^{7T 29} "Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?" Řím 8, 32.

Když byl tento obdivuhodný a neocenitelný dar přinesen, celý nebeský vesmír byl mocně pohnut úsilím pochopit Boží nepochopitelnou lásku, pohnut probouzet v lidských srdcích vděčnost úměrnou cenou tohoto daru. Máme snad my, pro které Kristus dal svůj život, stát nerozhodni. Vrátíme Bohu pouze zlomek schopností a sil, které nám propůjčil? Jak to můžeme konat, když víme, že On, který byl velitelem nebeských zástupů odložil své královské roucho a korunu, a uvědomujíc si bezmocnost padlého lidstva, přišel na tuto zemi v lidské podobě, aby umožnil spojení této naší přirozenosti s přirozeností božskou? Stal se chudým, abychom my zbohatli, abychom se stali vlastníky nebeského pokladu "převelmi veliké věčné slávy břemene." 2K 4, 17. Aby nás zachránil, sestoupil od jednoho ponížení k druhému, až tento božsko-lidský trpící Kristus byl vyvýšen na kříž, aby všechny přitáhl k sobě. Syn Boží nemohl projevit větší blahosklonnost než prokázal, nemohl sestoupit níže.

Toto je tajemství pobožnosti, tajemství, které nadchlo nebeské zástupy tak sloužit padlému lidství, aby ve světě byl probuzen veliký zájem o plán spasení. Toto je tajemství, které podnítilo celá nebesa spojit se s člověkem k zvěstování slavného plánu Božího pro spasení ztraceného světa.

^{7T 30} Práce církve

Lidem je svěřeno dílo, rozšířit vítězství kříže od jednoho konce k druhému. Kristus, jako hlava církve, mocně vyzývá každého, kdo chce následovat Jeho sebezapíravý a sebeobětavý příklad, aby pracoval pro obrácení těch, které se satan a jeho veliká armáda snaží všemožně zničit. Boží lid je vyzýván, aby se neprodleně postavil pod krvavý prapor Ježíše Krista. Ustavičně mají pokračovat v boji proti nepříteli a zapuzovat jej až k branám. Každému kdo vstupuje do řad při obrácení, má být určena Jeho povinnost. Každý by měl být ochoten něco v tomto zápase učinit. Když členové církve vynaloží opravdové úsilí o pokrok tohoto poselství, budou žít v radosti Pána a setkají se s úspěchem. Po rozhodném úsilí následuje vždy vítězství.

Svatý Duch je naší silou

Kristus ve své prostřednické úloze uděluje svým služebníkům Svatého Ducha a právě úsilí Ducha uschopňuje lidi být představiteli Vykupitele v záchranném díle. Abychom se mohli spojit v tomto díle s Kristem, měli bychom nechat na sebe působit přetvořující vliv Jeho Svatého Ducha. Takto udělenou mocí můžeme spolupracovat s Pánem, spojeni v jednom svazku jako Jeho spolupracovníci při záchraně duší. Každému, kdo se rozhoduje pro službu Boží, je bezvýhradně dána moc k dosažení nesmírných výsledků.

Pán Bůh je vázán věčným slibem, že udělí moc a milost každému, kdo je posvěcen ^{7T 31} poslušenstvím pravdy. Kristus, jemuž je dána všeliká moc na nebi i na zemi, spolupracuje soucitně se svými nástroji - věrnými lidmi kteří den co den lámou živý chléb, "sestupující s nebe". J 6, 51. Církev na zemi spojena s církví v nebesích může dosáhnout všechno.

Moc daná apoštolům

O Letnicích se Pán mocně zjevil církvi; skrze svého svatého Ducha sestoupil z nebeských výšin jako mocný vítr a naplnil místo, kde byli shromážděni apoštolové. Mohlo se to zdát, jako by po celé věky byla tato síla udržována a nyní se nebesa těšila, že mohla vylít na církev plnost moci Ducha. A pod vlivem tohoto Ducha se mísila slova pokání a vyznání s chvalozpěvy za odpuštění hříchů. Bylo slyšet díkučinění a prorokování. Celá nebesa se snížila, aby pohlížela a obdivovala moudrost a čistotu nepochopitelné lásky. Udivení apoštolové a učedníci zvolali: "V tomť jest láska" 1J 4, 10. Přijali udělený jim dar a co následovalo? Tisíce se obrátily za jediný den. Meč Ducha nově naostřen mocí a zakalen v nebeských blescích razil si cestu nevěrou.

