^{6T 421} Výstraha z poselství církvi efezské

Věrný svědek pravil církvi v Efezu: „Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil. Protož pomni, odkud jsi vypadl a čiň pokání a první skutky. Pakli toho nebude, přijdu na tebe rychle a pohnu svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti.” (Zj 2,4-5)

Na počátku se zkušenost církve v Efezu vyznačovala dětinskou prostotou a zanícením. Církev vyjadřovala živou, opravdovou a srdečnou lásku ke Kristu. Věřící se těšili lásce Kristově, protože nosili Krista neustále v srdci. Chvála Boha byla na jejich rtech a jejich dík se spojoval s děkovnými písněmi nebeské rodiny.

Svět poznával, že byli u Ježíše. Hříšní, kajícní lidé byli Kristem vzati na milost, očištěni, posvěceni a uvedeni ve společenství s Bohem. Věřící vážně toužili po tom, aby slovo Boží do sebe přijali a řídili se jím. Naplněni láskou ke svému Vykupiteli, měli za svůj nejvyšší cíl získávat duše pro Něho. Ten vzácný poklad milosti Kristovy si nechtěli ponechat pro sebe. Pociťovali význam svého povolání a planuli touhou to radostné poselství: „Pokoj na zemi, lidem dobrá vůle,” nést až do nejvzdálenějších končin země.

Členové církve byli jedno v lásce a v působení. Byli pevně ovinuti zlatým pásem lásky Ježíšovy. Usilovali o to,aby Pána stále lépe poznávali a aby jasnost, ^{6T 422} pokoj a radost naplňovaly jejich život. Navštěvovali vdovy a sirotky v jejich zármutku a udržovali se neposkvrněni od světa. V tom selhat, by bylo v jejich očích v rozporu s jejich vyznáním a znamenalo by to pro ně, zapřít svého Spasitele.

Ve všech městech činilo dílo pokroky. Duše se obracely a samy se zase cítily puzeny vypravovat o nesmírném pokladu. Neměli pokoj, dokud paprsky světla, jež osvítily jejich ducha, nesvítily také jejich bližním. Zástupy nevěřících byly obeznámeny s křesťanskou nadějí. Srdečně, duchaplně, osobně byli vyzývání hříšníci a bloudící, opovržení a takoví lidé, kteří pravdu sice poznali, ale zábavy milovali více než Boha.

Po nějaké době však horlivost věřících, jejich láska k Bohu a jejich vzájemná láska začala ochabovat. Láska v církvi ochladla. Vznikaly rozdíly v názorech a mnozí odvrátili svůj zrak od Ježíše, Vůdce a Dokonavatele jejich víry. Lidé, kteří životem v pravdě mohli být přesvědčeni a obráceni, zůstávali bez výstrahy. Nyní věrný svědek poslal list církvi v Efezu. Nedostatečné účastenství církve na záchraně duší ukazovalo, že svou první lásku ztratila, neboť nikdo nemůže z celého srdce, z celé duše a všemi svými silami milovat Boha, aniž by také miloval ty, za které Kristus zemřel. Bůh vyzývá církev,aby se kajícně vrátila k dřívějšímu chování, jinak že pohne svícnem z jejího místa.

Neopakuje se zkušenost v Efezu také v církvi našich dnů? Jak se chová církev dnes, když došla k poznání pravdy? Když její členové poprvé poznali nevýslovnou milost Boží k padlému lidskému pokolení, ^{6T 423} bylo nemožné, aby mlčeli. Byli naplněni touhou spolupracovat s Bohem, aby přijatá požehnání sdíleli s jinými. Dokud je sdíleli, také je přijímali a rostli v milosti a poznání Pána Ježíše Krista. A jak je tomu dnes?

Moji milí bratři a sestry, vy, kteří dlouho věříte pravdě, ptám se vás osobně! Je vaše chování v souladu se světlem, jež poskytuje nebe, v souladu s přijatou milostí a s příležitostmi danými vám nebem? Toto je vážná otázka. Slunce spravedlnosti vyšlo nad církví a je povinností církve světlo odrážet. Každý musí činit pokroky. Ti, kteří jsou spojeni s Kristem, budou růst v milosti a ve známosti Syna Božího až do plné zralosti mužů a žen. Kdyby všichni, kteří předstírají, že věří pravdě, použili své schopnosti a příležitosti k učení a působení, pak by se stali silnými v Kristu. Ať mají jakékoliv zaměstnání - ať jsou rolníky, řemeslníky, učiteli nebo kazateli - s plnou oddaností Bohu by se stali zdatnými spolupracovníky Ježíše Krista.

