^{6T 261} Zatímco svět potřebuje soucit, modlitby a přispění lidu Božího a musí poznávat Krista v životě jeho následovníků, lid Boží potřebuje příležitosti, jež vyžadují jeho soucit, působí, že jeho modlitby jsou účinné a jeho povahu rozvíjejí podle Božího vzoru.

Aby nám Bůh opatřil tyto příležitosti, postavil mezi nás chudé, nešťastné, nemocné a trpící. Oni jsou Kristovým odkazem jeho církvi, oni mají být zaopatřeni tak, jakoby On je zaopatřil. Tak odstraňuje Bůh strusku a čistí zlato a rozvíjí v nás ono jemné vzdělání srdce a povahy, jež tak velice potřebujeme.

Pán by mohl své dílo konat také bez naší spolupráce. On není závislý na našich penězích, na našem čase a na naší práci. Církev je ale v Jeho očích velmi drahá. Je schránkou obsahující Jeho klenoty a ovčincem ohrazujícím Jeho stádo. On ji touží vidět bez poskvrny, bez vrásky nebo něčeho podobného. S velkou láskou po ní touží. Proto nám dává příležitosti pro Něho pracovat a přijímá naše úsilí jako znamení naší lásky a věrnosti.

Tím, že Pán mezi nás staví chudé a trpící, zkouší nás, aby se ukázalo, co v nás je. Nemůžeme být nevěrni našim zásadám, jednat proti spravedlnosti a zanedbávat milosrdenství. Vidíme-li, jak bratr hyne, nesmíme kolem něho přejít na druhou stranu ulice, ale hned se snažit plnit vůli Boží a pomoct mu. Nemůžeme jednat proti výslovným příkazům Božím, aby výsledek naší práce na nás nevrhal špatné světlo. ^{6T 262} V našem vědomí by mělo být pevně zakotveno a zakořeněno, že všechno, co v našem jednání Boha zneucťuje, nemůže prospět také nám.

V našem svědomí by mělo být vryto tak silně, jako železným rydlem do skály, že kdo si neváží milosti, soucitu a spravedlnosti, zanedbává chudé, přehlíží bídu trpících lidí, je nevlídný, nezdvořilý, ten se chová tak, že Bůh nemůže působit na rozvoj jeho charakteru. Vzdělání rozumu a srdce se snadněji dosáhne, když pociťujeme tak něžný soucit k jiným, že všechny své dary a přednosti nasadíme, abychom zmírnili jejich bídu. Když všechno co dostaneme a můžeme pevně držet, použijeme pro sebe, pak to vede k ochuzení naší duše. Všechny vlastnosti Kristovy musí přijmout ti, kteří pracujíc jako Kristus, chtějí konat dílo, jež jim Bůh přikázal.

Náš Vykupitel posílá své posly, aby donesli jeho lidu poselství. On řekl: „Aj, stojím u dveří a tluku, jestliže by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dvéře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.” (Zj 3,20) Ale mnozí se zdráhají Jej přijmout. Duch svatý čeká, aby srdce krotil a uklidnil, ale ona nejsou ochotna otevřít dveře a vpustit Spasitele ze strachu, že by po nich mohl něco požadovat. A proto jde Ježíš z Nazaretu mimo. On by chtěl propůjčit bohatá požehnání své milosti, ale oni se zdráhají je přijmout. Jak je to hrozné vyloučit Krista z jeho vlastního chrámu! Jakou ztrátu to představuje pro církev!

°°°°

Dobré skutky nás stojí oběť, ale právě tato oběť působí výchovně. Tyto závazky nás uvádějí do rozporu s našimi přirozenými city a sklony. ^{6T 263} Když je ale splníme, pak získáme vítězství za vítězstvím nad svými chybnými povahovými rysy. Boj postupuje nepřetržitě dále, a tak rosteme v milosti. Takto z nás vyzařuje obraz Kristův a my jsme připraveni zaujmout místo mezi požehnanými v Božím království.

°°°°

Světská i duchovní požehnání budou doprovázet lidi, kteří dávají potřebným to, co obdrželi od Mistra. Ježíš učinil zázrak, aby nasytil unavený, hladový zástup pěti tisíců lidí. Vybral příhodné místo, kde se lidé mohli pohodlně usadit. Potom vzal pět chlebů a dvě malé ryby. Jistě bylo mnoho poznámek, že je to nemožné onou skrovnou zásobou nasytit pět tisíc hladových mužů kromě žen a dětí. Ale Ježíš děkoval a dal učedníkům do rukou pokrm, aby jej rozdělovali. Dávali zástupu jídlo, jež se množilo v jejich rukou. Když se zástup nasytil, učedníci usedli a s Kristem jedli ze zásoby, kterou dalo nebe. To je vzácné poučení pro každého následovníka Kristova.

