Drahý bratře a sestro F: Budu se snažit popsat vám nyní to, co mi bylo ohledně vás ukázáno, protože cítím, že je čas, aby tento sbor usiloval o nápravu srdcí a pilně se připravoval pro věčnost. Vy oba milujete pravdu a chcete jí být poslušní, ale nejste zkušení. Bylo mi ukázáno, že jste se dostali do okolností a zkoušek, v nichž se projevily rysy charakteru, které jste u sebe nepředpokládali.

Mnozí, kteří nikdy neprošli zkouškami, vypadají jako skvělí křesťané, jejich život je zdánlivě bez vady. Bůh však vidí tyto povahové rysy, které jim musí být zjeveny dříve, než by je mohli poznat a usilovat o nápravu. Simeon prorokoval pod vlivem Ducha svatého, a o Ježíši Marii řekl: „Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémuž bude odpíráno, (a tvou vlastní duši pronikne meč), aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ (Lk 2,34-35) Z Boží prozřetelnosti jsme postavení na různá místa, aby se duševní vlastnosti projevily při rozvoji charakteru za různých okolností. „Neboť kdo by koli celého zákona ostříhal, přestoupil by pak jediné, všechněmi jest vinen“ Jk 2,10. Křesťanští vyznavači mohou žít zdánlivě bezvadným životem, ale jakmile je okolnosti postaví do zcela odlišné situace, objeví se silné rysy charakteru, ^{4T 56} které by za předcházejících okolností zůstaly skryté.

Bylo mi ukázáno, že musíte být velice pozorní před svými sobeckými rysy. Hrozí vám nebezpečí, že své postavení v blahobytu budete upevňovat bez ohledu na blaho jiných. Nejste sebezapíraví jako náš vznešený Vzor. Měli byste být dobročinní, což by bylo v souladu s duchem Kristovým v jeho rozličné dobročinnosti. Potřebujete více lásky a soucitu k lidem. Je to vlastnost, kterou nám Bůh dal proto, abychom byli milosrdní a laskaví vůči těm, s nimiž přicházíme do styku. U lidí, jejichž srdce není v souladu s Kristem, pozorujeme nedostatek slitování a laskavosti. A je to zvláště žalostné, když nejpodstatnější rys křesťanského milosrdenství schází právě těm, kteří se pokládají za Kristovy následovníky. Nežijí podle Vzoru a svým životem a obcováním nemohou zrcadlit Ježíšův obraz.

Je-li lidský soucit umocněn láskou a dobročinností a je-li posvěcen Ježíšovým Duchem, pak může vykonat mnoho dobrého. Dobročinní lidé nejsou užiteční jen jiným a požehnání nepatří jen těm, jimž je určeno, ale prospívá i jim samým, otvírají-li srdce blahodárnému vlivu pravé dobročinnosti. Každý paprsek světla, k němuž jsme dopomohli jiným, osvítí i naše vlastní srdce. Každé laskavé a soucitné slovo, jímž jsme potěšili jiné, každý čin, pomáhající utlačeným a každý dar, který zmírňuje utrpení spolubližních přinesený k oslavě Boží, přinese dobrodinci požehnání. Kdo takto pracuje, poslouchá zákon nebe a přijme Boží uznání. Radost z dobročinné služby zapaluje city, které probíhají nervovou soustavou, podněcují krevní oběh a dodávají duševní i tělesné zdraví.

Ježíš poznal vliv dobročinnosti na srdce a život dobrodince, a proto se snažil vštípit svým učedníkům poznání jejího blahodárného vlivu, ^{4T 57} je-li tato ctnost uplatňována. Říká: „Blahoslaveněji je dávat, nežli brát.“ (Sk 20,35) Ducha radostné dobročinnosti, projevovaného vůči přátelům, sousedům i cizincům, vystihuje podobenství o člověku, který šel z Jeruzaléma do Jericha a padl mezi lotry, „kteří ho obloupili a zranili, nechali ho tam polomrtvého a odešli.“ (Lk 10,30) Přes všechno vznešené vyznání, srdce kněze a levity nebylo rozníceno slitovnou láskou k trpícímu. Samaritán, který spravedlnost nijak okázale nevyznával, šel cestou a uviděl trpícího cizince, nepřihlížel nečinně a zvědavě, ale nad trpícím člověkem byl probuzen jeho soucit. Okamžitě „přistoupil, obvázal rány jeho, nalil oleje a vína, a vložil jej na hovado své, vedl do hospody a péči o něj měl“ (verš 34). Přenechal ho péči hospodského a ujištěním, že když se vrátí, zaplatí všechny výlohy. Kristus se ptá: „Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry? A on řekl: Ten, kterýž prokázal milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, a jednej také tak.“ (verš 36-37)

