Můj manžel neustále pracoval, aby Boží dílo mohlo jít kupředu, a to v nejrůznějších oblastech naší práce, jejíž středisko bylo v Battle Creeku. Jeho přátelé žasli při pohledu na množství práce, kterou dokončil. V sobotu ráno 18.srpna promluvil v naší modlitebně. Odpoledne se celé čtyři hodiny plně soustředil na kritické zhodnocení rukopisu 3. svazku Ducha proroctví, který mu byl předčítán. Rukopis byl nesmírně zajímavý a počítal s tím, že se bude moci plně soustředit na jeho obsah, 4T 277 který se týkal vyšetřování, ukřižování, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista. Dříve, než jsme si toho byli vědomí, byl velmi vyčerpán. Začal pracovat v neděli v pět hodin ráno a v práci pokračoval až do půlnoci.
Příštího rána, asi kolem půl sedmé, se dostavily závratě a hrozilo mu nebezpečí mrtvice. Velmi jsem se obávala této strašlivé nemoci. Ale Pán byl milostivý a ochránil nás před tímto neštěstím. Po tomto záchvatu však následovalo velké fyzické a duševní vysílení. A nyní se nám zdálo, že to je opravdu nemožné, abychom navštívili stanová shromáždění na Východě. Ani já sama bych je nemohla navštívit a opustit duševně sklíčeného manžela se slabým zdravím.
Když byl můj manžel takto vysílen, řekla jsem: „To je práce nepřítele. Nesmíme se podrobit jeho moci. Bůh bude pracovat v náš prospěch.“ Ve středu jsme měli zvláštní modlitební shromáždění, během něhož na něj sestoupilo požehnání Boží moci a navrátilo mu zdraví. Také jsme prosili o moudrost, abychom mohli vědět, jaká je naše povinnost v souvislosti s návštěvou stanových shromáždění. Pán mnohokrát posilnil naši víru, abychom šli vpřed a pracovali pro Něj s bázní a třesením. V takových situacích nás předivně zachránil a pomáhal nám. Avšak naši přátelé nás přesvědčovali, že bychom měli odpočívat a zdálo se jim to nerozumné, abychom konali takovou cestu a snášeli únavu táborového života. My sami jsme si mysleli, že Boží dílo půjde kupředu, i když zůstaneme stranou a tak jsme se shromáždění nezúčastnili. Bůh vzbudil jiné, aby konali Jeho dílo.
Nemohu však klidně odpočívat a nejsem svobodná při pomýšlení, že jsem tak daleko od pracovního pole. Zdálo se mi, že satan se mi postavil do cesty a chce mi zabránit, abych nenesla své svědectví a nekonala Boží dílo tak, jak mi bylo svěřeno. Téměř jsem se rozhodla že půjdu sama a vykonám svůj úkol s důvěrou, že Bůh mi dá potřebnou sílu. Ale v té době jsme obdrželi dopis od bratra Haskela, ve kterém vyjádřil svou vděčnost Bohu za to, že bratr a sestra Whiteovi budou moci navštívit stanové shromáždění v Nové Anglii. 4T 278 Bratr Canright psal, že nemůže být přítomen, i když chtěl, protože se nemůže oprostit od práce v Danversu, a že také nemůže sehnat stan. Bratr Haskell ve svém dopise konstatoval, že byly podniknuty všechny přípravy pro toto obrovské shromáždění v Grovelandu a rozhodl se, že je s Boží pomocí chce uskutečnit, i kdyby se o vše musel starat sám.
Opět jsme tuto věc předložili na modlitbě Pánu. Věděli jsme, že mocný Lékař může navrátit zdraví jak mému manželovi, tak i mně samotné, jestliže to bude k Jeho slávě. Zdálo se nám to těžké když jsme měli odjet tak unaveni, nemocni a zbaveni odvahy. Ale tentokrát jsem cítila, že jestliže vykročíme s důvěrou v Něj, Bůh požehná tuto naši cestu. Na mysl mi často přicházela myšlenka: „Kde je tvá víra? Bůh zaslíbil: “Tvá víra ať provází všechny tvé dny“ (Dt 33,25).
Snažila jsem se povzbudit svého manžela. Myslel si, že pokud se cítím schopna podstoupit únavu a námahu táborového shromáždění, bude to pro mne to nejlepší. Ale nemohl ani pomyslet na to, že by mne měl doprovázet v tomto stavu slabosti, když není schopen práce. Jeho mysl byla sklíčena touto závislostí, vždyť i jeho bratři jej litovali. Mohl se posadit, ale to bylo vše, čeho byl schopen po svém náhlém záchvatu a zdálo se, že nezesílí. Opět jsme se obrátili k Pánu a znovu jsme doufali, že mraky se roztrhnou, ale nepřišlo žádné zvláštní světlo. Zatímco již čekal kočár, aby nás zavezl na nádraží, opět jsme na modlitbě předstoupili před Pána a prosili jsme Jej, aby nás podpíral na naší cestě. Oba jsme se rozhodli, že vykročíme s vírou a budeme plně spoléhat na Boží zaslíbení. Tato cesta si však z naší strany vyžádala velkou víru. Ale jakmile jsme usedli do kočáru, cítili jsme, že jsme se vydali na svou povinností. Během cesty jsme si odpočinuli a také v noci jsme spali dobře.
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt