(Luk 14,1.12-24)

Spasitel byl hostem na slavnosti u jednoho farizea. Přijímal pozvání bohatých stejně jako chudých a podle svého zvyku využil každé příležitosti ke zvěstování pravdy. Židé spojili náboženské a národní slavnosti s projevy radosti a veselí. Považovali je za předobraz požehnání věčného života. Velmi rádi přemýšleli a hovořili o velké hostině, k níž zasednou s Abrahamem, Izákem a Jákobem, zatímco pohané zůstanou venku a budou toužebně přihlížet. Kristus použil podobenství o velké večeři, protože chtěl své posluchače poučit a varovat. Židé chtěli časná i budoucí Boží požehnání uchvátit jen pro sebe. Popírali, že Bůh prokazuje milost i pohanům. Kristus jim však svým podobenstvím ukázal, že právě nyní zavrhují nabídku milosti a pozvání do Božího království. ^{COL 220} Ukázal, že pozvání, které odmítají, Bůh nabídne lidem, kterými opovrhují a štítí se jich, jakoby to byli malomocní.

Farizeus sledoval své sobecké zájmy, když si vybíral hosty na slavnost. Pán Ježíš mu řekl: "Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají čím ti odplatit; ale po vzkříšení spravedlivých ti bude odplaceno" (Luk 14,12-14).

Kristus vlastně zopakoval nařízení týkající se slavností,která dal starému Izraeli. Prostřednictvím Mojžíše jim přikázal: "Přijde bezdomovec, vdova a sirotek, kteří žijí ve tvých branách, a budou jíst dosyta" (5Moj 14,29). Taková shromáždění měla vždy názorně poučit izraelity. Při nich měli okusit radost z pravé pohostinnosti, kterou pak měli po celý rok prokazovat potřebným a chudým. ^{COL 221} Slavnosti však měly poskytnout ještě hlubší poučení. Ani duchovní výsady nebyly určeny výhradně Izraeli. Bůh jim dával chléb života, aby ho rozdávali okolnímu světu.

Tento úkol nesplnili. Ježíš Kristus pokáral jejich sobectví, ale farizeům se jeho slova nelíbila. Jeden z nich v naději, že hovor obrátí jiným směrem, pokrytecky zvolal: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v Božím království." Mluvil tak sebejistě, jakoby už měl zaručené místo v Božím království. Jeho postoj nám připomíná chování lidí, kteří se radují, že jsou spasení Kristem, i když neplní podmínky, za kterých Pán Ježíš spasení slíbil. Připomíná názor Baláma, který se modlil: "Kéž umřu smrtí lidí spravedlivých a můj konec je jako jejich" (4 Moj 23,10). Farizeus nepřemýšlel o své nepřipravenosti pro nebe, ale o tom, co si představoval, že tam bude prožívat. Svou poznámkou chtěl odvést mysl hostů na slavnosti od jejich skutečných povinností. Chtěl jejich pozornost odvrátit od současného života ke vzdálené budoucnosti při vzkříšení spravedlivých. Kristus znal myšlení tohoto pokrytce, upřel na něj svůj zrak a všechny shromážděné upozornil na povahu a hodnotu předností, které mají. Ukázal jim, jak se mají v dané chvíli zachovat, aby mohli prožívat požehnání věčného života.

Vyprávěl jim podobenství: "Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí." Když už měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby vyřídil předpokládaným hostům druhé pozvání: "Pojd'te, vše už je připraveno." Všichni projevovali podivnou lhostejnost a začali se jeden jako druhý vymlouvat. "První řekl: Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu. Druhý řekl: Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu. Další řekl: Oženil jsem se, a proto nemohu přijít" (Luk 14,16-20).

Žádná z těchto výmluv nebyla podložena opravdovou nutností. Muž, který "se musel podívat na své pole", je už koupil. Spěchal si je prohlédnout, protože všechen jeho zájem pohltilo obchodování. Voli už byli také koupeni, zkušební projížďka měla pouze uspokojit zájem nového majitele. Ani třetí výmluva nebyla opodstatněná. Skutečnost, že se pozvaný oženil, mu nemusela bránit v účasti na hostině. Hostitel by jistě rád přivítal i jeho manželku. Pozvaný si však mezitím naplánoval vlastní zábavu, která se mu zdála lákavější než přítomnost na slavnosti, i když svou účast slíbil. Věděl, že by se u jiných hostitelů pobavil lépe. Nežádal o prominutí a když odmítal pozvání, nepokoušel se ani předstírat zdvořilost. Jeho slova "nemohu přijít" nedostatečně zakrývala skutečný důvod: "nemám zájem, nezáleží mi na tom".

