Zaznamenaný projev čtený před Generální konferencí r.1871

Efez.3,6-7. „Že jsou pohané spoludědicové a částí téhož těla, i spoluúčastníci zaslíbení jeho v Kristu skrze evangelium. Kteréhož jsem učiněn sluha z daru milosti Boží sobě dané, podlé působení moci jeho.“

„Kteréhož jsem učiněn sluha“ nejen proto, abych zvěstoval lidem pravdu, ale abych ji uskutečňoval ve svém životě.

„A vysvětlil všechněm, jaké by bylo obcování tajemství skrytého od věků v Bohu.“ Verš 9. Tento muž ukazuje, že nejde pouze o slova, která se převalují na jazyku, ani o výmluvnost řeči neb kázání, ale jedná se o to, aby posluchači pochopili Krista, který je v nás.

„Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka, a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti,“ ne jako nováček, ne z neznalosti, „abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podlé té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně mocně.“ Kol.1,28.29. Je to dílo Boží, milost od Boha, která, když je chápána a pociťována, okrašluje život a skutky a která má na posluchače působit hlubokým dojmem.

^{2T 610} Ale není to jenom toto. Jsou jiné věci, které je třeba vzít v úvahu, ve kterých byli někteří nedbalí, ale které mají velký důsledek podle světla, v jakém mi byli představeni. Jde o dojmy, které působí na lidi chováním mluvčího u stolu, jeho postojem a jeho způsobem vyjadřování. Jestliže tyto věci jsou tak, jak Bůh je chce mít, dojem, který působí, bude ve prospěch pravdy. Zvláště bude příznivým způsobem ovlivněna ta třída lidí, která vždy naslouchala bajkám. Je důležité, aby kazatelovy způsoby byly skromné a důstojné, aby byly v souladu se svatou vznešenou pravdou, kterou učí, aby měly příznivý vliv na ty, kdo nejsou od přirozenosti nakloněni k náboženství.

Pečlivost v odívání je rovněž významnou složkou. V tomto směru byl u kazatelů, kteří věří v přítomnou pravdu, jistý nedostatek. Oděv některých byl neupravený. Nejen že neměli dostatek vkusu a pořádku v odívání slušivým způsobem, ale i pokud šlo o barvu oděvu, nebyla vhodná a slušivá pro kazatele Kristovy, nýbrž byla nedbalá. Někteří kazatelé nosí vestu pestrých barev, zatímco jejich kalhoty jsou tmavé, nebo tmavou vestu a pestrobarevné kalhoty. Bez vkusu a bez upraveného oděvu tyto osoby předstupují před lid. Tyto věci káží lidem. Kazatel jim dává příklady správného jednání a představuje před ně věci, jako úhlednost a vkus ve vystupování a dávání ponaučení, anebo jim může dát příklad lajdáctví a ztráty zájmu, který mohou nebezpečně následovat.

Černé a tmavé materiály jsou slušivější pro kazatele za kazatelnou a budou působit lepším dojmem, než kdyby měl kombinaci dvou nebo tří barev.

Znovu jsem poukázala na Izraelské děti v minulosti a bylo mi ukázáno, že Bůh jim daroval zvláštní směrnice, pokud jde o materiál a způsob odívání, který by měli mít kazatelé, kteří před lid předstupovali. Nebeský Bůh, jehož paže hýbou světem, jež nás podporuje a ^{2T 611} daruje nám život a zdraví, nám rovněž daruje svědectví, jak by měl být uctíván či zneuctěn oděvem těch, kteří před Něj předstupují. Dal zvláštní směrnice Mojžíšovi, pokud jde o cokoliv spojené s Jeho službou. Dal dokonce směrnice, pokud jde o uspořádání jejich domovů. Dal směrnice, pokud jde o oděv, který měli nosit, pokud byli kněžími v Jeho službě. Měli udržovat pořádek ve všem, a zvláště měli udržovat čistotu.

