^{8T 329} Naši velikou potřebou je takové poznání Boha, které působí změnu charakteru. Vyplníme-li Jeho záměr, pak se v našem životě musí Bůh projevit takovým způsobem, který odpovídá Jeho slovu.

Zkušenost Enochova a Jana Křtitele má být naší zkušeností. Mnohem více potřebujeme studovat životy těchto mužů - z nichž jeden byl vzat do nebe aniž uzřel smrti, a druhý byl před Kristovým prvním příchodem povolán připravovat cestu Páně, činit přímé stezky Jeho.

Enochova zkušenost

O Enochovi je psáno, že žil 65 let a zplodil syna; potom chodil s Bohem tři sta let. V průběhu těchto prvních let Enoch miloval Boha, bál se Ho a zachovával Jeho přikázání. Avšak po narození svého prvorozeného syna dosáhl větší zkušenosti; dostal se do užšího společenství s Bohem. Když viděl lásku dítěte ke svému otci, jeho prostou důvěru v jeho ochranu; když pocítil hlubokou lásku svého srdce k tomuto prvorozenému synovi, poznal onu obdivuhodnou moc lásky k člověku, projevenou v daru Syna Božího, a důvěře, kterou dítky Boží mohou spočinout u svého nebeského Otce. Nekonečná, nezastíněná láska Boží zjevená v Kristu, stala se předmětem jeho přemýšlení dnem i nocí. S celým zápalem své duše snažil se projevit onu lásku k lidu, mezi nímž přebýval.

Enoch nechodil s Bohem v transu, nebo ve vidění, nýbrž ve všech povinnostech svého každodenního života. Nestal se poustevníkem a neoddělil se naprosto od světa; ^{8T 330} neboť na světě měl vykonat pro Pána určité dílo. V rodině a ve svém styku s lidmi, jako manžel a otec, jako přítel a občan, byl neochvějným služebníkem Božím.

V průběhu staletí Jeho víra sílila a láska vroucněla. Modlitba mu byla dýcháním duše, on žil v ovzduší nebes.

Když směl pohlédnout do budoucích událostí, stal se Enoch kazatelem spravedlnosti, svědkem Boží zvěsti všem, kteří chtěli slyšet varovná slova. V zemi, kde se Kain snažil uniknout z přítomnosti Boží, tento Boží prorok zvěstoval obdivuhodné scény, které mu byly zjeveny. Pravil: "Aj, Pán se béře se svatými tisíci svými, aby učinil soud všechněm a trestal všecky, kteříž by mezi nimi byli bezbožní, ze všech skutků bezbožnosti jejich, v nichž bezbožnost páchali, i ze všech tvrdých řečí, kteréž mluvili proti němu hříšníci bezbožní." Juda 14-15.

Boží moc, která působila v Jeho služebníkovi, pocítili ti, kdo ho slyšeli. Někteří dbali jeho napomenutí a zanechali svých hříchů; celé zástupy se však vysmívaly tomuto slavnostnímu poselství. Boží služebníci mají v těchto posledních dnech nést podobné poselství, jemuž budou lidé také naslouchat s nedůvěrou a posměchem.

Jak míjel rok za rokem, čím větší byl proud lidské viny, tím temnější a hrozivější mraky Božího soudu se sbíraly a přece Enoch, tento svědek víry, setrval na své cestě, varoval, prosil, poučoval, usiloval odvrátit tento příliv viny a odvrátit údery pomsty.

Lidé své doby se vysmívali pošetilosti toho, který se nesnažil shromažďovat zlato a stříbro, nebo hromadit pozemský majetek. Enochovo srdce však lnulo k věčným pokladům. Hleděl na nebeské město. Viděl Krále v Jeho slávě uprostřed Siona. Čím větší byla kolem něho nepravost, ^{8T 331} tím opravdovější byla jeho touha po nebeském domovu. I když byl ještě stále na zemi, vírou přebýval v příbytcích světla.

"Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou." Mat.5,8. Tři sta let hledal Enoch čistotu srdce, aby mohl být v souladu s nebem. Tři staletí chodil s Bohem. Den co den toužil po užším obecenství, které se stávalo stále důvěrnějším, až ho Bůh vzal k sobě. Stál na prahu věčného světa, pouze krok byl mezi ním a požehnanou zemí; a nyní se otevřely brány a to dlouhé chození s Bohem na zemi, se ještě prodloužilo, až přešel branami nebeského města - první z lidí, který tam vešel.

Vírou Enoch "přenesen jest, aby neviděl smrti… Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu." Žid.11, 5.

I nás Bůh vyzývá k podobnému obecenství. Jaká byla Enochova svatost, taková musí být i svatost povahy těch, kteří budou vykoupení z lidí při druhém příchodu Páně.

Zkušenost Jana Křtitele

Jana Křtitele na poušti vyučoval sám Bůh. On studoval zjevení Boží v přírodě. Pod vedením Ducha Božího zkoumal svitky proroků. Ve dne i v noci byl Kristus předmětem jeho studia, jeho přemýšlením, dokud mysl, srdce i duše nebyly naplněny slavným viděním.

Hleděl na krále v jeho okrase a se zřetele ztrácel vlastní já. Hleděl na majestát svatosti a přitom se poznal jako slabý a nehodný. Měl zvěstovat Boží poselství. Měl stát v Boží moci a Jeho spravedlnosti. Byl hotov jít jako nebeský posel neochvějně mezi lid, ^{8T 332} protože hleděl na to božské. Nebojácně se mohl postavit před pozemské vládce, protože se v bázni skláněl před Králem králů.

Jan nezvěstoval Boží poselství v síle nějakých důmyslných důvodů, nebo oslnivých teorií. Překvapivě a přísně a přece nadějně zněl jeho hlas z pouště: "Pokání čiňte, nebo přiblížilo se království nebeské." Mat.3,2. Novou, neznámou mocí hýbal lidem. Celý národ byl v napětí. Zástupy se shromažďovaly na poušť.

Neučení rolníci a rybáři z okolí, římští vojáci z Herodových kasáren, velitelé se svými meči, pohotoví potlačit cokoliv, co by zavánělo vzpourou, lakomí výběrčí daní ze svých mýtnic, a ze sanhedrinu okázalí kněží - všichni naslouchali s otevřenými ústy; a všichni, farizeové i saduceové, chladní, nedotčení posměvači, odešli umlčeni a ztišeni vědomím svých vlastních vin ve svých srdcích. Herodes ve svém paláci slyšel toto poselství, a tento pyšný, v hříchu zatvrzelý vládce se chvěl při výzvě k pokání.

V této době, právě před druhým příchodem Kristovým na nebeských oblacích, má být vykonáno podobné dílo, jako konal Jan. Bůh vyzývá muže, kteří připraví lid pro onen veliký den Páně. Poselství, které předcházelo Kristovu veřejnou činnost, znělo: "Pokání čiňte, nebo přiblížilo se království nebeské." Jako lid, který věří v Kristův brzký příchod, máme nést určité poselství: "Připraviž se vstříc Bohu svému." Amos 4,12. Naše poselství musí být tak přímé, jako bylo poselství Janovo. Káral krále pro jejich nepravost. ^{8T 333} Bez ohledu na to, že svůj život vystavuje nebezpečí, neváhal zvěstovat Boží slovo. Nám svěřené dílo v této době musíme vykonat zrovna tak věrně.

Abychom přinesli takové poselství, jaké přinášel Jan, musíme mít podobnou duchovní zkušenost, jakou měl on. Totéž dílo musí být vykonáno v nás. Musíme hledět na Pána, a v tomto pohledu ztratit ze zřetele vlastní já.