Co ale členové církve dělají, aby byli právem nazváni „Božími spolupracovníky”? (1Kor 3,9) Kdo pracujeme celou duší? Kde spatřujeme členy církve, kteří jsou zcela naplněni pravdami víry a odevzdali se cele vůli Boží? Kde pozorujeme křesťany, kteří jsou prodchnuti odpovědností budovat církev a vychovávat ji v prozíravý a světlo nesoucí lid? Kde jsou ti, kteří svou láskyplnou práci pro Mistra neomezují a neodměřují? Náš Spasitel by chtěl vidět něco z práce jeho duše a těšit se z toho. Jak je to s těmi, kteří chtějí být jeho následovníky? Mohou být spokojeni při pohledu na ovoce své práce?

Proč je tak málo víry a duchovní síla tak nepatrná? ^{6T 424} Proč jsou lidé tak málo připraveni vzít na sebe jho a nést břímě Kristovo? Proč musíme lidi pobízet, aby začali svou práci pro Krista? Z jaké příčiny je tak málo těch, kteří mohou odhalit tajemství vykoupení? Proč propůjčená spravedlnost Kristova jako jasné světlo nezáří do světa skrze ty, kteří říkají, že jsou Jeho následovníky?

Následky nečinnosti

Když lidé používají své síly způsobem předepsaným Bohem, přibývá jim schopností a obratnosti; ve vyhledávání ztracených budou naplněni nebeskou moudrostí. Jak mohou členové církve očekávat, že budou účastni nebeského království, když v odpovědnosti sdělovat svým bližním světlo jsou lhostejní a nedbalí? Jakmile se křesťané již necítí být puzeni osvětlovat v temnotě žijící lidi, stávají se méně bystrými; když jim přestanou sdělovat poznání a vést je k milosti, pozbudou schopnosti ocenit bohatství nebeských statků. A jestliže si jich ještě necení, pozbývají poznání, jak je nutné, aby je přinášeli bližním.

Na různých místech jsou veliké sbory. Mnozí z jejich členů, kteří došli k poznání pravdy, se spokojí s tím, že slovo života slyší, ale nenamáhají se, aby je sdělili jiným. Necítí se zodpovědni za pokrok díla a mají jen malou účast na záchraně duší. Ve světských věcech vyvíjejí velikou horlivost, ale v podnikatelském životě se jejich víra neuskutečňuje. Říkávají: „Náboženství je náboženství a podnikání je podnikání.” Jsou toho názoru, že každé má svůj okruh působnosti a říkají: „Ať zůstanou odděleny.”

Členové těchto sborů nerostou „v milosti a v známosti Pána našeho a Spasitele Jezukrista”, (2Pt 3,18) poněvadž zanedbávají příležitosti. ^{6T 425} Proto jsou slabí ve víře a dětmi ve zkušenosti; nedostává se jim poznání. Nejsou zakořeněni a založeni v pravdě. Zůstanou-li v tomto stavu, pak jistě mnoha klamy posledních dnů budou zmateni, neboť se jim nedostává duchovní schopnosti, aby rozeznali pravdu od bludu.

Bůh uložil svým kazatelům hlásání pravdy. Sbory mají pravdu přijmout a vším možným způsobem ji podávat dále tak, že světelné paprsky zachytí a šíří. Zde leží náš veliký hřích. Jsme léta pozadu. Kazatelé hledali skrytý poklad. Otevřeli klenotnici a nechávají drahokamy zářit, ale členové církve neučinili stý díl toho, co od nich Bůh očekával. Co jiného můžeme čekat, než zchudnutí života víry, když sbor slyší kázání za kázáním a poučení v životě neuskutečňuje? Bohem propůjčené schopnosti zakrňují, nejsou-li používány. Čím více zůstanou sbory v nečinnosti, tím více je satan zaměstná. On opanuje pole a zapřáhne členy do takových pracovních výkonů, které vyčerpávají jejich síly a jejich duchovní smýšlení zničí; potom je ale sboru přenechá jako mrtvou přítěž.

