^{7T 290} Něco se musí udělat pro kazatele a ostatní věrné Boží služebníky, kteří vystaveni nepohodě nebo přepracování v Jeho díle onemocněli a potřebují odpočinek a osvěžení, kteří pro svůj věk či ztrátu zdraví nejsou již s to snášet břímě a horko dne. Kazatelé jsou často vysíláni do polí, o jejichž škodlivém vlivu na zdraví vědí, avšak nechtějí se vyhýbat těmto na zdraví náročným místům, odvažují se k práci i na těchto místech v naději, že budou tamějšímu lidu k požehnání. Po nějakém čase to pocítí na zdraví. Zkusí se určitá změna prostředí a práce, avšak marně; co pak mají dělat?

Tito věrní pracovníci, kteří se pro Kristovo dílo vzdali světských zájmů a zvolili si raději chudobu než požitek bohatství, kteří, zapomínaje na sebe, pracovali se vší vážností, aby získali duše pro Krista, kteří se ochotně obětovali pro rozkvět různých ústavů v Božím díle, a pak unaveni a nemocní, klesli v bitevním poli, zůstali bez pomoci, nesmí být ponecháni v bídě a utrpení, nebo s pocitem, že jsou ubožáky. Stihne-li naše pracovníky nemoc nebo slabost, pak by je neměla trápit ustaraná otázka: „Co bude nyní s mojí ženou a dětmi, když již nemohu pracovat a starat se o jejich potřeby?“ A právě v takových případech bychom se měli postarat o potřeby těchto věrných pracovníků, i těch, kteří jsou na nich závislí.

Velkoryse je postaráno o vysloužilé bojovníky za vlast. Tito lidé nosí jizvy a jiné následky utrpení, které mluví o prožitých válečných útrapách, vysilujících pochodech a nebezpečích a případném věznění. Všechny tyto důkazy věrnosti a obětavosti je opravňují k spravedlivým požadavkům vůči státu, ^{7T 291} jemuž pomohli k záchraně a tyto požadavky jsou uznány a odměněny. Jaké opatření však učinili adventisté sedmého dne pro Kristovy bojovníky?

Zanedbaní pracovníci

Náš lid si patřičně neuvědomil závažnost této otázky a proto byla zanedbávána. Sbory na to nepamatovaly a ačkoli světlo Božího Slova osvěcovalo jejich stezku, oni zanedbali tuto nejsvětější povinnost. Pánu se velice nelíbí tato nedbalost k Jeho věrným služebníkům. Náš lid by měl zrovna tak ochotně pomoci těmto lidem v těžkostech, jak ochotně přijímal jejich obětavou službu když byli zdraví.

Pán nás zavázal, abychom obzvláště pečovali o chudé mezi námi. Avšak tito kazatelé nemají být zařazeni mezi chudé. Oni si odložili poklad v nebi, který nehyne. Sloužili sborům v jejich potřebách a nyní jim mají posloužit sbory. V podobných případech nemáme říkat: „Shřejte se a najezte se“ (Jk 2, 16) a pak nic nepodniknout, aby jim bylo pomoženo. V minulosti tomu tak bylo, a adventisté s. d. v tomto ohledu zneuctili své vyznání víry a světu dali příležitost pohanit dílo Boží.

Domy pro pracovníky

Dnes je povinností Božího lidu odčinit toto pohanění tím, že Božím služebníkům připravíme vhodné domy s nějakým kouskem země, na níž by si vypěstovali určitou obživu, a neměli pocit, ^{7T 292} že jsou závislí na milodarech svých bratří. S jakou radostí a klidem by tito unavení pracovníci oceňovali klidný, malý dům, jímž by bylo uznáno jejich práno na odpočinek.

Znovu a znovu se mluvilo o naší povinnosti k těmto lidem, avšak nic rozhodného se v tomto nepodniklo. Jako lid, měli bychom si i v tomto ohledu uvědomovat svoji odpovědnost. Každý člen sboru by měl mít zájem o všechno, co se dotýká lidského bratrstva v Kristu. Jsme součástí jedni druhých; jestliže trpí jeden úd, trpí s ním spolu všechny údy. Něco se musí udělat a konference by měla důkladně zvážit, jak zúčastněně dbát na výsady a pohodlí, které si tito zasloužilí pracovníci zaslouží a taky potřebují.

