^{6T 281} Mezi všemi, jejichž potřeby žádají naši účast, mají vdovy a sirotci největší nárok na náš něžný soucit. Oni jsou předmětem zvláštní péče Pána. Oni jsou křesťanům svěřeni Bohem. „Náboženství čisté a neposkvrněné před Bohem a Otcem toto jest: Navštěvovat sirotky a vdovy v soužení jejich a ostříhat sebe nepoškvrněného od světa.” (Jak 1,27)

Mnohý otec, který s vírou ve věčná Boží zaslíbení zemřel, zanechal své milé v plné důvěře v Boha, že se o ně bude starat Pán. Jak ale Pán tyto osiřelé zajistí? Neučiní žádný zázrak a nepošle manu z nebe, nepošle krkavce, aby je živili, ale učiní zázrak na lidských srdcích tak, že zapudí z duše sobectví a otevře ochotu. On zkouší lásku těch, kteří se považují za jeho následovníky a svěřuje zarmoucené a osiřelé jejich slitování.

Kdo miluje Boha, měl by otevřít své srdce a svůj domov a přijmout tyto děti. Není to nejlepším řešením, když se osiřelé děti umístí ve velkých ústavech. Nemají-li příbuzné, kteří se o ně mohou starat, pak by je naši členové církve měli přijmout do svých rodin jako děti, nebo pro ně najít vhodný útulek v jiných domácnostech.

Kristus zvlášť dbá na tyto děti; urážíme Ho, když je zanedbáváme. Každou přívětivost učiněnou v Jeho jménu přijímá tak, jako by platila Jemu.

Kdo je olupuje o prostředky, jež potřebují, kdo se staví lhostejně k jejich bídě, ^{6T 282} toho bude soudit Vládce světa. „A což by pak Bůh nepomstil vyvolených svých, volajících k Němu dnem i nocí, ačkoliv i prodlévá jim? Pravím vám, že jich brzo pomstí.” (Lk 18,7-8) „Neboť odsouzení bez milosrdenství stane se tomu, kdo nečiní milosrdenství.” (Jak 2,13) Pán nám poroučí: „Chudé vypověděné abys uvedl do domu.” (Iz 58,7) Křesťané musí těmto ubohým opatřit rodiče a domov. Soucit s vdovami a osiřelými dětmi, jak se projevuje v modlitbách a ve vhodných skutcích, Bůh nezapomene a nakonec odmění.

Všichni, kteří chtějí být pro svého Mistra činní, mají před sebou pole užitečnosti, jestliže se starají o takové děti a mladistvé, kteří byli oloupeni o bdělé působení a vedení rodičů a o výchovný vliv křesťanského domova. Mnozí z nich zdědili špatné charakterové rysy a když je necháme vyrůstat v nevědomosti, upadnou do společnosti, která je vede k neřesti a zločinu. Tyto málo slibující děti potřebují okolí, jež působí příznivě na vytváření řádného charakteru, aby se mohly stát Božími dětmi. Vy, kteří předstíráte, že jste dítkami Božími, poučujete ty, kteří tak velice potřebují poučení, jak přijít ke Spasiteli? Spolupracujete jako věrní služebníci Kristovi? Je o tyto nezformované, snad nevyrovnané mysli pečováno s láskou, kterou Kristus projevil nám? Duše dětí a mládeže jsou ve smrtelném nebezpečí, ponechají-li se sobě samým. Ony potřebují neustálé poučování, lásku a něžnou křesťanskou péči.

Kdyby nebylo zjevení, jež nám objasnilo naši povinnost, pak již pouhé zpozorování a to, co víme o pádném zákonu příčiny a důsledku by nás mělo zanítit, abychom nešťastné zachránili. ^{6T 283} Kdyby členové církve vykonávali tuto práci rázně, ochotně a s jemným porozuměním tak, jak řídí své každodenní životní zaměstnání, vyprosili si moudrost od Boha a vážně přemýšleli o tom, jak by bylo možno vytvářet tyto nevychované děti, pak by se zachránily mnohé duše, jimž hrozí zahynutí.

Kdyby rodiče pociťovali odpovědnost za záchranu svých dětí, kdyby je ve svých modlitbách doporučovali trůnu milosti a své modlitby prožívali s vědomím, že Bůh jim pomáhá, pak by mohli úspěšně pracovat pro děti mimo vlastní rodinu, zejména pro ty, které neposlouchají rodičovské rady a vedení. Pán vyzývá každého člena církve, aby vůči těmto sirotkům konal svou povinnost.

