prostředkům, jimiž by andělé šířili pravdu do světa bez lidské účasti. Mohl napsat pravdu na nebesa a své požadavky oznámit živými literami. Bůh není závislý na stříbře, nebo zlatě žádného. Praví: „Má jest všecka zvěř lesní, i hovada na tisíci horách.“ Zlačním-li, nic tobě o to nedím, nebo můj jest okršlek zemský i plnost jeho.“ Žalm 50,10.12. 3T 391 Cokoliv potřebujeme k úspěšnému šíření Božího díla, všechno Bůh účelně zařídil k našemu dobru. Poctil nás tím, že nás učinil svými spolupracovníky. Rozhodl se použít lidi za své spolupracovníky a chce, aby stále pěstovali štědrost.

Bůh ve své moudrosti má mezi námi vždy nějaké chudé. To proto, abychom zdokonalovali svůj křesťanský charakter tím, že budeme tyto chudé podporovat v jejich nedostatku a utrpení. Postavil nám do cesty nuzné, aby v nás probouzel křesťanský soucit a lásku.

Hříšníci, hynoucí pro svou nevědomost, zůstávají ve tmě, dokud jim někdo nepřinese světlo pravdy. Bůh nepošle anděly vykonat to, čím pověřil lidi. Vše, co přikázal vykonat, slouží k tomu, aby lidem mohl ukázat, a aby to i sami oni mohli vidět, jaký je jejich pravý charakter. Kristus nám posílá chudé jako své zástupce. Praví: „HLad jsem měl a nedali jste mi najíst, žíznil jsem a nedali jste mi napít.“ Mt. 25,42. Sám se ztotožňuje s trpícími, přivlastňuje si jejich nedostatky a bere na sebe jejich utrpeni.

Mravní temnota hynoucího světa vyzývá křesťanské muže i ženy k osobnímu obětavému úsilí přispět svými prostředky a vlivem, aby mohli být podobni Tomu, který ač byl bohatý, pro nás zchudl. Duch Boží nemůže přebývat v srdci těch, kterým sice poslal svou pravdu, jichž je však ustavičně třeba donucovat k povinnosti zodpovědně spolupracovat s Kristem. Apoštol zdůrazňuje povinnost dávat z vyšších pohnutek, než jen z probuzeného soucitu. Zdůrazňuje nám zásadu nezištného, upřímného úsilí k slávě Boží.

3T 392 Písmo vyzývá křesťany, aby vytvořili plán aktivní dobročinnosti, který by podporoval stálý zájem o záchranu bližních. Mravní zákon přikazoval svěcení soboty. To je břemenem jen pro přestupníky, na které doléhají následky přestoupení. Desátkový systém není břemenem pro ty, kteří se jím řídí. Původce, jenž dal tento pořádek lidem, ho dosud neodvolal ani neoslabil. Nejen že nezrušil jeho závaznost, ale čím více by se bylo šířilo světlo o spasení v Kristu v křesťanském věku, tím plněji se měl tento systém uplatnit a rozvinout.

Ježíš řekl zákoníkům, že podmínkou věčného života je plnění zvláštních požadavků zákona, přikazujících milovat Boha celým srdcem, duší, myslí, silou a svého bližního jako sebe samého. Když Kristova smrt učinila konec předobrazným obětem, původní zákon, vytesaný na kamenných deskách, zůstal nezměněn a provždy závazným pro každého člověka. V křesťanské době se povinnosti člověka nesnížily, ale vyjasnily a zvýraznily.

Rozmach evangelizačního úsilí po Kristově smrti vyžadoval větší podporu, proto příkaz ochotné obětavosti byl ještě naléhavější nutností, než v židovském pořádku. Bůh nyní nevyžaduje menší, ale větší dary než kdykoliv v dějinách světa. Podle Kristovy zásady by se měla velikost darů a obětí řídit mírou přijatého světla a požehnání. Kristus řekl: „Komu bylo mnoho dáno, od toho bude hodně požadováno.“ Luk. 12,48.

