Nyní žijeme ve velmi vážné době. Všichni musí pilně pracovat. To platí zejména o pastorovi, který má pečovat o Boží stádce a pást je. Ten, jehož zvláštní prací je přivést lidi k pravdě, musí umět dobře vyložit písmo a přizpůsobit své vyučování potřebám lidu. Jeho spojení s Bohem by mělo být tak úzké, aby byl živým světlem, Božím mluvčím.

Pastor by měl správně chápat slovo a rozumět lidské povaze. Naše víra není populární. Lidé nejsou ochotni nechat se přesvědčit o hloubce svého bludu. Je třeba vykonat velké dílo, pro něž máme v přítomné době jen málo lidí. Obvykle koná jeden člověk práci, o níž by se měli dělit dva, neboť práce evangelisty je nutně spojena s prací pastora, takže pracovník v poli nese dvojí břímě.

Kazatel, který káže o Kristu by měl studovat Bibli, aby z ní pro sebe načerpal dostatek důkazů, protože kazatel má moc jedině tehdy, je-li ozbrojen pravdou Písma. Někdy je vhodný argument, ale mnohem více je možno dosáhnout jednoduchým výkladem Božího slova. Kristova podobenství byla podána tak jasně, že jim mohli snadno porozumět i ti nejprostší a nejjednodušší lidé. Ježíš nepoužíval při svých rozhovorech dlouhá a těžká slova, ale hovořil srozumitelným jazykem, přizpůsobeným myšlení prostého lidu. K předmětu, který vykládal, nepřikládal nic víc, než byli schopni chápat.

Je mnoho lidí, kteří mají dobré úmysly, kteří dobře znají Písmo, ale nemají správný způsob práce, a proto užitečnost jejich práce je tím velmi omezena. ^{4T 261} Někteří kazatelé, kteří se věnují dílu záchrany duší, nemají nakonec příliš dobré výsledky, protože v díle, které započali, neprokázali dostatek vytrvalosti. Jiní zase houževnatě lpějí na předem utvořených představách, které pokládají za prvořadé, a proto nejsou schopni přizpůsobit své vyučování skutečným potřebám lidu. Mnozí nevědí, že je nutné, aby se oni sami přizpůsobili okolnostem a vycházeli lidu vstříc. Neztotožňují se s těmi, kterým chtějí pomáhat a přivést je k pravému biblickému křesťanství.

Má-li být někdo úspěšným kazatelem, musí se dílu záchrany duší cele zasvětit. Nejdůležitější je, aby byl úzce spojen s Kristem, hledal radu vždy u Něj a spoléhal na Jeho pomoc. Někteří kazatelé nemají úspěch, protože důvěřují v sílu samotného argumentu a nevolají opravdově k Bohu o Jeho moudrost, aby je vedl, a o Jeho milost, aby jejich snahu posvětil. Dlouhé přednášky a únavné modlitby bezesporu jen uškodí zájmu náboženství a svědomí lidí nepřesvědčí. Tento sklon k řečnění často udusí zájem o náboženství, který by měl přinést viditelné výsledky.

Pravý Kristův vyslanec je v dokonalé jednotě s Tím, o němž hovoří, a jediným předmětem jeho myšlení je spása duší. Bohatství tohoto světa je úplně bezvýznamné ve srovnání s cenou jediné duše, pro níž náš Pán a Mistr zemřel. Ten, kdo „zvážil na váze hory a pahrbky na závaží“, (Iz 40,12) vidí v lidské duši nekonečnou hodnotu.

V kazatelské práci se vedou bitvy a dobývají vítězství. „Nedomnívejte, že bych přišel pokoj dáti na zemi“, říká Kristus, „nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč“ Mt 10,34. Počáteční práce křesťanské církve byla provázena nesnázemi a těžkým utrpením a následovníci prvních apoštolů poznávají, že musí projít zkouškami, podobnými jejich zkouškám. Při své práci se setkávají se strádáním, pomluvami a nejrůznější opozicí. ^{4T 262} Musí to být lidé s opravdovou mravní odvahou a duchovní sílou.

V současné době převládá velká mravní temnota, v níž dokáže jedině síla pravdy zapudit stíny z mysli poctivě smýšlejícího člověka. Zápasíme s tak obrovskými bludy a nejsilnějšími předsudky, že bez zvláštní Boží pomoci se nám nepodaří obrátit duše, ani zvýšit svou vlastní mravní sílu. Všechen lidský um, nejlepší přirozené schopnosti i vymoženosti, nedokáží dát duši schopnost rozpoznat ohavnost hříchu a vypudit ho ze srdce.