Jsou mezi námi někteří, kteří by poznali svou nečinnost jako břímě zanedbávání Bohem daných schopností, kdyby si dali čas k uvažování. Bratři a sestry, váš Spasitel a všichni svatí andělé jsou hluboce zarmouceni tvrdostí vašeho srdce, Kristus dal svůj život na záchranu duší a přece vy, kteří jste poznali jeho lásku, tak málo usilujete, abyste sdělovali požehnání Jeho milosti těm, pro které zemřel. Takováto lhostejnost a zapomínání povinnosti udivuje anděly. Na soudu musíte stanout před lidmi, které jste zanedbali. V onen den se budete sami usvědčovat a odsuzovat. Kéž by vás Pán nyní přivedl k pokání. ^{6T 426} Kéž by odpustil svému lidu zanedbávání práce na Jeho vinici.

„Protož pomni, odkud jsi vypadl a čiň pokání a první skutky. Pakli toho nebude, přijdu na tebe rychle a pohnu svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti.” (Zj 2,5)

Ach, jak málokdo pozná čas svého navštívení! Jak mnozí i mezi těmi, kteří tu vyznávají, že věří pravdě pro nynější dobu, nepoznávají ani znamení doby, ani zkušenosti, kterými musíme projít před koncem! Dnes ještě působí božská shovívavost, ale jak dlouho ještě budou andělé Boží držet větry, tak, aby nás nepostihly?

Jak málo je skutečně skromných, oddaných a bohabojných služebníků Božích v našich sborech, ačkoliv smilování Boží je tak nevýslovně veliké. Jak málokterá srdce jsou naplněna vděčností a chválou proto, že byla povolána a poctěna, aby zaujala místo v díle Božím a měla podíl na Kristově utrpení.

Velká část těch, kteří tvoří naše sbory, jsou mrtvi v přestoupeních a hříších. Přicházejí do shromáždění a odcházejí, jako se otvírají a zavírají dveře ve svých závěsech. Po léta samolibě naslouchali slavným a srdce uchvacujícím pravdám, které ale ve svém životě neuplatňovali. Proto se stávají čím dál tím méně citlivými na hodnotu pravdy. Otřásající svědectví výtky a varování je nevedou k pokání. Nejlíbeznější zvuky, jež Bůh nechává zaznít z lidských úst - ospravedlnění skrze víru a spravedlnost Kristova - nepůsobí v nich žádnou odezvu, žádnou lásku a žádnou vděčnost. Ačkoliv ten nebeský Kupec před ně rozložil ty nejdražší klenoty víry a lásky, ačkoliv je vyzývá, aby si koupili od něho zlato, které je ohněm zkoušeno a mast na oči, aby viděli, zatvrdila se jejich srdce proti Němu a zapomněli vyměnit svou vlažnost za lásku a horlivost. ^{6T 427} Ústy zbožnost vyznávají, ale její sílu zapírají. Setrvají-li i nadále v tomto stavu, Bůh je zavrhne. Sami se činí neschopnými stát se členy nebeské rodiny.

Získávání duší jako hlavní cíl

Neměli bychom si myslet, že hlásání evangelia je věcí jen kazatelů. Bůh ve svém království přidělil každému úlohu. Každý křesťan má být opravdovým, nezištným pracovníkem, který je ochoten zastávat se zásad spravedlnosti. Každý by měl mít činný podíl na pokroku díla Božího. Ať je naše povolání jakékoliv, jako křesťané máme závazek hlásat světu Krista. Máme být misionáři s hlavním cílem získávat duše pro Krista.

Bůh povolal svou církev, aby šířila světlo a byla poslem jeho lásky. Není naší úlohou odsuzovat anebo obviňovat, nýbrž ke Kristu vést a zvát lidi. Smiřte se s Bohem. Povzbuzujme lidi, probouzejme jejich účast a tak je získávejme pro Spasitele. Není-li to naší žádostí, nesloužíme-li Bohu srdcem a životem, pak ho olupujeme o vliv, čas, peníze a úsilí. Opomíjíme-li prokazovat dobrodiní našim bližním, pak olupujeme Boha o čest, které se mu mělo dostat obrácením duší.

Začni u těch nejbližších

Někteří lidé, kteří jsou již dlouho křesťany, nepociťují odpovědnost za ty, kteří ve stínu svého domova hynou, cítí se ale povoláni k misijní službě v cizích zemích. Kde je důkaz jejich schopnosti pro takový úkol? V čem se projevuje jejich odpovědnost za duše? Takoví lidé by měli být nejdříve vyučeni a vzděláni doma. Pravá víra a pravá láska ^{6T 428} k Ježíši by v nich měla probudit opravdovou touhu zachraňovat duše, aby se stali podobni Ježíši a osvojili si jeho tichost a pokoru. Kdyby je potom chtěl Bůh poslat do cizích zemí, byli by připraveni.

Kdo chce pracovat pro Boha, ať začne ve svém domově, ve vlastní domácnosti, ve svém sousedství a mezi svými přáteli. Zde se mu otevírá dobré misijní pole. Působení v rámci domácí misie je zkušebním kamenem pro způsobilost nebo nezpůsobilost pracovat ve velkém okruhu působnosti.

Příklad Filipa a Natanaele

Filip a Natanael jsou příklady pravé vnitřní misie. Filip uviděl Ježíše a byl přesvědčen, že je to Mesiáš. Ve své radosti chtěl tuto dobrou zprávu sdělit svým přátelům. Také Natanael měl být účasten pravdy, která Filipa učinila tak šťastným. Pravá milost projevuje svou přítomnost v srdci tím, že se sděluje jiným. Filip vyhledal Natanaele a když na něho volal, Natanael odpověděl ze svého místa pobožnosti pod fíkovým stromem. Natanaelovi nebylo ještě dopřáno naslouchat slovům Ježíšovým, ale v duchu ho to táhlo k Němu. Toužil po světle a v tomto okamžiku se proto upřímně modlil. Filip pln radosti zvolal: „O kterémž psal Mojžíš v zákoně a proroci, nalezli jsme, Ježíše, syna Josefova z Nazaréta.” (Jan 1,46.) Na pozvání Filipovo Natanael hledal a nalezl Spasitele a hned po svém obrácení začal také on získávat duše pro Krista.

Jedna z nejúspěšnějších metod šíření světla je osobní úsilí. V domově, v domě sousedově a u postele nemocného, ^{6T 429} můžeme klidně číst Písmo svaté a mluvit slovo o Ježíšovi a pravdě. Takovým způsobem můžete zasévat vzácné símě, které vzejde a ponese ovoce.

Rodina jako misijní pole

Naše práce pro Krista má začínat doma v rodině. Výchova mládeže se musí dělat jinak, než v minulosti. Její blaho vyžaduje daleko větší úsilí, než dosud. Není důležitější misijní pole než toto. Poučením a příkladem mají rodiče své děti poučovat, jak se máme starat o neobrácené. Děti mají být vychovány tak, aby měly soucit se starými a zarmoucenými a snažit se zmírňovat utrpení chudých a bídných. Měly by se učit vykonávat pilně misijní práci. Od nejútlejšího dětství jim můžeme vštěpovat sebezapírání, obětavost k blahu jiných a k pokroku díla Kristova, aby byli pomocníky Božími.

I když se učí konat pro své bližní cennou misijní práci, přece se nejdříve musí učit starat o členy rodiny, kteří mají přirozený nárok na jejich službu lásky. Každé dítě můžeme navyknout, aby převzalo jednu odpovědnou část domácí práce. Nemusí se stydět vykonávat domácí práce a obstarávat nákupy. Když bude takto zaměstnáno, nedá se na lehkomyslnou a hříšnou cestu. Jak děti a mladiství promarní mnohé hodiny, v nichž odpovědnosti rodinného života, jež přece někdo musí nést, by mohli vzít na svá silná mladá ramena a takovým způsobem by mohli pomáhat svým rodičům a dokazovat láskyplnou pozornost. Můžeme je také učit zásadám životní reformy a péče o své tělo.

Ach, kéž by se rodiče na modlitbách pečlivě starali ^{6T 430} o duševní blaho svých dětí. Měli by se tázat: Vynaložili jsme příliš málo péče o děti? Zanedbávali jsme tuto svatou povinnost a dopustili, aby naše děti byly terčem satanových pokušení? Nebudeme se muset zodpovídat před Bohem, protože jsme svým dětem dovolili, aby svými schopnostmi, svým časem a svým vlivem pracovali proti pravdě a proti Kristu? Nezanedbali jsme jako rodiče svou povinnost a nerozmnožili počet satanových poddaných?

°°°°

Mnozí hanebně zanedbávali domov a je čas, aby byl přinesen božský prostředek a lék, aby se odpomohlo tomuto zlořádu. Jakou omluvu mohou uvést Kristovi následovníci, že opomenuli vychovat své děti ke službě pro Mistra?

Bůh si přeje, aby rodiny na zemi byly obrazem nebeské rodiny. Křesťanské domovy, které jsou založeny a uvedeny ve shodě s plánem Božím, slouží nejúčinněji k vytvoření křesťanského charakteru a pokroku Jeho díla.

Touží-li rodiče po jiném stavu ve své rodině, pak by se měli zcela zasvětit Bohu a s Ním spolupracovat, to by umožnilo změnu v jejich domově.

Kdyby byly naše vlastní domovy takové, jaké by měly být, pak by se děti nenechávaly lhostejně a nečinně vyrůstat vůči Božímu požadavku, že se má mezi trpícími pomáhat. Jako dědictví Páně budou s to převzít práci tam, kde jsou. Z takových domovů bude zářit světlo, jež se ukáže jako požehnání pro nevědoucí a povede je ke zdroji všeho poznání. Pak to bude působit vlivem, jenž vede k Bohu a Jeho pravdě.

^{6T 431} Poučujte církev ohledně misijní práce

„Strážný, co se stalo v noci ?” (Iz 21,11) Bude-li zde uvedený strážný moci zřetelně zatroubit na svou troubu? Starají se pastýři o své stádo s vědomím, že musí vydat počet? Střeží kazatelé duše a myslí na to, že lidé, kteří jsou svěřeni jejich ochraně, byli vykoupeni krví Kristovou? Na světě je třeba vyplnit velký úkol. Jak usilujeme, abychom jej ukončili? Církev slyší kázání. Uslyší však také návod, jak může získat duše, pro které Kristus zemřel? Je způsob práce takový, že každý pozná nutnost spolupráce?

Je nezvratné, že všechna ta mnohá kázání nevychovala velký zástup sebezapírajících spolupracovníků. Tuto skutečnost a její následky je třeba důkladně uvážit, jde o naši budoucnost a o věčnost. Sbory chřadnou, protože nerozvíjí své schopnosti k šíření světla. Měli bychom pečlivě poučovat, jakoby Mistr sám učil, aby všichni mohli takto obdržené světlo uvést do praktického života. Vedoucí církve by mohli na schopné členy přenést odpovědnost a poučit je, jak je možné co nejlépe sloužit a být jiným k požehnání.

Mělo by se použít každého prostředku, aby se poznání pravdy dostalo tisícům, kteří přijmou svědectví a Kristova obrazu si váží v jeho dítkách, kdekoliv mají příležitost, aby jej viděli. Použijte misijních hodin, abyste sborům ukázali, jak se koná misijní práce. Bůh očekává od své církve, že vychová své členy pro osvícení světa. Měli bychom vyučovat tak, ^{6T 432} že se podnítí stovky členů, aby své cenné schopnosti dali do služby Boží. Použitím těchto schopností by byli muži tak vzdělaní, že by mohli přijmout vlivná, odpovědná postavení a zachovávat zásady jasně a nepodplatitelně. Takto by se vykonalo mnoho dobrého pro Mistra.

Zapojte členy církve do práce

Mnozí schopní bratři a sestry z nečinnosti rezavějí, protože neví, jak se účastnit misijní práce. Schopný muž může těmto nečinným členům ukázat, jak mohou pomáhat. Založte na mnoha místech malé misijní skupiny, kde se vyučují muži a ženy, jak mají používat své schopnosti a takovým způsobem se mohou rozvíjet. Všichni mají chápat, co se od nich očekává, pak mnozí nyní ještě nezaměstnaní se stanou věrnými pracovníky.

Podobenství o hřivnách by se mělo všem vysvětlit. Členové církve musí dojít k poznání, že jsou světlem světa a že Pán od nich očekává, že přiměřeně svým schopnostem osvítí druhé a budou jim k požehnání. Ať bohaté nebo chudé, vznešené nebo ponížené, Bůh všechny volá do své služby. V pokračování svého díla se Pán opírá o svou církev a od svých následovníků očekává, že jako rozumem nadané bytosti budou konat svou povinnost. Je naléhavě žádoucí, aby se každý školený duch, každý soudný člen a každá i nepatrná schopnost postavili do služby záchrany duší.

Při pohledu na velké dílo nepřehlédněte drobné věci. Mohli byste úspěšně vykonat malou úlohu, při pokusu o větší však úplně ztroskotat a pozbýt odvahy. Kdekoliv vidíte práci, tu se jí chopte. Když to, co vám přijde do rukou vykonáte jak nejlépe dovedete, rozvíjíte také své schopnosti a stáváte se způsobilými pro větší úkoly. ^{6T 433} Mnozí se stali neplodnými a uvadli, protože podceňovali denní příležitosti a zdánlivě nepatrné věci zanedbávali.

Všem se nabízejí možnosti osobní služby pro Pána. Jedni mohou vzdálenému příteli napsat dopis nebo hledajícímu pravdu zaslat časopis, jiní mohou poradit lidem, kteří jsou v nesnázích. Kdo se naučil ošetřovat nemocné, může pomáhat na tomto poli. Někdo také podle svých schopností může dávat biblické hodiny nebo vést biblické kroužky.

V církvi by se měli členové naučit jednoduššímu způsobu práce a prakticky jej použít. Když členové takové plány jednomyslně převezmou a vytrvale provádějí, budou sklízet bohatou odměnu, neboť jejich zkušenosti se stanou vzácnějšími, jejich schopnosti porostou a jejich úsilím budou duše zachráněny.

Nevzdělaní se stanou misionáři

Nikdo ať se nedomnívá, že nemůže mít podíl na díle Božím, protože je nevzdělaný. I pro tebe má Bůh úlohu. On dal každému nějakou práci. Ty můžeš sám pro sebe zkoumat Písmo. „Začátek učení tvého osvědčuje a vyučuje sprostné rozumnosti.” (Žalm 119,130) Ty se můžeš za dílo modlit. Modlitba poctivého, věřícího srdce bude vyslyšena v nebi. Podle svého nadání máš být činným.

Každý působí vlivem k dobrému nebo zlému. Posvětí-li se někdo službě Boží a dílu Kristovu, jsou jeho vlivem získávány duše pro Krista.

Celé nebe je v činnosti. Andělé Boží čekají, že budou spolupracovat s těmi, kteří vymýšlejí plány, jak mohou lidé, za které Kristus zemřel, slyšet radostné poselství vykoupení. Andělé vyslaní ke službě těm, kteří mají zdědit blaženost, říkají každému pravému svatému: ^{6T 434} „Zde je práce pro tebe.“ „Jděte a postavte se, mluvte lidu ... všecka slova života tohoto.” (Sk 5,20) Uposlechnou-li oslovení lidé této výzvy, připraví jim Pán cestu a daruje jim potřebné prostředky.

Probuďte zahálčivé

Lidé vzdálení od Krista jdou na zahynutí a ti, kteří vyznávají, že jsou Kristovými učedníky je nechávají umírat. Našim bratrům jsou k záchraně duší svěřeny schopnosti, ale někteří je zabalili do šátku a zakopali do země. Kolik takoví zahaleči mají ještě společného s oním andělem, který letí prostředkem nebe, aby hlásal přikázání Boží a víru Ježíšovu? Jak možno vyburcovat takové lenochy, aby se rozhodli k práci pro Mistra? Co můžeme říct lenivým členům církve, aby poznali, že je nutné, aby své hřivny vykopali a zanesli je penězoměncům? V nebi není místo pro zahaleče nebo nedbalce. Kéž by Bůh spícím sborům postavil před oči tuto věc v celém jejím významu! Kéž by se Sion probudil, oděl se skvostným rouchem a svítil.

Jsou mnozí vysvěcení kazatelé, kteří ještě nikdy jako pastýři nepečovali o Boží stádce, ještě nikdy nebděli nad dušemi jako lidé, kteří jednou musí vydávat počet. Místo aby se rozvíjel, zůstává sbor slabý, nesamostatný a bezmocný. Členové sboru, zvyklí spoléhat se na kázání, činí málo pro Krista, nenesou ovoce, ale stávají se ziskuchtivějšími a nevěrnějšími. Skládají své naděje na úsilí kazatele, aby udržoval jejich slabou víru pro život. Poněvadž tito Bohem ustanovení dozorci nevyučují pečlivě členy sboru, ^{6T 435} mnozí jsou lenivými služebníky, zakopali své hřivny a ještě naříkají nad tím, jak s nimi Bůh zachází. Očekávají, že se bude o ně pečovat jako o nemocné děti.

Tento stav slabosti nesmí déle trvat. Dobře organizovaná práce se musí vykonávat v církvi, aby se členové učili, jak mají světlo dále šířit na druhé a tím se sami ve víře posilovat a jak jim může přibývat poznání. Tou měrou, jak dále šíří přijaté od Boha, upevňuje se jejich víra. Pracující sbor je živý sbor. Jsme jako živé kameny vpraveni do stavby a každý kámen má vyzařovat světlo. Každý křesťan je přirovnán ke drahokamu, který přijímá a vyzařuje Boží slávu.

Je chybné myslet si, že kazatel musí nést všechna břemena a všechnu práci. Přepracuje-li se, zhroutí se a zemře, mohl být ještě živ, kdyby byla břemena rozdělena podle vůle Boží. Aby břemena mohla být správně rozdělena, musí být sbor poučován od takových, kteří dovedou naučit následování Krista a způsobu jeho práce.

Mládež jako misionáři

Všímejte si mládeže, ať se podílí na práci a odpovědnosti. Ať pociťuje, že se má podílet na pomoci bližním a být jim k požehnání. I dětem ukažme, jak mohou jiným prokázat malé služby lásky a milosrdenství.

Vedoucí církve by měli plánovitě poučovat mladé muže a ženy, jak mají používat své schopnosti. Starší členové církve by se měli opravdově a soucitně ujmout dětí a mladistvých. Kazatelé musí vynaložit všechen svůj důvtip, aby navrhli plány, jak by mladší členy církve získali pro spolupráci ve své misijní činnosti. ^{6T 436} Nepředstavujte si však, že se jejich účast může probudit dlouhým kázáním v misijní hodině. Vymýšlejte cesty k rozdmýchání živé horlivosti. Dejte každému nějakou práci. Zvykejte mládež dělat, co jí bylo uloženo, ať týden co týden podává své zprávy a vypravuje o svých zkušenostech a o úspěchu, který měla milostí Kristovou. Kdyby posvěcení pomocníci přinášeli takovéto zprávy, pak by misijní hodiny nebyly tak nudné a únavné, ale lákavé a dobře navštěvované.

V každém sboru by měli být členové vychováni tak, že určitý čas věnují získávání duší pro Krista. Jak možno říci o sboru: „Vy jste světlo světa”, když členové nešíří žádné světlo?

Vy, kteří máte pečovat o Kristovo stádo, chopte se povinnosti a přimějte mnohé k práci.

Ať se sbory probudí!

Brzy se budou dít zvláštní a rychlé změny. Lid Boží, vyzbrojený Duchem svatým se má s nebeskou moudrostí potkat s bídami této doby a pokud je to možné, má čelit zhoubnému vývoji světa. Nespí-li sbor, ale následovníci Kristovi bdí a modlí se, pak mají dostatek světla, aby pochopili hnutí nepřítele a mohli je správně odhadnout.

Konec je blízko. Bůh vyzývá církev, aby všechny zanedbané věci dala do pořádku. Spolupracovníci Boží, vy jste Pánem zplnomocněni, abyste s sebou vzali do Božího království i druhé. Jste Boží živé nástroje, průduchy světla pro svět. Kolem vás táboří andělé nebes, aby vás z pověření Kristova ^{6T 437} podporovali při zachraňování duší, posilovali a udržovali.

Vybízím sbory každého sdružení: Buďte vytrvalí a oddělení od světa - ve světě, ale ne ze světa - odrážejte jasné paprsky Slunce spravedlnosti, buďte čistí, svatí a bezúhonní, sviťte světlem víry na cesty i mezi ploty této země.