Všechny uvedené výmluvy prozrazují, že pozvaní se zajímali o něco jiného. Plně je zaměstnávaly jejich vlastní zájmy. Při konečné vybídce přislíbenou účast odmítli a svým nezájmem urazili pohostinného přítele.

Podobenstvím o velké večeři Kristus představil požehnání, která nabízí evangelium. Kristova nabídka není o nic menší než on sám. On je "ten chléb života, který sestoupil z nebe", z něho plynou proudy spasení. Boží poslové dlouho zvěstovali Židům příchod Spasitele, ukazovali na Krista jako na "Božího Beránka, který snímá hříchy světa" (Jan 1,29). Připravenou slavností jim Bůh nabídl největší dar, který nebe může poskytnout, dar přesahující lidské chápání. Boží láska připravila velkolepou slavnost a otevřela nevyčerpatelné zdroje. Ježíš Kristus řekl: "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa" (Jan 6,51).

Aby lidé přijali pozvání evangelia, musí všechny své časné zájmy podřídit jednomu přijmout Krista a jeho spravedlnost. Bůh dal člověku všechno a žádá ho, aby dal přednost službě jemu před všedními a sobeckými zálibami. Nemůže přijmout rozpolcené srdce. Pokud se věnujeme jen pozemským věcem, nemůžeme se cele odevzdat Bohu.

Toto poučení platí v každé době. Máme následovat "Beránka, kamkoli jde". Dovolme, aby nás vedl a společenství s ním si važme nad každé pozemské přátelství. Kristus řekl: "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden" (Mat 10,37).

Mnozí lidé v době Pána Ježíše pronášeli slova: "Šťastný, kdo bude jíst chléb v Božím království", když jedli chléb u rodinného stolu. Kristus jim však ukázal, jak je těžké najít hosty pro slavnost, kterou Bůh připravil za tak nesmírnou cenu. Jeho posluchači si uvědomili, že pohrdají milostivým pozváním. Plně je zaujaly pozemské radovánky, vlastnictví a bohatství. Všichni se vymlouvali stejně.

I dnes jednají lidé podobně. K odmítnutí pozvání evangelia používají stejné omluvy jako hosté pozvaní na slavnost. Prohlašují, že nemohou ohrozit svůj pozemský prospěch tím, že by věnovali pozornost požadavkům evangelia. Časných zájmů si cení více než věčných hodnot. Dokonce i dary, které už od Boha dostali, se pro ně staly překážkou a odcizují je jejich Stvořiteli a Vykupiteli. Nechtějí se nechat rušit od sledování svých pozemských cílů, a proto říkají tlumočníkům Boží milosti: "Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zavolat" (Skut 24,25). Jiní jako omluvu uvádějí problémy, které by jim vznikly ve společenských vztazích, kdyby uposlechli Boží pozvání. Říkají, že si nemohou dovolit rozejít se se svými známými a příbuznými. Chovají se stejně jako lidé z podobenství. Hostitel jejich průhledné omluvy považuje za pohrdnutí pozváním.

Muž, který řekl: "oženil jsem se, a proto nemohu přijít" představuje velkou skupinu lidí. Mnozí lidé dovolí svým životním partnerům, aby jim zabránili uposlechnout Boží pozvání. Muž se vymlouvá: "Nemohu žít podle svého přesvědčení, pokud s tím moje manželka nesouhlasí. Její vliv by mi to velmi ztížil." Když žena slyší Boží pozvání: "Pojďte, všechno je už připraveno", odpoví: "Prosím tě, omluv mne. Můj manžel toto pozvání odmítá. Říká; že mu v tom brání jeho zaměstnání. Já musím stát na straně svého manžela, a proto také nemohu přijít." Anebo se pozvání dotkne dětí. Chtěly by jít. Milují však svého otce a matku. A protože rodiče neuposlechli pozvání evangelia, děti si myslí, že od nich nikdo nemůže ani očekávat, že by měly přijít. Proto také říkají: "Omluv mne."

Další odmítají ,Spasitelovu nabídku, protože se obávají narušení rodinného kruhu. Domnívají se, že odmítnutím Božích požadavků zajistí pokoj a prospěch rodiny. To je ovšem omyl. Každý, kdo rozsévá sobectví, bude sobectví i sklízet. Odmítnutím Kristovy lásky odmítají to jediné, co může lidské lásce propůjčit čistotu a stálost. Nejen že ztratí nebe, ale nebudou mít ani pravé uspokojení z toho, za co nebe vyměnili.

V podobenství se hostitel dozvěděl, jak se pozvaní hosté zachovali, "rozhněval se a řekl svému služebníku: Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé" (Luk 14,21).