Kazatelé by měli být opatrní a nečekat příliš mnoho od lidí, kteří ještě tápou v temnotě bludu. Měli by konat svou práci dobře, s vírou, že s Boží pomocí dokáží sdělit hledajícím duším tajemný, oživující vliv jeho svatého Ducha a s vědomím, že bez Něho bude jejich práce marná. Měli by být trpěliví a moudří, když se jedná o myšlení lidí a měli by mít na paměti, za jak rozmanitých okolností se v každém jednotlivci vyvinuly zcela odlišné povahové rysy. Měli by také přísně bdít nad sebou, aby jejich sebevědomí nenabylo převahy a aby nezapomněli na Ježíše.

Někteří kazatelé nemají úspěch, protože se svému dílu nevěnují cele. Velmi mnoho záleží na vytrvalé a dobře řízené práci. Mnozí nejsou dělníky Páně; když sestoupí z kazatelny, nekonají svou další práci. Chtějí se zbavit své povinnosti chodit dům od domu a moudře pracovat v kruhu své rodiny. Potřebují si vypěstovat onu vzácnou křesťanskou laskavost, jejímž působením budou milí a ohleduplní k duším, které jsou v jejich péči a budou pro ně pracovat se skutečnou opravdovostí a vírou a budou je učit žít.

Kazatelé mohou vykonat mnoho pro utváření charakteru lidí, s nimiž jsou ve spojení. Jsou-li prudcí, kritičtí, nadmíru přísní, určitě se s těmito neblahými prvky setkají i u lidí, na něž mají nejsilnější vliv. Výsledek asi nebude takový jaký si přejí, bude to však výsledek jejich vlastního příkladu.

Nedá se očekávat, že lidé budou žít v míru a souladu, ^{4T 263} jestliže jejich náboženští učitelé - v jejichž stopách jdou - sami nebudou těmito zásadami oplývat a osvědčovat je svým životem. Kazatel Krista má velkou odpovědnost, chce-li být pro svůj lid příkladem a správným vykladačem učení svého Mistra. Lidé byli naplněni posvátnou bázní nad čistotou a mravní důstojností našeho Spasitele a Jeho nesobecká láska i vznešená vlídnost si získaly jejich srdce. Byl ztělesněním dokonalosti. Jestliže Jeho zástupci chtějí, aby ovoce jejich práce se podobalo tomu, které korunovalo Kristovu službu, měli by se co nejopravdověji snažit napodobovat Jeho ctnosti a pěstovat charakterové rysy, které by je učinily takovými, jaký je On.

Pracovat úspěšně pro spásu hříšníků, znamená mít mnoho prozíravosti a moudrosti od Boha. Je-li duše pracovníka naplněna Boží milostí, nebude jeho učení posluchače dráždit, ale najde si cestu k jejich srdci a otevře je, aby pravdu přijalo.

Pracovníci v poli by si neměli dovolit nechat se odradit, ač je jejich okolí jakékoliv, ale měli by si zachovat naději a víru. Pravdou, hlásanou z kazatelny, se práce kazatele teprve začala; nyní se má seznámit se svými posluchači. Největší chyba mnohých kazatelů je, že se nesnaží co nejvíce přiblížit těm, kteří jejich pomoci nejvíc potřebují v mysli těch, kteří se začínají ptát: „Co je pravda?“

Tito lidé by měli být - podobně jako žáci ve škole - opatrně a jemně vedeni a vyučováni. Mnozí se musí odnaučit teoriím, které jim byly vštípeny dříve. Poněvadž docházejí k přesvědčení, že se v biblických otázkách mýlili, mají v mysli zmatek a pochybnosti. Potřebují citlivé pochopení a velmi uvážlivou pomoc. Měli by být pečlivě vyučováni. Kazatelé by se s nimi měli modlit i za ně a měla by se jim prokazovat ochrana, péče a ta nejlaskavější starostlivost. Ti, kteří upadli do pokušení a sešli od Boha na scestí, potřebují pomoc. V Kristových podobenstvích se o takových lidech mluví jako o ztracených ovcích. ^{4T 264} Pastýř opustil devadesát devět ovcí na poušti a hledal jednu ztracenou, dokud ji nenašel. Pak se vrátil plný radosti s ovečkou na svém rameni. Stejného druhu je i podobenství o ženě, která hledala ztracený groš dokud ho nenašla, a pak svolala své sousedy, aby se s ní radovali, že našla to, co bylo ztraceno. Je zde jasně ukázána spolupráce nebeských andělů s křesťanským dílem. Nebeští andělé mají větší radost nad jedním hříšníkem, činícím pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří nepotřebují pokání. Spolu s nimi se raduje Otec i Kristus. Celá nebesa se zajímají o spasení člověka. Ten, kdo pomáhá zachraňovat duše, se má radovat, neboť Boží andělé sledovali s největším zájmem jeho snahu a radují se s ním z jeho úspěchu.

