Byl mi zjeven případ bratra P. Po jistou dobu odolával pravdě. Jeho hřích nebyl v tom, že nepřijal to, v co upřímně věřil, že je omylem, nýbrž to, že pilně nezkoumal a nezískal vědění toho, čemu odporoval. Pokládal za samozřejmé, že adventisté, světící sobotu, jakožto celek jsou v omylu. Tento náhled byl v souladu s jeho pocity a neviděl nutnost probádat tuto věc sám pro sebe pilným pátráním v Písmu a opravdovou modlitbou. Kdyby šel touto cestou, mohl by nyní být daleko vpředu před svým současným stavem. Byl příliš pomalý v tom, aby obdržel důkazy, a příliš nedbalým, aby zkoumal Písmo, aby viděl, jak se věci mají. Pavel nepovažoval ty, kdo byli chvályhodní, za ty, kteří odporují jeho učení, dokud nejsou nuceni přesvědčivým svědectvím se rozhodnout ve prospěch nauky, kterou on učil a kterou obdržel od Boha.

Pavel a Síla pracovali v židovské synagoze v Tessalonice s určitým úspěchem, ale nevěřící Židé byli velmi nespokojení a vyvolávali zmatky a strhli proti nim pokřik. Tito oddaní apoštolé byli ^{2T 696} nuceni opustit Tessaloniku pod pláštěm noci a jít do Berie, kde byli s radostí přijati. Mluvili ke chvále Berienských takto: „A ti byli udatnější nežli Tessalonitští, kteří přijali slovo Boží se vší chtivostí, na každý den rozvažujíce písma, tak-li by ty věci byly. A tak mnozí z nich uvěřili...“ Skut.17,11-12.

Bratr P neuspěl v tom, aby viděl životní důležitost této otázky. Nepociťoval břemeno, které na něj doléhá, aby hledal pilně, nezávisle na nikom, aby zjistil, co je pravdou. Příliš mnoho se učil od staršího P a nepociťoval nutnost učit se od toho, kdo byl tichý a pokorný. Nebyl schopen se učit, byl plný sebedůvěry. Náš Spasitel neměl žádné slovo chvály pro ty, kdo v srdci jen pomalu uvěří v těchto posledních dnech, ne více než pochybující Tomáš, který říkal, že neuvěří svědectví, které slyšeli učedníci a kterému věřili, že Kristus vstal z mrtvých a zjevil se jim. Tomáš řekl: „…leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů… a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím.“ Jan 20,25. Kristus zaručil Tomášovi svědectví, které požadoval; ale nabádavě mu pravil: „Nebudiž nevěřící, ale věrný.“ Tomáš potvrdil, že je přesvědčen. Ježíš mu pravil: „Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“ v. 27.29.

Postavení bratra P jej učinilo slabochem. Po jistý čas setrvával v odporu téměř ke všemu, kromě soboty. V současné době je na straně těch, kteří porušují přikázání. I když se stále považují za adventisty, kteří byli v příkrém rozporu se sobotou, čtvrtým přikázáním. Byl neschopen jim pomoci, protože byl ve stavu nerozhodnosti. ^{2T 697} Jeho vliv spíše utvrdil mnohé v jejich nevěře. S veškerou pomocí, důkazem a posílením, které měl, se jeho nepovolnost znelíbila Bohu, když posílil ruce těch, kdo bojovali proti Bohu svým odporem k pravdě. Bratr P by nyní měl být silným mužem, který má vliv na Boží lid ve státě Maine. Měl by být vysoce ceněn pro lásku ke svému dílu. Avšak má sklony k myšlence, že jeho zaostalost je spíše zvláštní ctností než hříchem, kterého musí litovat. Velmi pomalu se naučil lekcím, které měl Bůh v úmyslu jej naučit. Nebyl schopným žákem a neměl ani zkušenost ani nerostl v přítomné pravdě, která by jej kvalifikovala k tomu, aby nesl váhu zodpovědnosti, kterou by nyní měl nést, kdyby se snažil zlepšit v daném světle. Bylo mi zjeveno, že bratr P by měl vyvíjet úsilí, aby se podrobil a omezil svou chuť. Potom by byl více trpělivý. Snadno se vzrušoval, byl vášnivý, vznětlivý a sklíčený na duchu. Jeho strava a pití ho do značné míry v tomto stavu udržovaly. Nízké vášně jej zviklaly a převládly nad vyššími silami mysli. Střídmost by bratru P značně prospěla a více fyzického cvičení a práce je pro jeho zdraví nezbytné. Když se snažil ovládnout se, začal růst, ale nepřijal to požehnání v jeho úsilí o nápravu, které by obdržel, kdyby se o to snažil dříve.

