S bdělostí a obavou blížili jsme se době, kdy jsme očekávali, že náš Spasitel přijde. (Rok 1843, židovský čas, byl pokládán od 21. března 1843 do 21. března 1844. Ti, kdož přijali adventní víru, očekávali Krista v tomto roce.) Se slavnostní vážností snažili jsme se jako lid očistit svůj život tak, abychom byli připraveni na setkání se s Ním. Přes opozici duchovních a církví, byla Beethovenova síň v Portlandu večer nabita, zvláště v neděli tam byla vždy velká shromáždění. Bratr Stockman byl muž hluboké zbožnosti. Měl však slabé zdraví, ale když stál před lidem, zdál se být povýšen nad svou tělesnou slabost a jeho tvář byla osvícena vědomím, že učí svaté Boží pravdě. V jeho slovech byla slavnostní a vše pronikající moc, která hluboce zapůsobila na mnohé srdce. Často vyslovil horoucí přání, aby žil tak dlouho, aby mohl přivítat Spasitele, přicházejícího na nebeských oblacích. Za jeho kázání Boží Duch obrátil mnoho hříšníků a přivedl je do Kristovy náruče. Shromáždění byla stále konána v soukromých domech v různých částech města s nejlepším výsledkem. ^{1T 49} Věřící byli nabádáni, aby pracovali mezi svými přáteli a příbuznými a počet obrácených stoupal den ze dne.

Všechny vrstvy lidí se hrnuly do shromáždění v Beethovenově síni. Bohatí i chudí, vysocí i nízcí, duchovní i laici, všichni z různých příčin toužili slyšet učení o druhém příchodu. Mnozí přicházející, kterým se nedostalo míst, odcházeli zklamáni. Pořad shromáždění byl jednoduchý. Obvykle bylo podáno krátké, poutavé kázání a potom bylo dovoleno všeobecné napomínání a povzbuzování. Pravidlem zde byla co největší tichost, jaká jen byla možná v tak velkém množství. Pán udržoval ducha odporu v šachu, když Jeho služebníci vysvětlovali důvody své víry. Často byl nástroj slabý, ale Boží Duch dodal váhy a moci své pravdě. Přítomnost svatých andělů byla pociťována ve shromáždění a mnoho duší denně rozmnožovalo malé stádce věřících.

Jednou, když bratr Stockman kázal, seděl v lavici duchovní křesťanských baptistů, bratr Brown, o němž byla již dříve zmínka a naslouchal s intensivním zájmem kázání. Byl hluboce dojat a náhle jeho obličej zbělel jako mrtvola, zapotácel se na svém sedadle a bratr Stockman ho zachytil do své náruče právě, když klesal k zemi. Položil ho na pohovku za lavicemi, kam ukládal ty, kterým bylo nevolno, dokud kázání nebylo skončeno.

Brown potom vstal, obličej dosud bledý, ale zářící světlem slunce Spravedlnosti a vydával velmi důrazně a dojemně svědectví. Bylo to, jako by byl dostal svaté pomazání z hůry. Mluvil nezvykle pomalu, vážně, bez jakéhokoliv vzrušení. Jeho slavnostní, odměřená slova měla v sobě novou moc, když vyzýval hříšníky a své duchovní bratry, aby odložili nevěru, předsudky a studenou obřadnost a hledali jako ušlechtilí Berienští svatá Písma, aby porovnávali písmo s písmem a tak zjistili, zda tyto věci jsou pravdivé. ^{1T 50} Prosil přítomné duchovní, aby se necítili dotčeni přímým a zkoumavým způsobem, kterým bratr Stockman podával toto vznešené téma, které zaujalo mysl všech.

Pravil: "Chceme získat lid, chceme, aby hříšníci byli usvědčeni a opravdu se káli, než bude pro ně příliš pozdě, aby mohli být spaseni, aby snad potom nenaříkali: "Pominula žeň, dokonalo se léto a my nejsme vyproštěni." (Jr 8,20). Bratři, duchovní praví, že naše šípy je zasahují, nechť se laskavě postaví stranou a nestojí mezi námi a lidem a nechají nás zasáhnout srdce hříšníků. Dělají-li se sami terčem pro naše míření, nemají příčiny naříkat si pro rány, které utrží. Ustupte bratří a nebudete zraněni."