Pochopení člověka pro bližního by mělo být co nejhlubší a jeho práce pro něho velice důkladná. Být spolupracovníkem Ježíše Krista při spáse duší je velikou předností. Ježíš se snažil trpělivě a nesobecky přihlížet k hříšnému člověku a zachránit ho před následky hříchu, proto by Jeho žáci - učitelé Jeho slova - měli věrně napodobovat tento svůj veliký Vzor.

Aby kazatelé přinášející zvěst o Kristu mohli toto velké a náročné dílo konat, musí nutně mít fyzické zdraví. Aby toho dosáhli, musí zachovávat pravidelné zvyky a osvojit si zdravý způsob života. Mnozí z nich si neustále stěžují a trpí různými chorobami. Příčina je téměř vždy v tom, že nepracují moudře a nedodržují zdravotní zákony. Často bývají v příliš vytopených pokojích, kde není čistý vzduch a věnují se důkladnému studiu nebo psaní; málo cvičí a málo střídají způsoby práce. Důsledkem toho je zpomalení krevního oběhu a oslabení duševních sil.

Organismus jako celek je třeba posilovat cvičením na čerstvém vzduchu. ^{4T 265} Několik hodin tělesné práce denně by obnovilo tělesnou svěžest, mysl by si odpočinula a uvolnila se. Tím se podpoří zdraví a může se vykonat více pastorační práce. Nepřetržité čtení a psaní nedovoluje mnohým kazatelům konat pastorační práci. Abstraktivním studiem se stráví cenný čas, který by měl být vynaložen na pomoc těm, kdo to v určité chvíli nejvíc potřebují.

Někteří kazatelé se oddali psaní v době, kdy je zajímala určitá náboženská otázka, a tak se potom často stalo, že dosah jejich spisů neměl zvláštní souvislost s jejich vlastní prací. Tím dělali velkou chybu, protože v dané době bylo povinností kazatele věnovat veškeré své síly tomu, aby Boží dílo pokročilo kupředu. Myšlení kazatele by mělo být jasné a mělo by se soustředit na záchranu duší. Když se jeho mysl zabývá jinými věcmi, pak mnozí lidé, kteří mohli být včasným poučením zachráněni, mohou být pro Boží věc ztraceni. Někteří kazatelé se nechají od své práce snadno odvést. Ztratí odvahu, anebo je to vábí domů a jejich odchod způsobí, že rostoucí zájem se úplně vytratí. Škoda, která takto naší věci vzniká, se ani nedá odhadnout. Jestliže bylo zahájeno hlásání pravdy, měl by se dotyčný kazatel cítit zodpovědný za průběh této práce. Pokud se mu zdá, že jeho námaha nepřináší výsledky, měl by se snažit na vroucích modlitbách poznat, pracuje-li tak, jak by měl. Měl by zpytovat své svědomí, pokořit se před Bohem a vírou se chopit Jeho zaslíbení a pokorně se dál snažit, dokud nepocítí uspokojení, že se své povinnosti zhostil věrně, a že učinil vše, co bylo v jeho moci, aby dosáhl vytouženého výsledku.

Kazatelé často sdělují, že své působiště opustili pro dobro díla, aby začali pracovat na novém poli. To není správné. Mají dokončit práci, kterou začali, protože když ji opouštějí nedokončenou, způsobí víc škody než užitku tím, že kazí pole příštímu pracovníkovi. Žádné pole není tak beznadějné jako to, které bylo obděláváno jen natolik, aby pak mohl růst plevel ještě bujněji. ^{4T 266}

Na nových působištích je zapotřebí mnoha modliteb a moudré práce. Jsou zde potřební Boží mužové, kteří nedovedou pouze hovořit, ale takoví, kteří dobře znají tajemství pobožnosti a dovedou vyjít vstříc naléhavým potřebám lidu; Jsou to ti, kteří si vážně uvědomují důležitost svého postavení, a jako Ježíšovi služebníci chtějí na sebe s radostí vzít kříž, který je On učil nosit.

