Bible klade velký důraz na pohostinnost. Ukládá nám pohostinnost nejen jako povinnost, ale poskytuje nám mnoho příkladů o projevování tohoto daru milosti a s tím spojeného požehnání. Jako první mezi nimi máme zkušenost Abrahamovu.

První kniha Mojžíšova nám podává zprávu: V horkém létě v poledne odpočíval praotec ve dveřích svého stanu ve stínu dubů v Mamre. Blížili se tři poutníci. Neprosili o jeho pohostinnost a nedožadovali se jeho ochrany, Abraham je ale nenechal, aby pokračovali v cestě bez občerstvení. Abraham byl již vysoce letitým mužem, byl důstojným, zámožným, vysoce váženým a zvyklý poroučet, ale když uviděl tyto cizince, „běžel jim vstříc ode dveří stanu a sklonil se až k zemi.” Obrátil se k vůdci a pravil: „Pane můj, jestliže jsem nyní nalezl milost před očima tvýma, prosím, nepomíjej služebníka svého.” (1Moj 18,2-3) Sám jim přinesl vodu, aby si mohli umýt nohy od prachu z cesty. Staral se sám o jejich jídlo. Zatímco odpočívali ve stínu, Sára, jeho manželka, připravila pro ně hostinu. Abraham ale stál uctivě u nich, když užívali jeho pohostinnosti. Toto přátelství jim prokazoval, ačkoliv je považoval jen za cestující, kolemjdoucí cizince, kteří již touto cestou nikdy nepůjdou. Když byla hostina u konce,věděl, kdo jsou jeho hosté. Nesloužil pouze andělům Božím, ^{6T 342} nýbrž jejich veleslavnému vůdci, svému Spasiteli, Vykupiteli a Králi. Abrahámovi bylo odhaleno tajemství nebes a on byl nazván „přítelem Božím.”

Ačkoliv Lot, Abrahamův synovec, bydlel v Sodomě, naplnil ho duch přívětivosti a pohostinnosti praotce. Když při příchodu noci uviděl Lot u městské brány dva cizince, trval na tom, aby je uvedl do svého domu, protože znal nebezpečí, která je očekávala v tomto zkaženém městě. Na nebezpečí, které by z toho mohlo pro něho a jeho rodinu plynout, nepomyslel ani na okamžik. Smyslem jeho života bylo chránit ohrožené a pečovat o bezdomovce. Tato prokázaná přívětivost ke dvěma neznámým cestujícím, přivedla do jeho domu anděly. Ti, které chtěl chránit, chránili jeho. Při příchodu noci je pro jistotu do svého domu uvedl a za ranního svítání vyvedli oni jeho i s rodinou do bezpečí z města zasvěceného zániku.

Tyto skutky šlechetné zdvořilosti považoval Bůh za dost důležité, aby o nich podal zprávu ve svém Slově. A více než tisíc let později se toho apoštol dovolává: „Na pohostinnost nezapomínejte; skrze ni zajisté někteří nevědomky anděly za hosty přijímali.” (Žd 13,2)

Milost, které se dostalo Abrahamovi a Lotovi, nám nebude odepřena. Když dítkám Božím prokazujeme pohostinnost, můžeme i my přijímat Boží anděly do našich příbytků. I dnes ještě vstupují andělé v lidské podobě do lidských domů a jsou lidmi pohoštěni. Křesťané, kteří žijí před tváří Boží, jsou stále provázeni neviditelnými anděly a tyto svaté bytosti zanechají požehnání v našich domovech.

