Zatímco první svazek Svědectví přináší rady týkající se hlavně počátku a vývoje učení, zkušenosti a činnosti nově zřízené církve ostatků, téměř celý obsah druhého svazku je věnován osobní zbožnosti členů církve. Během třinácti let, v jejichž průběhu postupně vzniklo čtrnáct brožurek, obsahujících svědectví, jež nyní tvoří obsah svazku č.1, byla publikační činnost postavena na pevný základ, církev byla zorganizována, byl zřízen její finanční systém a byly zahájeny práce na velkém zdravotním programu. Když byl napsán závěrečný článek, literatura již rovnoměrným a stálým proudem vycházela z tiskařských strojů nakladatelské organizace Review and Herald v Battle Creeku, Michigan, a současně již bylo v plném provozu nově zřízené sanatorium. Temné chvíle Občanské války patřily již minulosti a pro církev nastaly dny příznivých perspektiv. V době, která tomu předcházela, bylo hlavním úkolem udržet získaný terén a rozšířit jeho hranice. Pro nepřetržitý úspěch církve měla životní důležitost jednota jejich jednotlivých členů.

Začátkem roku 1868 - podle vysvětlení, obsaženého v jednom článku, nalezeném těsně před uzavřením prvního svazku - začala Ellen G.Whiteová publikovat ve prospěch církve, jako celku, určitá osobní svědectví, která do té doby nebyla ve větším měřítku rozšiřována. O těchto svědectvích řekla: „Všechna tato svědectví obsahují hlavně pokárání a poučení, jež platí pro stovky a tisíce jiných členů církve, žijících v podobných podmínkách. Tito lidé musí dostat světlo, které Bůh považuje za vhodné dát a jež odpovídá jejich případům.“

- Svědectví pro církev 1T 631

Takové pokyny, které po dobu tří let, t.j. od února 1868 do května 1871, byly adresovány osobně jednotlivým členům církve, tvoří téměř celý obsah Svědectví č. 15-20, jež jsou nyní obsažena v tomto svazku č.2. Pokyny pojednávající o konkrétních tématech, mají praktické zaměření; rozebírají téměř všechny fáze osobních zkušeností a náboženských zájmů počínaje pomlouvačností, chuťovými ^{2T 6} slabostmi a manželskými vztahy a konče nesprávně zaměřenou horlivostí, lakomstvím a fanatismem.

Na počátku časového období, na nějž se tento druhý svazek vztahuje, starší sboru White a paní Whiteová žili do jisté míry v ústraní v Greenville, Michigan, v důsledku zdravotního stavu staršího církve, White. Oba však brzy obnovili svou činnost a začali podnikat cesty a uskutečňovat shromáždění věřících ve státech sousedících se státem Michigan. V listopadu 1868 se vrátili do Battle Creeku, aby si tam zřídili svůj domov.

Dva měsíce předtím, v září 1868, bylo uskutečněno stanové shromáždění ve Wright, Michigan. Toto shromáždění, první toho druhu, bylo tak velkým požehnáním pro jeho účastníky, že v dalších letech bylo zaznamenáno zřízení stanových shromáždění jako stálá součást státních konferencí. Byla vyžadována přítomnost staršího církve a paní Whiteové, což vedlo k tomu, že oba v následujících letech trávili větší část letních měsíců v těchto každoročních shromážděních. V poslední části svazku č.2 je možné nalézt rady, týkající se takových „shromáždění“.

Během tříletého období, které kryje svazek č.2, bylo dosaženo povzbuzujících pokroků ve věci přítomné pravdy. Zdravotnický ústav v Battle Creeku, který prošel obdobím beznadějné stagnace, se nyní dostal do období prosperity. Ve druhé polovině roku 1868 starší sboru J.N.Loughborough a D.T.Bourdeau zažehli pochodeň adventismu sedmého dne na pobřeží Tichého oceánu. Ve stejném roce skupina padesáti evropských adventistů, zachovávajících sobotu, navázala korespondenci s Generální konferencí bratří v Battle Creeku a o rok později vyslala své zástupce přes oceán, kteří žádali, aby k nim byli posláni misionáři.

Avšak přes veškeré úspěchy a provedené začátky práce, ďábel pokračoval ve své soustavné činnosti, jehož cílem bylo snížit duchovní úroveň členů církve, vzbudit v nich lásku ke světu a jeho lákadlům, vnést do církve ducha kritizování, vysoušet prameny dobročinnosti a zvláště přivést mládež do svých řad. Proti těmto ^{2T 7} nebezpečným směrům přinášela paní Whiteová, jakožto Boží posel věrně a soustavně svá poselství ústně a písemně, vyzývajíc členy církve, aby se drželi Bohem určených zásad neporušenosti a spravedlnosti.