Jestliže se vyskytne pokušení uchýlit se do samoty a věnovat se četbě a psaní v době, kdy by svou pozornost měli obrátit k jiným povinnostem, měli by mít dostatek síly zapřít své já a věnovat se práci, která je před nimi. Toto je nepochybně jedna z nejtěžších zkoušek, jíž se musí podrobit kazatel, který rád studuje.

Kazatel často ke své hanbě zanedbává své povinnosti pastora, protože nemá sílu vzdát se své touhy po soukromí a studiu. Pastor by měl navštěvovat dům od domu své stádce, vyučovat, hovořit a modlit se s každou rodinou a pečovat o blaho jejich duší. Ti, kdo projevili přání poznat zásady naší víry, by neměli být zanedbáváni, ale důkladně vyučováni pravdě. Bdělý a horlivý Boží kazatel by neměl promarnit žádnou vhodnou příležitost ke konání dobra.

Jistí kazatelé, které otcové rodin pozvali dál, strávili několik hodin své návštěvy tak, že se uzavřeli do neobývané místnosti, aby se oddali své touze po čtení a psaní. Rodina, která je hostila, neměla z návštěvy žádný užitek. Kazatelé přijímali pohostinství a prodlužovali je, aniž by poskytovali rovnocennou protihodnotu prací, která byla tolik potřebná.

K lidem se můžeme nejlépe přiblížit v družném společenství, ale mnozí kazatelé se bojí návštěv a neplní svůj úkol. Nikdy se s lidmi nestýkali a nemají přirozenou schopnost, získat si přístup k srdcím lidí. Je nesmírně důležité, aby se pastor hodně pohyboval mezi svým lidem, aby mohl poznávat různé povahy, ^{4T 267} aby snadno chápal jejich myšlenkové postupy, přizpůsobil své vyučování rozumovým schopnostem svého lidu a naučil se té velké lásce k bližnímu, kterou získají jedině ti, kdo osobním stykem studují povahu a potřeby lidí.

Ti, kteří se před lidmi uzavírají, nejsou schopni jim pomoci. Schopný lékař musí znát povahu různých nemocí a musí také mít představu a znalost lidského organizmu.V péči o pacienty musí být pohotový. Ví, že odklad může být nebezpečný. Když zkoumá tep nemocného a všímá si pečlivě zvláštních příznaků nemoci, jeho znalosti mu umožňují, aby určil povahu nemoci a rozhodl, jak ji léčit, aby nemoc nepostupovala. Jak jedná lékař s nemocí těla, tak činí i kazatel - pastýř s duší, která je nemocná hříchem. A jeho práce je mnohem důležitější, než práce lékaře, poněvadž věčný život je cennější než život časný. Pastor se setkává s nejrozmanitějšími povahami a jeho povinností je poznat členy rodin, které vyučuje, aby rozhodl, který prostředek na ně zapůsobí správným směrem.

Uvažujeme-li nad těmito zodpovědnými úkoly, vzniká otázka: „Kdo na tyto věci stačí?“ Odvaha pracovníka značně poklesne při pomyšlení na množství povinností, které má zvládat. Kristova slova však dodávají duši sílu a jistotu: „A aj, já s vámi jsem po všechny dny, až do skonání světa“ Mt 28,20. Obtíže a nebezpečí ohrožující ty, které miluje, by měly kazatele vést k obezřetnosti a opatrnosti ve způsobu jednání s lidmi i bdělostí nad nimi. Měl by rozvážně využívat svou autoritu při získávání duší pro Krista a při vštěpování pravdy těm, kdo ji hledají. Měl by dbát, aby je svět svými klamnými lákadly neodváděl od Boha a měl by zocelovat jejich srdce pro vliv Jeho milosti.

Kazatel nemá přísně vládnout nad stádcem svěřeným jeho péči, ^{4T 268} ale má být příkladem a ukazovat lidem cestu do nebeského království. Podle Kristova příkladu by se měl u Boha přimlouvat za lid, který je v jeho péči, dokud nepozná, že jeho modlitby jsou vyslyšeny. Ježíš měl pro člověka pochopení jako člověk i jako Bůh. On je nám ve všem příkladem. Bůh je naším Otcem a Pánem a křesťanský kazatel je zástupcem Jeho Syna na zemi. Zásady, které vládnou v nebesích, by měly vládnout na zemi; táž láska, která povzbuzuje anděly, táž čistota a svatost, která panuje v nebesích, by se měly pokud to je možné pěstovat i na zemi. Bůh činí kazatele zodpovědného za moc, kterou užívá, ale neospravedlňuje své služebníky, jestliže tuto moc zvrátí v krutovládu nad stádcem, jež mají ve své péči.