Čtěte směrnice, které byly dány Mojžíšovi, aby zjevil lidu Izraelskému, jak se Bůh chystal sestoupit na horu, aby k nim promluvil o svatém zákonu. Co přikázal Mojžíšovi, aby jeho lid vykonal? Aby byli připraveni na třetí den, neboť třetího dne Pán sestoupí na horu, aby byl spatřen veškerým lidem. Měli kolem hory učinit jakousi hranici. „Řekl dále Hospodin Mojžíšovi: Jdi k lidu, a posvěť jich dnes a zítra; a nechť svá roucha zeperou.“ 2.Mojž.19,10. Neboť Bůh, který vytvořil krásný Eden a všechno krásné v něm, je velký a mocný. Bůh je Bohem pořádku a vyžaduje pořádek a čistotu od svého lidu. Mocný Bůh přikázal Mojžíšovi, aby sdělil lidu, že má vyprat své oděvy, aby neměli nečistoty na svém oděvu a oděvu členů svých rodin, jakmile předstoupí před Pána. A Mojžíš sestoupil z hory k lidu a oni vyprali své oděvy v souladu s přikázáním Božím.

Aby bylo ukázáno, jak mají být pečliví, pokud se jedná o čistotu, měl Mojžíš umístit umývadlo mezi stánek úmluvy a oltář a měl do něho nalít vodu k umývání. Mojžíš, áron a jeho synové, kteří byli kněžími před Pánem, si měli umýt ruce a nohy, když měli vstoupit do svatyně a když měli předstoupit před Pána.

^{2T 612} Toto bylo přikázání velkého a mocného Boha. U těch, kdo se objevili před Bohem, když se přiblížili do Jeho svaté přítomnosti, nebylo zanedbávání v upravenosti oděvů. A proč tomu tak bylo? Co bylo cílem veškeré této pečlivosti? Bylo to pouze proto, aby to doporučilo lid Bohu? Bylo to pouze proto, aby získali Jeho uznání? Důvod, který mi byl zjeven, je ten, že v lidu měl být vyvolán pravý dojem. Jestliže ti, kdož jsou kazateli ve svatém úřadě, by nedokázali projevovat péči a oddanost Bohu ve svém zjevu a chování, lidé by ztratili svou oddanost vůči Bohu a Jeho svaté službě. Jestliže kněží ukázali velkou oddanost vůči Bohu tím, že jsou velmi pečliví a velmi dbalí toho, jak přicházejí do Jeho přítomnosti, dalo to lidu vznešenou představu o Bohu a Jeho přikázáních. Bylo mi zjeveno, že Bůh je svatý, Jeho práce je svatá a že všechno ve spojení s Jeho prací musí být posvátné. Musí to být prosté čehokoliv, co je nečisté a pošpiněné, a všechna poskvrněnost musí být těmi, kdož se přibližují k Bohu, odložena.

Podle světla, které mi bylo zjeveno, vládne v tomto směru nedbalost. Měla bych mluvit o tom tak, jak to předkládá Pavel. Děje se tak následkem uspokojování vlastní vůle a zanedbáváním těla. Ale tato dobrovolná pokora, toto uctívání vůle a zanedbávání těla, není pokorou, která má příchuť nebes. Tato pokora se projeví v jednání a oblečení všech, kdo káží svatou pravdu Boží ve správné a dokonalé čistotě a každá složka, která je spojená s námi, bude doporučovat naše svaté náboženství. Velmi pečlivé odívání bude doporučením pravdy nevěřícím, bude kázáním samo o sobě.

Ale často se stává, že na posvěcených kazatelnách se dějí zlé věci. Kazatel, který za kazatelnou hovoří k druhým, a přitom se směje před shromážděním, činí dojem, že nepociťuje žádnou zodpovědnost za svou práci nebo že postrádá slavnostní smysl pro své ^{2T 613} posvátné povolání; zneuctívá pravdu a přivádí posvátné věci na nízkou úroveň. Svým příkladem takoví kazatelé vzdalují od lidu Boží bázeň a zbavují evangelium svaté důstojnosti, která byla vyvýšena Kristovou smrtí. Podle světla, které mi bylo zjeveno, by Boha těšilo, kdyby se kazatelé v pokoře sklonili, jakmile vstupují za kazatelnu, a slavnostně žádali pomoc od Boha. Jakým dojmem by to působilo? Mělo by to slavnostní ráz a lid by to naplňovalo úctou. Jejich kazatel hovoří s Bohem. Sám se svěřuje Bohu dříve, než se odváží předstoupit před lid. Svatost spočívá na lidu a andělé Boží jsou velmi blízko. Kazatelé by měli vzhlížet k Bohu na prvním místě, jakmile přicházejí ke kazatelně, a takto mluvit všem. Bůh je zdrojem mé síly.