Hostitel se odvrátil od těch, kteří jeho nabídkou pohrdli a pozval lidi, kteří nevlastnili nic, ani domy, ani pole. Pozval chudé a hladové, kteří ocení jeho pozvání. Pán Ježíš řekl: "Pravím vám, že publikáni a nevěstky vás předcházejí do Božího království" (Mat 21,31). I když jsou sebebídnější a ostatní jimi pohrdají a odvracejí se od nich, nikdy nejsou tak špatní a nízcí, aby si jich Bůh přestal všímat a mít je rád. Kristus si přeje, aby vyvržení, unavení a utlačovaní lidé přišli k němu. Chce je osvítit, dát jim radost a pokoj, který nikde jinde nenajdou. Největší hříšníci jsou předmětem jeho nejhlubší lásky a soucitu. Posílá svého Ducha, aby na ně zapůsobil, snaží se je k sobě přitáhnout.

Služebník přivedl chudé, slepé a svému pánu oznámil: "Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo. Pán řekl služebníku: Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil" (verš 22,23). Pán Ježíš zde hovořil o díle evangelia za hranicemi židovství na "cestách a mezi ohradami tohoto světa".

Pavel a Barnabáš uposlechli příkaz Pána Ježíše a řekli Židům: "Vám... mělo být zvěstováno slovo Boží nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Vždyť Pán nám přikázal: Ustanovil jsem tě, abys byl světlem pohanům a nesl spasu až ná sám konec země. Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili" (Skut 13,46-48).

Učedníci Ježíše Krista hlásali evangelium zvěst o prvním příchodu Krista na svět. Byla to dobrá zpráva o spasení z víry v Pána Ježíše. Poukazovala i na jeho druhý příchod ve slávě, kdy vykoupí svůj lid. Nabízela lidem naději, že mohou vírou a poslušností dosáhnout dědictví svatých ve slávě nebes. I dnes lidé slyší tuto zvěst, navíc zdůrazněnou upozorněním, že Kristův příchod je velmi blízko. Znamení jeho příchodu, která předpověděl, se naplňují a Boží slovo nám připomíná, že příchod Pána Ježíše je skutečně blízko.

Jan předpověděl ve Zjevení, že těsně před druhým příchodem bude hlásáno poselství evangelia. Viděl anděla, který "letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu: Volal mocným hlasem: Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod" (Zjev 14,6.7).

Za varovné upozornění na soud a s ním spojená poselství řadí proroctví příchod Syna člověka na nebeských oblacích. Poselství o soudu je oznámením blízkého druhého příchodu Ježíše Krista. Celé toto poselství se nazývá věčným evangeliem. Kázání o druhém příchodu Krista a zdůrazňování jeho blízkosti je tedy podstatnou částí zvěsti evangelia.

Bible prohlašuje, že v posledních dnech budou lidé zcela zaujati světskými zájmy, zábavou a honbou za penězi. K věčným pravdám budou slepí. Kristus řekl: "Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou lidé hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila je všechny takový bude i příchod Syna člověka" (Mat 24,37-39).

Podobně je tomu i dnes. Lidé se ženou v honbě za ziskem a sobeckým uspokojením, jako by nebylo Boha, nebe ani věčného života. Za dnů Noe varovné poselství o potopě burcovalo lidi z bezbožnosti a volalo je k pokání. Podobně má poselství o blízkém příchodu Ježíše Krista lidi vytrhnout ze zajetí světských zájmů. Má je vést k pochopení věčných pravd, aby pak přijali pozvání k Boží slavnosti.

Pozvání evangelia má zaznít celému světu "obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu" (Zjev 14,6). Poslední poselství výstrahy i milosti má ozářit celou zemi svou slávou. Má zasáhnout všechny třídy lidí, bohaté i chudé, vysoce postavené i prosté. Kristus řekl: "Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám, a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil" (Luk 14,23).

Svět zmírá, protože se mu nedostává evangelia. Lidé hladovějí po Božím slově. Jen málo lidí káže čisté Boží slovo, bez příměsí lidských tradic. Přestože lidé mají Bibli v rukou, nepřijímají požehnání, která do ní Bůh uložil. Pán povolává své služebníky, aby předávali lidem jeho poselství. Slovo o věčném životě musí být hlásáno i lidem, kteří hynou ve svých hříších.

Kristus svým příkazem vyjít na cesty a za ohrady určuje úkol všem, které povolává, aby pracovali v jeho jménu. Polem působnosti pro Kristovy služebníky je celý svět. Jejich zvěst má slyšet celá lidská rodina. Pán si přeje, aby slovo milosti zaznělo v každém domově, každému člověku.

Splnění Kristova úkolu do značné míry závisí na osobním úsilí. Stejným způsobem pracoval i Kristus. Těžištěm jeho práce byly rozhovory s jednotlivci. Dokázal se plně věnovat jedinému člověku. A tento jediný člověk často rozšířil jeho poselství tisícům.