Bůh dal svým služebníkům vzácné poznání své pravdy a přeje si, aby se těsně spojili s Ježíšem, aby je soucit sblížil s jejich bratry, aby pro ně mohli učinit tolik dobrého, kolik je v jejich silách. Vykupitel světa nedbal na své vlastní potěšení, ale chodil a činil dobro. Byl v těsném spojení s Otcem, aby tuto společnou sílu mohli přenést na duše lidí, a tak je zachránit od věčného zahynutí. Stejným způsobem by měli duchovně růst i Jeho služebníci, chtějí být ve své práci úspěšní.

Ježíšovi bylo tak líto ubohých hříšníků, že opustil nebesa, odložil královské roucho a stal se člověkem, aby mohl poznat jeho potřeby a pomohl mu povstat z ponížení jeho pádu. Jestliže dal člověku takový nezvratný důkaz své lásky a nejněžnějšího soucitu, je nesmírně důležité, aby Jeho zástupci následovali Jeho příkladu, a co nejvíc se přiblížili ke svým bližním a pomáhali jim vytvářet opravdu křesťanskou povahu. Někteří se však příliš ochotně zaměstnávali jen těžkostmi ve sboru a jejich svědectví bloudícím bratřím bylo prodchnuto pýchou a ne soucitem. Tímto jednáním poddávali se přirozeným sklonům, které měly být silně potlačeny. ^{4T 269} Toto není tichá spravedlnost křesťanských představitelů, ale tvrdá kritika prchlivé povahy.

Sbory potřebují více výchovy, než kárání. Místo toho, aby je kazatel přísně obviňoval z nedostatku duchovnosti a zanedbávání povinností, měl by je poučením a příkladem učit, jak růst v milosti a v poznání pravdy. „Jejíž učiněn jsem já služebník, tak jakž mi to svěřil Bůh na to, aby vám sloužil, a tak naplnil slovo Boží, to tajemství skryté od věků a národů, nyní pak zjevené svatým jeho. Jimžto Bůh ráčil známo učiniti, kteraké by bylo bohatství slavného tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest Kristus v vás, ta naděje slávy, kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého člověka, a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti,kteráž dělá ve mně mocně.“ Kol 1,25-29.

Naši kazatelé, kteří dosáhli věku 40 nebo 45 let, by si neměli myslet, že jsou méně výkonní než dříve. Právě starší a zkušení muži jsou určeni k tomu, aby vynaložili horlivé, správně orientované úsilí. V této době jsou zvlášť potřební; sbory si nemohou dovolit nechat je odejít. Takoví kazatelé by neměli mluvit o fyzické nebo duševní slabosti, ani by neměli mít pocit, že dny, kdy mohli být užiteční, již pominuly.

Mnozí z nich byli velmi přetížení duševní prací, a toto přetížení nemírnili tělesným cvičením. Následkem toho došlo k vyčerpání a úpadku jejich sil a vznikl u nich sklon k vyhýbání se odpovědnostem. Potřebují se aktivně zapojit do práce. To neplatí pouze pro ty, jejichž hlavy po létech zšedivěly; i mladí muži jsou vyčerpáni a duševně slabí. Mají seznam promyšlených kázání, ale jestliže je vyčerpají, pak ztrácejí svou jistotu.

Starodávný pastor, který cestoval na koni a trávil mnoho času návštěvami svého stádce, navzdory nesnázím a námaze mnohem zdravější než naši dnešní kazatelé, ^{4T 270} kteří se co nejvíc vyhýbají veškeré tělesné námaze a věnují se svým knihám.

Starší a zkušení kazatelé by si měli uvědomovat, že jejich povinností - jako od Boha najatých služebníků - je jít kupředu, každý den pokročit dál, ve svém díle neustále zvyšovat svůj výkon, ustavičně shromažďovat nový materiál a předkládat ho lidu. Každý pokus o výklad evangelia by měl být lepší, než ten předcházející. Každým rokem by měli být zbožnější, přívětivější, a duchovně vzdělanější o nové poznatky biblické pravdy. Čím vyšší je jejich věk a větší jejich zkušenost, tím snadněji by se měli přibližovat k srdcím lidí, protože je lépe znají.

V této době jsou potřební muži, kteří se nebojí obhájit pravdu, ať se proti nim staví kdokoliv. Měli by být neporušitelní a nebojácní. Církev po nich volá a Bůh podpoří jejich úsilí pracovat ve všech odvětvích služby evangelia.