Namísto toho, aby se setkával s Kristem v pravdě, příliš dlouho se odtahoval. Sám by byl nepokročil a stál by přímo v cestě pokroku jiných, takto se roztrušujících do ciziny. Jeho vliv stál přímo v cestě pokroku díla, které Bůh seslal svým služebníkům k vykonání.

Myšlenky bratra P o řádu a organizaci byly v příkrém rozporu s Božím plánem pořádku. Na nebesích je řád a má být napodobován ^{2T 698} těmi, kdož jsou na zemi dědici spásy. Čím blíže jsou smrtelníci pořádku a ustanovení nebes, tím blíže jsou přivedeni k přijatelnému stavu před Bohem, který z nich učiní poddané nebeského království a dá jim schopnost k tomu, aby se přenesli ze země na nebesa. Zemi měl Enoch jen za jakousi přípravu na svůj přestup na nebesa.

Bratr P by se měl mít na pozoru. V jeho organismu je nedostatek řádu. Nebyl v souladu s omezením, s péčí a pílí, které jsou nezbytné, aby zachovaly harmonii a svazek se skutky. Jeho zkušenost a vzdělání v náboženských věcech v minulých dobách mělo zhoubný vliv na jeho milované děti, a zvláště na Boží lid. Závazky, které nebesa uložila otci, zvláště kazateli, si neuvědomoval. Člověk, který má jen chabý smysl pro zodpovědnost jakožto otec, který má povzbudit a posílit řád, disciplinu a poslušnost, neuspěje jako kazatel a jako pastýř stáda. Tentýž nedostatek, který charakterizuje vládu v jeho domě a v jeho rodině, lze pozorovat i při veřejné činnosti, v Boží církvi. Chyby budou existovat, aniž by byly napraveny, kvůli nepříjemným následkům, které doprovázejí pokárání a upřímné výzvy.

V rodině bratra P je zapotřebí velké reformy. Bůh není potěšen přítomným stavem nepořádku, tím, že jdou svou vlastní cestou, sledujíc své vlastní skutky. Tento stav věcí v jeho rodině je určen, aby se stavěl do cesty jeho vlivu, kdekoli je znám. Má také vliv v tom smyslu, že zbavuje odvahy ty, kdo mají vůli pomoci mu v podpoře jeho rodiny. Tento nedostatek je na škodu věci. Bratr P neomezuje své děti. Bůh není potěšen jejich nepořádnými, bujnými způsoby v jejich neočištěném chování. Všechno toto je výsledkem nebo prokletím, které následuje za neovládnutou volnost, kterou adventisté vyžadovali v domnění, že je jejich požadovanou výsadou se těšit. Bratr a sestra P toužili po spáse svých dětí, ale viděla jsem, že Bůh ^{2T 699} nebude dělat zázraky na jejich přeměně, zatímco tyto povinnosti spočívají na rodičích, kteří mají o nich jen málo ponětí. Bůh nechal práci na těchto rodičích, aby je vedli zpátky k Němu. Proto když bratr a sestra P cítí břemeno, které by měli pociťovat kvůli svým dětem, budou sjednocovat své úsilí, aby nastolili pořádek, disciplínu a úplné omezení ve své rodině.

Bratře P, byl jsi váhavý v nošení břemen, které by měl nést v rodině každý otec. A jako výsledek toho, břemeno, které jsi zanechal na matce, bylo velmi těžké. Byl jsi příliš ochoten omlouvat se z péče, starostí a břemen doma i venku. Když v bázni Boží s vážnou myslí, se zřetelem na soud Boží, jsi rezolutně odmítl převzít břemeno, které nebesa určily k převzetí, a když jsi nevykonal to, co jsi ze své strany měl učinit, jak se můžeš s pochopením modlit v duchu a ve víře, aby Bůh učinil pro tvé děti to, co není v lidské moci?