Kazatel, který je nedbalý ve svém zjevu, často zraňuje ty, kteří mají dobrý vkus a zjemnělé vnímání. Ti, kdo chybují v tomto ohledu, měli by své omyly napravit a být více obezřetní. Ztráta některých duší bude nakonec poznamenána neupraveností kazatele. První dojem ovlivní lid nepříznivým způsobem, protože žádným způsobem nemohli spojit jeho vzhled s pravdou, kterou předkládal. Jeho oděv byl proti němu a lidé, kteří měli před sebou takový příklad nedbalosti, sami nedbali na svůj oděv a jeho posluchači nechtěli mít nic společného s takovým druhem lidí.

Zde, podle světla, které mi bylo dáno, byl projev nedbalosti našeho lidu. Kazatelé stáli někdy za kazatelnou s neupravenými vlasy. Vypadali, jako kdyby se vlasů aspoň týden nedotkl hřeben či kartáč. Bůh byl zneuctěn, když ti, kdo se zabývali Jeho svatou službou, jsou nedbalí na svůj zevnějšek. V dávných dobách se vyžadovalo od kněží, aby jejich roucho mělo zvláštní střih, pro účel služby na svatém místě a pro úřad kněze. Měli mít takový oděv, který byl v ^{2T 614} souladu s jejich prací, a Bůh zřetelným způsobem určil, jaký měl být. Mezi oltářem a shromážděním bylo umístěno umývadlo, aby ti, kdo měli předstoupit do přítomnosti Boha před zraky shromáždění, si umyli ruce a nohy. Jakým vlivem toto mělo zapůsobit na lid? Bylo jim tak ukázáno, že každá částečka prachu musí být odstraněna dříve, než vstoupí do přítomnosti Boha; neboť On je tak vysoko a tak svatý, že jestliže by nesplnili tyto podmínky, následovala by smrt.

Ale pohlédněme na způsob odívání, jak jej vidíme u našich kazatelů v současné době. Někteří, kteří jsou kazateli svatých věcí, si upravují svůj oděv takovým způsobem, že nakonec do značné míry poškozují vliv své práce. Jeví se v nich nedostatek vkusu, pokud jde o barvu a úhlednost. Jakým dojmem může působit takovýto způsob odívání? Je to tak, že práce, kterou se zabývali, není považována za světější a vznešenější než všední práce, jakou je orba na poli. Kazatel svým příkladem snižuje svaté věci na úroveň všedních záležitostí.

Vliv takových kazatelů Boha nepotěší. Ti, kteří mají přijmout pravdu z jejich skutků, často napodobují své kazatele a sestupují na tutéž nízkou úroveň, která je jim vlastní. Bude obtížnější je znovu přesvědčit a přivést je do správného postavení a učit je opravdovému pořádku a lásce ke kázni, než je přeměnit k pravdě, kterou muži a ženy nikdy neslyšeli. Pán vyžaduje, aby Jeho kazatelé byli čistí a svatí, aby správným způsobem zastupovali zásady pravdy ve svých vlastních životech a svým vlastním příkladem přiváděli druhé na vysokou úroveň.

Bůh vyžaduje, aby všichni, kdo vyznávají, že jsou vyvoleným lidem, ačkoliv nejsou učiteli pravdy, byli pečliví při zachovávání osobní čistoty, rovněž čistoty a pořádku ve svých domovech a svých ^{2T 615} hospodářských staveních. Jsme příkladem světu, žijícími epištolami, poznávanými a čtenými všemi lidmi. Bůh vyžaduje od těch, kdo vyznávají Boha, a zvláště od těch, kdo učí pravdě jiné, aby se zdržovali všech projevů špatnosti.

Ze světla, které jsem obdržela, je kazatelství svatým a vznešeným úřadem. Ti, kdo přijímají toto postavení, by měli mít ve svých srdcích Krista a projevit opravdovou touhu zastupovat Jej před lidem ve všech svých skutcích, ve svém odívání a ve svém způsobu mluvení. Měli by mluvit s vážností. Někteří ničí vážný vliv, kterým by mohli působit na jiné tím, že velmi zvyšují svůj hlas, takže uštvaným, křiklavým hlasem zvěstují pravdu. Když je pravda takto podávaná, ztrácí mnoho ze svého půvabu, síly a vznešenosti. Když ale hlas má správný tón, má svoji důstojnost a je citově modulovaný, zapůsobí mnohem větším dojmem. Takovým tónem učil Kristus své učedníky. Uchvacoval je svou vznešeností a mluvil k nim dojímavým způsobem. Ale k čemu je dobré toto řvaní? Nedává lidu ani vznešenější představu o pravdě, ani jej hlouběji neovlivňuje. Jenom způsobuje nepříjemný pocit posluchačů a vyčerpává hlasové orgány mluvčího. Tóny hlasu mají hodně společného s ovlivňováním srdcí těch, kteří poslouchají.

