Jeremiáš ztratil svobodu, protože chtěl být poslušen Bohu a předal králi a jiným osobám, kteří v Izraeli zastávali odpovědná místa, slova varování, která přijal z Božích úst. Izraelští nepřijali tato napomenutí, ani je neprozkoumali. Velmi se rozhněvali a pohrdli slovy napomenutí a soudy, které byly předpovězeny. Pokud budou nadále odporovat Bohu, měly se na nich naplnit. I kdyby Izraelští neslyšeli slova božské rady, výsledek by nebyl o nic menší, ale Bůh je stále napomínal a upozorňoval na svou nespokojenost i trest těch, kteří se nepodřídili Jeho požadavkům.

Jeremiáš obdržel od Pána příkaz: „Vezmi sobě knihu, a zapiš do ní všecka slova, kteráž jsem mluvil tobě proti Izraelovi, a proti Judovi, i všechněm národům od toho dne, jakž jsem mluvíval s tebou, ode dnů Joziášových, až do dne tohoto, zdali aspoň uslyšíce dům Judský o všem tom zlém, kteréž já myslím učiniti jim, navrátí se jeden každý z cesty své zlé, abych odpustil nepravost jejich a hřích jejich“ Jer 36,2-3.

Zde je ukázáno, že Bůh nechce opustit svůj hříšný lid. Aby Izrael nezapomněl na Jeho napomenutí a výstrahy, když odložil svůj rozsudek, ^{4T 177} znovu jim opakoval, že jejich neposlušnost a hříchy se hromadily od dnů Joziáše, až do jejich současnosti. V soudech oznámil následky jejich přestoupení. Takto měli novou příležitost, aby poznali své nedostatky a chyby. Zde vidíme, že Bůh se netěší ze soužení svého lidu, ale jako soucitný otec, který pečuje o své vzpurné dítě, vytrvale prosí svůj bloudící lid, aby se navrátil k věrné oddanosti.

Prorok Jeremiáš uposlechl Božího rozkazu a slova která mu dal Pán, nadiktoval svému písaři Báruchovi a ten je psal na svitek (viz Jr 36,4). V tomto poselství byly kárány mnohé hříchy Izraelských. Bylo to varování před následky, které by mohly přijít v důsledku jejich špatného způsobu života, s vážnou výzvou, aby se vzdali svých hříchů. Když bylo napsáno, Jeremiáš, který byl uvězněn, poslal svého písaře, aby svitek přečetl všemu lidu, který se shromáždil „v domě Hospodinově, v den postu.“ Prorok řekl: „…snad poníženě a pokorně modléce se před Hospodinem, i navrátili by se jeden každý z cesty své zlé, neboť jest veliký hněv a prchlivost, v níž mluvil Hospodin proti lidu tomuto“ Jr 36,7.

Písař uposlechl proroka a přečetl svitek před celým Judským lidem. Ale to nebylo všechno; byl vyzván, aby z něj četl i knížatům. Poslouchali s velkým zájmem, a když se Bárucha ptali na původ tohoto zvláštního svitku, na jejich tvářích byla vidět úzkost. Slíbili, že i králi řeknou vše, co slyšeli o něm a jeho lidu, avšak písaři radili, aby se skryl, protože se obávali, že král opovrhne Božím poselstvím, které bylo dáno skrze Jeremiáše a bude usilovat nejen o smrt proroka, ale i jeho písaře.

Když knížata vypravovala králi o tom co Báruch četl, okamžitě nařídil, aby přinesli svitek a přečetli mu jej. Avšak místo toho, aby věnoval pozornost tomuto varování a chvěl se před nebezpečím, které hrozilo jemu i jeho lidu, rozzuřil se a svitek hodil do ohně, navzdory tomu, že ho někteří vysoce postavení mužové prosili, aby to nečinil. ^{4T 178} Potom se tento bezbožný vladař rozhněval na Jeremiáše a jeho písaře a chtěl, aby byli zajati. „Ale skryl je Hospodin“ (v.26). Když král spálil tento posvátný svitek, Bůh Jeremiášovi řekl: „Vezmi sobě zase knihu jinou, a napiš na ní všecka slova první, kteráž byla v té knize prvnější, kterouž spálil Joakim král Judský. O Joakimovi pak králi Judském rci: Takto praví Hospodin: Ty jsi spálil knihu tuto, pravě: Proč jsi psal v ní, řka: Jistotně přitáhne král Babylonský, a zkazí zemi tuto, a vyhladí z ní lidi i hovada?“ (Jr 36,28-29).