Jan od své přirozenosti měl nedostatky a slabosti jako všichni ostatní lidé; avšak dotek božské lásky ho změnil. Když po zahájení Kristovy činnosti přišli Janovi učedníci k němu se stížností, že všichni lidé následují nového učitele, Jan dokázal, jak jasně rozumí svému vztahu k Mesiáši, a jak radostně vítá Toho, jemuž připravoval cestu.

Řekl: "Nemůž člověk vzíti ničeho, leč by jemu dáno bylo s nebe. Vy sami svědkové jste mi, že jsem pověděl: Nejsem já Kristus, ale že jsem poslán před Ním. Kdož má nevěstu, ženich jest, přítel pak ženicha, kterýž stojí a slyší ho, radostí raduje se pro hlas ženicha. Protož ta radost má naplněna jest. Onť musí růsti, já pak menšiti se." Jan 3,27-30.

Hledíc vírou k Vykupiteli, Jan dosáhl výšin sebezapření. Nesnažil se upoutat lidi k sobě, nýbrž povznášet své myšlenky výš a stále výš, dokud nespočinuly na Beránku Božím. On sám byl pouze hlasem volajícího na poušti. Nyní se radostně ztišil a odešel ze scény, aby oči všech mohly být upřeny ke Světlu života.

Ti, kteří jsou věrni svému povolání jako Boží poslové, nebudou hledat svoji vlastní čest. Sebeláska bude pohlcena láskou ke Kristu. Uznají, že musí nést poselství jako ^{8T 334} Jan Křtitel: "Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa." Jan 1,29. Vyvýší Ježíše a s Ním bude i lidstvo vyvýšeno: "Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených." Iz.57, 15.

Prorokova duše, zbavena vlastního já, byla naplněna božským světlem. Ve slovech, které byly téměř ozvěnou zvěsti samého Krista, nesl svědectví o Spasitelově slávě. Řekl: "Kdož shůry přišel, nade všecky jest; kdož jest ze země, zemský jest a zemské věci mluví. Ten, kterýž s nebe přišel, nade všecky jest... Nebo ten, kteréhož Bůh poslal, slovo Boží mluví; nebo jemu ne v míru dává Bůh Ducha." Jan 3,31.34.

Všichni následovníci mají mít podíl na této Kristově slávě. Spasitel mohl říci: "Nebo nehledám vůle své, ale vůle toho, kterýž mne poslal, Otcovy." Jan 5,30. Jan prohlásil: "Nebo jemu ne v míru dává Bůh Ducha." Jan 3,34 Tak je tomu i u následovníků Kristových. Nebeské světlo můžeme obdržet pouze když jsme ochotní vzdát se vlastního já. Boží povahu můžeme dosáhnout a vírou přijmout Krista pouze, když každou myšlenku ochotně podřídíme v poslušnost Kristu. Všem, kteří to činí, Duch svatý je dán v neomezené míře. V Kristu "přebývá všecka plnost Božství tělesně. A v něm jste doplněni..." Kol.2, 9.10. ^{8T 335}

Boží zaslíbení

Všem, kteří jsou ochotni pokořit vlastní já, platí Boží zaslíbení: "Já způsobím, aby šlo mimo tebe před tváří tvou všecko dobré mé a zavolám ze jména: Hospodin před tváři tvou." 2.Mojž.33,19.

"Volejte mně, a ohlásím se, a oznámím tobě věci veliké a tajné, o nichž nevíš." Jer.33,3.

"Mnohem hojněji než my prosíme aneb rozumíme", bude nám dán "Duch moudrosti a zjevení ku poznání jeho", abychom "mohli stihnouti se všechněmi svatými, kteraká by byla širokost a dlouhost, hlubokost a vysokost, a poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abyste naplněni byli ve všelikou plnost Boží." Efez.3,20; 1,17; 3,18.19.

Bůh nás zve k takovému poznání, vedle něhož všechno ostatní je marností a nicotou.

°°°°