V ranném křesťanství odpovídali Kristovi následovníci na požehnání skutky obětavosti a milosrdenství. Duch svatý, který sestoupil po Kristově nanebevzetí, vedl věřící k sebezapření a obětavosti pro záchranu jiných. Když nouze dolehla na jerusalémské chudé, upozornil Pavel písemně křesťany z pohanů na dobročinnost takto: „A protož jakož ve všech věcech jste hojní, u víře, v řeči, v známosti i ve všeliké snažnosti i v lásce své k nám, tak i v této milosti hojní buďte!“ 2 K 8,7. 3T 393 Dobročinnost tu Pavel uvedl vedle víry, lásky a křesťanské snažnosti. Myslí-li si někdo, že jako křesťan si může zacpat uši i srdce a neslyšet Boží výzvu k štědrosti, strašně se klame. Mnozí mají plná ústa vyznání o lásce a pravdě, avšak pro její rozmach přinášejí jen takové vyznání pouhými slovy, nic více nečiní pro její pokrok. Víra takových je mrtvá, neosvědčená skutky. Pán se nikdy natolik nezmýlil, aby někoho přivedl k obrácení a nechal ho v moci ziskuchtivosti.

Desátkový systém bychom mohli zařadit do předmojžíšovského období. Dříve, než dostal Mojžíš pokyny k určitému desátkovému systému. Už od Adama přinášeli lidé Bohu oběti na náboženské účely. Souhlasíce s Božími požadavky, měli v obětech projevit vděčnost za Jeho milost a požehnání, které jim prokázal. Takto to šlo po generacích až k Abrahamovi, který odevzdal desátky Melchisedechovi, knězi Boha Nejvyššího. Tato zásada platila i v době Jobově. Když Jákob v Bethel jako poutník bez domova, zbaven všeho, opuštěn, sám si lehá na kámen a slibuje Pánu: „Ze všech věcí, kteréž mi dáš, desátky spravedlivě tobě dám.“ Gn 28,22. Bůh nikoho nenutí dávat. Vše, co kdo dá, musí být dobrovolné. Nechce mít pokladnici přeplněnou neochotnými dary.

Pán chce žít v úzkém společenství s člověkem a přeje si, aby i člověk žil v soucitu a lásce se svými bližními. Proto mu uložil zodpovědně konat skutky, které mají potírat sobectví a rozhojnit Jeho lásku k Bohu a k člověku. Tento plán určitého pořádku dobrovolné podpory Bůh určil pro dobro člověka, který je nakloněn k sobectví a který své srdce zavírá před šlechetnými činy. Pán požaduje přinášet dary v určený čas. Tímto zařízením se má stát dávání dobrým zvykem a štědrost si má každý pokládat za svou křesťanskou povinnost. Srdce otevřené jedním darem nemá mít čas sobecky vychladnout a uzavřít se dříve, než se naskytne druhá možnost dobrovolného daru. Proud má téci ustavičně, nebo skutky štědré obětavosti udržují volný přítok.

3T 394 Co do množství si Bůh určil desetinu příjmu. To se ponechává svědomí a štědré ochotě lidí, jejich soudnost se má v tomto desátkovém systému svobodně uplatnit. I když se zde svědomí svobodně rozhoduje, přesto byl určen jistý plán, který je pro všechny dost jasný. Není zde zapotřebí žádné vynucování.

Bůh vyzýval lid v době Mojžíše, aby dali desetinu ze všech svých příjmů. Důvěrně jim svěřil věci tohoto života, aby hospodařili s hřivnami a vrátili Mu je. Žádal desetinu a tu požaduje jako nejmenší část, kterou Mu má člověk vrátit. Praví: Vám ponechávám 9 desetin a pro sebe žádám jen jednu desetinu, ta je má. Nechávají-li si lidé i tuto část pro sebe, loupí tím Boha. Kromě desetiny z příjmu, měl lid přinášet ještě oběti za hřích, oběti pokojné a děkovné.

Cokoliv si člověk ponechává z Božího desátku, zaznamenává se v nebeských knihách proti nevěrnému šafáři jako loupež. Takoví lidé okrádají svého Stvořitele. Když se jim takováto hříšná nedbalost vytkne a oni změní své jednáni, a od té chvíle se začnou řídit správnými zásadami, to ještě nepostačí. To neopraví číselný záznam v nebi o zpronevěře jim svěřeného vlastnictví. Zpronevěřené třeba věřiteli vrátit. Je třeba se kát z nevěrnosti a z nevděčnosti vůči Bohu.

„Loupiti-liž má člověk Boha, že vy loupíte mne? Avšak říkáte: V čem tě loupíme? V desátcích a obětech. Naprosto zlořečeni jste, protože mne loupíte, vy pokolení všecko. Sneste všechny desátky do obilnice mé, aby byla potrava v domě mém, a zkuste mne nyní v tom, praví Hospodin zástupů, nezotvírám-li vám průduchů nebeských a nevyleji-li na vás požehnání, tak že neodoláte.“ Mal 3,8-10. Zde je zaslíbení, když se dostanou všechny desátky do Boží pokladnice, že se Boží požehnání rozleje na poslušné.

