Dne 23. října 1879 asi ve dvě hodiny ráno na mně spočinul Duch Páně a spatřila jsem výjevy nastávajícího Soudu. Nemám slov, jimiž bych mohla výstižně popsat věci, které se přede mnou odehrávaly, ani dojem, kterým zapůsobily na mou mysl.

Zdálo se, že nadešel velký den Božího soudu. Deset tisíc krát deset tisíců bylo shromážděno před velikým trůnem, na němž seděla bytost majestátného zjevu. Před ní leželo několik knih, a každá z nich měla na deskách zlatý nápis, který svítil jako plamen ohně: „Hlavní nebeská kniha“. Jedna z těchto knih se jmény těch, kdo hlásají, že věří pravdě, byla pak otevřena. V té chvíli jsem ztratila z dohledu nesčetné miliony kolem trůnu a pouze ti, kteří byli opravdu dětmi světla a pravdy, upoutali mou pozornost. Jak byla postupně čtena jména těchto osob a jejich dobré skutky, jejich tvář se rozjasnila svatou radostí, která vyzařovala na všechny strany. To však ještě na mne tak silně nezapůsobilo.

Pak byla otevřena jiná kniha, v níž byly zapsány hříchy těch, kteří hlásají pravdu. Pod všeobecným nadpisem „Sobectví“ se vyskytoval každý druhý hřích. Byly tam také nadpisy nad každým sloupcem a pod těmito, naproti každému jménu, ^{4T 385} byly v patřičných sloupcích zapsány menší hříchy.

Pod „Žádostivost“ patřila prolhanost, krádež, zlodějství, podvod a hrabivost; pod „Ctižádost“ pýcha a výstřednost; pod „Žárlivost“ patřila zlomyslnost, závist a nenávist, a „Nestřídmost“ měla připojen dlouhý seznam strašlivých zločinů, jako je necudnost, cizoložství, hovění zvířecím vášním a podobně. Jak jsem na to hleděla, zachvátila mě nevýslovná úzkost a zvolala jsem: „Kdo může být spasen? Kdo stane před Bohem ospravedlněn a čí oděv je bez poskvrny? Kdo je před tváří svatého a čistého Boha bez chyby?“

Když Svatý na trůnu pomalu obracel listy hlavní knihy a Jeho oči spočinuly na okamžik na jednotlivcích, zdálo se, že jeho pohled se propaluje všem až do duše a v téže chvíli každé slovo i každý čin jejich života stály před nimi tak jasně, jakoby byly napsány ohnivými písmeny. Všichni se začali třást a jejich tváře zbledly. Před tím - když se shromažďovali kolem trůnu - měly jejich tváře vzhled bezstarostné lhostejnosti. Nyní se však jejich výraz nesmírně změnil. Zmizel pocit jistoty a místo něj je tu bezmezná hrůza. Každá duše se obává, aby nebyla nalezena mezi těmi, kdo nejsou žádoucí. Každé oko hledí jako přikováno na obličej Toho, který seděl na trůnu a když Jeho vážné, zkoumavé oko sklouzává po tomto zástupu, srdce každého se chvěje, protože se odsoudili sami, aniž bylo proneseno jediné slovo. V úzkostech duše vyznává každý svou vinu a úplně přesvědčen vidí, že pro své hříchy odhodil drahocennou výhodu věčného života.

Jedna skupina byla zapsána jako ti, kteří kazí zemi. Jakmile na nich spočinulo pronikavé oko Soudce, byly zřetelně odhaleny jejich hříchy způsobené nedbalostí. S bledými, chvějícími se rty uznali, že zradili svůj svatý svěřený úkol. Obdrželi výstrahy i výhody, ale nedbali na ně, ani je nevyužili. Nyní poznali, že Boží milosrdenství příliš zneužívali. Je pravda, že nemuseli činit takové vyznání, jako hříšní a mravně zkažení, ale byli prokleti - jako fíkovník - protože nepřinášeli žádné ovoce, ^{4T 386} protože nevyužili hřivny, které jim byly svěřeny.