Bratr P neužívá moudře svých peněz. Nedbá tak na zdravý rozum, jako na přání svých dětí. Neváží si správně peněz a nevydává je s rozmyslem za užitečné a potřebné věci pro pohodlí a zdraví. V tomto směru se musí polepšit celá rodina. Potřebují ledacos v zájmu pohodlí a odpočinku. Nedostatek pořádku a uspořádání rodinných záležitostí vede k problémům, k rozháranosti a přináší řadu nevýhod. Všichni členové rodiny by si měli uvědomit, že mají osobní odpovědnost za to, aby přispěli k pohodlí, pořádku a pravidelnosti rodiny. Nemají pracovat proti sobě. Měli by se svorně povzbuzovat, měli by být něžní, snášenliví a trpěliví. Všichni mají mluvit klidně, ne příliš hlasitě, beze zmatku. A všichni mají co nejvíce přispívat k ulehčení ^{2T 700} starostí matky. Věci by již neměly zůstat déle nedodělány, nemělo by být žádné vymlouvání se z povinností a nechávání jiným toho, co měli udělat oni sami. Tyto věci mohou být maličkostmi. Ale když se všechny dají dohromady, mohou vyvolat velký nepořádek a mohou vyvolat hněv Boží. Je to zanedbání maličkostí, malicherností, které otravují štěstí života. Věrně konané maličkosti vytváří sumu štěstí, která se v tomto životě má uskutečnit. Ten, kdo je věrný v mále, je také věrný v mnohém. Ten, kdo je nevěrný či nespravedlivý v malých záležitostech, bude takový i ve velkých záležitostech. Každý člen rodiny má vědět, co se od něho čeká, aby spolupracoval s ostatními. Všichni, i děti od šesti let a výše, mají chápat, jakým způsobem mají pomáhat nést životní starosti.

Tyto děti se musejí naučit mnohým důležitým lekcím a mohou se jim naučit lépe nyní, než tomu tak bylo v uplynulé době. Bůh bude pracovat pro tyto milované děti tak, aby byly spojeny s moudře namířeným úsilím svých rodičů, a umožní jim, aby se staly žáky ve škole Kristově. Ježíš bude mít tyto děti odloučeny od marností světa; oni zanechají požitky hříchů a zvolí si cestu pokorné poslušnosti. Jestliže nyní budou usilovat o milostivé pozvání, přijmou Ježíše jako Spasitele a budou Jej následovat, aby poznali Pána, pak On je očistí od hříchů a udělí jim milost a sílu.

Drahý bratře P, lekce, kterým ses naučil uprostřed odrazujících vlivů, které existují ve státě Maine, byly nesmírně škodlivé tvé rodině. Nebyl jsi obezřetný v rozhovoru tak, jak Bůh od tebe vyžadoval. Nerozjímal jsi ve své rodině o pravdě, nevyučoval jsi pilně jejím zásadám a přikázáním Božím své děti, když jsi vstal a když jsi usedl, ^{2T 701} když jsi vyšel ven a když jsi vstoupil do domu. Neoceňoval jsi svou práci jakožto otec, ani jakožto kazatel.

Horlivě jsi nekonal svou povinnost vůči dětem. Nevěnoval jsi dostatečný čas rodinným modlitbám a nevyžadoval jsi přítomnost celé domácnosti. Význam domácnosti je dům a svazek. Všichni členové rodiny se soustřeďují k otci. On je zákonodárce, který představuje svým mužným vystupováním vážnější ctnosti, energii, upřímnost, poctivost, trpělivost, odvahu, píli a praktickou užitečnost. Otec je do jisté míry knězem rodiny, který přináší na oltář Boží ranní a večerní oběť. Žena i děti se mají této oběti zúčastnit a připojit se i k chvalozpěvu. Otec, jako kněz rodiny, má ráno i večer vyznávat Bohu své hříchy a hříchy svých dětí. Má vyznávat hříchy, na které si vzpomene, i ty skryté, jež pouze oko Boží vidělo. Bude-li otec tuto zásadu poctivě provádět - za jeho nepřítomnosti matka - přinese to v rodině požehnání.