3T 395 „A přimluvím pro vás tomu, což zžírá, a nebude vám kaziti úrod zemských, aniž vám pochybí vinný kmen na poli, praví Hospodin Zástupů. I budou vás blažiti všichni národové, nebo vy budete zemí rozkošnou, praví Hospodin Zástupů.“ Mal 3,11.12. Splní-li všichni vyznavači Boží požadavky v dáváni desátků, které patří Bohu, pokladnice se naplní prostředky, které umožní pokrok rozsáhlého díla, konaného pro záchranu člověka.

Bůh dává člověku devět desetin, zatímco požaduje jednu desetinu pro svaté účely. Podobně určil 6 dni k práci a pro sebe si vyhradil a oddělil sedmý den. Jako sobota, tak i desetina z příjmu je tedy svatá, Bůh si ji určil pro sebe. Své dílo na zemi chce šířit prostředky, které svěřil člověku.

Bůh za starodávna požadoval od svého lidu tři zvláštní shromáždění v roce: „Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského před Hospodinem Bohem tvým na místě, kteréž by vyvolil, na slavnost přesnic, na slavnost téhodnů a na slavnost stanů a neukáže se před Hospodinem prázdný. Každý podle daru sobě daného, vedle požehnání Hospodina, Boha tvého, jehož on udělil tobě.“ Dt 16,16.17. Ne méně než třetina jejich příjmů byla věnována a posvěcena pro náboženské účely.

Když lid Boží v kterémkoli dějinném období radostně a ochotně plnil Boží plán pravidelné podpory díla a přinášel své dary a oběti, vždy pociťoval ono véčně platné zaslíbení, že zdar ve všem podnikání je úměrný poslušnosti Božích příkazů. Když lid uznal Boží požadavky a splnil Jeho příkazy, uctívaje Ho i svými prostředky, měl vždy přeplněné stodoly. Když však olupoval Boha v desátcích a obětech, musel pocítit, že neokrádá jen Boha, ale sám sebe, protože Bůh omezil své požehnání tou měrou, jak lid omezil své oběti Bohu.

3T 396 Někteří namítají, že desátkový systém musel být jedním z nejpřísnějších zákonů, doléhajících na Židy. Toto však nebylo žádným břemenem pro ochotné srdce, které milovalo Boha. Stávalo se jím jen tehdy, když lid své sobecké sklony vlastní přirozenosti podněcoval lakomým zdržováním toho, co patřilo Bohu; tehdy ztratil z dohledu věčné hodnoty a pozemských pokladů si cenil více, než své duše. Na Boží lid v těchto posledních dnech se kladou ještě větší požadavky než na starého Izraele. Ve velmi krátkém čase je třeba vykonat rozsáhlé a důležité dílo. Bůh nikdy nechtěl, aby zákon desátkového systému ztratil mezi jeho lidem na významu, naopak chtěl, aby duch obětavosti pronikl vše a připravil nás pro závěrečné dílo.

Z pravidelné podpory díla nemělo se stát pravidelné donucování. Bůh přijímá jen dobrovolné oběti. Láska ke Kristu nemůže existovat bez přiměřené lásky k těm, které přišel vykoupit. Láska ke Kristu musí být vládnoucí zásadou věřícího člověka. Musí ovládnout všechny pohnutky a usměrňovat všechny síly. Výkupná láska měla by probudit všechny duševní pohnutky a sebeobětavou odevzdanost, jaké je srdce člověka jen schopno. Stane-li se toto skutečností, nebude třeba, aby nějaké naléhavé výzvy útočily na lidské sobectví, probouzely spící soucit a volaly po dobrovolných obětech pro rozšířeni díla převzácné pravdy.

Ježíš nás vykoupil za nekonečnou cenu. Všechny naše schopnosti i celý náš vliv skutků patří Jemu a měly by být zasvěceny Jeho službě. Rozhodneme-li se pro to, dokážeme Mu svou vděčnost za to, že nás vykoupil svou drahou krví z otroctví hříchu. Náš Spasitel vždy pracuje pro nás. Vstoupil na nebesa a prosí tam za ty, které vykoupil svou krví. Před Otcem se odvolává na svůj smrtelný zápas na kříži. Zdvihá své probodené ruce a prosí za svou církev, aby její členové byli zachráněni před pádem do pokušení.

3T 397 Kdybychom mohli pochopit vznešenost Spasitelova vykupitelského díla, naše srdce by se zapálila vroucí a opravdovou láskou. Tehdy bychom se zděsili nad svou bezcitností a chladnou lhostejností. Celá odevzdanost a štědrost probuzená vděčnou láskou, dodá i té nejmenší dobrovolné oběti příjemnou vůni a učiní z ní dar nekonečné ceny. Když svému Vykupiteli ochotně odevzdáme vše, i kdyby nám to bylo sebe dražší, každá oběť se nám bude jevit nedostatečná a slabá při pomyšlení na náš dluh ve vděčnosti vůči Bohu. Andělé však přijímají tyto, našemu zraku tak chatrné dary a přinášejí je jako příjemnou oběť k nebeskému trůnu a Pán je přijímá.

Jako Kristovi následovníci neuvědomujeme si své pravé postavení. Nemáme správnou představu o své zodpovědnosti povolaných služebníků Kristových. Svým životem plným utrpení a prolitou krví, dal za nás Kristus předem odplatu, aby si nás připoutal ochotnou službou. Vše dobré co máme, propůjčil nám náš Spasitel. Učinil nás správci. Naše nejmenší oběti a nejchatrnější služby, konané u víře a v lásce, mohou být obětními dary k získání duší pro Mistrovu službu a k rozšíření Jeho slávy. Zájem a prospěch Kristova království bychom měli postavit na přední místo před všechno ostatní. Kdo své radovánky a světský zájem činí středem svého života, není věrným šafářem.

Ti, kteří se cvičí v sebezapření, aby mohli dobře činit jiným a obětují se se vším co mají Kristově službě, pocítí štěstí, které sobecký člověk nedovede ocenit. Náš Spasitel praví: „Tak zajisté každý z vás, kdož se neodřekne všech věcí, kterýmiž vládne, nemůže být mým učedníkem.“ Luk. 14,33. Láska nehledá jen své zájmy., Takové bylo ovoce nesobecké lásky a ochotné obětavosti, která naplňovala celý Kristův život. Boží zákon v našich srdcích podřídí naše osobní zájmy vznešeným a věčným zájmům. Kristus nás důrazně napomíná, abychom předně hledali Boží království a jeho spravedlnost. Toto je naší první a největší povinností. Náš Mistr výslovně varoval své učedníky, aby na zemi neshromažďovali poklady, poněvadž by jejich srdce mohla přilnout spíše k nim, než k nebeským. Právě v tomto ohledu ztroskotala víra mnohých. 3T 398 Šli proti výslovnému příkazu našeho Pána a dovolili, aby se láska k penězům stala v jejich životě vládnoucí vášní. Nestřídmě toužili dosáhnout majetku. Jejich chorobná touha po bohatství je tak omámila, jako alkohol opíjí pijana.

Křesťané zapomínají, že jsou Mistrovými služebníky, že Jemu cele náležejí, svým časem i vším, co mají. Mnozí jsou pokoušeni a většina je i přemožena svůdným satanovým našeptáváním, aby investovali peníze do toho, co skýtá největší peněžní užitek. Jen málokteří se zamýšlejí nad tím, co od nich požaduje Bůh, že jejich prvořadou povinností je dbát o potřeby Jeho díla. Jen málo je těch, kteří přiměřeně, podle svých hmotných možností, investují do Božího díla. Mnozí vložili své peníze do majetku, který musí nejprve prodat, než jím mohou podpořit Boží dílo, a má-li být z toho nějaký praktický užitek. Tím ospravedlňují svůj ubohý podíl v díle Vykupitele. Tak důkladně zakopali své peníze do země, jako onen muž v podobenství. Olupují Boha o desátek, o kterém řekl, že patří Jemu a tím, že Jej okrádají, sami se připravují o nebeský poklad.

Plán systematické podpory díla nedoléhá těžce na žádného člověka. „O sbírce pak na svaté, jakž jsem nařídil v církvích Galatských, tak i vy čiňte. V každou neděli jeden každý z vás sám u sebe slož, schovaje podle možnosti, aby ne tehdáž, když bych přišel, sbírky se dály“. 1.Kor. 16,1.2. Chudí nejsou vyloučeni z přednosti, že i oni mohou dát. Chudí i bohatí se mohou podílet na tomto díle. Naučení, které dal Kristus o vdovském groši nám ukazuje, že i ty nejmenší ochotné oběti, jsou-li dány ze srdce proniknutého láskou, Bůh přijímá tak, jako největší dary bohatých.

3T 399 Dary chudých, které jsou obětovány z lásky ke Kristu, nejsou na vahách svatyně hodnoceny podle množství, ale podle lásky, která přináší tuto oběť. Chudý, avšak ze svého mála ochotně obětující dárce, pocítí Ježíšovo zaslíbení právě tak, jako bohatý člověk , který dává z hojnosti. Chudák obětuje ze svého mála a tuto oběť skutečně pocíti. Musí se doopravdy zapřít, případně zříci něčeho, co pro svůj život potřebuje, zatímco bohatý dává z hojnosti, necítí žádný nedostatek a ani si nic neodepře, co skutečně potřebuje. Oběť chudého člověka provází určitá posvátnost, která se z daru bohatého ztrácí, protože boháč dává ze svého přebytku. Boží prozřetelnost ustanovila celý plán systematické oběti pro užitek člověka. Jeho prozřetelnost neustále bdí. Půjdou-li jeho služebníci za Ním, všichni budou aktivními pracovníky.

Ti, kteří ubírají z Boží pokladnice a hromadí prostředky pro své děti, ti jen ohrožují jejich duchovní zájem. Dávají své vlastnictví, které jim je zkušebním kamenem, do cesty svým dětem, aby se o něj urazily a zahynuly. Mnozí velmi opatně nakládají s věcmi tohoto života. Šetří, utrhají sobě i jiným to,co by mohli zužitkovat, kdyby správně užívali prostředky, které jim Bůh svěřil. Stávají se sobeckými a lakomými. Zanedbávají své duchovní zájmy a zakrňují v náboženském růstu a to jen proto, aby si nahromadili bohatství, kterého nemohou užít. Svůj majetek zanechávají dětem a v devíti případech z deseti je toto dědictví jejich dětem větší kletbou, než bylo jim samotným. Dětem, spoléhajícím se na majetek svých rodičů, se často nepodaří úspěšně zvládnout tento život a všeobecně úplně zanedbávají život budoucí. Nejlepším odkazem, jejž mohou rodiče zanechat svým dětem, je zručnost v užitečné.práci a v příkladném životě, který se vyznačuje nezištnou štědrostí. Takovým životem ukáží pravou cenu peněz, že si jich totiž máme vážit jen potud, pokud plní naše náležité potřeby, slouží potřebám jiných a napomáhají pokroku Božího díla.

3T 400 Někteří jsou ochotní dát podle toho co mají, a myslí, že Bůh už nic víc od nich nežádá, protože nemají žádné velké statky. Jejich příjem jim při plnění rodinných povinností nedovoluje ještě něco ušetřit. Mnozí by se však mohli zeptat sami sebe: Dávám podle toho, co bych mohl mít? Bůh chtěl, aby se všechny jejich tělesné a duševní síly uplatnily. Někteří neusiluji o zdokonalení svých schopností, které jim Bůh dal. Práce je údělem člověka. Jen hřích si vynutil, že práci doprovází kletba. Tělesné, duševní i mravní blaho člověka nutně vyžaduje trávit život v užitečné práci. „Buďte neúnavní v horlivosti!“ - napomíná apoštol Pavel.

Nikdo, ani bohatý ani chudý, nemůže lenivým životem oslavit Boha. Vším kapitálem, který mnozí chudí lidé mají, je čas a fyzická síla, a i to je často promarněno v oblíbené pohodlnosti a nedbalé lenivosti, takže nemají co přinést Pánu v desátcích a obětech. Chybí-li křesťanům moudrost, jak by měli co nejlépe pracovat a nejrozumněji použít svých duševních a tělesných schopností, měli by mít tolik pokory a poradit se se svými bratřími; jejich lepší úsudek by mohl odkrýt jejich nedostatky. Mnozí chudí lidé, kteří jsou nyní spokojeni nic neděláním pro dobro svých spolublížních a pro pokrok Božího díla, mohli by mnoho vykonat, kdyby chtěli. Za kapitál své fyzické síly jsou Bohu tak odpovědní, jako boháč za svůj kapitál finanční.

Někteří, kteří by měli své prostředky vložit do Boží pokladnice, budou z ní přijímat. Mnozi chudí by měli zlepšit své postavení a to rozumným zužitkováním svého času, nezaplétáním se do pochybných záležitostí a brzděním svých sklonů účastnit se spekulativního podnikání kvůli snadnějšímu získání prostředků, než jich možno získat trpělivostí a vytrvalou námahou. Kdyby ti, jímž se v životě nedaří, dali se ochotně poučit mohli by si navyknout na sebezapření a přísnou šetrnost, byli by spokojnější, že dávají, ale neberou dary. 3T 401 Je mnono lenivých služebníků. Kdyby chtěli konat to, co je v jejich silách, okusili by tak velké požehnání v pomoci jiným, že by vskutku pocítili, že „Blahoslaveněji je dáti, než bráti.“

Správně usměrněná obětavost ovlivňuje duševní a mravní síly lidí a podněcuje je k nejzdravější činnosti pomáhat nuzným a podporovat pokrok Božího díla. Kdyby si ti, kteří mají prostředky uvědomili, že za každý peníz, který utrácejí, jsou zodpovědni Bohu, jejich domnělé potřeby by byly o mnoho menší. Kdybychom měli citlivější svědomí, zadrželi bychom mnoho zbytečně vydaných peněz k ukojení chuti, pýchy, marnivosti a lásky k zábavám. Poznali bychom nezodpovědné mrháni penězi, které by měly být věnovány Jeho dílu. Ti, kteří utrácejí majetek svého Pána, budou mu muset brzy vydat počet ze šafářství.

Kdyby křesťané méně vydávali ze svého bohatství na ozdobu svého těla a okrasu vlastních domovů a byli skromnější ve výběru jídel, mohli by do Boží pokladnice přinést hodnější dary. Šli by tím ve šlépějích svého Vykupitele, který opustil nebesa, své bohatství a svou slávu a pro nás zchudl, abychom my věčně zbohatli. Jsme-li tak chudí že nemůžeme odevzdávat Bohu desátky a oběti, které od nás žádá, jistě nemáme ani peněz na drahé oblečení a nákladné stolování. Tím utrácime peníze svého Pána škodlivým hověním samolibosti a vlastní slávě. Měli bychom si položit otázku: Jaký poklad jsme si odložili v Božím království? Jsme bohatí v Bohu?

Svým učedníkům dal Ježíš naučení o lakomství. „Pověděl pak jim podobenství řka: Člověka jednoho bohatého hojné úrody pole přineslo. I přemyšloval sám v sobě řka: Co učiním? Nebo nemám, kde bych shromáždil úrody své. 3T 402 I řekl :Toto učiním. Zbořím stodoly své a větších nastavím a tu shromáždim všechny úrody své i zboží svá. A dím duši své: Duše, máš mnoho statku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, měj dobrou vůli. I řekl jemu Bůh: blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, a to, cožs připravil, čí bude? Tak jest, kdož sobě poklady shromažďuje, a není v Bohu bohatý.“ Luk.12, 16-21.

Délka a štěstí života nespočívá v množství pozemského vlastnictví. Tento bláznivý boháč ve svém vrcholném sobectví neodkládal si poklady, které by nemohl zužitkovat. Žil však jen pro sebe. Klamal v podnikání a činil spekulativní obchody. Avšak děkovat Bohu a Jeho milovat, to neuměl. Olupoval sirotky a vdovy. Okrádal své bližní, jen aby mohl hromadit pozemské statky. Mohl skládat poklad v nebi, který se nekazí, avšak pro své lakomství ztratil svět tento i budoucí. Ti, kteří pokorně a k Boží slávě užívají prostředky, které jim On svěřil, obdrží brzy svůj poklad z Mistrových rukou s požehnáním: „To dobře, služebníče dobrý a věrný... Vejdiž v radost Pána svého.“ Mt 25, 23.

Zamýšlíme-li se nad nekonečnou obětí pro spasení lidí, přemáhá nás úžas. Vítězí-li v lidských srdcích sobectví a jsou v pokušení nedat příspěvek na podporu kteréhokoliv šlechetného díla, měli by se utvrdit v pravdě pomyšlením, že On, bohatý na nebeské nezměrné poklady, odvrátil se od všeho toho a zchudl. Neměl, kde by hlavu složil. Všechnu tuto oběť přinesl pro nás, abychom mohli obdržet věčné bohatství.