Tato skupina stavěla své já na první místo tím, že pracovala pouze pro sobecké zájmy. Nebyli bohatí před Bohem, protože neplnili požadavky, které On na ně měl. Hlásali sice, že jsou Kristovi služebníci, ale nepřivedli k Němu žádné duše. Kdyby Boží dílo bylo závislé na jejich námaze, nemohlo by existovat, protože oni neodmítli jen prostředky, které jim Bůh propůjčil, ale ani sami nic neučinili. Ti však nyní mohli poznat a pochopit, že tím, že zaujali nezodpovědné stanovisko k Božímu dílu a Boží věci, se sami postavili na levici. Kdysi měli vhodnou příležitost, ale nechtěli konat dílo, které konat mohli a měli.

Jména všech, kteří tvrdili, že věří pravdě, byla jmenována. Někteří byli káráni za svou nevíru, jiní za to, že byli netečnými služebníky. Nechali jiné, aby konali dílo na Mistrově vinici a nesli největší zodpovědnost, zatímco oni sami sobecky sloužili svým vlastním časným zájmům. Kdyby rozvíjeli schopnosti, které jim Bůh dal, mohli být spolehlivými nosiči břemen, kteří pracují pro Mistra. Soudce řekl: „Všichni budou ospravedlněni ze své víry a souzeni ze svých skutků.“ Jak jasně se pak projevila jejich nedbalost a jak moudré se ukázalo Boží uspořádání dávající každému člověku práci, kterou má konat pro podporu Boží věci a záchranu svých bližních. Každý měl prokazovat ve své rodině i ve svém okolí živou víru svou laskavostí k chudým, soucitem se zarmoucenými, účastí v misijní práci a pomocí Božímu dílu svými finančními prostředky. Ale jako na Merozu, tak i na nich spočinula Boží kletba za to, co neučinili. Jim se líbila taková práce, která přináší největší užitek v tomto životě. Vedle jejich jmen v Hlavní knize - na místě pro dobré skutky - bylo prázdné místo.

Těmto lidem byla řečena velmi vážná slova: „Byli jste zváženi na vahách a shledáni lehkými. Zanedbávali jste zodpovědné duchovní úkoly pro horlivou činnost na časných věcech, ^{4T 387} zatímco právě při svém odpovědném postavení jste nutně potřebovali větší moudrost a lepší úsudek než má člověk omezeného rozumu. To jste potřebovali i k vykonávání pouze mechanické části své práce, a když jste ze svých záležitostí vyloučili Boha a Jeho slávu, odvrátili jste se od Jeho požehnání.“

Potom byla vyslovena otázka: Proč jste nevyprali roucho svého charakteru a nezbílili je v krvi Beránkově? Bůh neposlal svého Syna na svět proto, aby svět soudil, ale aby skrze Něho mohl být spasen. Moje láska k vám byla obětavější než láska matčina. Abych mohl vymazat váš nečistý zápis o vaší nepravosti a podat k vašim rtům kalich spasení, zemřel jsem na kříži, nesa tíhu a kletbu vaší viny. Snášel jsem úzkosti smrti a hrůzy ze tmy hrobu, abych mohl přemoci toho, který měl moc nad smrtí, abych mohl pro vás odemknout a otevřít brány života. Podstoupil jsem pohanění a muka, protože jsem vás miloval nekonečnou láskou a chtěl jsem přivést zpět své vzpurné, bloudící ovce, do Božího ráje ke stromu života. Pohrdli jste tímto životem požehnání, který jsem pro vás za takovou cenu vykoupil, vyhýbali jste se hanbě, výčitkám, potupě, jakou váš Mistr za vás snášel. Výsady, pro které On zemřel, abyste je mohli dosáhnout, nebyly oceněny. Nechtěli jste se stát účastníky Jeho utrpení, nemůžete tedy s Ním nyní být účastníky Jeho slávy.“ Pak byla pronesena tato slavnostní slova: „Kdo škodí, škoď ještě; a kdo smrdí, smrď ještě; a kdo je spravedlivý, ospravedlní se ještě; a svatý posvěť se ještě“ Zj 22,11. Pak se kniha zavřela, plášť přikrývající bytost na trůnu spadl a odhalil ohromnou slávu Božího Syna.

Pak se výjev ztratil a já jsem byla stále ještě na zemi, nevýslovně vděčná, že den Božího soudu ještě nepřišel, a že je nám ještě dopřáván drahocenný čas zkoušky pro přípravu na věčnost.