Důvod, proč mládež přítomné doby není více nábožensky založená je, že neměla správnou výchovu. Dovolí-li rodiče dětem, aby šly za svými vášněmi, anebo přejdou-li neposlušnost beztrestně, neprojevují jim správnou lásku. Strom poroste tak, jak byl ohýbán stromek. Příliš mnoho milujete své vlastní pohodlí. Nejste dost usilovní. Neustálé úsilí vyžaduje bdělost, opravdovost a horlivou modlitbu. Chovejte mysl ve stavu modlitby, pozdvižené Bohu. Nebuďte líní ve svém podnikání, nýbrž horliví na duchu, sloužíce Pánu.

Selhali jste v rodině, kde jste měli ocenit svatost soboty a učit již své děti radovat se s vámi z důležitosti zachovávání soboty v ^{2T 702} souladu s přikázáním. Vaše vnímání není jasné a není dost pohotové, aby rozeznalo vysoký stupeň, kterého musíte dosáhnout, abyste se stali zachovavateli přikázání. Ale Bůh vám pomůže ve vašem úsilí, jestliže se dáte do své práce s opravdovostí. Měli byste mít nad sebou dokonalou nadvládu. Potom můžete mít větší úspěch v ovládaní svých dětí, když jsou nepořádné. Před vámi je veliká práce, abyste napravili minulá zanedbání, ale nežádá se od vás, abyste je vykonávali svou vlastní silou. Strážní andělé vám v této práci pomohou. Nevzdávejte tuto práci, neodkládejte břemeno, nýbrž chopte se silou vlastní vůle a napravte své vlastní zanedbání. Musíte mít vyšší mínění o Božích požadavcích k vám, pokud jde o Jeho svatý den. Všechno musí být pokud možno vykonáno v šesti dnech, které vám Bůh dal. Neměli byste Boha oloupit ani o jednu hodinu svatého času. Veliká zaslíbení jsou dána těm, kteří vysoce ctí sobotu a uvědomují si povinnost ji zachovávat. „Jestliže odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš-li sobotu rozkoší, a svatou Hospodinu slavnou, a budeš-li ji slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil slova: Tehdy rozkoš míti budeš v Hospodinu, a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba, otce svého; nebo ústa Hospodinova mluvila.“ Iz.58,13-14.

Když začíná sobota, měli bychom být na stráži sami nad sebou, svými činy, nad svými slovy, abychom neoloupili Boha a nepřivlastňovali si k svému užitku čas, který je přísně vymezen Pánu. Ani naše děti bychom neměli nechat konat žádnou vlastní práci pro živobytí, to, co jsme mohli vykonat za šest pracovních dnů. Pátek je přípravný den. Tehdy se můžeme náležitě připravit na sobotu, ^{2T 703} přemýšlet a hovořit o ní. Cokoliv by Pán mohl pokládat za přestoupení svaté soboty, bychom neměli vyslovit ani vykonat. Bůh nežádá, abychom se v sobotu zdrželi jen tělesné práce, ale aby si naše mysl zvykla přemýšlet o svatých věcech. Čtvrté přikázání se ve skutečnosti přestupuje i rozhovory o světských záležitostech, aneb prázdnými nerozumnými rozmluvami. Rozhovor o něčem, aneb o všem, co nás napadne, je naším slovním projevem. Každé uchýlení od správné zásady nás zotročuje a přivádí pod Boží odsouzení.

Bratře P, měl by ses cvičit rozpoznávat svatost soboty čtvrtého přikázání a usilovat o pozdvižení úrovně ve své rodině a kdekoli, kde jsi ji svým příkladem snížil mezi Božím lidem. Měl by ses rozhodnout působit proti svému bývalému zvyku změnit svá slova a své skutky. Často jsi selhal v „pomni na sobotní den, abys jej světil.“ Často ses ve svatý den Boží zapomněl a s chutí ses rozpovídal. Nebděl jsi a v sobotu ses pouštěl do rozhovoru o každodenních záležitostech, jako jsou zisky, ztráty, dobytek, úroda a zásoby. V tomto ohledu tvůj příklad zastírá tvůj vliv. Měl bys usilovat o nápravu.

Ti, kteří nejsou cele obráceni k pravdě, často přemýšlejí o světských věcech, a přestože se v sobotu zdržují tělesné práce, hovoří o tom, čím se ve svých myšlenkách obírají. Proto ty řeči o majetku, úrodě, ztrátě anebo zisku, všechno to je přestupování sobotního přikázání. Když se mysl obírá světskými záležitostmi, jazyk to projeví, protože ústa hovoří to, čím je srdce přeplněné.