Mnozí z těch, kteří měli být užitečnými lidmi, spotřebovávají svoji životní sílu, ničí své plíce a hlasové orgány způsobem své řeči. Někteří kazatelé si osvojili zvyk spěšného oddrmolení toho, co musejí říci, jako kdyby měli lekci opakování a museli spěchat tak rychle, jak je to jen možné. Toto není nejlepší způsob mluvení. Tím, že je použito náležité péče, se každý kazatel může vychovat k tomu, aby mluvil zřetelně a působivě, a ne spěšným způsobem kupit slova bez toho, že by měl čas k nadechnutí. Měl by mluvit mírným způsobem, aby si lidé mohli upevnit myšlenky v mysli potom, co odejde. ^{2T 616} Ale když záležitost je hnána spěšným způsobem, lid nemůže pochopit, nemůže si vštípit podstatu do své mysli a nemá čas nabýt dojem, že toto je pro ně důležité. Není ani čas, aby je pravda ovlivnila náležitým způsobem.

Mluvení z hrdla, které nechává slova vycházet jen po hořejší části hlasových orgánů, které jen tyto orgány dráždí, není nejlepším způsobem, jak si zachovat zdraví nebo jak zvýšit výkonnost těchto orgánů. Nadýchněte se a pohyb ať vykonávají břišní svaly. Plíce mají být jakýmsi potrubím; nečekejme od nich pohyb. Když při řeči pracuje břišní svalstvo, můžeme mluvit k tisícům tak zlehka, jako k desíti.

Někteří z našich kazatelů ničí sami sebe dlouhým, rozvláčným kázáním a hlasitým mluvením, i když by nižší tón působil lepším dojmem a šetřil jejich vlastní sílu. Nyní, zatímco pokračují bez ohledu na zákony života a zdraví a sledují okamžitý popud, nemohou pak klást vinu na Boha, jestliže se zhroutí. Mnozí z vás marní čas a sílu v dlouhých předběžných poznámkách a omluvách na začátku rozhovoru. Namísto toho, abyste se omlouvali, protože máte oslovit lid, měli byste začít svou práci, jako kdyby Bůh vám přikázal, abyste k nim hovořili. Někteří spotřebují téměř půl hodiny na své omluvy. Takto je čas promarněn, a když se dostanou k jádru věci, kde touží upevnit stanoviska pravdy, lidé jsou již vyčerpaní a nemohou vidět jejich sílu nebo být jimi dojati. Měli byste zdůraznit základní body přítomné pravdy, tak význačné jako milníky, tak aby je lid pochopil. Potom spatří důvody, které jim chcete předložit, a stanovisko, které chcete podpořit.

^{2T 617} Je jiná skupina kazatelů, která oslovuje lid plačtivým tónem. Jejich srdce nejsou obměkčená Božím duchem a oni si myslí, že musí vyvolat dojem zdáním pokory. Takový skutek nevelebí kazatele evangelia, nýbrž jej snižuje. Ponižuje kázání evangelia. Kazatelé by měli předkládat pravdu, která přináší teplo od Boží slávy. Měli by mluvit takovým způsobem, aby správně zastupovali Krista a zachovávali důstojnost, která kazatelům náleží.

Dlouhé modlitby některých kazatelů jsou velkým nedostatkem. Modlení rozvláčným způsobem, jak to někteří činí, je zcela nevhodné. Poškozují hrdelní hlasové orgány, a potom hovoří o zhroucení vlivem vlastní těžké práce. Poškozují se tam, kde toho není zapotřebí. Mnozí cítí, že kázání škodí jejich hlasovým orgánům více než hovor. Toto je následkem nepřirozeného postavení těla a způsobem, jakým drží hlavu. Mohou stát a hovořit, a přesto necítí, že jim to škodí. Postavení při modlení by mělo být dokonale přirozené. Dlouhé modlení vyčerpává a není v souladu s Kristovým evangeliem. Půl nebo čtvrt hodiny je každopádně příliš dlouho. Čas několika minut je dost dlouhý k tomu, aby předvedl váš případ před Boha a řekl Mu, co potřebujete. A vy můžete vzít s sebou lid a nevyčerpávat jej ani nezmenšovat jeho zájem a oddanost k modlitbě. Musí být občerstvení a posílení místo toho, aby byli vyčerpaní.