Kristus šel cestou sebezapření a oběti a tou musí jít všichni jeho učedníci, chtějí-li být nakonec k Němu vyzvednuti. Ve svém srdci nesl zármutky, které trápí člověka. Světsky smýšlející lidé se častokrát stávají hrubými. Vidí jen zemské věci, které jsou pouhým stínem slávy a hodnoty věci nebeských. 3T 403 Za pozemským ziskem jsou s to obejít zemi i moře. Snesou sebezapření a utrpení, aby dosáhli toho, co chtějí, avšak odvracejí se od pokladů nebeských a nedbají o věčné hodnoty. Lidé poměrně chudí nejvíce podporuji dílo Boží. Jsou velkodušní ze svého mála. Svou obětavost si vypěstovali ustavičnou štědrostí. Když jejich výdaje dolehly na jejich příjem, nemohla se touha po pozemském bohatství uplatnit a rozrůst.

Mnozí však, když začínají hromadit pozemské statky, stále počítají, jak dlouho to potrvá, než dosáhnou určité sumy. Ve starostech nahromadit co možná nejvíce bohatství nemohou bohatnout v Bohu. Jejich štědrá obětavost neudrží krok s jejich hromaděním. Vzrůstá-li touha po bohatství, připoutává se k pokladu i jejich srdce. Každý jejich majetkový přírůstek umocňuje neukojitelnou touhu mít ještě více. Někteří pak přichází na chytrácký nápad, že desátek Páně je přísný a nespravedlivý poplatek. Písmo praví: „Statku přibývalo-li by, nepřikládejte srdce.“ Žalm 62,11. Mnozí řekli: „Kdybych byl bohatý jako ten neb onen, víc bych daroval do Boží pokladnice. Své bohatství bych použil jen pro pokrok díla Božího. Bůh zkusil takové lidi, dal jim bohatství, s bohatstvím však přišlo velké pokušení a jejich obětavost byla mnohém menší než v době chudoby. Silná touha po větším bohatství tak ovládla jejich mysl i srdce, že upadli do modloslužby.

Ten, který dává lidem všechno bohatství a věčný život v blaženosti svého království jako odplatu za věrnou poslušnost, nepřijímá rozdělené srdce. Žijeme uprostřed nebezpečenství posledních dnů, kde všechno rozptyluje mysl a odvrací všechen zájem od Boha. Svou povinnost rozpoznáme a doceníme, když nám na ni posvítí světlo Kristova života. Jako slunko putuje od východu k západu a osvěcuje celý svět, tak i pravý Kristův následovník bude světlem světu. 3T 404 Půjde tímto světem jako jasné a zářivé světlo, aby ti, kteří jsou ve tmě, byli osvíceni a zahřáti paprsky z něho zářícími. O svých učednících praví Kristus· „Vy jste světlo světa. Město na hoře ležící nemůže skryto býti.“ Mt 5, 14.

Náš vznešený Vzor žil v sebezapření a měli by snad jeho následovníci žít v protikladu Jeho života? Spasitel dal všechno pro hynoucí svět, neušetřil ani sebe. Boží církev spí. Její údy pro nečinnost zeslábly. Ze všech stran světa možno slyšet: „Přijď a pomoz nám“ Někteří ukazují, že by chtěli spolupracovat se svým Mistrem. Ti jsou však často necháni sami sobě. Máme jen jednoho svého misionáře v rozsáhlém poli cizích krajin.

Pravda je mocná, avšak není uvedena do života. Nestačí jen položit peníze na oltář. Bůh vyzývá dobrovolníky k rozšíření pravdy mezi jiné národy, jazyky i lidi. Nejsou to naše statistiky, ani naše bohatství, co nám dá rozhodné vítězství, ale odevzdanost dílu, mravní odvaha, hořící láska k duším, neúnavná, nepolevující horlivost.

Mnozí s politováním hleděli na židovský národ, protože musel podporovat své náboženství. Bůh však, který stvořil člověka a dal mu všechno požehnání, z kterého se člověk těší věděl, co Jeho dítkám poslouží k nejvyššímu blahu. Svým požehnáním by rozhojnil jejich devět setin mnohem více, než by byly všechny jejich příjmy bez Jeho požehnání. Jestliže někteří ze sobectví olupovali Boha, nebo mu přinášeli nedokonalé oběti, stíhaly je pohromy a ztráty. Bůh čte pohnutky srdce. Ví o úmyslech lidí a svým časem naměří jim podle zásluhy.

Desátkový systém spočívá na tak trvalé zásadě, jako Boží zákon. Tento pořádek byl požehnáním pro Židy, jinak by jim ho Bůh nebyl dal. Zrovna tak bude požehnáním pro ty, kteří ho přijímají na konci času. 3T 405 Náš nebeský Otec nám nedal tento plán pravidelného dobrovolného přispívání, aby sám zbohatl, ale aby nám byl velkým požehnáním. Věděl, že tento systém dobročinnosti člověk právě potřeboval.