V tomto ohledu by zvláště kazatelé měli být příkladem. ^{2T 704} V sobotu by se měli omezit jen na rozhovory o náboženských věcech, jako je přítomná pravda, přítomná povinnost křesťanské naděje, obavy a zápasy, utrpení, a nakonec vítězství a odplata.

Ježíšovi kazatelé by měli být výčitkou těm, kteří zapomínají na svěcení soboty. Laskavě a vážně by měli napomínat ty, kteří se v sobotu pouštějí do světských rozhovorů, a přitom se pokládají za světitele soboty. Měli by povzbuzovat jiné k odevzdání se Bohu v Jeho svatý den.

Nikdo by si neměl dovolit nenáležitě trávit posvátný čas. Bohu se nelíbí, když světitelé soboty o sobotách spí. Tímto zneuctívají svého Stvořitele a svým příkladem projevují, že šest dnů je pro ně příliš vzácná doba, aby si dovolili odpočinout. Musí pracovat, i kdyby to bylo na úkor spánku. Snaží se to vynahradit tak, že si své dospí ve svatý čas. Potom se vymlouvají: „Sobota je den odpočinku. Kvůli shromáždění se přece nepřipravím o potřebný odpočinek.“ Tito zneužívají posvátný sobotní den. Měli by obzvláště v tento den zaujmout své rodiny v zachování soboty a sejít se v domě modlitby, buď už v malém, nebo větším počtu, podle okolností. Svůj čas a síly by měli věnovat duchovnímu přemýšlení, aby je vliv Božího sobotního požehnání provázel po celý týden. Ze všech dnů v týdnu není žádný tak příznivý pro náboženský život, jako sobota.

V duchu jsem viděla, jak celá nebesa hledí a pozorují ty, kteří uznávají požadavky k čtvrtému přikázání a zachování soboty. Andělé pozorovali jejich zájem o úctu v tomto Božím příkazu. Ti, kteří ^{2T 705} ve svých srdcích posvěcovali Pána Boha rozhodnou zbožnou myslí, a ti, kteří usilovali využít tyto svaté hodiny zachováváním podle svých nejlepších schopností, nazývajíc sobotu rozkoší, těm andělé žehnali světlem, zdravím a dostali zvláštní sílu. Avšak na druhé straně se andělé odvraceli od těch, kteří nedovedli ocenit svatost Božího posvěceného dne. Odnímají od nich světlo a sílu. Viděla jsem je zamračené, zoufalé a často smutné. Pociťovali nedostatek Božího Ducha.

Drahý bratře P, měl jsi být v každém čase ve svém rozhovoru obezřetný. Což pak tě Bůh nepovolal, abys byl Kristovým zástupcem na zemi, k naléhavé prosbě k hříšníkům, aby se usmířili s Bohem? Toto je svatá, vznešená práce. Když přestáváš hovořit z kazatelny, tato práce právě začíná. Ze zodpovědnosti nejsi uvolněn, když opouštíš shromáždění, ale měl bys stále zachovávat své posvěcení k práci na spáse duší. Máš být živou knihou, známou a čtenou všemi. Nemáš se radit se svým pohodlím. Požitek není to, nač máš myslet. Spása duší je velevýznamným námětem. Je to tato práce, ke které je kazatel Kristova evangelia povolán. Musí zachovávat dobré skutky i mimo shromáždění a zdobit své povolání Božským rozhovorem a obezřetným chováním. Často po tom, co skončila tvá práce z kazatelny a ty ses posadil se společností kolem krbu, vedeš svou neposvěcenou konverzaci v protikladu s tvým úsilím. Musíš žít tak, jak kážeš, podle povinností, které kážeš jiným. A musíš na sebe převzít tak, jak jsi dosud neučinil, břemeno práce, tíhu zodpovědností, která by měla spočívat na každém Kristově služebníkovi. Potvrď svou práci z kazatelny tím, že ji následuješ svým soukromým úsilím. ^{2T 706} Zabývej se rozumným rozhovorem o přítomné pravdě a jemně zjišťuj jejich duševní rozpoložení a podle toho bohabojně uplatňuj významné pravdy na případy tvých spolupracovníků. Neuspěl jsi v tom, abys byl neustále připraven nabádat a napomínat v čas neb ne v čas ve vší tichosti a pomocí nauky. (2.Tim.4,2.)