Vyprávěl svoji vlastní zkušenost s takovou prostotou a upřímností, že mnozí, kteří byli velice zaujati, byli dojati k slzám. Duch Boží byl pociťován v jeho slovech a viděn na jeho obličeji. Se svatým vzrušením odvážně prohlásil, že přijal slovo Boží za svého Rádce, že jeho pochybnosti byly odváty a jeho víra utvrzena. Vážně vyzýval své bratry duchovní, členy církve, hříšníky a nevěřící, aby zkoumali Bibli a nabádal je, aby se nedali nikým odvrátit od úmyslu zjistit co je pravda.

Bratr Brown ani nyní ani později nerozvázal své spojení s církví baptistů, ale přesto bylo jeho lidmi k němu vzhlíženo s velkou úctou. Když domluvil, byli vyzváni ti, kdož si přáli modliteb lidu Božího, aby povstali. Stovky lidí odpověděly této výzvě. Duch svatý spočíval na shromáždění. Bylo to, jakoby se nebe a země spojovaly. Shromáždění trvalo do pozdních hodin nočních. Moc Páně pociťovali mladí, staří i lidé středního věku.

Když jsem se vraceli různými cestami do svých domovů, zaznívaly k nám s jedné strany chvalozpěvy k Bohu a jako odpověď přicházely hlasy z jiných a jiných čtvrtí: "Sláva Bohu!, Pán, kraluje!" ^{1T 51} Muži vyhledávali své domovy s chvalořečením na rtech a jejich radostný ohlas zazníval tichým letním večerem. Nikdo, kdo navštívil tato shromáždění, nemůže nikdy zapomenout scény nejhlubšího zájmu.

Ti, kdo opravdově milují Krista, mohou ocenit pocity těch, kdož očekávali s nejupřímnější touhou na příchod svého Spasitele. Splnění očekávání se blížilo. Doba, kdy jsme doufali setkat se s Ním, byla na dosah ruky. Blížili jsme se této hodině s klidnou důstojností. Opravdoví, věřící zůstávali v požehnaném spojení s Bohem, a to bylo zárukou míru, který měl být jejich ve světle budoucnosti. Nikdo, kdo zakusil této naděje a důvěry, nemůže nikdy zapomenout na tyto vzácné hodiny čekání.

Světské záležitosti byly většinou po celé týdny odkládány. Pečlivě jsme zkoumali každou myšlenku a pohnutku svých srdcí, jako bychom byli na smrtelném loži a měli v několika málo hodinách navždy zavřít oči nad pozemským děním. Nebylo připravováno žádné roucho nanebevzetí pro tuto slavnostní událost, pociťovali jsme potřebu vnitřní jistoty, že jsme dokonale připraveni na setkání s Pánem a naše bílá roucha byla čistota duše a charakter, očištěný od hříchů vše smiřující krví našeho Spasitele.

Ale čas očekávání minul. To byla první těžká zkouška uložena těm, kdož doufali a věřili, že Ježíš přijde v oblacích nebeských. Zklamání čekajícího lidu Božího bylo veliké. Posměvači jásali a získali do svých řad slabé a malomyslné. Ukázalo se, že někteří, kteří zdánlivě měli pravou víru, byli pouze ovlivňování strachem a nyní, když čas prošel, vrátila se jim odvaha a spolčili se s posměvači a drze prohlašovali, že si nenechali nikým namluvit, aby opravdu věřili učení Millerově, který je šíleným fanatikem. Ostatní, od přírody povolní, vrtkaví a nerozhodní, klidně věc Boží opustili. Pomyslila jsem si, co by se asi tak bylo stalo s těmito slabými a vrtkavými, kdyby byl Kristus opravdu přišel? Vyznávali, že milují Ježíše a touží po Jeho příchodu, ^{1T 52} ale když nepřišel, zjevně se jim ulevilo a navrátili se opět do stavu dřívější bezstarostností a pohrdání pravým náboženstvím.

Byli jsme zaraženi a zklamání, ale nezřekli jsme se své víry. Mnozí se ještě drželi naděje, že Ježíš již déle nebude meškat, slovo Páně je pravdivé, nemůže se mýlit. Cítili jsme, že jsme vykonali svoji povinnost, žijíce podle své drahocenné víry, byli jsme zklamáni, ale nepozbyli jsme odvahy. Znamení času naznačovala, že konec všech věcí je v dohledu, musíme bdít a být připraveni na příchod Páně v kteroukoliv dobu. Musíme čekat v naději, důvěře a nezanedbávat shromaždování se pro poučení, odvahu a posilu, aby naše světlo svítilo v temnotách tohoto světa.