Ježíš si přál, aby tím poučil své učedníky o mravních povinnostech člověka vůči bližním. Kdokoliv zanedbává zásady tohoto podobenství, nezachovává přikázání, ale je jako levita, který přestupuje Boží zákon, ačkoliv předstírá, že jej zachovává. Někteří lidé, jako samaritán, nemají okázalou a vznešenou zbožnost, ale spíše vysoký smysl odpovědnosti vůči svým bližním a mnohem více soucitu a dobrotivosti, než někteří vyznavači veliké lásky k Bohu, kteří nekonají dobré skutky pro Jeho stvoření.

Tak jako sebe samé, milují své bližní skutečně ti, kteří si uvědomují svou zodpovědnost za trpící a jejich potřeby, a kteří ve svém každodenním životě uplatňují zásady Božího zákona. „A aj, jeden učený v zákoně vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co čině, život věčný dědičně obdržím? A on řekl jemu: V zákoně co jest psáno? ^{4T 58} Kterak čteš? A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého. I řekl mu: Správně jsi odpověděl. To čiň , a živ budeš“ (verš 25-28). Kristus zde zákoníkovi ukazuje, že milovat Boha celým srdcem a bližního jako sebe samého je pravým ovocem zbožnosti. „To čiň“, řekl, nikoli jen věř, ale čiň „a živ budeš.“ Člověk se nestává křesťanem pouhým vyznáním víry v závaznost požadavků Božího zákona, ale také uskutečňováním tohoto zákona.

V podobenství Kristus vyvyšuje samaritána před knězem a levitou, kteří byli velikými zastánci litery zákona Desatera. Ten jeden zachovával ducha těchto přikázání, zatímco ti druzi se spokojili s vyznáním víry v tato přikázání. Co však je víra bez skutků? Když se obhájci Božího zákona pevně postaví za jeho zásady a osvědčí, že nejsou pouze jeho formálními zastánci, ale že jej zachovávají celým srdcem a jsou každodenně věrnými plniteli ducha Božích přikázání, uskutečňujícími pravou dobročinnost vůči člověku, pak budou mít mravní sílu pohnout světem. Není možné, aby ti, kteří vyznávají věrnost Božímu zákonu, správně představovali zásady Desatera, jestliže přitom zlehčují jeho svaté nařízení, nařízení, přikazující milovat své bližní jako sebe samých.

Nejpřesvědčivějším kázáním Desatera je zachovávání těchto přikázání. Poslušnost by se měla stát osobní povinností. Zanedbávání této povinnosti je výrazným hříchem. Bůh na nás vkládá určité závazky nejen proto, abychom získali věčný život, ale proto, abychom si uvědomili, že jsme povinni ukazovat cestu jiným a svou péčí a nezištnou láskou vést ke Kristu ty, kteří se dostanou do oblasti našeho vlivu. Nedostatek zásad, který charakterizuje životy mnohých vyznavačů křesťanství, je hrozivý. Nevšímavost vůči Božímu zákonu znechucuje ty, kdož uznávají jeho svaté požadavky a ty, kteří by je jinak přijali, pomáhá odvracet od pravdy.

Chceme-li se správně poznat, ^{4T 59} musíme se podívat do zrcadla a v něm odkrýt své vlastní nedostatky, přijat Kristovu krev jako studnici, otevřenou k obmytí nečistoty a hříchu, v níž můžeme zbílit roucha svého charakteru a odstranit skvrny hříchu. Mnozí však nechtějí vidět své bludy a zříci se jich. Ve skutečnosti si nepřejí mít pravé poznání sebe sama.