Srdce učedníků byla naplněna tak hlubokou, a dalekosáhlou ochotou, že je nutila jít do končin země a svědčit: Odstup to od nás, abychom se chlubili, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista. Byli naplněni mocnou touhou přivést do církve takové, ^{7T 32} kteří by byli spaseni. Vyzývali věřící, aby se probudili a zapojili se do práce, aby všechny národy uslyšely pravdu a země byla naplněna slávou Páně.

Tatáž moc má být zjevena dnes

Z milosti Kristovy byli apoštolové tím, čím byli. Byla to upřímná odevzdanost a pokorná, opravdová modlitba, která je přivedla do úzkého obecenství s Ním. Seděli spolu s Ním v nebeských příbytcích. Uvědomovali si velikost svého dluhu, který Mu dluží. Opravdovou, vytrvalou modlitbou přijali svatého Ducha a pak šli zachraňovat hynoucí, naplnění horlivostí doširoka rozhlásit vítězství kříže. V důsledku tohoto jejich pracovního nadšení, mnoho duší bylo vyvedeno z temnoty ke světlu a vzniklo mnoho sborů.

Budeme méně horliví než byli apoštolové? Nebudeme se živou vírou dožadovat zaslíbení, která jimi hýbala v hlubinách jejich bytostí, abychom volali k Pánu Ježíši o splnění Jeho Slova: "Žádejte a dostanete." J 16, 24. Není to Duch Boží, který má přijít dnes v odpověď na opravdovou, vytrvalou modlitbu a naplnit lid mocí? Nemluví Bůh i dnes ke svým prosícím, důvěřujícím a věřícím pracovníkům, kteří otvírají Písmo nevědomým a svědčí jim o převzácné pravdě, kterou obsahuje: „A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“ Mt 28, 20. Proč pak je tedy církev tak slabá a bezmocná?

Jako učedníci naplnění mocí Ducha šli zvěstovat evangelium, tak by měli Boží služebníci jít i dnes. Naplněni nesobeckou touhou zvěstovat poselství milosti těm, kdo jsou v temnotě bludu a nevěry, máme se chopit Božího díla. On nám určuje místo ve spolupráci s Ním a On také otvírá srdce nevěřících, aby se rozneslo Jeho ^{7T 33} dílo do odlehlých končin země. Již mnozí přijímají svatého Ducha a cesta již nebude uzavřena lhostejnou nedbalostí.

Proč byly zaznamenány dějiny působení učedníků, když pracovali se svatým zápalem, vedeni a oživováni Duchem svatým, jestliže si z toho záznamu dnešní Boží lid nemá vzít povzbuzení k opravdové práci pro Něho? Co Pán činil pro svůj lid v té době je podstatně důležité, a ještě důležitější je, aby to činil pro svůj lid dnes. Všechno co konali apoštolové, může i dnes konat každý člen. A my máme pracovat s mnohem větším zápalem, abychom byli vedeni Svatým Duchem v mnohem větší míře, jelikož rozmach bezbožnosti vyžaduje ještě rozhodnější výzvy k pokání.

Každého, jehož osvěcuje světlo přítomné pravdy, má povzbuzovat soucit k těm, kteří jsou v temnotě. Od všech věřících se má světlo odrážet jako jas ve zřetelných paprscích. Dílo podobné tomu, které konal Pán skrze své posly po letnicích, se má konat dnes. V této době, kdy konec všech věcí je blízko, neměla by horlivost církve převyšovat zápal prvního církevního sboru? Horlivost pro Boží slávu je vedla a oni vydávali svědectví o pravdě s velikou mocí. Neměla by tato horlivost zapálit v našem srdci touhu mluvit o výkupné lásce Krista, toho ukřižovaného? Neměla by se moc Boží ještě mocněji projevit dnes, než v době apoštolské?