Počítání času bylo tak jednoduché a jasné, že i děti tomu mohly rozumět. Od vydání dekretu krále Perského, který byl vydán r. 457 př. Kristem / jak se dočítáme v knize Ezdrášově / oněch 2300 roků u Daniele 8,14 musí končit rokem 1843. Souhlasně s tím očekávali jsme koncem tohoto roku příchod Páně. Byli jsme trpce zklamání, když rok minul a Spasitel nepřišel.

Zpočátku si nikdo neuvědomoval, že nebyl-li dekret vydán ihned na začátku r. 457 př. Kr. nebylo by oněch 2300 večerů a jiter vypršelo již r. 1843. Ale bylo skutečně zjištěno, že dekret byl vydán těsně před ukončením r. 457 př. Kr. a proto toto prorocké období spadá do roku 1844. Proto se splnění vidění neopozdilo, ačkoliv se tak prve zdálo. Pochopili jsme, že se musíme opírat o řeč proroka: "Neboť vidění je na určenou dobu, ale na konec bude mluvit a nezklame. Jestliže prodlévá, čekejte na ně, poněvadž jistě přijde, neomešká se."

Bůh zkoušel svůj lid projitím roku 1843. Omyl, učiněný v počítání prorockých období ^{1T 53} nebyl ihned poznán ani učenými muži, kteří se stavěli proti víře těch, kteří očekávali Krista. Učenci prohlašovali, že pan Miller správně počítal a ačkoliv s ním nesouhlasili, co se týče události, která měla korunovat toto období. Ale jak oni, tak i čekající lid se stejně mýlili v otázce času.

Pevně věříme, že Bůh ve své moudrosti rozhodl, aby jeho lid potkalo zklamání, které bylo vypočteno na to, aby zjevilo a odhalilo pravý charakter těch, kteří vyznávali, že očekávají a těší se na příchod Páně. Ti kdož přijali poselství prvého anděla / Zj 14,6.7. / ze strachu z hněvu Božího a jeho soudu a ne proto, že milovali pravdu a přáli si dědictví v království Božím, ti se nyní ukázali v pravém světle. Byli mezi prvními, kteří zesměšňovali zklamané, kteří upřímně toužili po příchodu Kristově.

Zklamáni nebyli však dlouho ponecháni v temnotě, neboť bádali s vřelou modlitbou v prorockých časech a nalezli omyl v proroctví a stopu očekávaného času. V radostném očekávání příchodu Kristova nebrali v úvahu zřejmé omeškání vidění, které jim bylo jen smutným a nepředvídaným překvapením. Ale právě tato zkouška byla nezbytná, aby odhalila a posílila upřímně věřící v pravdě.

Naše naděje se nyní soustředily na příchod Páně r. 1844. Toto byl také čas pro poselství druhého anděla, který letěl středem nebe: "Padl, padl Babylon, město veliké." Toto poselství bylo ponejprv neseno sluhy Božími v létě 1844. Jako důsledek toho mnozí opustili padlé církve. V souvislosti s tímto poselstvím bylo vyhlášeno půlnoční volání: ^{1T 54} "Hle, ženich přichází, vyjděte proti němu." / Mt 25, 1-13 / Ve všech částech země bylo neseno světlo tohoto poselství a toto volání probudilo tisíce duší. Šlo od města k městu, od vesnice k vesnici i do nejvzdálenějších vesnických krajů. Zastihlo jak učené a nadané, tak i zatemněné a pokorné.

To byl nejšťastnější rok mého života. Moje srdce bylo plno radostného očekávání, ale pociťovala jsem veliký strach i soucit s těmi, kteří byli malé víry a neměli naděje v Ježíši. Spojili jsme se jako jeden muž na vřelých modlitbách za plné obrácení a za nepochybný důkaz svého přijetí Bohem.

Měli jsme zapotřebí velké trpělivosti, neboť posměvačů bylo mnoho. Často jsme byli pozdravováni výsměšnou a pohrdavou narážkou na naše první zklamání: "Dosud jste se nevznesli do nebe, kdy doufáte se vznésti?" a podobné úšklebky byly k nám pronášeny našimi světskými známými a dokonce i některými tak zvanými křesťany, kteří přijali Písmo, ale zapomněli se naučit jeho velkým a důležitým pravdám. Jejich zaslepené oči viděly jen mlhavý a vzdálený výklad slavnostního varování: "Bůh určil den, ve kterém bude soudit svět," a ujištění, že "svatí budou pobrání k Pánu do nebe."