Mnozí se mohou při svém náboženském cvičení dopustit chyby v dlouhém modlení a v dlouhém kázání, vysokým tónem, silným hlasem v nepřirozeném napětí a nepřirozeným tónem. Kazatel se neužitečně vyčerpal a opravdu tísnil lid tvrdým namáhavým cvičením, které zcela nebylo nutné. Učitelé by měli hovořit takovým způsobem, aby dosáhli a ovlivnili lid. Kristovo učení bylo působivé a svaté. Jeho hlas byl melodický, a proč bychom my neměli usilovat jako Kristus o melodičnost v našich hlasech? Měl mocný vliv, neboť ^{2T 618} byl Synem Božím. My jsme tak daleko pod Ním a tak dalece nedokonalí, že přesto při konání toho nejlepšího, co můžeme, bude naše úsilí chabé. Nemůžeme získat a vlastnit vliv, jaký měl On. Ale proč bychom se neměli vychovávat k tomu, abychom se přiblížili, jak jen to je pro nás možné, k našemu Vzoru, abychom mohli mít co největší možný vliv na lid? Naše slova, naše jednání, naše chování, náš oděv, všechno by mělo kázat. Nejen našimi slovy bychom měli hovořit k lidu, nýbrž všechno, co se týká naší osobnosti, by mělo být pro ně kázáním, aby byl u nich vyvolán správný dojem. Mluvená pravda by se dostala do jejich příbytku, takže naše víra by stála v lepším světle před společností.

Nikdy jsem si více, než ve svém dnešním konání, neuvědomila vznešený charakter práce, její svatost a významnost naší způsobilosti pro ni. Vidím v sobě potřebu, musím sama dosáhnout svatého pomazání, neboť nebudu moci dále poučovat jiné. Musím vědět, že kráčím s Bohem. Musím vědět, že chápu záhadu Božskosti. Musím vědět, že milost Boží je v mém vlastním srdci, že můj vlastní život je v souladu s Jeho vůlí, že kráčím v Jeho šlépějích. Potom má slova budou pravdivá, mé skutky budou správné.

Ale je ještě jiná věc, kterou jsem opomenula. Je to vliv, kterým by měl kazatel působit ve svém úřadu, ve svém kazatelství. Jeho práce nespočívá pouze v tom, že stojí za kazatelnou, to je jen začátek. Měl by přicházet do různých rodin a přinášet tam Krista, přinášet tam své kázání, zvlášť je vypracovat ve svých vlastních skutcích a slovech. Jak navštěvuje rodiny, měl by se vyptávat na jejich poměry. Je pastýřem stáda? Práce pastýře není zcela vykonána na kazatelně. Měl by hovořit se všemi členy stáda, s rodiči, aby se dověděl o jejich postavení, s dětmi, aby se také dověděl o jejich postaveních. Kazatel by měl krmit stádo, nad kterým jej Bůh učinil pastýřem. Mělo by být pro něj příjemné, aby vstupoval do domů a studoval. ^{2T 619} Ale jestliže to činíte tak, že zanedbáváte práci, kterou vám Bůh svěřil k vykonávání, konáte tak špatně. Nikdy nevstupujte do rodiny bez toho, že byste všechny nepozvali k sobě a neskláněli se s nimi a modlili se dříve, než odejdete. Vyptávejte se na zdraví všech duší. Co dělá zkušený lékař? Vyptává se na zvláštnosti případu, pak hledá jaké léky by předepsal. To dělá i lékař duší, který by měl zkoumat duševní nemoci, kterými členové jeho stáda jsou zachváceni, potom předepsat náležité léky a požádat Velkého Lékaře, aby mu přišel na pomoc. Dejte pomoc těm, kteří to potřebují. Takoví kazatelé obdrží veškerý respekt a úctu, která patří těm, kdož jsou kazateli Kristovými. Ve skutcích pro jiné budou jejich vlastní duše udržovány naživu. Musí čerpat sílu od Boha, aby udíleli sílu těm, pro které budou kazateli.

Kéž nám Pán pomůže nalézt Jej celým svým srdcem. Chci vědět, že denně shromažduji Božské paprsky ze slávy, která vyzařuje z trůnu Božího a září z tváře Ježíše Krista, a roztrušuji je na cestě kolem sebe. Chci, aby všichni byli světlem v Pánu.