Nebylo to dlouho po projití času r. 1844, kdy jsem měla první vidění. Navštívila jsem jednu drahou sestru v Kristu, jejíž srdce bylo zajedno s mým srdcem, bylo nás pět, samé ženy a klečely jsme klidně u rodinného oltáře. Za modlitby sestoupila na mne moc Boží v takové síle, jakou jsem dosud nikdy nepocítila. Bylo mi, jako bych byla obklopena světlem a jako bych stoupala výš a výše od země. Obracela jsem se po adventním lidu ve světě, ale neviděla jsem nikoho, když tu ke mně promluvil hlas: "Podívej se opět a podívej se trochu výše!" ^{1T 59} Pozvedla jsem tedy zrak a uviděla jsem příkrou a úzkou stezku vysoko nad zemí. Na této stezce putoval adventní lid k městu. Za nimi, na počátku stezky, bylo jasné světlo, o němž mi anděl řekl, že je to půlnoční volání. Toto světlo svítilo po celé stezce, aby jejich nohy neklopýtaly. Sám Ježíš šel před svým lidem a vedl jej kupředu a pokud upírali svůj zrak k Němu, byli bezpeční. Ale brzo se někteří unavili a pravili, že město je tuze daleko, a že doufali, že do něho vstoupí dříve. Tehdy jim Ježíš dodával odvahy pozdvižením své vznešené pravice, ze které vycházelo světlo, které se rozlévalo po adventní skupince, a tito lidé volali jásavě: "Haleluja" Jiní se opět unáhleně odříkali světla za sebou a pravili, že to nebyl Bůh, který je vyvedl tak daleko. Světlo za nimi zhaslo, zanechává jejich nohy v úplně temnotě a oni klopýtali a ztráceli z dohledu cíl i Ježíše a řítili se ze stezky dolů do temného a zlého světa.

Brzy jsme uslyšeli hlas Boží, podobný hlasu mnohých vod, který nám oznamoval den a hodinu Ježíšova příchodu. Žijící svatí, v počtu 144.000, znali a rozuměli tomuto hlasu, zatím co bezbožní mysleli, že je to hromobití a zemětřesení. Když Bůh oznámil čas, vylil na nás Ducha svatého a naše tváře počaly zářit a svítit slávou Boží, jako zářil Mojžíš, když sestoupil s hory Sinaje.

Oněch 144.000 bylo zapečetěno a dokonale sjednoceno. Na čelech měli slova Bůh a Nový Jeruzalém a skvělou hvězdu mající jméno Ježíšovo. Naším šťastným a svatým stavem byli bezbožní rozzuřeni a hnali se prudce proti nám, aby na nás vložili ruku a uvrhli nás do vězení. My jsme pouze vztáhli ruku ve jménu Páně a oni klesli bezmocní k zemi. Tehdy poznala synagoga satanova, že nás Bůh miluje, nás, kteří omýváme jeden druhému nohy a zdravíme bratry svatým políbením a kořili se u našich nohou. ^{1T 60}

Brzy však byly naše zraky obráceny k východu, neboť se zjevil tmavý obláček, asi tak veliký jako polovina lidské dlaně, o němž jsme všichni věděli, že je to znamení Syna člověka. V slavnostním tichu jsme všichni hleděli na obláček, jak se přibližoval a stával se světlejším, zářivějším a ještě zářivějším, až z něho byl velký bílý oblak. Jeho spodní část byla jako oheň, nad oblakem zářila duha a kolem ní bylo deseti tisíce andělů, zpívajících nejlíbeznější písně, a na něm trůnil Syn člověka. Jeho vlas byl bílý a vlnitý a spočíval mu na ramenou, na jeho hlavě bylo mnoho korun. Jeho nohy byly jako oheň, v pravici držel ostrý srp, v levici stříbrnou troubu. Jeho oči byly jako plamen ohně, jež zpytovaly jeho dítky až do hlubin duše.

Nyní zbledly všechny obličeje a ty, které Bůh zavrhl, smrtelně zsinaly. Tehdy jsme všichni zvolali: "Kdo obstojí? Je mé roucho bez poskvrny?" Andělé přestali zpívat a nastalo hrozivé ticho, když Ježíš promluvil: "Ti, kdož mají neposkvrněné ruce a čisté srdce, ti obstojí, moje milost je pro ně dostačující." Na to se naše obličeje vyjasnily a radost naplnila každé srdce. A andělé zpívali vyšším hlasem, zatím co oblak stále se blížil k zemi. Potom zazněla Ježíšova stříbrná trouba jak sestupoval na oblaku, zahalen v plamenech ohně. Pohlížel na hroby spících svatých, potom pozvedl oči a ruce k nebi a zvolal: "Procitněte, procitněte, procitněte vy, kteří v prachu spíte a vstaňte!" Pak nastalo mocné zemětřesení. Hroby se otevřely a mrtví vstali, odění nesmrtelností. Oněch 144.000 volalo: "Aleluja,", když poznávalo své přátelé, od kterých byli smrtí odtrženi a v témž okamžiku jsme byli i my proměněni a vyzdviženi s nimi do oblaků vstříc Pánu v povětří.

Všichni společně jsme vystoupili na oblak a sedm dní jsme se ubírali ke sklennému moři. ^{1T 61} Pak Ježíš přinesl koruny a svojí vlastní pravicí je kladl na naše hlavy. Dal nám zlaté harfy a palmy vítězství. Na tomto skleněném moři stálo všech 144.000 svatých v dokonalém čtverci. Někteří měli velmi zářící koruny, druzí pak méně zářící, některé koruny se zdály přetížené hvězdami, zatím co jiné jich měly pouze několik. Ale všichni byli dokonale spokojení se svými korunami. A všichni byli odění od ramen až dolů bílým rouchem. Andělé byli kolem nás, jak jsme putovali po skleněném moři k bráně Města. Ježíš pozvedl svoji mocnou pravici, dotkl se perlové brány, rozevřel její třpytící se závěry a pravil nám: "Umyli jste svá roucha v mé krvi, stáli jste neochvějně v mé pravdě, vejděte tudíž." Všichni jsme vstoupili a cítili jsme, že zde máme plné právo.

Uvnitř města jsme viděli strom života a Boží trůn. Z trůnu vyvěral čistý proud řeky a po obou stranách řeky byl strom života. Na jedné straně řeky byl kmen stromu a na druhé straně byl také kmen stromu, oba z čistého, průhledného zlata. Nejdříve jsem myslela, že vidím dva stromy, pohlédla jsem znovu a viděla jsem, že jsou na vrcholku spojeny v jeden strom. Tak stál strom života na každé straně řeky života. Jeho větve se skláněly na místo, kde jsme stáli, plod jeho byl zářící, vyhlížel jako zlato smíšené se stříbrem.

Všichni jsme se posadili pod stromem, dívali jsme se na slávu tohoto místa, když k nám přišli bratři Fitch a Stockman, kteří kázali evangelium království a které Bůh uložil do hrobu, aby je ochránil. Přišli k nám a vyptávali se, co vše jsme prožili v oné době, kdy oni spali. Snažili jsme se rozpomenout na své nejtěžší zkoušky, ale zdály se nám tak malicherné v porovnání s nekonečnou a věčnou slávou, která nás obklopovala, že jsme o nich ani nemohli mluvit a pouze jsme volali: "Aleluja, nebesa lze dosáhnout dosti lacino" a dotkli jsme se strun svých zlatých harf až se rozezvučely nebeské klenby.