Ortodoxní církve používaly všech prostředků, aby zabránily šíření víry v brzký příchod Krista. V jejich shromážděních neměli svobodu řeči ti, kdož se odvážili jen zmínit o naději v brzký příchod Pána Ježíše. Tak zvaní vyznavači Kristovi s výsměchem zavrhovali radostné poselství, že Ten, na kterého si činili nárok jako na svého nejlepšího přítele, je brzo navštíví. Byli rozzlobeni a podrážděni proti těm, kteří hlásali zprávy o Jeho příchodu a radovali se, že Jej již záhy uzří v plné slávě.

Každý okamžik byl pro mne nejvýš důležitý. Cítila jsem, že pracujeme pro věčnost, a že bezstarostní a neúčastnění se nacházejí ve smrtelném nebezpečí. ^{1T 55} Moje víra byla bez mráčku a přivlastnila jsem si vzácná zaslíbení Ježíšova. On řekl svým učedníkům: "Proste a bude vám dáno." Pevně jsem věřila, že cokoli požádám v souladu s vůli Boží, bude určitě dáno. Klesla jsem v pokoře k nohám Ježíšovým se srdcem v souladu s Jeho vůli.

Často jsem navštěvovala rodiny a trvala jsem na vroucích modlitbách s těmi, kdož byli obtíženi strachem a zoufalstvím. Moje víra byla tak silná, že jsem nikdy ani na okamžik nepochybovala, že Bůh vyslyší mé modlitby a bez jediné výjimky spočívalo požehnání a mír Ježíšův na nás jako odpověď na naše pokorné prosby a tak se srdce zoufalých rozveselila světlem a nadějí.

Pilným zkoumáním svých srdcí a pokorným vyznáváním blížili jsme se v modlitbách době očekávání. Každého jitra jsme cítili, že má být naším prvním činem zajistit si důkaz, že náš život je správným před Bohem. Náš zájem jeden o druhého vzrůstal. Modlili jsme se mnoho spolu jeden za druhého. Shromažďovali jsme se v sadech a v lesích, abychom byli ve spojení s Bohem, a abychom mu přednášeli své prosby. Cítili jsme se Mu být blíže, obklopeni Jeho dílem přírody. Radosti spasení nám byly potřebnější než jídlo a pití. Když mraky zahalovaly naši mysl, neodvážili jsme se odpočívat ani spát, dokud nebyly rozehnány přesvědčením našeho spojení s Bohem.

Mé zdraví bylo ubohé, plíce jsem měla vážně narušené a hlas mně selhával. Duch Boží často velkou mocí na mně spočíval a mé křehké tělo stěží mohlo snést slávu, kterou má duše byla zaplavena. Bylo mi, jako bych dýchala v atmosféře nebeské a těšila jsem se vyhlídkou na brzké setkání se svým Spasitelem, na věčný život ve světle Jeho bytosti.

Čekající lid Boží se blížil hodině, o které doufal, že se jeho radost splní příchodem Spasitelovým. ^{1T 56} Ale čas opět minul, aniž se Jeho příchod uskutečnil. Bylo velmi těžké opět pečovat o všední denní život, když jsme mysleli, že jsme se toho navždy zhostili. Velké zklamání se zmocnilo malého stádce jehož víra byla tak silná a jehož naděje byly tak vysoké. Byli jsme však překvapeni jak jsme se cítili svobodně v Pánu a jak mocně jsme byli podporováni Jeho silou a milostí.

Ale přesto se opakovaly zkušenosti z minulého roku ještě ve větším měřítku. Většina lidí se zřekla své víry. Někteří, již byli velmi důvěřiví, byli tak hluboce zraněni ve své pýše, že si připadali jako by opouštěli svět. Reptali proti Bohu jako Jonáš a volili raději smrt než život. Ti, kteří budovali svojí víru na důkazech druhých lidí a ne na Slově Božím, byli nyní hotovi změnit opět svůj náhled. Pokrytci, kteří doufali, že oklamou Boha, tak jako oklamali sebe svým pokryteckým pokáním a zbožností, cítili nyní ulehčení, že se nedostavilo hrozící nebezpečí a postavili se otevřeně proti Boží věci, o které nedávno tvrdili, že ji milují.