°°°°

Je to čisté a neposkvrněné náboženství, „navštěvovat sirotky a vdovy v jejich zármutku a zachovat sebe neposkvrněného od světa. Jk 1,27 Naši členové církve nutně potřebují poznat praktickou zbožnost, musí se cvičit v sebezapírání a obětování a dokazovat světu, že jsou podobni Kristu. Proto služba, kterou od nich Kristus požaduje, se nemá konat tak, aby se nějakému výboru nebo ústavu uložilo břímě, které by členové sami měli nést. Mají se stát svou povahou podobni Kristu, ^{6T 264} když dávají ze svých prostředků, ze svého času a ze svého soucitu. Měli by se osobně snažit, aby nemocným pomáhali, ustarané potěšili, chudé podporovali, zoufalé povzbuzovali, duše jež jsou ve tmě přivedli k poznání, hříšníkům poukazovali na Krista a seznamovali lidi se závažností zákona Božího.

Lidé pozorují a posuzují všechny, kteří tvrdí, že věří zvláštním pravdám pro tuto dobu. Pozorují, aby zjistili představují-li život a jednání Krista. Pokorou a vážnou účastí na práci, prokazováním dobrého všem, bude lid Boží působit vlivem, který udělá dojem v každém městě, kde je hlásána pravda. Když se každý kdo zná pravdu, chopí této práce tam, kde se k tomu naskytne příležitost, když den co den v sousedství koná malé laskavé služby, budou mít sousedé před očima Krista. Spasitelné poselství bude odhaleno jako živá moc a ne jako chytře vymyšlené báje nebo zbytečné spekulace. Bude se jevit jako skutečnost a ne jako výsledek přeludu nebo blouznění. To bude mít větší účinek než proslovy, oznámení, nebo vyznání víry.

°°°°

Satan hraje hru o každou duši. On ví, že činný soucit je důkazem čistoty a nesobeckosti srdce, on se bude všemožně snažit uzavřít naše srdce vůči bídě jiných, takže pohled na utrpení námi již nepohne. Použije mnohého, aby zabránil projevům lásky a soucitu. Tak zničil Jidáše. Jidáš měl stále před očima prospěch svého já. V něm je ztělesnění veliké třídy vyznavačů křesťanství našich dnů. Proto musíme uvažovat o jeho případu. My stojíme Kristu právě tak blízko jako Jidáš. Ale když nás naše spojení s Kristem nečiní jedno s Ním, když našim srdcím nedává upřímný soucit s těmi, za které dal Kristus svůj život, ^{6T 265} pak jsme ve stejném nebezpečí jako Jidáš, být mimo Krista a tím hříčkou satanových pokušení.

Musíme se chránit před prvním uchýlením se od spravedlnosti, neboť jedno přestoupení, jedno opomenutí zjevovat Ducha Kristova otevírá cestu dalším přestupkům, až je duch přemožen zásadami nepřítele. Když jej pěstujeme, stane se duch sobectví stravující vášní, kterou nemůže zkrotit nic, jen moc Kristova.

Poselství z Izaiáše 58

Naše členy církve, všechny skutečné misionáře, všechny, kteří věří trojandělskému poselství a kteří odvracejí své nohy od soboty, nemohu dost důtklivě vybízet, aby uvažovali o poselství Izaiášově kap. 58. V této kapitole nařízené dílo dobročinnosti je práce, jejíž konání požaduje Bůh v této době od svého lidu. Je to práce, kterou sám nařídil. Nejsme ponecháni na pochybách o tom, nač se poselství vztahuje a kdy se vyplní, neboť čteme: „A vzdělají od tebe zplození pustiny starodávní; základy od národu do pronárodu vyzdvihneš. I slouti budeš vzdělavatel zbořeniny, a napravovatel stezek k bydlení.” (verš 12) Boží pomník, sobota sedmého dne, znamení jeho působení při stvoření světa, byla hříšným člověkem odstraněna. Lid Boží má konat zvláštní dílo, opravit mezeru, která vznikla v jeho zákoně; čím více se blížíme konci, tím naléhavější to je. Všichni, kteří milují Boha, nesou jeho pečeť tím, že zachovávají jeho přikázání. Oni jsou obnoviteli schůdných cest. Pán říká: „Jestliže odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával libosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš sobotu rozkoší... ^{6T 266} Tehdy rozkoš míti budeš v Hospodinu a uvedu tě na vysoká místa země.” (verš 13,14) Takto je pravé lékařské misijní dílo neoddělitelně spojeno se zachováváním přikázání Božích, mezi nimiž je sobota zvlášť uvedena, protože je tím velkým pomníkem stvořitelského díla Božího. Její zachovávání je spojeno s dílem obnovení obrazu Božího v člověku. To je služba, kterou má vykonávat lid Boží v této době. Je-li tato služba správně konána, pak bude církvi přinášet hojná požehnání.