Chceme-li dosáhnout vrcholu mravní a duchovní jedinečnosti, musíme pro to žít. Společnosti jsme osobně zavázáni tím, abychom ustavičně šířili vliv ve prospěch Božího zákona. Své světlo bychom měli nechat svítit tak, aby všichni poznali, že svaté evangelium ovlivňuje naše srdce a život, že posloucháme jeho přikázání a nepřestupujeme žádnou jeho zásadu. Velkou měrou jsme před světem odpovědni za ty, kteří jsou kolem nás. Naše slova a skutky ustavičně svědčí pro, nebo proti Kristu a zákonu, který přišel na zem obhájit. Svět má poznat, že nelpíme úzkoprse jen na svých zájmech a duchovní radosti, ale že jsme štědří, a že se chceme podělit o své požehnání a přednosti, které plynou z posvěcení pravdou. Ať vidí, že náboženství, které vyznáváme, nezavírá a ani neznemožňuje přístup k člověku, nedělá z nás lidi žádostivé a bez soucitu. Všichni, kteří vyznávají, že našli Krista, měli by člověku sloužit tak, jak On sloužil k prospěchu člověku, neměli by pěstovat ducha rozvážné dobročinnosti. Pak uvidíme, že mnohé duše budou následovat světlo, které září z našeho svědectví a příkladu.

Všichni bychom měli pěstovat přívětivou povahu a podřídit se dohledu svědomí. Duch pravdy proměňuje ty, kteří ji přijímají do srdce a činí z nich lepší muže a ženy. Působí jako kvas, dokud celá bytost není přivedena do souladu s jejími zásadami. Otvírá srdce, které bylo zmraženo lakomstvím; otvírá ruku, která byla zavřena před lidským utrpením a jejím ovocem bývá milosrdenství a laskavost.

Bůh žádá, aby všichni byli sebeobětavými pracovníky. Každá část pravdy má pro náš každodenní život prakticky význam. Blahoslavení jsou ti, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je. ^{4T 60} Poslouchání nestačí, musíme něco konat, musíme pracovat. V zachovávání přikázání je veliká odměna. Ti, kteří svou dobročinnost prakticky projevují svým soucitem a skutky milosrdenství vůči chudým, trpícím a nešťastným, pomáhají nejen trpícím, ale velkou měrou přispívají ke svému vlastnímu štěstí a jsou na cestě tělesného i duševního zdraví. Izaiáš jasně popsal dílo Božího lidu, které Bůh přijímá, a také požehná:

„Není-liž toto půst, kterýž oblibuji: Rozvázat svazky bezbožnosti, roztrhnouti závory jha, a potřené propustiti svobodné, a všelijaké jho abyste roztrhli? Není-liž: Abys lámal lačnému chléb svůj, a chudé vypověděné abys uvedl do domu? Viděl-li bys nahého, abys jej přioděl, a před tělem svým abys se neskrýval. Tehdáž se vyrazí jako jitřní záře světlo tvé, a zdraví tvé rychle zkvetne; předcházeti tě zajisté bude spravedlnost tvá, a sláva Hospodinova sbéře tě. Tehdy volati budeš, a Hospodin vyslyší tě; zavoláš a řekneš: Aj, já. Jestliže vyvržeš z prostřed sebe jho, a vztahování prstů, a mluvení nepravosti, a vyleješ-li lačnému duši svou, a ztrápenou duši nasytíš-li, vzejde v temnostech světlo tvé, a mrákota tvá bude jako poledne. Neboť povede tě Hospodin ustavičně, a nasytí v náramné sucho duši tvou, a kosti tvé tukem naplní. I budeš jako zahrada svlažená, a jako pramen vod, jehož vody nevysychají.“ (Iz 58,6-11)

Mezi myslí a tělem je velmi úzký vztah. Působíme-li na jedno, je zasaženo i druhé. Duševní stav člověka velice ovlivňuje zdraví těla. Je-li mysl klidná a šťastná z vědomí správného konání a pociťuje-li uspokojení z obšťastňování jiných, pak probuzená radost ovlivní celý organismus, podpoří krevní oběh a pronikne celým tělem. Boží požehnání je lék a ti, ^{4T 61} kteří pomáhají jiným k požehnání, zakusí ono úžasné požehnání ve vlastním srdci i v životě.

Bratře a sestro, kdyby vaše myšlení bylo více zaměřeno na péči o jiné, získali byste větší požehnání. Oba máte k lidem příliš málo soucitu. Nemyslíte na potřeby jiných. Jste příliš tvrdí a nelaskaví. Jste přísní, žádostiví a nesnášenliví. Hrozí vám nebezpečí, že budete chtít být svědomím jiných. Máte své vlastní představy o křesťanských povinnostech a zásadách. Rádi byste těmito představami posuzovali jiné, tím byste však překročili hranice vašeho práva.

Jiní lidé mají názory a ustálené charakterové rysy, které nelze přizpůsobit vašim zvláštním představám. Máte své nedostatky a chyby právě tak, jako vaši bratři a sestry a je dobré na to pamatovat, když vznikají spory. Vaše nesprávné činy jiné zarmucují právě tak, jako jejich zarmucují zase vás a vy byste k nim měli být tak shovívaví, jak chcete, aby byli oni k vám. Oba potřebujete větší lásku a soucit k jiným - lásku a soucit, podobný Ježíšově laskavosti. Ve své domácnosti byste měli projevovat laskavost ušlechtilým jednáním s vaším dítětem. Měli byste být k němu laskaví a měli byste se zdržovat kárání za každý malý přestupek, aby se pro ustavičné kritizování nezatvrdilo.

Měli byste pěstovat Kristovu laskavost a dlouhoshovívavost. Pečlivým pozorováním a podezíráním pohnutek a jednání jiných často maříte dobro, které jste vykonali. Pěstujete pocit který zmrazuje, nepřitahuje a nezískává vliv. Musíte se ochotně stát přizpůsobivými a snášenlivými ve svých sklonech tak, jak to očekáváte od jiných. Sobecká láska k vlastním názorům a způsobům velkou měrou zmaří předsevzetí konat dobro.

Sestro F, máš velkou touhu, abys mohla vládnout. Jsi velice citlivá na to, když ti někdo odporuje. Cítíš se velice dotčená, tvé já se brání, protože nejsi tichá a nedáš se poučit. ^{4T 62} V tomto bodě musíš být velmi pozorná; zkrátka, potřebuješ důsledné obrácení dříve, než tvůj vliv bude takový, jaký má být. Budeš-li dál pěstovat ducha jakého projevuješ, budeš ubohou bytostí. Uvidíš-li chyby jiných, budeš je dychtivě chtít napravit a přitom přehlédneš své vlastní chyby. Těžko se ti bude odstraňovat smítko z oka tvého bratra, jestliže ti v pohledu brání břevno ve tvém oku. Bůh nechce, aby tvé svědomí bylo měřítkem jiných. Musíš vykonat určitou povinnost, která z tebe učiní radostnou bytost. Své pocity musíš zbavit sobectví. Pak tvou největší radostí bude činit každého kolem sebe radostným.

Oba potřebujete, aby duch Kristův obměkčil vaše srdce a pronikl jím, abyste v ovzduší radosti a dobročinnosti mohli pomáhat lidem, aby i oni byli zdraví a šťastní. Domnívali jste se, že radost se neshoduje s Kristovým náboženstvím. To je omyl. My můžeme být skutečně křesťansky důstojní, přitom však radostní a šťastní. Radost, nikoli lehkomyslnost, je křesťanskou ctností. Důstojný křesťan může být radostný a přívětivý. Buďme radostní, nikoli však povrchní. Veselá mysl patří mezi křesťanské ctnosti. Náboženství byste neměli chápat omezeně. Jinak ochromíte svůj vliv a budete Božími nevěrnými šafáři.

Zdržujte se kárání a kritizování. Nejste uzpůsobilí kárat jiné. Vaše slova jen raní a zarmucují, neléčí a nenapravují. Měli byste přemoci zvyk zastavovat se u maličkostí, které pokládáte za nevhodné. Buďte velkorysí, ne malicherní. Buďte laskaví ve svém úsudku o lidech i věcech. Otevřete své srdce světlu. Pamatujte, že povinnost má sestru, kterou je láska; obě pak mohou spolu splnit téměř všechno, ale odloučeně ani jedna z nich není schopna dobra.

Je žádoucí, abyste oba měli čestný a věrný smysl pro spravedlnost. Měli byste se rozhodnout jít přímou stezkou povinnosti. Láska k majetku, láska k zábavám a společnostem by vás nikdy neměla ovlivnit na tolik, abyste obětovali jedinou zásadu spravedlnosti. Měli byste neochvějně následovat pohnutky osvíceného svědomí a přesvědčení o povinnosti; ^{4T 63} měli byste se vyvarovat omezenosti a předsudků. Nedejte se ovládnout duchem farizejství.

Nyní zaséváte símě v rozsáhlém poli života, a to, co nyní sejete, budete jednoho dne žnout. Každá vaše myšlenka, každý cit vaší duše, každé slovo vašeho jazyka, každý váš skutek je semenem, které přinese buď dobré, nebo špatné ovoce. Čas žně není příliš daleko. Bůh vidí všechny naše skutky. Všechny naše činy a pohnutky které k nim vedly, budou zjeveny andělům i Bohu.

Nakolik to je možné, měli byste se shodnout se svými bratřími a sestrami. Měli byste se podřídit Bohu a přestat projevovat jakousi tvrdost a sklon pátrat po chybě. Měli byste se zříci svého ducha a místo něho přijat ducha drahého Spasitele. Povstaňte a chopte se Jeho ruky, aby vás tento dotek zapálil a naplnil vás těmi převzácnými vlastnostmi Jeho neposkvrněné povahy. Svá srdce můžete otevřít Jeho lásce a nechť vás provází Jeho moc a nechť vás posilňuje Jeho milost. Potom budete moci vykonat mnoho dobra. Vaše mravní síla snese i tu nejpřísnější zkoušku charakteru. Vaše poctivost bude čistá a posvěcená. Tehdy vaše světlo zazáří jako ranní záře.

Oba potřebujete vstoupit do užšího styku s jinými lidmi. Kristus je naším příkladem. On se ztotožnil s trpícím lidstvem. Zajímal se o potřeby lidí. Když Jeho bratři trpěli, trpěl s nimi. Každé pohrdnutí nebo bezohlednost vůči Jeho učedníkům se týká samého Krista. On říká: „neboť jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti.“ (Mt 25,35)

Drahý bratře a sestro, měli byste usilovat o souladný charakter. Nedostatek jediné nezbytně nutné vlastnosti může znehodnotit všechno ostatní. Vzácné zásady, které vyznáváte, by měly proniknout každou vaší myšlenkou, slovy i činy. Vlastní já by mělo být ukřižováno a celá bytost podřízena Pánu.

V církvi je velký nedostatek lásky a soucitu. ^{4T 64} Někteří přechovávají chladnou až mrazivou odměřenost, nepřístupnou důstojnost, která odpuzuje lidi, s nimiž přicházejí do styku. Tento duch je nakažlivý. Vytváří ovzduší, které maří dobré vlivy a dobrá rozhodnutí; brání přirozenému proudu lidského soucitu, srdečnosti a lásky a pod tímto vlivem jsou lidé stísněni a jejich družnost a jiné šlechetné vlastnosti odumírají nedostatkem uplatnění. Bylo zasaženo nejen jejich duchovní zdraví, ale touto nepřirozenou depresí trpí i tělesné zdraví. Sklíčenost a chlad tohoto nedůvěrného ovzduší se odráží i na tváři. Tváře dobročinných a rozumějících si lidí budou zářit leskem pravé dobroty, zatímco lidé nelaskavého smýšlení a sobeckých pohnutek vyjadřují svým zjevem pocity svého srdce.

Sestro F, tvé pocity vůči vlastní sestře nejsou přesně takové, jaké by je chtěl mít Bůh. Ona od tebe potřebuje sesterskou lásku a méně nespokojenosti a vyhledávání chyb. Tvé jednání vůči ní uzpůsobilo určitou duševní depresi a myšlenkovou úzkost, která poškozuje její zdraví. Dbej o to, abys neutiskovala a neznechucovala vlastní sestru. Nic od ní nesnášíš a uráží tě, jestli ti nějakým slovem odporuje.

Tvá sestra má kladnou povahu. I ona však musí něco udělat ve vlastním zájmu. Měla by být více sdílná, ale nesmíš očekávat, že na ni zapůsobíš příznivě, budeš-li ji tak utlačovat a nebudeš-li laskavá a soucitná vůči té, která ti je jako sestra nejbližší a je s tebou také spojena svazkem víry. Obě jste se mýlily. Obě jste daly místo nepříteli a svými city a vzájemným chováním jste projevily mnoho vlastního já.

Sestro F, máš sklon diktovat svému manželovi, své sestře a všem kolem sebe. Tvá sestra duševně velice trpěla. To vše mohla snést, kdyby se byla podřídila Bohu a důvěřovala v Něho, ^{4T 65} ale tvé jednání vůči ní se Bohu nelíbí. Je to nepřirozené a zcela nesprávné. Obě jste nepovolné. Když se vzájemně stýkají dvě takové povahy, pak jsou obě velice nešťastné. Každá z vás se musí znovuzrodit a proměnit na božskou podobu. Musíte-li se vůbec mýlit, pak je lépe mýlit se v milosrdenství a snášenlivosti než ve vzájemné nevraživosti.