Při některých příležitostech byly paní Whiteové zjeveny zkušenosti řady jednotlivých členů jednoho sboru. Poté co sdělila tato individuální svědectví ve shromáždění, dodatečně napsala pokyny k jednotlivým případům a zaslala je tomu kterému sboru. Řada takových sdělení je obsažena ve svazku č. 2.

Po přečtení tohoto 711-stránkového svazku musí být pozorný čtenář překvapen nejen velkou rozmanitostí zpracovaných témat, ale také rozsáhlým množstvím napsaných stran věnovaných takovým individuálním svědectvím, napsaným za tak krátkou dobu. Je však nutné poznamenat, že to, co vyšlo v tisku, představuje jen část toho, co paní Whiteová napsala během zmíněného časového období.

Několik týdnů před vydáním čísla 15, starší církve White napsal poznámku pro Review and Herald, v níž vyzval všechny ty, jimž paní Whiteová přinesla ústní svědectví, aby trpělivě vyčkali, až obdrží tato svědectví v písemné formě. O píli a vytrvalosti sestry Whiteové v této práci uvedla: „Na této linii své činnosti sestra Whiteová má práce asi na dva měsíce. Na svých cestách do východních krajů využívala veškerý svůj čas k psaní takových svědectví. Mnohá z nich psala dokonce přímo ve shromážděních, zatímco druzí kázali a mluvili. Od doby jejího návratu její zdraví a síly jsou oslabeny v důsledku toho, že se této práci věnovala příliš pečlivě. Obvykle píše dvacet, až čtyřicet stránek denně.“

- Review and Herald 3.3.1868

Dovedeme si představit, jak si paní Whiteová oddechla, když Svědectví č.15 vyšla z tisku, a jak se těšila na již tak nutný odpočinek; ale už o deset dnů později byla opět zabrána do sdělování četných poselství, jež jí byla svěřena. V pátek večer, dne 12. června, v Battle Creeku mluvila „k mladým lidem všeobecně“, a „obracela se ke mnohým osobně“, až do přibližně deseti hodin, kdy-jak podal ^{2T 8} zprávu starší White - se odehrálo toto: „Při velmi slavnostním a působivém přednesu, kdy mluvila na podiu před kazatelnou, sestoupila na ni moc Boží a sestra Whiteová v mžiku klesla na koberec a měla vidění. Mnozí z přítomných byli poprvé svědky tohoto jevu; pozorovali jej s překvapením a s dokonalým uspokojením, že to bylo dílo Boží. Vidění trvalo dvacet minut.“

- Review and Herald 16.6.1868

Podle údajů zakládajících se na skutečnostech bylo bezpečně zjištěno, že 120 stránek Svědectví svazku č.2, je sepsáním rad a pokynů daných ve vidění ze dne 12. června 1868 a určených pro církev nebo jednotlivce. Četné další stránky jsou sepsáním toho, co bylo ukázáno ve viděních, jež měla sestra Whiteová stejného roku v Pilot Grove, Iowa, 2.října, a v Adams Center, New Yorku, dne 25.října.

Tato četná vidění vedla paní Whiteovou k tomu, že psala téměř nepřetržitě. Ve zprávě o jejich cestě lodí nahoru po řece Mississippi, v roce 1870, starší sboru White podává tento komentář: „Sestra Whiteová píše. Ubohá žena! Toto téměř ustavičné psaní pro toho či onoho v době, kdy by měla odpočívat a těšit se z pohledu na krásné přírodní scenérie a z příjemné společnosti, vypadá velmi špatně, ale Bůh žehná a podpírá, a my se tím musíme spokojit.“

- Review and Herald 5.7.1870

A jakým požehnáním byla pro církev tato četná svědectví adresovaná nejprve osobně jednotlivcům a pak církvi. Který člen církve při čtení těchto vážných rad a výstrah nezjistil, že problémy, pokušení a výsady adventistů sedmého dne dřívějších let jsou vlastně jeho problémy, jeho pokušeními a jeho výsadami v dnešní době? My si zvláště vážíme těchto poselství, protože Ellen G. Whiteová sama říká v úvodu k svazku č.2: „Není přímějšího a působivějšího způsobu, jak předložit to, co mi Pán ukázal.“

Výbor pověřený vydáváním publikací Ellen G. Whiteové