Naše sanatoria jako útočiště pracovníků

Tito pracovníci často potřebují zvláštní péči a ošetření. Naše sanatoria by měla být útočištěm pro ně a všechny naše zasloužilé pracovníky, jež potřebují odpočinek. Měli bychom se jim postarat o pokoj, kde by měli určitou změnu a klid, bez ustavičné ustaranosti jak zaplatí tyto výlohy. Když byli učedníci unaveni, Kristus jim řekl: „Pojďte vy sami obzvláštně… a odpočiňte maličko.“ Mk 6, 31. Měli bychom mít určitá opatření, která by nyní zabezpečovala Jeho služebníkům odpočinek a osvěžení sil. Naše sanatoria mají být otevřena našim snaživým kazatelům, kteří vykonali všechno, co bylo v jejich silách, aby opatřili prostředky k vybudování a vydržení těchto ústavů a kdykoli jsou odkázáni na pomoc tady poskytnutou, měli by se zde cítit jako doma.

Těmto pracovníkům by se nikdy neměl jejich pobyt a ošetření účtovat za vysokou cenu, ani by se nemělo na ně pohlížet jako na žebráky, ^{7T 293} ani by jim to neměli dát pocítit ti, jejichž pohostinství požívají. Projev ochoty při poskytování těch vymožeností, které Bůh připravil pro své unavené a přepracované služebníky Pán pokládá za pravé zdravotně misijní dílo. Boží pracovníci jsou Mu vzácní, a přijmeme-li je, měli bychom pamatovat, že v Jeho poslech přijímáme Krista samého. On to požaduje, a je zneuctěn a zarmoucen, když se s nimi zachází lhostejně, bez zájmu anebo sobecky. Boží požehnání nespočine na takovém zacházení s Jeho vyvolenými. Mezi zdravotnickým bratrstvem nebylo vždy pohotové porozumění pro tyto věci. Někteří na ně nepohlíželi jak by měli. Kéž Pán posvětí soudnost správců našich ústavů, aby postřehli o koho by se měli s opravdovým soucitem postarat.

Toto odvětví díla, pro které se tito prací vyčerpaní dělníci namáhali, mělo by projevit, že si cení jejich úsilí, a to tím, že jim v době potřeby pomůže a značnou měrou se bude podílet na vydáních v sanatoriu.

Někteří pracovníci jsou v takové situaci, že si ze svého přijmu mohou odkládat jen málo, a to by měli konat, je-li to možné, pro případ nouze; a právě tito by měli být uvítáni jako požehnání pro sanatorium. Avšak většina našich pracovníků nese břímě mnohých povinností. Na každém kroku, když je třeba prostředků, jsou vyzváni něco učinit, aby vliv jejich příkladu povzbudil jiné ke štědrosti a aby Boží dílo šlo vpřed. Oni pociťují tak mocnou touhu přinést prapor pravdy do nových polí, že mnozí si i vypůjčují prostředky, aby pomohli v různých odvětvích. Nedávali ^{7T 294} neochotně, nýbrž za přednost si pokládali možnost pracovat pro pokrok pravdy. Při takové obětavosti často jim zbude jen velice málo.

Pán má přesný záznam o jejich štědré podpoře díla. On ví jak dobré dílo vykonali, dílo, o němž mladší pracovníci nemají ani ponětí. Ví o všem jejich strádání a sebezapírání, které vytrpěli. Zaznamenal každou okolnost těchto případů. Všechno je zapsáno v knihách. Tito pracovníci jsou divadlem andělům i světu a jsou jakýmsi zkušebním testem na vyzkoušení našich náboženských zásad. Pán chce, aby náš lid pochopil, že průkopníci tohoto díla zasluhují všechno, co jim naše ústavy mohou poskytnout. Pán chce, aby ti, kteří v Jeho službě zestárli, požívali naši lásku, čest a nejupřímnější úctu.