Milosrdný Bůh ve své milosti varoval Judské. „Zdali aspoň“, říká soucitný Stvořitel, „uslyšíce dům Judský o všem tom zlém, kteréž já myslím učiniti jim, navrátí se jeden každý z cesty své zlé, abych odpustil nepravost jejich a hřích jejich“ Jer 36,3. Bůh s lítostí pozoroval slepotu a zvrácenost člověka. Poslal světlo jejich zatemnělým myslím tím, že jim poslal výtky a hrozby, aby ti, kdož jsou nejvíce povýšení, pocítili svou nevědomost a litovali svých bludů. Snaží se pomoci samolibým, aby pocítili nespokojenost se svým marným snažením a začali hledat větší požehnání v úzkém spojení s nebesy.

Bůh nemá v plánu vysílat posly, kteří by potěšovali hříšníky a lichotili jim. Neposílá poselství pokoje, aby ukolébával neposvěcené ve víře, že jsou v bezpečí. Naopak. Bůh silně působí na svědomí přestupníka a probouzí jeho duši ostrými šípy, které ho usvědčují ze zločinu. Služební andělé mu ukazují strašné Boží soudy, aby v něm prohloubili pocit bídy a povzbudili ho ke zvolání: „Co mám činit, abych byl spasen?“ Sk 16,30. Ruka, která se sklání do prachu, kára hřích a zahanbuje pýchu a ctižádost, pozvedá zkroušeného kajícníka a s nejhlubším soucitem se ho ptá: „Co chceš, abych ti učinil?“

Když člověk hřeší proti svatému a milostivému Bohu, nemůže učinit nic ušlechtilejšího, než činit upřímné pokání a v slzách a hořkosti duše vyznat své bludy. To od něho Bůh vyžaduje; přijímá jen zlomené srdce a kajícího ducha. 4T 179 Avšak král a jeho knížata ve své domýšlivosti a pýše odmítli Boží pozvání k obrácení. Nedbali tohoto varování a nečinili pokání. Tato milostivá příležitost byla pro ně poslední příležitostí. Bůh prohlásil, že jestliže neuposlechnou Jeho hlasu, postihne je strašný trest. Nechtěli jej vyslechnout, a tak Bůh vynesl svůj konečný soud nad Izraelem a Jeho hněv stihne zvláště muže, který se tak pyšně pozvedl proti Všemohoucímu.

„Protož takto praví Hospodin o Joakimovi králi Judském: Nebude míti, kdo by seděl na stolici Davidově, a tělo jeho mrtvé bude vyvrženo na horko ve dne a na mráz v noci. Neboť trestati budu na něm, a na semeni jeho, i na služebnících jeho nepravost jejich, a uvedu na ně, a na obyvatele Jeruzalémské, i na muže Judské všecko to zlé, o kterémž jsem mluvíval jim, a neposlouchali“. Jer 36,30.31

Spálením svitku však věc neskončila. Zničení svitku bylo jednoduché, ale kárání a výstrahy, jež obsahovaly blížící se trest, který Bůh vynesl nad vzpurným Izraelem, se zničit nedaly. Na Boží rozkaz byl svitek napsán znovu. Slova Nekonečného nebyla zničena. „I vzal Jeremiáš knihu jinou, a dal ji Báruchovi synu Neriášovu, písaři, kterýž sepsal do ní z úst Jeremiášových všecka slova té knihy, kterouž byl spálil Joakim král Judský ohněm. A ještě přidáno jest k těm slovům mnoho těm podobných“ Jer 36,31.

Bůh nepotrestal svůj lid bez předcházející výzvy k pokání. Poučil každého prostředku, aby je znovu přiměl k poslušnosti. Jejich nepravosti neodsoudil dříve, dokud jim nedal vhodnou příležitost, aby činili pokání. Lidský hněv se pokusil překazit práci Božího proroka a zbavit ho svobody. Ale Bůh může k lidem promlouvat i skrze zdi vězení a užitek práce svých služebníků může dokonce zvýšit prostředky, jimiž jejich pronásledovatelé chtějí omezit jejich vliv. ^{4T 180}

Dnes mnozí pohrdají věrným napomenutím, které Bůh dává ve svědectvích. Bylo mi ukázáno, že v těchto dnech někteří zašli tak daleko, že spálili spisy, obsahující pokárání, jako bezbožný Izraelský král. Avšak odpor vůči Božímu varování jejich uskutečnění nezabránil. Opovrhování Božím poselstvím promluveným Jeho vyvolenými nástroji, vyvolá jen Jeho hněv a přestupníkům nakonec přinese jisté zatracení. V srdci hříšníka se často vznítí odpor vůči poslu, kterého si Bůh vybírá ke zvěstování poselství napomenutí. Tak tomu bylo vždy a také dnes se objevuje tentýž duch, který pronásledoval a uvěznil Jeremiáše, jenž byl poslušen Božímu Slovu.