Slaboši a bezbožníci se srotili a prohlašovali, že již není ani obav ani očekávání. Čas minul. Pán nepřišel a svět zůstane stejným po další tisíce let. Tato druhá velká zkouška odhalila množství špatných pudů, které pronikly do silného proudu adventní víry a byly po nějaký čas trpěny pravými věřícími a těmi, kteří byli opravdově nadšeni.

Byli jsme zklamání, ale nepozbyli jsme odvahy. Rozhodli jsme se, že se trpělivě podřídíme očišťování, které Bůh uznal pro nás za nutné a budeme očekávati s trpělivou nadějí na Spasitele, který spasí své zkoušené a věrné.

Byli jsme pevni u víře, že kázáni o určené době pochází od Boha. A to právě vedlo lidí k pilnému bádání v Bibli a k odhalování pravd, kterých si dříve nepovšimli. Jonáš byl poslán Bohem, aby hlásal v ulicích Ninive, že toto město bude do čtyřicíti dnů rozbořeno, ^{1T 57} ale Bůh přijal pokoření se Ninivetských a prodloužil jejich dobu zkoušky. Poselství, které přinesl Jonáš, bylo sesláno Bohem a Ninive bylo zkoušeno podle Jeho vůle. Svět pohlížel na naši naději jako na šílenství a na naše zklamání jako na nezdar, který z něho vyplýval.

Slova Spasitelova v podobenství o nevěrném služebníku jsou velmi přiléhavá pro ty, kdož zesměšňují blízký příchod Syna člověka: "Jestliže by zlý služebník ten v srdci svém pravil: Prodlévá Pán můj přijíti, i počal by bíti spoluslužebníky a jísti a píti s opilci, přijdeť Pán služebníka toho v den, v který se nenaděje a v hodinu, v kterouž neví. I oddělí jej a díl jeho položí s pokrytci."

Nacházeli jsme všude posměvače, o kterých Petr pravil, že budou v posledních dnech chodit ve vlastních hříších a mluvit: "Kde jest zaslíbení Jeho příchodu? Neboť od doby, kdy otcové zesnuli, vše pokračuje jak bylo od počátku stvoření." Ale ti, kdož očekávali Pána, nebyli bez útěchy. Obdrželi cennou znalost v hledání a Slově. Plán vykoupení chápali jasněji. Každým dnem odhalovali nové krásy na svatých stránkách a předivný soulad, vinoucí se jimi, jedno písmo vysvětlovalo druhé a nebylo žádného zbytečného slova.

Naše zklamání nebylo tak velké jako zklamání učedníků. Když Syn člověka vjížděl vítězoslavně do Jeruzaléma, očekávali, že bude korunován na krále. Lid se sbíhal ze všech krajů a volal: "Hosanna Synu Davidovu!" A když kněží a starší prosili Ježíše, aby utišil zástupy, prohlásil, že kdyby oni mlčeli, kamení by volalo, neboť proroctví musí být splněno. Avšak v několika málo dnech viděli titíž učedníci svého milovaného Mistra, o kterém věřili, že bude vládnout na Davidově trůnu, přibitého na hrozném kříži před vtipkujícími a tupícími farizeji. ^{1T 58} Jejich velké naděje byly ztraceny a temnota smrti se zavřela nad nimi. Ale Kristus byl věrný ve svých zaslíbeních. Příjemná byla útěcha, kterou dal svému lidu, bohatá odměna věrných a věřících.

W. Miller a ti, kteří byli s ním ve spojení, měli za to, že očistění svatyně u Dn 8,14, míní očistění země ohněm dříve, než se stane příbytkem svatých. To se mělo státi při druhém příchodu Kristově, proto jsme očekávali onu událost na konci oněch 2300 dnů neboli roků. Ale po zklamání bylo pečlivě bádáno v Písmu a modlitbami a vážnými myšlenkami a po údobí nejistoty vzešlo nám světlo v temnotách, pochyby a nejistota byly odváty. Místo, aby se proroctví Danielovo 8,14 vztahovalo na očištění země, bylo nyní jasné, že ukazuje na ukončení díla našeho velekněze v nebesích, na ukončení smírčí oběti a na přípravu lidu v očekávání dne Jeho příchodu.