Jako strážce na Sionských zdech potřebuješ neustálou bdělost. Tvá bdělost nesmí polevit. Vychovej se k tomu, abys byl schopen působit na rodiny shromážděné kolem domácího krbu. Můžeš tak vykonat dokonce i více v tomto směru, než kolik představuje tvá samotná práce z kazatelny. Dávej pozor na duše jako ten, který musí vydat počet ze svých skutků. Nedávej žádnou příležitost nevěřícím, aby tě obvinili z toho, že polevuješ ve své povinnosti, že zanedbáváš potřebu dovolávat se jich osobně. Hovoř s nimi ve víře a úpěnlivě je nabádej, aby se poddali pravdě. „Neboť jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, kteříž ke spasení přicházejí, i v těch, kteříž hynou; těmto zajisté vůně smrtelná ke smrti, oněmno pak vůně života k životu.“ 2.Kor.2,15-16. Jak apoštol nahlíží na velikost své práce a váhu zodpovědností, spočívajících na kazateli, když volá: „Ale k tomu kdo jest způsobný? Neboť nejsme, jako mnozí cizoložící slovo Boží, ale jako z upřímnosti, ale jako z Boha, před obličejem Božím, o Kristu mluvíme.“ 2.Kor.2,16-17.

Ti, kdo ničí slovo, rozhazujíce obilí, kteří dávají pšenici s koukolem, nebo cokoliv, co může zatemnit evangelium, zatímco odporují přikázání Božímu, nemohou ocenit pocity, kterými se zachvíval apoštol pod váhou svaté práce a zodpovědnosti, jakožto Boží služebník, který nesl na ramenou osud duší, za které Kristus zemřel. Při hodnocení těchto samozvaných kazatelů najdou jen malý náznak splnění požadavků, jaké se kladou na opravdového kazatele. Ale apoštol přisuzuje velkou váhu kvalifikaci nezbytné pro kazatele.

Chování kazatele, zatímco stojí na kazatelně, by mělo být obezřetné, nikoli nedbalé. Neměl by být nedbalý vůči svému postoji. ^{2T 707} Měl by vlastnit pořádek a čistotu v nejvyšším smyslu. Bůh to vyžaduje od těch, kdo vzali odpovědnost za tuto práci, která spočívá v tom, že získávají slova z Jeho úst, aby hovořili k lidu, varujíce a nabádajíce je, opravujíce a utěšujíce, jak to případ vyžaduje. Boží zástupci na této zemi by měli být s Ním ve spojení. Jejich slova by měla být vybraná, jejich způsob mluvy rozumný. Nějaká nahodilá slova, často používaná kazateli, kteří nekáží evangelium v upřímnosti, by měla být navždy odstraněna.

Bylo mi zjeveno, bratře P, že jsi přirozeně vznětlivý. Snadno se dáš vyprovokovat, protože postrádáš trpělivost a snášenlivost. Jestliže se na tebe naléhá, abys přednesl pravý stav pravdy, pak příliš mnoho cítíš, že se na tebe spěchá. Neměl bys učinit kroky, jen když si jiní přejí, abys tak učinil. Měl by sis dát čas. Kdyby tvoji posluchači šli stejnou cestou, považoval bys je za pokárání hodné. Jestliže by všichni měli konat tak, jak jsi konal ty, Boží lid by vyžadoval současné tisíciletí, ve kterém by mohl učinit potřebné přípravy na poslední soud. Bůh tvou zaostalost snášel milostivě. Ale to nebude platit pro jiné, aby následovali tvého příkladu, neboť jsi nyní slabý a neschopný tam, kde jsi měl být silný a dobře způsobilý pro práci.

Bratr R by pro tebe mohl vykonat jen málo. Jeho práce je namířena nerozumným způsobem. Mýlil se zvláště v tom, že se zajímal o ty, kdo si mysleli, že by se měli stát učiteli. Kdyby se nedotýkal případu kazatele z Maine a kdyby pracoval na nových oblastech, kde nebyli žádní adventisté, byli by mnozí přivedeni k poznání pravdy. Bratr S postupoval vpřed jen zvolna a zaujímal postavení, které těšilo Boha více, pokud jde o trpělivost, snášenlivost a vytrvalost. A přece je třeba vykonat u něj ještě mnoho práce dříve, než se stane úspěšným kazatelem při pokroku Božího díla.

