^{6T 243} Čtvrtá kapitola Efezským obsahuje naučení dané nám Bohem. V této kapitole mluví někdo, kdo byl inspirován Bohem, ten, koho Bůh ve svatém vidění poučoval. Popisuje tu rozdělení Božích darů mezi pracovníky: „A on dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evangelisty, jiné pak pastýře a učitele, pro uspořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova, až bychom se sběhli v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova.” (Ef 4,11-13) Zde vidíme, že Bůh dává každému určité dílo a jestliže ho člověk splní, splní tím část velikého Božího plánu.

Toto naučení by si obzvlášť měli prostudovat naši lékaři a zdravotní misionáři. Bůh povolává své nástroje mezi lid, který uznává zákony Boží vlády. Nemocný má být uzdraven společným úsilím lidským i Božím. Každý dar, všeliká moc, kterou Kristus zaslíbil svým učedníkům je dána těm, kteří musí věrně sloužit. A ten, který dává duševní schopnost a který propůjčuje hřivny mužům a ženám, kteří jsou jeho právem stvořeni a vykoupeni, očekává, že tyto hřivny a schopnosti používáním rozhojní. Každá hřivna musí být použita pro blaho jiných a tak ke chvále Boží. Lékaři však byli naučeni pokládat své schopnosti za své osobní. Schopnosti, které dostali pro Boží dílo, použili tam, kam je Bůh nepovolal.

Satan se usilovně snaží najít příležitost, ^{6T 244} aby se mohl vplížit. Lékaři našeptává, že jeho schopnosti jsou mezi adventisty příliš nízce ceněny a že jako nezávislý by mohl vykonat veliké dílo. Lékař je v pokušení domnívat se, že má způsoby, které může uplatnit nezávisle na lidu, který vedl Bůh, aby ho postavil nad každým jiným lidem země. Lékař by se však neměl domnívat, že jeho vliv bude větší, jestliže se od tohoto díla odloučí. Kdyby se pokoušel provést své plány, nebude mít úspěch.

Sobectví jakéhokoliv stupně v lékařské nebo kazatelské službě je přestoupením Božího zákona. Chlubí-li se lidé svými schopnostmi a dovolují-li, aby lidé vzdávali chválu smrtelníkům, zneuctívají Boha a on odstraní to, čím se chlubí. Lékaři našich sanatorií a ve zdravotním misijním díle byli z Boží prozřetelnosti přivedeni mezi tento lid, jemuž on přikázal být světlem světu. Mají vykonat všechno to, co jim Pán přikázal dávat, ne jako jeden vliv mezi mnohými, nýbrž jako jedinečný vliv Boží, aby pravda pro přítomný čas zasáhla.

Bůh nám svěřil zvláštní dílo, které nemůže konat nikdo jiný. Slíbil nám pomoc svého Ducha svatého. Nebeské požehnání proudí k zemi, aby splnil to dílo, které nám bylo určeno. Tento nebeský proud nemá být našimi úchylkami odveden z přímého toku vyznačeného Kristem.

Lékaři se nemají domnívat, že mohou usměrňovat svět svými plány a úsilím. Bůh jim nesvěřil všechno dílo. Člověk, který vkládá své síly do mnohých odvětví díla, nemůže vzít do rukou spásu zdravotního ústavu a toto místo poctivě zastávat. ^{6T 245}

Jestliže se Boží pracovníci pouštějí do takové práce, která vytlačuje to, co by měli vykonat šířením světla ve světě, jejich úsilí Bůh nedá onu slávu, která by měla být dána Jeho svatému jménu. Když Bůh povolává některého člověka k jisté práci ve svém díle, nevkládá také na něho břemena, jež by mohli a měli nést jiní. I toto dílo může být důležité, ale podle Boží moudrosti Bůh určuje každému člověku jeho práci. Nechce, aby mysl jeho zodpovědných lidí byla do krajnosti přepínána rozmanitým úsilím. Jestliže pracovník nekoná své určené dílo, které pro něho určil Pán za nejpřiměřenější, zanedbává povinnosti, které, kdyby byly správně provedeny, pomohly by šířit pravdu a připravily by lidi pro velkou krizi před námi.

Bůh nemůže udělit v největší míře ani fyzickou, ani duševní sílu těm, kteří na sebe berou tu práci, jenž jim neurčil. Když lidé přebírají takové zodpovědnosti, ať je práce jakkoli dobrá, jejich tělesné síly jsou přetíženy a mysl zmatena a pak nemohou dosáhnout toho nejvyššího úspěchu.

Lékaři v našich ústavech by se neměli pouštět do různých podniků a tím brzdit své dílo. Ti by právě měli stát na správných zásadách a působit světoširým vlivem. Bůh nepovolal své spolupracovníky na to, aby se zajímali o tolik věcí, konali tak rozsáhlé plány, že nesplní své určené místo a nevykonají to dobro, které se od nich očekává při šíření světla ve světě a nezachraňují muže a ženy tak, jak je svou svrchovanou moudrostí sám vede.

Nepřítel se rozhodl odporovat Božím záměrům, pomáhat lidstvu tím, že jim bude ukázáno to, co tvoří skutečnou zdravotní misijní práci. ^{6T 246} Pracovníci mají tolik zájmů, že nemohou vykonat všechno podle vzoru ukázaného „na hoře”. Byla jsem poučena, že dílo určené lékařům v našich ústavech pro ně stačí a že Pán od nich žádá úzkou spolupráci s evangelisty a věrné vykonání svých povinností. Od našich lékařů nežádal, aby se zajímali o tak široký a rozmanitý pracovní úsek, do jakého se někteří pustili. Našim lékařům neuložil zvláštní poslání, aby pracovali pro ty, kteří jsou v doupatech nepravosti v našich velkoměstech. Pán nežádá od svých služebníků nemožné. Dílo, které dal našim lékařům by mělo symbolizovat světu službu evangelia ve zdravotně misijním odvětví.

Pán neukládá na svůj lid všechna břemena práce pro třídu tak zatíženou hříchem, že mnozí z nich nebudou užiteční ani pro sebe, ani pro jiné. Jestliže jsou lidé, kteří mohou pečovat o tyto nejdegradovanější, jestliže Bůh na ně vloží břímě práce za tyto masy různým způsobem, ať jdou a shromáždí ze světa prostředky potřebné pro toto dílo. Ať nejsou závislí na prostředcích, jimiž chce Bůh podporovat třetí andělské poselství.

Naše sanatoria potřebují sílu mozku a srdce, o něž je zbavuje práce v jiném odvětví. Satan se všemožně vynasnaží rozmnožit odpovědnost našich lékařů, neboť ví, co znamená oslabení, místo posílení našich ústavů, v nichž pracují.

Měli bychom se důkladně zamyslet nad tím, co konáme. Neměli bychom přebírat velikou odpovědnost, veliká břemena, pečování o malé děti. Toto dílo mohou konat jiní. Byli jsme povoláni ke zvláštnímu dílu pečovat a vychovávat děti starší. Ať rodiny, které to mohou udělat, ^{6T 247} adoptují tyto maličké a samy jim budou k požehnání. Existuje však zvláštní vyšší dílo, jemuž mají naši lékaři věnovat pozornost a to výchova těch, kteří vyrostli s porušeným charakterem. Zásady zdravotní reformy musíme předložit rodičům. Musí to být obrácení lidé, aby mohli působit jako misionáři ve svém vlastním domově. Toto dílo naši lékaři konají a mohou stále ještě konat, neobětují-li se pro práci v jiných rozmanitých odvětvích.

Hlavní lékař v kterémkoli ústavě má těžké postavení a měl by se zdržet od menších odpovědností, neboť ty mu nedovolí si ani odpočinout. Měl by mít dostatečnou, důvěryhodnou pomoc, neboť koná těžkou práci. Musí se modlit se svými trpícími a vést je k tomu velikému Lékaři. Jestliže je to pokorný prosebník, hledá u Boha moudrost pro každý případ. Tím jeho síla a vliv vzroste.

Co může člověk udělat sám od sebe ve velikém díle, které mu uložil nekonečný Bůh? Kristus říká: „Beze mne nemůžete nic učinit.” (Jan 15,5) Přišel na náš svět, aby ukázal lidem, jak mají pracovat a říká nám: „Pojďte ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí duším svým. Jho mé zajisté je rozkošné a břímě mé lehké.” (Mt 11,28-30) Proč je Kristovo jho snadné a jeho břímě lehké? Protože On vnesl jeho tíži na Golgatský kříž.

Osobní náboženství je velice důležitá pro každého lékaře, chce-li mít úspěch při léčbě nemocných. Potřebuje sílu, která převyšuje jeho nadání i zručnost. Bůh čeká od lékařů, že se s ním spojí a poznají, že v Jeho očích má každá duše cenu. Kdo je závislý na Pánu ^{6T 248} a uvědomuje si, že pouze Ten, který člověka učinil, dovede vše zařídit, bude mít zaručený úspěch. Bude moci uzdravit tělesné neduhy, nebo se stane lékařem duší, za něž Kristus zemřel.

Kdo má velkou odpovědnost lékaře, potřebuje modlitby služebníka evangelia a měl by být úzce spojen duší, myslí i tělem s pravdou Boží. Pak může promluvit postiženým slovo v příhodný čas. Může bdít nad dušemi jako ten, který má za ně vydat počet. Může poukázat na Krista jako cestu, pravdu a život. Písmo mu je jasnější a on mluví jako ten, který ví, jaká je cena duší s nimiž se stýká.

Přizpůsobování se světu

Pán Ježíš řekl: „Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe, a vezmi svůj kříž na každý den a následuj mne.” (Luk 9,23) Kristova slova zapůsobila na jejich mysl a srdce. Mnozí z nich, když jasně nechápali Jeho naučení, byli pohnuti hlubokým přesvědčením, takže řekli: ”Nikdy tak člověk nemluvil, jako tento člověk.” (Jan 7,46) Učedníci vždy nechápali Jeho naučení, která jim Kristus v podobenstvích říkal a když zástupy odešly, ptali se ho, aby jim je vysvětlil. Vždy byl připraven vést je k dokonalému chápání svého slova a své vůle, neboť oni měli jasně a srozumitelně zvěstovat Jeho pravdu.

Kristus někdy kárá své učedníky, ale činí to s porozuměním vůči jejich chápání. Svěřil jim pravdy, o jejichž ceně neměli ani zdání. Dlouhý čas byl s nimi, poučoval je o Božské pravdě, ale jejich dřívější náboženská výchova, mylný výklad Písma jejich židovských učitelů držely jejich mysl v temnosti. ^{6T 249} Kristus jim slíbil, že pošle svého Ducha, který jim připomene jeho slova jako zapomenutou pravdu. Kristus řekl: „ On vás naučí všemu a připomene vám všecko, což jsem koli mluvil vám.” (Jan 14,26)

Způsob, jakým židovští učitelé vysvětlovali Písmo, jejich nekonečné opakování výpovědí a výmyslů, nutily Krista k této výpovědi: „Přibližuje se ke mně lid tento ústy svými a rty mne ctí, ale srdce jejich daleko jest ode mne.” (Mt 15,8) Ve svých chrámových nádvořích vykonávali svou obvyklou službu. Přinášeli oběti, představující tu velikou Oběť a svými ceremoniemi a svými obřady říkali: „Přijď, můj Spasiteli.” A Kristus, ten, jehož všechny ceremonie představovaly, byl mezi nimi a oni Ho nechtěli poznat a přijmout. Spasitel prohlásil: „Ale nadarmo mne ctí, učíce učení přikázání lidských.” (Mt 15,9)

Kristus říká svým dnešním služebníkům jako kdysi svým učedníkům: „Chce-li kdo za mnou přijít, nechť zapře sám sebe, vezme kříž svůj a následuje mne.” Dnešní lidé jsou však zrovna tak ochotní přijímat naučení, jako za dnů Kristových. Bůh dal svému lidu jedno varovné poselství za druhým, ale zvyklosti, způsoby a činy světa měly tak veliký vliv na mysl jeho vyznávajícího lidu, že varování bylo přehlédnuto.