Pracovnický fond

Pro pracovníky, kteří již déle nemohou pracovat, měl by být zřízen určitý fond. Nebudeme před Pánem bez viny, nevynaložíme-li v tomto ohledu každé rozumné úsilí a to neodkladně. Někteří mezi námi nebudou vidět takovou nutnost; jejich opozice by však neměla mít mezi námi žádný vliv. Ti, kdo se ve svém srdci rozhodují žít i konat spravedlivě, měli by jít vpřed, a konat dobré dílo, které Pán chce mít vykonáno. Mnozí zpohodlněli, a dílo, které měli konat z celé duše, položili na druhé místo; bude to však i nadále tak? Budeme natolik milovat peníze, že je zakopeme do země?

Pán chce, aby v tomto díle všichni spolupracovali. Majetní by měli dát ze své hojnosti; jestliže však dávají neochotně a každý dolar chtějí investovat ^{7T 295} do nějakého světského podniku, neobdrží žádnu odměnu.

Skromný dar chudších není před Pánem o nic menší, než veliké oběti zámožných. Takový dar Pán svým požehnáním rozhojní, učiní tuto oběť lásky užitečnou podle štědré ochoty s níž byla přinesena. Nepatrný příspěvek z každého zdroje by měl být pečlivě opatrován.

Nyní potřebujeme zápal mladých. Měli by se vzdát marnivosti a omezovat svá přání. Ráda bych jim důrazně připomněla i všemu lidu, že peníze obvykle vynaložené na zbytečnosti, by měly být použity ke vznešenějšímu a svatějšímu cíli. Učiňte co jen můžete, abyste utvořili fond pro přestárlé kazatele, kteří se v díle vyčerpali ustavičnou prací a starostmi. Všechno co máte posvěťte Pánu. Nepoužívejte peněz k uspokojení samých sebe. Vložte je do Boží pokladny. Nedovolte, aby vám z rukou unikaly prostředky pouze pro uspokojení vašich přání, nebo přání jiných. Při svých vydáních pamatujte, že zacházíte s Božími penězi, a že za jejich použití musíte Pánu vydat počet.

Starým, zesláblým bratřím radím: „Správně usměrněte Pánem vám svěřené jmění než usnete v Pánu. Pamatujte, že jste Božími šafáři. Vraťte Pánu což Jeho jest, dokud žijete. Neopomeňte na to dokud jste při dobré paměti. Ve stáří je naší povinností moudře naložit s prostředky, které nám Pán svěřil. Satan používá každý svod, aby oloupil Boží dílo o prostředky, které jsou tak nutné. Mnozí investují své prostředky do světských podniků, když dílo Boží potřebuje každý dolar pro pokrok Jeho pravdy a k oslavě Jeho jména. Ptám se, nechceme si svůj poklad složit v nebi, v pytlích které nezvetšejí? ^{7T 296} Obzvláště bych to ráda zdůraznila přestárlým, kteří mají brzy rozhodnout o svých prostředcích, aby pamatovali na ty, kteří věrně sloužili zvěsti Slova. Věnujte své prostředky tam, - pro případ nemoci nebo smrti - kde by mohly být investovány do božího díla. Takto se hřivny dostanou do rukou penězoměncům a ustavičně jich bude přibývat.

Vyzývám církev jako celek, a její členy jednotlivě, aby Pánu vraceli jim svěřený kapitál i s úroky. Tak budeme mít poklad v nebi. Ať je vaše srdce věrné Ježíši. I když můžete mít pocit, že jste nejmenší ze všech svatých, přece jste údem Kristova těla, a skrze Něho jste ztotožňováni se všemi lidskými nástroji a se vznešeností a mocí nebeských bytostí. Žádný z nás nežije sám sobě. Každému byla určena povinnost ne snad v tom, aby sledoval své vlastní sobecké zájmy, nýbrž aby vliv každého posilňoval všechny. Kdybychom skutečně věřili, že každý z nás je divadlem světu, andělům i lidem, zdaliž bychom jako církev neprojevili zcela jiného ducha, než jakého projevujeme dnes? Nebyli bychom živou a činnou církví?