Podle oznámení Ducha svatého má být pohostinný ten, kdo má nést odpovědnost v církvi. Celé církvi se důrazně připomíná: ^{6T 343} „Buďte vespolek pohostinní, bez reptání. Jeden každý jakž vzal dar, tak vespolek tím sobě přisluhujte, jako dobří šafáři rozličné milosti Boží.” (1Pt 4,9-10)

Tato napomenutí bývají mimořádně zanedbávána. I mezi těmi kteří chtějí být křesťany, se málo pěstuje pravá pohostinnost. Naši bratři a sestry nevidí v prokázání pohostinnosti žádnou příležitost k obdržení milosti a požehnání, jak by tomu mělo být. Jsme příliš nedružní a málo náchylní k tomu, abychom pro dva nebo tři hosty učinili místo u svého stolu, abychom tak neupadli do nesnází, nebo aby nám nevzniklo vydání. Někteří namítají, že to působí mnoho námahy. Nebylo by tomu tak, kdybychom řekli: „Nedělali jsme žádnou zvláštní přípravu, ale ty jsi nám vítán s tím, co máme.” Neočekávaný host si cení takové uvítání výše, než pečlivou přípravu.

Zapíráme Krista, jestliže pro návštěvníky konáme přípravy, jež vyžadují čas, který podle práva náleží Bohu. Tím olupujeme Boha a škodíme jiným lidem. Přípravou pečlivě plánované hostiny odpírají mnozí svým vlastním rodinám potřebnou péči a jejich příklad vede jiné na tutéž cestu.

Takto vznikají zbytečné starosti a břemena, že se při pohoštění návštěvníků dělají velká vydání. Aby připravila mnoho rozličného na stůl se hospodyně přepracuje, z mnoha jídel se hosté přejídají, následkem jsou nemoci a utrpení z mnohé práce na jedné straně a z mnoha jídel na straně druhé. Tyto nerozumné hostiny jsou břemenem a nepravostí.

Ale Pán si přeje, abychom se starali o potřeby našich bratří a sester ve víře. Apoštol Pavel nám to znázornil. Církvi v Římě pravil: „Doporučuji vám pak Fében, sestru naši, služebnici církve Cenchrenské, ^{6T 344} abyste ji přijali v Pánu tak, jakž sluší na svaté a abyste jí nápomocni byli, jestliže by vás v čem potřebovala. Neboť i ona mnohým hostům ochotně přisluhovala, i mně samému.” (Řím 16,1-2) Fében pohostila apoštoly a byla vynikající hostitelkou takových cizinců, kteří potřebovali její péči. Její příklad bychom měli následovat i dnes.

Bohu se nelíbí sobecká pozornost, kterou člověk projevuje sobě a své vlastní rodině. Každá rodina, která pěstuje tohoto ducha, musí být obrácena čistými zásadami Ježíše Krista. Kdo se uzavře a není ochoten vlídně návštěvníkům vyjít vstříc, zříká se mnoha požehnání.

Někteří naši spolupracovníci mají postavení, kde je pro ně nutné, aby často hostili návštěvníky, ať se již jedná o bratry ve víře nebo cizince. Někteří naléhali na to, aby sdružení na to zřídilo účet a aby jim k jejich pravidelnému příjmu byl schválen postačující přídavek, aby vyrovnali tato dodatečná vydání. Pán ale přenesl na celý svůj lid dílo pohostinnosti. Bůh nepověřil jednoho nebo dva, aby převzali pohoštění za sdružení nebo za sbor, ani nenařídil, aby pracovníci byli placeni za to, když své bratry pohostí. Toto je ze sobectví vyšlá novota a andělé Boží si dobře těchto věcí všímají.

Kdo jako evangelista nebo misionář v jednom odvětví díla cestuje z místa na místo, měl by přijímat pohostinství od členů sboru, mezi kterými pracuje. Bratří a sestry, přijměte tyto pracovníky i když je to spojeno se značnými osobními obětmi.

Kristus zaúčtuje každé vydání, jež vznikne pro Něho z pohostinnosti. On nás opatří vším, co pro tuto práci bude potřeba. Kdo pro Krista přijímá bratry a koná to nejlepší, aby návštěvu učinil prospěšnou ^{6T 345} svým hostům a sobě, bude v nebi zaznamenán jako hodný zvláštních požehnání.

