^{6T 124} Podobenství o zbloudilé ovci by mělo být v každém domově vysoko ceněno jako vůdčí myšlenka. Božský pastýř nechává těch devadesát devět a jde na poušť hledat tu jedinou, která se ztratila. Jsou tam houštiny, močály a nebezpečné skalní rokle a pastýř ví, že dobrotivá ruka musí ovci pomoci dostat se z této situace ven. Uslyší-li z dálky její hlas, neleká se žádných obtíží, aby zachránil svou ztracenou ovci. Raduje se, že ji má opět živou. Pevnou, vlídnou rukou rozhrnuje trní, nebo ji vytáhne z bahna, zvedne ji něžně na svá ramena a nese zpět do stáda. Čistý, bezhříšný Vykupitel nese ty hříšné a nečisté.

Nositel hříchu nese zašpiněnou ovci, ale Jeho břímě je tak drahocenné, že jásá radostí a zpívá: „Neboť jsem nalezl ovci svou, kteráž jest zahynula.” (L 14,6) Kéž by každý myslel na to, že takovým způsobem byl i on nesen na ramenou Kristových! Kéž by nikdo nebyl panovačný a nepěstoval samospravedlnost a kritizování, neboť ani jediná ovce by se nikdy nedostala do stáda, kdyby ji pastýř nehledal. Skutečnost, že byla ztracena jediná ovce stačila, aby se probudil soucit Pastýře a aby ji šel hledat.

Tento nepatrný svět byl jevištěm vtělení a utrpení Božího Syna. Kristus nešel k nepadlým světům, nýbrž přišel na naši zemi, která je porušena a poznamenaná kletbou. Vyhlídka nebyla příznivá, nýbrž znechucující. Avšak „nebude neochotný, ^{6T 125} ani přísný, dokud soud na zemi nevykoná.” (Iz 42,4) Máme myslet na velikou radost, kterou projevuje Pastýř, když opět nalezne ztracenou ovci. Volá souseda: „Spolu radujte se se mnou, neboť jsem nalezl ovci svou, která byla ztracená.” Celé nebe se rozléhá radostí. I Otec se podílí na tomto radostném a jásavém zpěvu nad zachráněnou. Jaká svatá, přenesmírná radost je vyjádřena v tomto podobenství. Této radosti se smíme zúčastnit všichni.

Jestliže máme tento příklad před očima, chceme pracovat společně s Tím, který přišel zachránit to, co bylo ztraceno? Jsme Kristovými spolupracovníky? Dovedeme pro Něho snášet utrpení, oběť a zkoušku? Máme příležitost sloužit k prospěchu mládeže i bloudících. Když vidíš někoho, jehož slova nebo chování ukazují, že stojí daleko od Boha, nekárej ho. Není tvým úkolem odsuzovat ho, nýbrž se k němu přiblížit, abys mu pomohl. Měj před očima Kristovu pokoru, mírnost a skromnost a pracuj se svatým jemnocitem, jak pracoval On sám. „Toho času, dí Hospodin, budu Bohem všech čeledí Izraelských a oni budou mým lidem. Takto praví Hospodin: Lid z těch pozůstalých po meči nalezl milost na poušti, když jsem chodil před ním, abych odpočinutí způsobil Izraelovi. Za starodávna se mi ukazoval Hospodin. Avšak milování věčným miluji tě, pročež ustavičně činím tobě milosrdenství.” (Jer 31,1-3)

Máme-li pracovat tak, jak pracoval Kristus, musí být naše já ukřižováno. Je to bolestná smrt; znamená však život, život pro duši. „Neboť takto dí Ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno je Svatý: Na vysokosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených.” (Iz 57,15)