Ti, kdo pracují ve velkém díle Božím, nemají následovat příklad nevěřících. Mají dbát na Boží hlas. Kdo očekává sílu a vliv od lidí, opírá se o nalomenou třtinu.

Závislost na lidech je příčinou veliké slabosti církve. Lidé zneuctili Boha, protože nedocenili Jeho všemohoucnost a očekávali pomoc od lidí. Podobně se zachoval i Izrael. Tento lid se chtěl podobat ostatním národům světa a žádali krále. Chtěli být vedeni lidskou mocí, ^{6T 250} kterou by mohli vidět a ne Boží, neviditelnou mocí, která je až do té doby vedla a usměrňovala a dávala jim vítězství k boji. Sami se rozhodovali a výsledek byl zřejmý ve zkáze Jeruzaléma a rozptýlení národa.

Nemůžeme skládat důvěru v žádného člověka, jakkoli učeného, jakkoli vznešeného, nedůvěřuje-li pevně Bohu až do konce. Jakou moc musel použít nepřítel u Šalamouna, muže, kterého Písmo nazvalo třikrát milovaným Božím a jemuž bylo svěřeno veliké dílo vybudování chrámu! Při tomto díle Šalamoun učinil smlouvu s modloslužebnými národy a svými sňatky s pohanskými ženami, pod jejichž vlivem v pozdějších letech zapomněl na Boží chrám a proto upadl do jámy, kterou připravil jejich modlám.

Podobně nyní lidé odložili stranou Boha jako pro ně nepostačující veličinu, utíkají k světským lidem v domnění, že vlivem světa mohou udělat něco velkého. Spoléháním se na svět místo na Boha se odvracejí od díla, které chce Bůh provést prostřednictvím svého vyvoleného lidu.

Při styku s vyššími společenskými třídami by se lékař neměl domnívat, že musí skrývat své zvláštní charakteristické znaky, které mu dávají posvěcení skrze pravdu. Lékaři, kteří pracují v díle Božím, mají s Bohem spolupracovat jako jeho vyvolené nástroje, mají věnovat všechny své síly a schopnosti k vyvýšení Jeho díla. Ti, kdož se ve své lidské moudrosti snaží zakrýt zvláštní charakteristické znaky, které odlišují Boží lid od světa, ztratí svůj duchovní život, nebude je již udržovat Jeho moc. ^{6T 251}

Naši zdravotní pracovníci by se nikdy neměli domnívat, že je důležité stát se bohatým. Názor, že bohatství posílí vliv, bude silným pokušením. Jsem však poučena, abych řekla, že tomu bude právě naopak.

Všichni, kteří se snaží sami se vyvýšit přizpůsobováním se světu, dávají falešný příklad. Bůh za své uznává pouze ty, kteří jsou sebezapíraví a přinášejí určenou oběť. Lékaři mají pochopit, že jejich moc spočívá v jejich tichosti a pokoře srdce. Bůh poctí ty, kteří na Něj spoléhají.

Lékařův oděv, jeho výbava, nábytek, to vše u Boha nemá žádný význam. Prostřednictvím svého Ducha nemůže spolupracovat s těmi, kteří se chtějí oděvem a okázalostí přizpůsobovat světu. Ten, který následuje Krista, musí zapřít sám sebe a vzít kříž.

Lékař, který Boha miluje a bojí se Ho, nemusí dát na vnější okázalost, aby se odlišoval, neboť slunce spravedlnosti září v jeho srdci a je zjeven v jeho životě a toto ho činí odlišným. Ti, kdož pracují Kristovým způsobem, budou živými listy, známými a čtenými všemi lidmi. Jejich příkladem a vlivem budou zámožní a nadaní lidé odvráceni od bezvýznamnosti hmotných věcí a chopí se věčných skutečností. V největší úctě bude lékař, který přijímá pokyny od Boha. Nic nebude tak mocně působit pro vzrůst Božího nástroje, jako když ti, kteří jsou s ním spojeni, budou pevně stát jako Jeho věrní služebníci.

Lékař zjistí, že pro jeho přítomné a věčné blaho je nutné následovat Boží pracovní metody. Mysl, kterou zformoval Bůh, může utvářet bez pomoci člověka. Velkou poctu však prokazuje lidem tím, že je volá ke spolupráci s Ním v Jeho rozsáhlém díle. ^{6T 252}

Mnozí pokládají vlastní moudrost za dostačující a všechno zařizují podle vlastního úsudku v domnění, že dosáhnou obdivuhodných výsledků. Kdyby však byli závislí na Bohu a ne sami na sobě, obdrželi by nebeskou moudrost. Ti, kteří jsou tak přetíženi vlastní prací, že nenacházejí čas přijít k trůnu milosti a přijmout radu od Boha, budou pracovat nesprávným směrem. Naše síla spočívá ve spojení s Bohem prostřednictvím Jeho jednorozeného Syna a v našem spojení jednoho s druhým.

Skutečně nejúspěšnějším lékařem je ten, kdo miluje Boha, kdo postihuje Boha v Jeho stvořeném díle a uctívá Ho, když vidí Jeho moudré zařízení lidského organismu. Nejúspěšnějším lékařem je ten, kdo se bojí Boha od mládí jako Timoteus, který cítí, že Kristus je jeho stálým průvodcem, přítelem, s nímž může mít stálé společenství. Takový lékař nezamění své postavení ani za ten nejvyšší úřad, jaký by mu opatřit přízeň a čest slavných mužů světa.

Modlitba

Každé sanatorium adventistů sedmého dne by mělo být Bethelem. Všichni, kdo pracují v tomto odvětví, by měli být zasvěceni Bohu. Ti, kteří slouží nemocným, vykonávají jemné, vážné operace, by měli pamatovat, že i ten nejnepatrnější pohyb nože, záchvěv nervů může poslat člověka do věčnosti. Nemělo by se jim dovolit přebírat tolik zodpovědnosti, že nemají čas pro zvláštní modlitební chvíle. Vážnou modlitbou by měli vyznávat svou závislost na Bohu. Pouze s vědomím Boží čisté pravdy působící na mysl a srdce, ^{6T 253} pouze klidem a silou, které může jedině on udělit, jsou připraveni provést ty kritické operace, které znamenají život nebo smrt pro postižené jednotlivce.

Lékař, když je doopravdy obrácen, nebude na sebe přebírat odpovědnosti, které mu zasahují do práce pro záchranu lidí. Jelikož bez Krista nemůže nic udělat, jak může lékař nebo zdravotní misionář úspěšně pracovat ve svém důležitém díle bez vážného hledání Pána na modlitbě? Modlitba a studium Slova přináší život a zdraví duši.

Prostřednictvím svého lidu chce Pán zjevit svou milost a moc. Žádá však, aby ti, kteří vstupují do Jeho služby, měli vždy svou mysl obrácenou k Němu. Každého dne by měli mít čas k četbě Božího slova a na modlitbu. Každý důstojník a každý vojín pod velením izraelského Boha potřebuje čas na obecenství s Bohem a hledání Jeho požehnání. Dá-li se některý pracovník od toho odvést, ztrácí svou duchovní moc. Každý z nás má chodit a rozmlouvat s Bohem, pak svatý vliv Kristova evangelia v celé jeho vznešenosti bude zjevný v našem životě.

V našich ústavech musíme provést reformaci. Lékaři, pracovníci, ošetřovatelé si mají uvědomit, že procházejí zkouškou, soudem v zájmu svého přítomného i věčného života. Máme napnout každou schopnost, abychom na spásné pravdy upozornili trpící lidi. Musíme to vykonat ve spojení s dílem uzdravování nemocných. Pak dílo pravdy bude stát před světem v té síle, kterou mu chce udělit Pán. Vlivem posvěcených pracovníků bude pravda vyvýšena. Půjde vpřed „jako lampa hořící.”