Malé i větší proudy štědré obětavosti by se měly stále udržovat v toku. Boží péče o nás jde mnohem rychleji vpřed než naše štědrost. Pokrok a budování Božího díla je bržděno sobectvím, pýchou, žádostivostí, výstředností a láskou k okázalostí. Celá církev nese vznešenou odpovědnost za pokrok každého odvětví díla. Budou-li její členové následovat Krista, ovládnou své sklony po okázalosti, lásku k odívání, milování nákladných domů a drahého nábytku. Církev musí projevit mnohem větší pokoru, větší rozdíl musí být patrný mezi světem a adventisty sedmého dne, jinak nás Pán nepřijme, ^{7T 297} ať je naše postavení jakékoli a ať v díle konáme cokoli. Šetrnost a sebezapření umožní mnohým v přiměřených okolnostech štědrou obětavost. Je povinností všech učit se od Krista a pokorně jít cestou sebezapírání, kterou šel nebeský Majestát. Celý život křesťana by měl být životem sebezapírání, abychom kdykoli se naskytne příležitost pomoci jiným, pohotově ji mohli poskytnout.

Pokud satan vytrvale usiluje o zkázu duší, pak si stále potřeba vyžaduje pracovníky v kterémkoli odvětví světoširého pole, stále zde budou výzvy k podporování díla Božího v některém z jeho mnoha odvětví. Splnění jedné povinnosti uvolňujeme cestu k druhé, podobné. Sebezapření, které je nutné, abychom obdrželi prostředky pro investici do toho, co si Bůh nejvýše cení, rozvine zvyky a charakter, který bude oceněn v uvítání: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“ a připraví nás pro příbytky v přítomnosti toho, který se pro nás stal chudým, abychom Jeho chudobou zdědili věčné bohatství.

°°°°

Lidé na zodpovědných místech jsou v nebezpečí, že budou rozdrceni pod tíží přemnohých břemen, která nesou. Pán však na nikoho neukládá příliš těžké břemeno. Zváží všechno dřív než to vloží na srdce těch, kteří s Ním spolupracují. Každému ze svých pracovníků náš milující nebeský Otec říká: „Uvrz na Hospodina břímě své, a onť opatrovati tě bude.“ Ž 55, 23. Pracovníci by měli věřit, že On ponese každý náklad, ať velký nebo malý.

Ježíš ochotně ponese naše starosti, jen když Mu budeme důvěřovat. On říká: „Pojďtež ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste; svěřte mi ^{7T 298} své starosti, dovolte mi vykonat dílo, které člověk vykonat nemůže.“ Důvěřujme Mu. Trápení je slepé a nevidí do budoucna. Ježíš však vidí konec od počátku, v každé těžkosti má připravené pomocné východisko. Přebýváním v Kristu můžeme vykonat všechno skrze Toho, který nás posiluje.

Neposvěceným pracovníkům se mnoho věcí nezdaří. Můžete plakat nad výsledkem nesprávného počínání jiných, avšak netrapte se. Nad dílem bdí požehnaný Mistr. Žádá jenom, aby pracovníci přišli k Němu pro rozkazy a poslechli Jeho rady. Všechna odvětví díla - naše sbory, misie, sobotní školy a instituce - nese na svém srdci. Proč se trápit? Žhavá touha vidět církev plnou života musí být mírněna naprostou důvěrou v Boha; neboť „beze mě“, řekl ten veliký Nositel břemen, „nemůžete nic učiniti.“ „Následujte mne.“ On vede; my máme jít za Ním.

Nechť nikdo nepřetěžuje své Bohem mu dané síly ve snaze dílo Boží nějak uspíšit. Moc člověka nemůže uspíšit toto dílo; musí se s ní spojit moc nebeských bytostí. Pouze takto může být dílo Boží přivedeno k dokonalosti. Člověk nemůže vykonat to, co patří Bohu. Pavel může sadit, Apollo zalévat, Bůh však dává vzrůst. Člověk má v prostotě a tichosti spolupracovat s Božími silami a vždy vykonat to nejlepší a vždy si při tom uvědomovat, že Bůh je tím velikým Mistrem - Dělníkem. Nemá spoléhat na sebe; neboť vyčerpá zásoby své síly a zničí své duševní i tělesné schopnosti. Kdyby všichni pracovníci, kteří dnes nesou ta nejtěžší břemena přestali pracovat, Boží dílo by i tak šlo kupředu. Ať je tedy naše horlivost v práci mírněna rozumem a rozvahou; přestaňme se svým úsilím tam, kde jedině Bůh může dílo dokonat.

°°°°