Zatímco si lidé nevšímají opakujících se varování, jsou uspokojováni falešnými učiteli, kteří posilují jejich domýšlivost a podporují jejich zlo. Ale v době těžkostí je zklamou. Boží vyvolení služebníci mají s odvahou a trpělivostí čelit zkouškám a utrpení, jež jim lidé připravují tím, že je tupí, nevěnují jim pozornost a nechápou je. Mají věrně pokračovat v konání díla, které jim Bůh svěřil, a mít stále na paměti, že staří proroci i Spasitel světa a jeho apoštolové také snášeli tupení a pronásledování za své svědectví. Musí očekávat, že se setkají zrovna s takovým odporem, jaký byl projeven při spálení svitku, který byl napsán pod Božím vedením.

Pán připravuje lid pro nebesa. Nedostatky charakteru, nepoddajná vůle, sobecké modlosloužení, holdování vyhledávání chyb u jiných, nenávist a sváry podněcují Boží hněv a lid, který zachovává přikázání, se toho musí zbavit. Ti, kteří žijí v těchto hříších, jsou oklamáni a zaslepeni satanem. Myslí si, že žijí ve světle, zatímco tápou ve tmě. Jako ve starém Izraeli, tak i dnes jsou mezi námi reptáci. Ti, kteří nemoudrými sympatiemi povzbuzují nespokojené lidi, jejichž sebeláska si zasluhuje ostré pokárání, nejsou přátelé Boha, velikého karatele. Bůh bude varovat a napomínat svůj lid tak dlouho, dokud bude na této zemi. ^{4T 181}

Ti, kteří statečně stojí na správné straně, pokorně plní Boží zjevenou vůli a posilňují jiné v jejich úsilí, aby se zbavili svých hříchů, jsou Božími opravdovými přáteli. Bůh se laskavě snaží, aby napravil chyby svého lidu, který může obmýt a očistit od každé skvrny a připravit ho pro své svaté království.

Po Joakimovi kraloval v Jeruzalémě Sedechiáš. Avšak ani nový král, ani jeho knížata, ani lid této země nevěnovali pozornost Hospodinu, který k nim promlouval skrze Jeremiáše. Kaldejští začínali obléhat Jeruzalém, ale jejich vojska se na určitou dobu vrátila, aby bojovala proti Egypťanům. Sedechiáš poslal k Jeremiášovi posla, který ho žádal, aby se za ně modlil k Izraelskému Bohu. Prorok však s bázní odpověděl, že Kaldejská armáda se vrátí a zboří město. Tím jim Pán ukázal, jak je pro člověka nemožné, aby odvrátil božský soud. „Takto praví Hospodin: Nesvoďte sami sebe, říkajíce: Konečně odtrhnou od nás Kaldejští, neboť neodtrhnou. Nýbrž byste pobili všecko vojsko Kaldejských bojujících s vámi, tak že by pozůstali z nich toliko ranění, tiť z stanů svých povstanou, a toto město ohněm vypálí“ Jer 37,9.10.

Jeremiáš usoudil, že jeho dílo je skončeno a pokoušel se opustit město, ale zabránil mu v tom syn jednoho z falešných proroků, který oznámil, že se asi připojuje k nepřátelům. Jeremiáš popřel toto lživé obvinění, ale přesto byl zadržen. Knížata slepě uvěřila synu falešného proroka, protože Jeremiáše nenáviděla. Napadla je myšlenka, že on zapříčinil neštěstí, o kterém prorokoval. Ve své zlosti ho zbili a uvěznili.