Kristus ve svém životě učil o pohostinnosti. Když byl u Tiberiadského moře obklopen zástupem, neposlal je domů, aniž by je dříve neobčerstvil. Pravil svým učedníkům: „Dejte jim jíst.” (Mt 14,16) Svou tvůrčí mocí se postaral o dostatek potravy, aby ukojil jejich potřeby. Ale jak jednoduché to bylo jídlo! Nebyly to žádné lahůdky.Ten, jenž mohl použít všech pramenů nebes mohl lidem připravit skvělou hostinu. Ale on opatřil jen to, co odpovídalo jejich potřebě a bylo denní potravou přímořských rybářů.

Kdyby byli lidé dnes ve svých nárocích skromnější, kdyby žili v souladu se zákony přírody, bylo by to vydatnou pomocí pro všechnu bídu lidí. Bylo by méně domnělých potřeb a více příležitostí pracovat podle Božích směrnic.

Kristus se nesnažil táhnout lidi k sobě tím, že by ukojil jejich touhy po blahobytu. Prostá strava, kterou opatřil, byla nejen ujištěním jeho moci, ale také jeho lásky a jeho něžné péče o ně v prostých potřebách života. A zatímco je sytil časným chlebem, podával jim také chléb života. To je vzor pro nás. Naše strava může být prostá, ba dokonce skoupá. Náš osud může být stísněný chudobou, naše pomocné prostředky ne větší než prostředky učedníků s pěti bochníky a dvěma rybami. Budeme-li ale ve styku s potřebnými, Kristus nám poroučí: „Dejte jim jíst.” Máme dávat z toho, co máme. Když dáváme, Kristus bude dbát na to, aby odpomohl našemu nedostatku.

Čtěte znova zprávu o vdově ze Sarepty. Této ženě, která žila v pohanské zemi, poslal Bůh svého služebníka v době hladu, aby ji prosil o chléb. „I odpověděla: Živ jest Hospodin Bůh tvůj, že nemám žádného chleba, ^{6T 346} ani podpopelného, kromě hrsti mouky v kbelíku a maličko oleje v nádobce, a aj, sbírám dva dřívka, abych šla a připravila to sobě a synu svému, abychom když to sníme, potom zemříti museli. I řekl jí Eliáš: Neboj se. Jdi a učiň, jakž jsi řekla, a však udělej mi prvé z toho malý chléb podpopelný a přines mi; potom sobě a synu svému uděláš. Neboť toto praví Hospodin Bůh izraelský: Mouka z kbelíku toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, když dá Hospodin déšť na zemi. I šla a učinila podle řeči Eliášovy.” (1Král 17,12-15)

Podivuhodné bylo pohostinství prokázané touto fénickou ženou proroku Božímu a podivuhodně byla odměněna její víra a šlechetnost. „A jedla ona i on i čeleď její až do těch dní. Z kbelíku toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, vedle řeči Hospodinovy, kterouž mluvil skrze Eliáše. A když to přeběhlo, stalo se, že se roznemohl syn ženy, paní toho domu, a byla nemoc jeho velmi těžká, takže nezůstalo v něm dýchání. Protož řekla Eliášovi: Co je tobě do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomenul nepravost mou a umořil syna mého? Kterýž odpověděl jí: Dej sem syna svého. A vzav ho z lůna jejího, vnesl jej na síň, kdež sám přebýval a položil ho na lůžko své…. A roztáhl se nad dítětem po třikrát, zvolal k Hospodinu.... I vyslyšel Hospodin hlas Eliášův, a navrátila se duše dítěte do vnitřností jeho, i ožilo. A vzav Eliáš dítě, snesl je z síně do domu, a dal je matce jeho. I řekl Eliáš: Pohleď, syn tvůj živ jest. Tedy řekla žena Eliášovi: Již jsem nyní poznala, že jsi muž Boží, a že řeč Hospodinova v ústech tvých je pravá.” (1Král 17,15-24)

Bůh se nezměnil. Jeho moc není nyní menší než za dnů Eliášových. A zaslíbení Kristovo není nyní méně jisté než tehdy, ^{6T 347} když je hlásal náš Spasitel: „Kdo přijímá proroka ve jménu proroka, odměnu proroka vezme.” (Mt 10,41)