Mírné jednání, laskavé odpovědi a jemná slova se hodí mnohem lépe pro nápravu a záchranu, než přísnost a nevlídnost. Nelaskavost může odpudit lidi z tvého dosahu, zatímco smířlivým duchem bys je mohla k sobě připoutat a brzy uvést na správnou cestu. Měla bys též projevovat ducha odpuštění a patřičnou důvěru ke každému dobrému záměru a činu svých spolubližních. Mluv laskavě se svým manželem, se svým dítětem a se všemi, s nimiž přicházíš do styku. Ustavičná kritika ničí a zatemňuje život každého člověka.

Nevrhej svou žárlivostí a nesnášenlivostí vůči jiným pohanu na křesťanské náboženství. Bylo by to ubohé svědectví o tvé víře. Kritikou a haněním nebyl ještě nikdo vyveden z nesprávného postavení, ale mnozí tím byli od pravdy odpuzeni a zatvrdili před ní svá srdce. Něžnost, ušlechtilé a přívětivé chování může zachránit bloudící a přikrýt množství hříchů. Bůh od nás vyžaduje, abychom měli lásku, která „je trpělivá a dobrotivá.“ (1Kor 13,4)

Kristovo náboženství od nás nežádá, abychom obětovali svou povahovou jedinečnost, ale abychom se do určité míry přizpůsobili cítění a myšlení jiných. V jednotě víry se může sejít mnoho lidí, jejichž názory, zvyky a vkus v pozemských věcech se neshodují; prozáří-li však Kristova láska jejich nitro a žijí-li v naději, že v nebi je čeká společný, věčný domov, mohou mezi sebou vytvořit to nejpříjemnější a nejrozumnější společenství a nejobdivuhodnější jednotu. ^{4T 66} Sotva bychom našli dva lidi, jejichž zkušenosti se shodují do všech podrobností. Zkoušky jednoho nemusí být zkouškami pro druhého a naše srdce by měla být otevřena laskavé sympatii a cele by měla být prozářena láskou, kterou má Ježíš ke všem svým bratřím.

Přemáhejte svou náklonnost k přísnosti vůči svému synu, aby příliš časté hanění mu nezprotivilo vaši přítomnost i vaše rady. Připoutejte si ho k srdci ne snad tím, že mu budete nerozumně všechno dovolovat, ale jemnými pouty lásky. Můžete být pevní, a přece laskaví. Kristus musí být vaším pomocníkem. Láska je prostředkem, kterým se získávají srdce a váš vliv je může podpořit v dobrém a udržet na správné cestě.

Varovala jsem vás před duchem kritiky a ráda bych vás znovu upozornila na toto chybu. Kristus občas káral přísně a v některých případech to může být nutné, abychom i my takto jednali, ale měli bychom si uvědomit, že když Kristus důkladně poznal duševní stav těch, které káral, poznal též, jakou míru výčitek mohou snést. Věděl, co bylo zapotřebí, aby je přivedl na správnou cestu. Též věděl, jak se slitovat nad chybujícími, potěšit nešťastné a povzbudit slabé. Věděl, jak zachránit duše od malomyslnosti a jak je podepřít nadějí, protože poznal pravé pohnutky a zvláštní zkoušky každého člověka. On nemohl učinit chybu.

Při posuzování pohnutek se můžeme mýlit. Zdání nás může klamat; můžeme se domnívat, že konáme správně, ale káráme-li zlo a jdeme příliš daleko, kritizujeme velmi přísně a raníme tam, kde jsme chtěli léčit, anebo můžeme svůj soucit použít nesprávně a ve své nevědomosti se zdržíme zaslouženého a potřebného pokárání. Náš úsudek může být nesprávný, ale Ježíš byl příliš moudrý, než aby se mýlil. Káral soucitně a božskou láskou milovat ty, jimž něco vyčítal.

Pán chce, abychom byli ochotní podřídit se Jeho vůli, poddat se Jeho Duchu a posvětit se Jeho službě. Sobectví se musí odstranit a my musíme přemoci každý nedostatek své povahy, jak ho přemohl Kristus. Abychom dosáhli tohoto cíle, vlastní já musí v nás denně umírat. Pavel řekl: „Na každý den umírám.“ (1Kor 15,31) Každodenně prožíval nové obrácení a směřoval k nebi. ^{4T 67} Každodenní vítězství v duchovním životě je to jediné, s čím Bůh souhlasí. Pán je milostivý, soucitný a plný milosrdenství. Zná naše potřeby a slabosti a pomůže nám z nich, budeme-li v Něho doufat a věřit, že nám požehná a vykoná pro nás veliké věci.