Když byl již mnoho dní ve vězení, poslal pro něho král Sedechiáš, a tajně se ho ptal, zda mu Hospodin něco neřekl. Jeremiáš znovu opakoval varování, že národ bude vydán do rukou Babylonského krále. ^{4T 182}

„Při tom řekl Jeremiáš králi Sedechiášovi: Coť jsem zavinil aneb služebníkům tvým, aneb lidu tomuto, že jste mne dali do žaláře tohoto? A kdež jsou proroci vaši, kteříž prorokují vám, říkajíce: Nepřitáhneť král Babylonský na vás, ani na zemi tuto? Nyní tedy slyš, žádám, pane můj králi, nechť, prosím, místo má před tebou pokorná prosba má; nedopouštěj mne zase voditi do domu Jonatana písaře, abych tam neumřel. I přikázal král Sedechiáš, aby vsadili Jeremiáše do síně stráže, a dávali jemu pecník chleba na den z ulice pekařů, dokudž by nebyl vytráven všecken chléb v městě. A tak seděl Jeremiáš v síni stráže.“ Jr 37,18-21.

Bezbožný král se neodvážil veřejně projevit sebemenší víru v Jeremiáše i když ho strach dohnal k tomu, aby ho v tajnosti požádal o informaci. Byl příliš slabý, než aby se mohl postavit proti svým knížatům a lidem, kteří se nechtěli podřídit Boží vůli, hlásané prorokem. Některá knížata byla popuzena Jeremiášovým nepříznivým proroctvím. Šla ke králi a řekla mu, že dokud prorok žije, stále bude předpovídat jen zlé. Prohlašovala, že je nepřítelem národa, že jeho slova zeslabují ruce lidu a přinášejí mu neštěstí; proto ho chtěla usmrtit.

Zbabělý král věděl, že tato obvinění jsou falešná. Avšak aby si naklonil ty, kteří v národě zaujímají vysoká a vlivná postavení, předstíral že věří jejich lžím a vydal jim Jeremiáše, aby s ním naložili podle svého přání. Pak jej „uvrhli do jámy Malkiášovy, syna králova, a spustili Jeremiáše po provazích. V té pak jámě nebylo nic vody, ale bláto, tak že Jeremiáš tonul v tom blátě“ Jer 38,6. Avšak Bůh mu našel přátele, kteří za něho prosili u krále a přenesli ho zase do síně stráže.

Král si znovu tajně zavolal Jeremiáše, ^{4T 183} a vybídl ho, aby mu věrně vysvětlil, jaký má Bůh záměr s národem. „I řekl Jeremiáš Sedechiášovi: Oznámím-li, zdaliž mne konečně neusmrtíš? A poradím-liť, neuposlechneš mne. Tedy přisáhl král Sedechiáš Jeremiášovi tajně, řka: Živť jest Hospodin, kterýž učinil nám život tento, že tě neusmrtím, aniž tě vydám v ruku mužů těch, kteříž hledají bezživotí tvého“ Jer 38,15.16. Potom Jeremiáš znovu opakoval králi poselství Božího varování. Řekl: „Takto praví Hospodin Bůh zástupů, Bůh Izraelský: Jestliže dobrovolně vyjdeš k knížatům krále Babylonského, i duše tvá živa bude, i město toto nebude vypáleno ohněm, a tak živ zůstaneš ty i dům tvůj. Jestliže pak nevyjdeš k knížatům krále Babylonského, jistě že vydáno bude město toto v ruku Kaldejských, a vypálí je ohněm, ano i ty neznikneš ruky jejich. Tedy řekl král Sedechiáš Jeremiášovi: Velmi se bojím Židů, kteříž ustoupili k Kaldejským, aby mne snad nevydali v ruku jejich, i učinili by sobě ze mne posměch. Ale Jeremiáš řekl: Nevydadí. Uposlechni, prosím, hlasu Hospodinova, o kterémž já mluvím tobě, a bude dobře tobě, i duše tvá živa bude“ Jr 38,17-20.

Zde bylo ukázáno, jak dlouhodobé je Boží milosrdenství. Dokonce i v této poslední hodině, kdyby se byli podřídili Jeho požadavkům, životy lidí by mohly být ušetřeny a město by bylo zachráněno před válečným požárem. Ale král si myslel, že zašel příliš daleko, a že se už nemůže vrátit. Obával se posměchu svého lidu a nebyl si jist, zda zůstane naživu. Bylo to pro něho příliš pokořující, aby nakonec svému lidu řekl: „Přijímám Boží slova, promluvená skrze proroka Jeremiáše. Když jsem slyšel všechna varování, nemám odvahu bojovat proti nepříteli.“