Sbory, které pravidelně a štědře podporují Boží dílo, jsou duchovně nejzdravější. Pravá štědrost Kristova následovníka ztotožňuje svůj vlastní zájem se zájmem Mistrovým. Jako od Židů, tak i od svého lidu Bůh požaduje do konce pravidelnou, ochotnou podporu svého díla, úměrnou příjmu. Plán spasení se naplnil nekonečnou obětí Božího Syna. Světlo evangelia zářic z Kristova kříže, zahanbuje a soudí lidské sobectví, probouzí štědrost a dobročinnost. Nemáme naříkat nad tím, že jsme stále vyzýváni víc dávat. Bůh ve své prozřetelnosti zve svůj lid, aby překročil ohrady své omezené činnosti a pustil se do rozsáhlejší práce. Dnes, kdy mravní temnota přikrývá svět, vyžaduje se bezmezné úsilí. Zesvětačtění a žádostivost stravuje životní síly Božího lidu. Měl by pochopit, že je to jen Boží milost, která uplatňuje svoje nároky na větší obětavost. Boží anděl přirovnává skutky dobročinnosti k modlitbě. Korneliovi řekl: „Modlitby tvé a almužny tvé vstoupily před Boží tvář a Bůh se na ně rozpomenul.“ Sk 10,á.

Kristus nám připomíná: „Poněvadž tedy v mamoně nepravosti jste věrni nebyli, spravedlivé kdo vám svěří? Luk. 16,11. Duchovní zdraví a úspěch v církvi závisí velkou měrou na pravidelné a ochotné podpoře díla. Je to jako krev, která musí protékat celou bytostí a oživovat každý úd těla. Rozhojňuje lásku k spolublížním. Sebezapřením a obětavosti se dostáváme do užšího vztahu s Kristem, který pro nás zchudl. Čím více vložíme do Božího díla, abychom pomohli k záchraně hynoucích, tim blíže budou připoutáni k našemu srdci. Kdyby bylo našich členů o polovinu více a všichni by byli posvěcenými pracovniky, měli bychom duchovní moc, která by otřásla světem. Aktivním spolupracovníkům Kristus praví: „Já s vámi jsem po všechny dny, až do skonání světa.“ Mt 28,20.

3T 406 Jistě se střetneme s odporem, pocházejícím ze sobeckých pohnutek, úzkoprsosti a předsudků, přesto však bychom měli s neohroženou odvahou a živou vírou „rozsévat při všech vodách“. Satanovy nástroje jsou strašné, střetneme se s nimi a musíme je porazit. Své úsilí nesmíme omezit na naši vlast; polem je celý svět. Pán před svým nanebevstoupením přikázal učedníkům: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.“ Mk 16,15.

Nesmírně nás bolí, když vidíme, jak někteří z našich kazatelů se potulují po sborech, nemohou se žádnou činností vykázat. Polem je svět. Měli by vyjít mezi nevěřící a pracovat na obrácení duší k pravdě. Své bratry a sestry odkazujeme na Abrahamův příklad, když šel na horu Moria obětovat svého syna na rozkaz Boží. Byla tu poslušnost a oběť. Mojžíš byl na královském dvoře a slibná budoucnost byla před ním. On se však odvrátil od tohoto svodu a „odepřel jmenovat se synem dcery faraonovy. Raději volil ,protivenství snášet s lidem Božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti.“ Žid. 11, 24-26.

Apoštolové nepokládali si ani vlastní životy za přiliš drahé, ale radovali se, že mohli snášet pohanění pro jméno Kristovo. Pavel a Sílas přišli o všechno. Nechali se bičovat, nechali se hrubě vrhnout na chladnou zem žaláře a své nohy nechali bolestně sevřít do klády. Obtěžovali tehdy svými stížnostmi žalářníka? Ó ne! Jen zpěvy radosti a chvály Bohu se nesly z vězení a rušily půlnoční ticho. Tyto učedníky obšťastňovala vroucí a opravdová láska k dílu svého Vykupitele, pro kterého trpěli.

Když nám pravda Boží naplní srdce, upoutá pozornost a ovládne náš život, též si to budeme pokládat za radost smět trpět pro pravdu. Žádné vězeňské zdi, žádné mučidlo nás nebude moci odvrátit, nebo nám překážet ve velkém dile Páně.

Rejstřík - na začátek na začátek

EllenWhiteova.cz - Zajímavé webové odkazy