Probuďte sbory, dříve než bude navždy pozdě. Každý člen ať se chopí své práce a vyzvedne jméno Páně, podle něhož je nazván křesťan. Silná víra a opravdová bázeň Boží musí nastoupit místo lenosti a nevěry. Zakládá-li se víra úplně na Kristu, pak pravda potěšuje srdce a bohoslužby nejsou nezajímavé a nudné. Vaše sborové hodiny, nyní ještě bez moci a ducha, budou pak oživeny Duchem svatým. Učiníte denně mnoho zkušeností, jestliže křesťanství, jež vyznáváte, se stane skutkem. Hříšníci se obrátí. Slovo pravdy je uchopí a oni zvolají jako někteří posluchači Ježíšových kázání: „Jak veliké věci jsme dnes slyšeli!”

Budou členové církve vzhledem k tomu, co by církev při vykonávání božského příkazu mohla dokonat, dále spát, nebo procitnou a poznají, jakou čest jim propůjčil Bůh ve své milostivé prozíravosti? Budou své zděděné schopnosti rozvíjet, budou používat světla a pociťovat nutnost procitnutí, aby se mohli setkat s hrozícími, vážnými událostmi? Ach, kéž by se všichni probudili a před světem projevovali, že mají živou víru, že my věříme, že stojíme na hranici věčnosti.

Budování království Božího je nevěrností lidí zdržována a případně jejich věrností urychlena. ^{6T 438} Nedostatkem spolupráce mezi lidmi a Bohem je bráněno dílu. Lidé se mohou modlit: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.” Opomíjí-li však tuto modlitbu ve svém životě proměnit ve skutek, pak jejich prosby zůstanou bezvýsledné.

Ačkoliv jsi slabý, bloudící a hříšný, přece tě Pán k sobě zve. On tě prosí, abys přijal božské naučení. S Kristem můžeš dokonat Boží dílo. ”Beze mne nemůžete učinit nic”, říká Kristus.

Prostřednictvím proroka Izaiáše bylo dáno zaslíbení: „Před tebou zajisté půjde spravedlnost tvá a sláva Hospodinova bude tvým zadním vojem.” (Iz 58,8) Spravedlnost Kristova půjde před námi a sláva Páně půjde za námi. Vy, sbory živého Boha, všimněte si tohoto zaslíbení a uvažujte o tom, zdali je příchod království Božího. Kdybyste šli vpřed a chopili se věci Kristovy, pak andělé by vám rovnali cesty a připravovali srdce pro přijetí evangelia. Kdyby každý jednotlivec z vás byl živým misionářem, pak by se poselství pro tuto dobu zvěstovalo brzy všem národům, pokolením a jazykům na celém světě. To je dílo, jež se musí stát, než Kristus opět přijde s velikou mocí a velebností. Prosím církev, aby se vážně modlila o to, abyste mohli poznat svou odpovědnost. Jste osobně Božími spolupracovníky? Ne? Proč ne? Jak potom můžete splnit nebesy vám uloženou práci?

°°°°

Pro všechny, kteří jsou bez zmužilosti, je zde pouze jediný lék - víra, modlitba a práce. ^{6T 439}

°°°°

Naše sbory by neměly žárlit a zanedbávat dílo proto, že se nedostávají ke kazatelské práci. Měli by se spíše chopit díla a pracovat se vší opravdovostí pro záchranu duší.

°°°°

Každá hřivna v našich sborech by měla být použita k dobročinné službě. Pustá místa země ve volné přírodě Bůh učinil poutavými tím, že tu zařadil krásné věci mezi ty nejnevzhlednější. Jsme povoláni konat toto dílo.

°°°°

V našich sborech potřebujeme mládež, která pracuje podle křesťanských zásad a počátek musí být učiněn v domově. Věrné plnění domácích povinností zpětně ovlivňuje charakter. V otcovském domě má být prokázána způsobilost pro dílo ve sboru.

°°°°

Pán nás nesoudí podle našeho postavení, ale podle věrnosti, s jakou své povolání plníme.

°°°°

Vykonáme-li jen třetinu toho, k čemu jsme dostali hřivny, další dvě třetiny jsou skutky proti Kristu.

°°°°

Největší dílo, které může být na našem světě vykonáno, je oslavovat Boha uváděním do praktického života vlastností Kristova charakteru.