Jeho věrným služebníkům v přítomné době jako Jeho prvním učedníkům platí Kristova slova: „Kdo přijímá vás, přijímá toho, kterýž mne poslal.” (Mt 10,40) Každý vlídný skutek vykonaný v Jeho jménu bude uznán a odměněn. Do stejně něžného uznání zahrnuje Kristu si ty nejslabší a nejskromnější z dítek Božích. „A kdož by koli dal jednomu z těchto maličkých toliko číši vody studené k nápoji ve jménu učedníka, zajisté pravím vám, neztratí odměny své.” (Mt 10,42)

Chudoba nám nemusí bránit v prokazování pohostinnosti. Vždyť máme dávat jen to, co máme. Mnozí zápasí o své živobytí, příjmy jen tak tak stačí na výdaje, ale oni milují Ježíše v jeho učednících a jsou ochotni věřícím i nevěřícím prokazovat pohostinnost, když se snaží učinit jejich návštěvu prospěšnou. Při jídle a při rodinné pobožnosti jsou hosté uvítáni. Modlitba zapůsobí na ty, kteří jsou pohoštěni, návštěva může i duše zachránit od smrti. To všechno chce Pán odplatit a praví: „Odplatím vám.”

Milí bratři a sestry ve víře, pozvěte k sobě takové, kteří potřebují vaši pohostinnost a vaši vlídnou pozornost. Nedělejte velká vydání, když ale vidíte jejich potřeby, přijměte je a prokažte jim pravou křesťanskou pohostinnost. Náš společenský styk je skvělý projev milosti Boží.

”Ne samým chlebem živ bude člověk”, a tak jako my dáváme jiným z naší pozemské potravy, tak máme také rozdávat naději, odvahu a křesťanskou lásku. „Abychom i my mohli potěšovati těch, kteříž byli v jakémkoli soužení, tím potěšením, ^{6T 348} kterýmž i my potěšeni jsme od Boha.” (2Kor 1,4) Platí nám ujištění: „Mocen je pak Bůh všelikou milost rozhojnit ve vás, abyste ve všem všudy všeliký dostatek majíce, hojní byli ke všelikému skutku dobrému.” (2Kor 9,8)

Žijeme ve světě hříchu a pokušení, v našem nejbližším okolí jdou duše do záhuby. Bůh si přeje, abychom o ně usilovali všemožným způsobem. Máme-li příjemný domov, pak máme do něho pozvat mládež, jež nemá domova, jež potřebuje pomoci, jež touží po soucitu a vlídných slovech, po úctě a zdvořilosti. Chceme-li ji vést ke Kristu, musíme jí prokazovat lásku a úctu, protože ji draze vykoupil svou krví.

Je to Boží prozřetelnost, že jsme spojeni s nezkušenými, že nás obklopují mnozí, kteří potřebují soucit a smilování. Potřebují přispění, neboť jsou slabí. Mladí lidé potřebují pomoc. V síle Toho, který se smiloval nad bezmocnými, nevědomými a nejnepatrnějšími ze svých dítek, musíme horlivě usilovat o jejich budoucí blaho a výchovu křesťanského charakteru. Právě takoví lidé, kteří nejvíce potřebují pomoci, budou příležitostně velmi zkoušet naši trpělivost. Kristus praví: „Vizte, abyste nepotupovali žádného z maličkých těchto. Neboť pravím vám, že andělé jejich v nebesích hledí na tvář Otce mého, který je v nebesích.” (Mt 18,10) A ti, kteří slouží těmto duším, Spasitel ujišťuje: „Cožkoli jste učinili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.” (Mt 25,40)

Hlavy těch, kteří vykonávají tuto práci budou sice korunovány utrpením, obdrží ale také svou odměnu. V nebi uvidíme ony mladé lidi, kterým jsme pomáhali, které jsme k nám zvali a které jsme zachránili z pokušení. Uvidíme na jejich tvářích odlesk Božské slávy. „A tvář jeho viděti budou a jméno jeho bude na čelích jejich.” (Zj 22,4)