Práce konaná Kristovým způsobem

Když se staráme o děti, neměli bychom to dělat pouze z povinnosti, nýbrž z lásky, protože Kristus zemřel, aby je zachránil. Kristus vykoupil tyto duše, jež potřebují naši péči a očekává, že je budeme milovat, jako on miloval nás v našich hříších a v naší svéhlavosti. Láska je prostředkem, kterým Bůh působí, aby srdce přitahoval k sobě, neboť „Bůh láska jest.” Každý skutek milosrdenství propůjčuje pouze účinnost této zásadě: konečné se musí spojit s nekonečným Bohem.

Tato práce pro jiné vyžaduje úsilí, sebezapření a sebeobětování. Ale co váží malá oběť, kterou my můžeme přinést v porovnání s obětí, kterou za nás přinesl Bůh, když dal svého jednorozeného Syna?

Bůh nám dává své požehnání proto, abychom my je dávali zase druhým. Když Boha prosíme o náš vezdejší chléb, dívá se do našeho srdce, zdali jsme ochotni podělit se s těmi, kdo jej potřebují ještě více než my. Když se modlíme: „Bože buď milostiv mně hříšnému”, sleduje, ^{6T 284} jestli projevujeme slitování s lidmi, se kterými přicházíme do styku. To je důkaz našeho spojení s Bohem, když jsme milosrdní tak, jak milosrdný je náš Otec v nebesích.

Bůh dává neustále, ale komu budou propůjčeny jeho dary? Těm, jejichž povaha je bezúhonná? „Neboť slunci svému velí vzcházet i na nespravedlivé” (Mt 5,45) Přes hřích lidí, přesto, že my Krista tak často urážíme a ukazujeme se nanejvýš nehodnými, neodmítne nás, když ho snažně prosíme o odpuštění. Jeho láska je nám poskytnuta zdarma a On nám poroučí: „Milujte se vespolek, jakož já miloval jsem vás.” (Jan 13,34)

Milí bratři a sestry, prosím vás proto, pečlivě o tom uvažujte. Myslete na bídu sirotků. Nepohnou se vaše srdce při pohledu na jejich utrpení? Uvažujte, zda nemůžete něčím přispět na péči o tyto bezmocné lidi. Pokud je to na vás, nabídněte lidem bez domova svůj domov. Každý by měl ochotně tuto práci podporovat. Pán řekl Petrovi: „Pas beránky mé”. Tento příkaz platí také nám; když otevřeme své domovy osiřelým, přispíváme k jeho uskutečnění. Ježíš by se v nás neměl zklamat.

Vezměte tyto děti a obětujte je Bohu jako libou, vonnou oběť. Proste úpěnlivě o jeho požehnání pro ně a potom je formujte a utvářejte podle příkazu Kristova. Ujmou se naši bratři a sestry tohoto posvátného odkazu? Mají ti, pro něž Kristus zemřel, trpět a nastoupit na špatnou cestu, protože my pěstujeme povrchní zbožnost a světskou ctižádost?

Slovo Boží nám uděluje hojné poučení o tom, jak máme jednat s vdovami, se sirotky, s potřebnými a chudými. Kdyby všichni uposlechli toto poučení, pak by srdce vdov jásala radostí, hladové děti by byly živeny, ^{6T 285} strádající ošaceni a hynoucí znovu oživeni. Nebeské bytosti se na nás dívají. Budeme-li plni horlivosti spolupracovat s Bohem, pro čest Kristovu, pak nám nebeští poslové zprostředkují nové síly Ducha, takže zdoláme obtíže a překážky.

Jaká požehnání pracovníci obdrží! Pro mnohé, kteří jsou leniví, sobečtí a ziskuchtiví by to bylo jako vzkříšení z mrtvých. Pak by byla mezi námi moudrost, nadšení a probuzení nebeské lásky k bližním.