Jako lidé, kteří věříme v Krista, potřebujeme silnější víru. Musíme se vroucněji modlit. Mnozí by chtěli vědět, proč jsou jejich modlitby tak neživé, jejich víra tak slabá a vratká, jejich křesťanské zkušenosti tak temné a neurčité. Zdali se nepostíme a „nevedeme těžký život před Hospodinem zástupů?” V 58. kapitole Izaiáše Kristus ukázal, jak se to může změnit. Říká: „Není-liž toto půst, kterýž oblibuji, rozvázati svazky bezbožnosti, roztrhnouti snopky obtěžující a potřené propustiti svobodné a tak všelijaké jho abyste roztrhli? Není-liž: Abys lámal lačnému chléb svůj a chudé vypověděné abys uvedl do domu? Viděl-li bys nahého, abys jej přioděl a před tělem svým abys se neskrýval?” (verš 6,7) Toto nařídil Kristus malomyslným, pochybujícím a sklíčeným. Ať ustaraní, kteří s nářkem chodí před Pánem se vzchopí a pomohou někomu, kdo pomoc potřebuje.

Každý sbor potřebuje ovládající moc Ducha svatého a nyní je čas o něj prosit. Při všem, co Bůh udělal pro lidi chce, aby s ním spolupracovali. Za tím účelem Pán vybízí církev, aby projevovala pravou zbožnost, aby náležitě chápala povinnost, měla jasnou představu své závislosti vůči Stvořiteli. ^{6T 267} On je vybízí, aby byla čistým, posvěceným lidem. Křesťanské pomocné dílo je prostředek k jeho uskutečnění, neboť Duch svatý je ve spojení se všemi, kteří Boží službu konají.

Těm, kteří se zabývají touto prací bych chtěla říct: Pracujte dále taktně a obratně. Vybídněte své spolupracovníky, aby se pod jedním heslem spojili ke společné, harmonické práci s hlásáním trojandělského poselství, namáhejte se pravidelně a plánovitě, abyste členy církve probudili z duchovního smrtelného spánku, v němž se dlouhá léta nacházejí. Posílejte do sboru pracovníky, kteří uplatňují zásady životní reformy ve svém životě. Vysílejte takové, kteří považují za nutné ovládání žádostí, jinak se stanou sborům osidlem. Všímejte si, nebude-li potom sbor naplněn novým životem! Práce musí pokračovat s novými podněty. Lid Boží se musí být vědom svých velkých nesnází a nebezpečí a chopit se nejbližší práce.

U těch, kteří na sebe tuto práci vezmou - mluvit slovo ve vhodný i nevhodný čas, pomáhat potřebným a vypravovat jim o podivuhodné lásce Kristově, je Spasitel stále přítomen. On působí na srdce chudých, bídných a nešťastných. Jakmile církev vezme práci, kterou na ni přenesl Bůh, platí zaslíbení: „Tehdy se vyrazí jako jitřní záře světlo tvé, a zdraví tvé rychle vzkvete. Předcházeti tě bude zajisté spravedlnost tvá a sláva Hospodinova zbéře tě.” (Iz 58,8) Kristus je naše spravedlnost, předchází nás v této práci a sláva Páně ji ukončí.

Všichni obyvatelé nebes očekávají volbu každého člověka, který je ochoten pracovat podle Kristových směrnic. Dají-li se členové do přikázané práce, pak budou obklopeni docela jiným ovzduším. ^{6T 268} Požehnání a moc bude jejich působení doprovázet. Dostane se jim vyššího vzdělání ducha a srdce. Sobectví, jež poutalo jejich duše, je přemoženo. Jejich víra je živá víra. Jejich modlitby jsou vroucnější, oživující a posvěcující. Duch svatý je na ně vylit a oni jsou přivedeni blíž k nebi.

°°°°

Spasitel nevidí stav a hodnost nebo světskou čest a bohatství. U Něho je ceněna povaha člověka a oddanost cíli. Nenadržuje mocným nebo oblíbencům světa. Syn živého Boha se sklání, aby padlé pozvedl. Ujištěním a slovy zaslíbení se snaží získat ztracené pro sebe. Andělé Boží pozorují, kdo z jeho následovníků osvědčí něžný soucit a příchylnost. Pozorují, kdo z lidu Božího zjevuje lásku Ježíšovu.

Kdo si uvědomí zkaženost hříchu a Božský soucit Kristův v Jeho nekonečné oběti za padlé lidi, má také společenství s Kristem. Jeho srdce je plné něžnosti, výraz jeho tváře a zvuk jeho hlasu projevují soucit, jeho snahy se vyznačují vážnou obavou, láskou a účinností a on s pomocí Boží představuje moc získávat duše pro Ježíše Krista.

My všichni musíme rozsévat trpělivost, soucit a lásku. Budeme také sklízet, co jsme zaseli. Nyní se tvoří naše povahy pro věčnost. Zde na zemi se vychováváme pro nebe. Všechno dlužíme bezplatné, ovládající milosti. Milost v Božím rozhodnutí nařídila naše přijetí. Milost, jež se ukázala ve Spasiteli, způsobila naše vykoupení, znovuzrození a přijetí jako spoludědice Kristovy. Objasněte jiným tuto milost.