Bratr R se horlivě zabývá tvým případem, ale ty jsi odmítl, aby ^{2T 708} ti pomohl. Byl ti věnován čas a síla a záležitosti se rýsovaly k tvému zvláštnímu prospěchu, aby ses mohl zbavit předsudků a mohl jsi přijmout pravdu, jestliže by tvá netečnost a nevíra nevyčerpaly trpělivost bratra R. Potom se charakter jeho práce změnil a on na tebe naléhal, aby ses rozhodl a vyšel ven ke světlu a svědectví, které jsi přijal. Toto opravdové úsilí z jeho strany jsi považoval za obtěžující a matoucí. Tvá paličatá povaha se projevila, povstal jsi proti tomuto jednání a odmítl jsi úsilí, kterým ti chtěl pomoci. Zde jsi poškodil sám sebe, znechutil jsi bratra R a zarmoutil jsi Boha. Tvé pocity vůči bratru R nebyly křesťanské. Jásal jsi nad svou odolností vůči jeho úsilí, které bylo pro tvé dobro. Pán žehnal práci bratra R na povznášení lidu ve státě Maine. Tato práce byla namáhavá a plná zkoušek, a ty jsi svým dílem k tomu nepřispěl. Neuvědomil sis, jak jsi ztížil práci těm, které Bůh poslal, aby zjevili pravdu lidu. Vyčerpávali svou energii v tom, aby přivedli lid k rozhodnutí, pokud jde o pravdu, zatímco ty a jiní kazatelé jste stáli v cestě. Bůh pracoval skrze své služebníky, aby přinesli pravdu, a satan pracoval skrze tebe a jiné kazatele, abyste jejich práci znemožnili a zbavili odvahy. Ti stejní lidé, kteří se považovali za strážce a kteří byli povinni jako první přijmout slovo varování a předat lidu, kdyby sami stáli v radě Boží, nebyli by se octli jako poslední. Lid předešel své učitele. Tito obdrželi varování, dokonce i před strážci, protože strážci byli nevěrní a zaspali na svých strážných stanovištích.

Bratře P, měl bys mít pocity bratrské lásky a sympatie pro bratra R, neboť on si to zasloužil od tebe spíše, než slova výčitky. Měl ^{2T 709} přísně posoudit své vlastní chování, protože ses postavil na odpor Bohu. Ale ty jsi bavil sebe a jiné na účet bratra R tím, že jsi vyprávěl o jeho úsilí ve tvůj prospěch a tvé odolnosti vůči jeho práci, a tuto záležitost jsi využíval k srdečnému zasmání.

Sluší se, aby každý služebník Kristův používal jasnou mluvu, která nemůže být odsuzována. Bylo mi zjeveno, že pro kazatele Kristovy zbývá dokončení svaté práce. Toto nemůže být uskutečněno bez úsilí z jejich strany. Musí pociťovat, že mají pracovat ve svých vlastních případech na práci, již za ně nemůže žádný vykonat. Musí se snažit získat předpoklady nezbytné k tomu, aby se stali schopnými kazateli Kristovými, aby v Boží den mohli být přijati, neposkvrněni krví duší, majíce vykonanou svou vlastní povinnost v bázni Boží. Pokud se jedná o jejich odměnu, věrní pastýři uslyší od hlavního Pastýře: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“ Mat.25,21. Potom dá na jejich hlavy korunu slávy a vybídne je, aby se těšili radostem svého Pána. Co je touto radostí? Je to spojení Krista s vykoupenými svatými, se kterými přehlíží práci, vykonanou pro duše, své sebezapření, své sebeobětování, zřeknutí se pohodlí a světského zisku, každého pozemského svodu a zvolení si výčitek, utrpení, sebeponižování, vyčerpávající práce a úzkostného ducha, když budou lidé odporovat přikázání Božímu na škodu svých vlastních duší. Vyžaduje to připomenout si cudnost jejich duší před Bohem, jejich pláč mezi sloupovím a oltářem a to, že se stali podívanou světu, andělům a lidem. Všechno toto je nyní u konce a plody jejich práce lze spatřit, neboť duše jsou spaseny skrze jejich úsilí v Kristu. Kazatelé, kteří byli spolupracovníky Krista, se podílejí na radostech svého Pána a jsou spokojeni.

„Patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše, kterýž místo předložené sobě radosti strpěl kříž, opováživ se hanby, i posadil se ^{2T 710} na pravici trůnu Božího. A považte, jaký jest ten, kterýž snášel od hříšníků taková proti sobě odmlouvání, abyste neustávali, v myslech svých hynouce. Ještě jste se až do krve nezprotivili, proti hříchu bojujíce.“ Žid.12,2-4. Kazatelé příliš zapomínají na Původce své spásy. Myslí si, že podstoupili dost, zatímco snášejí a trpí pouze málo. Bůh bude pracovat pro své kazatele, jestliže Jej nechají, aby pro ně pracoval. Ale jestliže pociťují, že jsou zcela v pořádku a nepotřebují dokonalou přeměnu, neuzří sami sebe a nedosáhnou Božího měřítka, Bohu se bude lépe pracovat bez jejich pomoci, než s nimi.

Bůh vyžaduje, aby se kazatelé dostali na úroveň, kterou On schvaluje, na úroveň pracovníků, za které se nemusí stydět. Jestliže odmítají tuto přísnou disciplínu, Bůh je uvolní a zvolí si lidi, kteří si nedopřejí odpočinku, dokud nebudou dokonale připraveni ke každému dobrému skutku. Naše srdce jsou od přirozenosti hříšná a líná v Kristových službách. Musíme se mít neustále na pozoru, abychom vydrželi být dobrými Kristovými vojáky. Pak budeme pociťovat nutnost energicky odstranit naše zakořeněné hříchy, abychom nepodléhali každému satanovu návrhu a nepozvedali korouhev pro nás samotné raději, než bychom přijali čistou a vznešenou korouhev, kterou pro nás vztyčil Bůh.

Viděla jsem, že kazatelé, světící sobotu ve státě Maine, neměli úspěch v tom, aby se stali badateli Bible. Nepociťovali nutnost pečlivého studia Slova Božího pro sebe tak, aby jím mohli dokonale naplnit své dobré skutky, ani nepociťovali nutnost naléhavého, pečlivého zkoumání Písma u svých posluchačů. Kdyby nebyl jediný kazatel adventistů sedmého dne v Maine, který by odporoval Božímu přikázání, všechno to, co bylo dokončeno, by bylo dokončeno s polovičním úsilím, a lidé by mohli být vyvedeni ze svého stísněného, ^{2T 711} zmateného stavu do pořádku a nyní by měli dost síly, aby kladli odpor nepřátelským vlivům. Mnohá místa ještě nebyla navštívena, ta je třeba ještě navštívit a je tam třeba založit úspěšnou práci, která by přivedla mnohé k poznání pravdy.

Mnoho práce bylo vynaloženo na to, aby kazatelé Adventistů sedmého dne byli přivedeni do správného postavení. Vyžadovalo to těžkou práci na potírání vlivu, který vykonali, když se protivili přikázání Božímu proti svým vlastním duším a stáli v cestě hříšníkům. Nevešli by sami do nebe a těm, kteří by chtěli vstoupit, by překáželi návodem a příkladem. Byla již chyba v tom, jak vstoupili do této oblasti, kde jsou adventisté, kteří zpravidla nepociťují žádnou potřebu toho, aby se jim pomáhalo, nýbrž si sami myslí, že jsou v dobrém stavu, schopni učit jiné. Je málo pracovníků a jejich síla musí být věnována k nejlepšímu možnému užitku. Mnohem víc lze vykonat ve státě Maine, v místě, kde není ani jeden adventista. Měl bys vstoupit do nových oblastí a čas, který se až dosud věnoval únavné práci pro adventisty, kteří si nepřejí být poučeni, měl bys věnovat těmto novým oblastem tak, aby se vyšlo ven na cesty, stezky a mezi ploty do práce na přeměnu nevěřících. Jestliže adventisté přijdou a budou slyšet, nechejte je přijít. Nechejte jim cestu otevřenou, aby mohli přijít, jestliže chtějí.