Adoptování sirotků manželkami kazatelů

Byla mi položena otázka, zda by žena kazatele měla adoptovat nezletilé děti. Odpověděla jsem: Má-li k tomu předpoklady, nebo není-li schopna účastnit se misijní práce mimo svůj domov a považuje-li za povinnost přijmout osiřelé děti a pečovat o ně, může takovým způsobem konat dobro. Ale ať si v první řadě vybere takové děti, jež zanechali rodiče, kteří světili sobotu. Bůh bude žehnat mužům i ženám, když budou ochotni sdílet svůj domov s těmito bezdomovci. Když žena kazatele může spolupracovat na výchově jiných, měla by Bohu posvětit své síly jako křesťanská spolupracovnice. Měla by být svému manželovi věrnou pomocnicí, podporovat jej v jeho práci, vzdělávat svého ducha a přispívat k tomu, aby se šířilo poselství. Cesta je otevřena pokorným, posvěceným ženám, jež jsou zušlechtěny milostí Kristovou, aby navštěvovaly potřebné a skleslým přinášely světlo. Ony mohou skleslé pozdvihnout tím, že se s nimi modlí a poukazují jim na Krista. Kdo to dovede, neměl by svůj čas a svou sílu věnovat jedné bezmocné bytosti, jež vyžaduje neustálou péči a pozornost. Neměla by si tím svázat ruce.

Sirotčince

Když jsme udělali všechno, aby bylo o sirotky postaráno v našich vlastních rodinách, je na světě ještě stále mnoho potřebných, o které se musíme starat. Mohou být rozedraní, suroví a zdánlivě v každém ohledu odpuzující, jsou ale draze vykoupeni a v očích Božích tak drazí jako vlastní malí. Oni jsou Boží vlastnictví, za něž jsou křesťané odpovědni. Jejich duše, jak říká Bůh, „z ruky tvé vyhledávati budu.”

Péče o tyto potřebné je dobré dílo, ale Pán nám v této době nedává jako lidu příkaz, abychom k tomu účelu zřizovali velké a nákladné ústavy. Když jsou však mezi námi lidé, kteří se cítí Bohem povoláni k tomu, aby zřídili ústavy pro osiřelé děti, pak ať jednají tak, jak chápou povinnost. Ale když se starají o chudé světa, měli by se také obrátit k světu o podporu. Takoví chudí nemají být přítěží lidu, kterému Pán uložil nejdůležitější práci, jež kdy byla lidu uložena - totiž nést poslední poselství milosti všem národům, pokolením, jazykům a lidu. Pokladnice Páně musí mít přebytek, aby se podporovala práce evangelia v dalekých zemích pohanů.

Kdo se cítí povolaným, aby zřídil takové ústavy, měl by být moudrým přímluvcem, aby dokázal zvládnout nesnáze a opatřil prostředky. Lidé světa by měli být probuzeni, v církevních společenstvích by měli pracovat muži, kteří cítí, že se musí nutně něco učinit pro chudé a osiřelé. V každém náboženském společenství jsou lidé, kteří se bojí Boha. Na tyto bychom se měli obrátit, neboť na ně přenesl Bůh tuto práci.

Ústavy, které mezi námi zřídili naši bratři a sestry ^{6T 287} pro vydržování osiřelých dětí, nemocných a letitých by se měly udržovat. Neměly by chátrat a takto zneuctívat dílo Boží. Neměly bychom považovat jen za povinnost vypomáhat při udržování těchto ústavů, ale měli bychom v tom spatřovat vzácnou přednost. Místo toho, abychom si navzájem dávali nepotřebné dary, měli bychom své dary věnovat chudým a bezmocným. Když Pán uvidí, že konáme to nejlepší na podporu těchto potřebných, pohne jiné, aby spolupůsobili na tomto dobrém díle.

Sirotčince by měly být určeny nejen k tomu, aby opatřovaly děti stravou a oděvem, ale měly by být také pod ochranou křesťanských učitelů, kteří vychovávají děti v poznání Boha a jeho Syna. Kdo pracuje na tomto poli, musí být šlechetný a nadchnutý pro Kristův kříž. Měli by to být muži a ženy, kteří jsou vzdělaní a obětaví, kteří jako Kristus pracují pro dílo Boží a pro věc lidstva.

Když tyto bezdomovce ubytujeme tam, kde nabudou poznání, štěstí a ctnost a stanou se dítkami nebeského Krále, pak také budou jako Kristus pracovat mezi lidmi. Měli by být vychováni tak, aby mohli jiným pomáhat. Tak se bude dobré dílo rozšiřovat a neustále pokračovat.

°°°°

Která matka kdy milovala své děti tak, jak Ježíš miluje své dítky? On pohlíží na zkažený charakter se starostí, která je hlubší a živější než starost kterékoliv matky. On vidí budoucí odplatu špatného jednání. Proto pro zanedbané učiňte všechno, co je možné.