Se slzami v očích prosil Jeremiáš krále, aby zachránil sebe a svůj lid. S úzkostí v duši ho ujišťoval, že si jinak nemůže zachovat svůj život a že všechen jeho majetek padne do rukou babylonského krále. Kdyby chtěl, mohl zachránit město. Avšak král se vydal špatnou cestou, z níž se už nevrátí. ^{4T 184} Rozhodl se, že se bude řídit radami falešných proroků a mužů, kterými vlastně pohrdal, a kteří se vysmívali jeho slabosti, když se tak ochotně podřizoval jejich přáním. Obětoval vzácnou svobodu vlastního rozhodování a stal se pokořeným otrokem veřejného mínění. Nechtěl vykonat nic zlého, avšak také nebyl odhodlán stát směle za věcí práva. Ačkoli byl přesvědčen, že rada, kterou mu dal Jeremiáš, je správná, neměl dostatek mravní síly, aby se jí řídil. Proto kráčel dále nesprávným směrem.

Král byl takový slaboch, že nechtěl, aby se dvořané a lid dozvěděli, že se radil s Jeremiášem; tak veliký byl jeho strach z lidí. Kdyby se byl Sedechiáš vzchopil a prohlásil, že věří prorokovým slovům, jež se již začínala naplňovat, jaká zkáza tím mohla být odvrácena. Měl říci: „Uposlechnu Hospodina a zachráním tak město před úplnou zkázou. Nemohu nedbat Božích příkazů jenom proto, že se bojím nelibosti lidí. Miluji pravdu, nenávidím hřích a budu se řídit radou Mocného Izraele.“Kdyby tak byl učinil, lidé by si byli vážili jeho odvahy, a ti, kteří kolísali mezi vírou a nevěrou, by se pevně postavili na správnou cestu. Jeho opravdová nebojácnost a správnost této cesty by byla v jeho poddaných vzbudila obdiv a oddanost. Získal by si tím širokou podporu a Izrael by byl ušetřen nevýslovné bídy krveprolití, hladu a požárů.

Sedechiášova slabost byla hříchem, za který musel zaplatit velikou cenu. Nepřítel se přiřítil jako valící se lavina a zpustošil město. Židovská vojska byla poražena a ve zmatku prchla. Národ byl poražen. Sedechiáš byl zajat a jeho synové byli usmrceni před jeho očima. Potom byl z Jeruzaléma veden jako zajatec, slyšící křik svého nešťastného lidu a hukot plamenů, které ničily jejich domy. Byly mu vypíchnuty oči a když přišel do Babylona, bídně zahynul. ^{4T 185} Takový byl trest za nevěru a následování bezbožné rady.

I v těchto dnech je mnoho falešných proroků, kteří neprojevují zvláštní odpor k hříchu. Naříkají si, že pokoj lidu je zbytečně rušen napomínáním a varováním Božích poslů. Jako kdysi, i oni svým příjemným a falešným učením uspávají duše hříšníků osudným spánkem. Starodávný Izrael byl takto oklamáván lichotivým poselstvím zkažených kněží. Jejich předpovědi o úspěchu byly radostnější, než poselství pravého proroka, který doporučoval pokání a pokoru.

Boží služebníci by měli být vlídní; měli by všechněm ukázat, že ve svém jednání s lidem nejsou puzeni žádnými osobními pohnutkami, a že jim to nedělá radost, když ve jménu Páně předávají poselství hněvu. Nikdy však nesmí ustoupit od vytýkání hříchů, které hubí lid, jež se přiznává k Bohu a musí na ně neustále působit, aby se odvrátili od svých chyb a byli poslušní Pánu.

Ti, kteří usilují o to, aby přikryli hřích a snaží se zmenšit jeho hříšnost, zatemňují mysl provinilců, čímž konají práci falešných proroků a mohou očekávat Boží trestající hněv, který je důsledkem takového jednání. Pán nikdy nechce přizpůsobit své cesty přáním zkažených lidí. Falešný prorok odsuzoval Jeremiáše za to, že obtěžuje lid svými přísnými výčitkami a snažil se lid povzbudit tím, že jim sliboval blahobyt. Myslel si, že chudý lid si nebude neustále připomínat své hříchy a hrozící trest. Toto jednání posílilo národ, aby odporoval pravdě prorokovy rady a posilovalo jejich nepřátelství vůči němu.

Bohu nejsou sympatičtí ti, kteří páší zlo. Nikomu nedovolí, aby omlouval hříchy Jeho lidu, anebo volal: „pokoj, pokoj!“ když On předpověděl, že bezbožní nebudou mít žádný pokoj. Ti, kteří povstávají proti služebníkům, které Bůh poslal, aby zvěstovali Jeho poselství, se stavějí proti Jeho slovu.