Nemáme čekat, až lidé přijdou za námi, ale máme je hledat tam, kde. jsou. Slovem proneseným z kazatelny práce teprve začala. Celé zástupy lidí by nikdy nezaslechly poselství evangelia, kdybychom jim ho nepřinesli.

Pozvání na slavnost bylo určeno nejdříve židovskému národu, který měl být učitelem a vůdcem jiných lidí. Židé měli ve svých rukou prorocké svitky předpovídající Kristův příchod a byla jim svěřena předobrazná služba, která představovala Kristovo poslání. Kdyby kněží a lid přijali Boží nabídku, spolu s Kristovými posly by. pozvání evangelia nesli světu. Pravdu dostali proto, aby ji šířili dál. Když však odmítli Boží nabídku, Bůh pozval „chudé, zmrzačené, chromé a slepé.“ Hříšní lidé pozvání přijali. Podobně má být evangelium hlásáno i pohanům. Nejdříve má oslovit ty "na náměstí", to znamená lidi, kteří v dějinách světa hrají důležitou roli učitele a představitele národů.

Boží poslové by na to měli pamatovat. Pastýři lidu a Bohem povolaní učitelé se mají seznámit s tímto závazným poselstvím. K vysoce postaveným lidem se máme přiblížit s opravdovým zájmem a bratrskou úctou. Boží pozvání má být nejprve tlumočeno: podnikatelům, lidem v odpovědných postaveních, lidem nadaným tvůrčími schopnostmi, vědcům, vynikajícím osobnostem a náboženským představitelům, kteří dosud nebyli upozorněni na zvláštní poselství pro naši dobu. I oni musí být seznámeni s Božím pozváním.

Stejné dílo je třeba konat i ve prospěch lidí bohatých. Musíme je upozorňovat, že mají odpovědnost za dary, které jim Bůh svěřil. Musíme jim připomínat, že se budou zodpovídat před soudcem živých i mrtvých. I pro tuto skupinu lidí musíme pracovat s láskou a v bázni Boží. Velmi často spoléhají na svůj majetek a neuvědomují si nebezpečí. Jejich mysl je nutno upoutat k věčným hodnotám. Potřebují uznat autoritu pravé dobroty, která zve: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Mé jho netlačí a břemeno netíží" (Mat 11,28-30).

Jen výjimečně osobně oslovujeme a hovoříme o spasení s lidmi, kteří pro své vzdělání, bohatství nebo povolání zaujímají vysoká postavení. Mnoho křesťanských pracovníků se obává k nim přiblížit, ale není to správné. Jistě nezůstaneme nečinně opodál, když bude tonout člověk, protože je to právník, obchodník nebo soudce. Kdybychom viděli, jak se někdo má zřítit do propasti, určitě bychom ho zadrželi bez ohledu na jeho povolání nebo postavení. Podobně nemáme váhat upozorňovat na nebezpečí věčné smrti.

Nikoho bychom neměli pominout proto, že se zjevně zabývá jen světskými věcmi. Kolik vysoce postavených lidí je ve svém nitru neuspokojených marností života. Touží po dosud nepoznaném pokoji. I v nejvyšších společenských kruzích touží lidé po spasení. Mnozí by vděčně přijali pomoc, kdyby se k nim Kristovi služebníci osobně přiblížili se srdcem naplněným láskou Pána Ježíše.

Úspěch poselství evangelia nezávisí na učených proslovech, vybroušených svědectvích nebo na důkladné argumentaci. Závisí na tom, zda je poselství hlásáno prostě a přizpůsobeno chápání člověka, který touží po chlebu života. To, co lidé potřebují, je odpovědná na otázku: "Co mám činit, abych byl spasen?"

Tisíce lidí můžeme zasáhnout nejjednodušším a nejprostším způsobem. I největší intelektuálové, lidé, které svět považuje za nejnadanější muže a ženy, mohou být zasaženi prostými slovy člověka, který miluje Boha a o jeho lásce umí hovořit tak přirozeně, jak mluví běžný člověk o svých zájmech.

Slova pečlivě připravená a naučená mají často jen nepatrný účinek. Ale čestný a pravdivý projev Božích dítek, přirozeně jednoduchý, má moc otevřít srdce, která byla dlouho uzavřena Kristu a jeho lásce.

Kristovi služebníci si musí uvědomovat, že nemají pracovat ve své síle. Mají se obracet k Božímu trůnu ve víře, že Bůh má moc spasit. Měli by se usilovně modlit a pak vložit do práce všechny schopnosti, které jim Bůh dal. Duch svatý bude zárukou jejich úspěchu. Andělé jim budou stát po boku, aby jejich práce zapůsobila na lidská srdce.

Jakým misijním střediskem by se stal Jeruzalém, kdyby židovští vůdcové a učitelé přijali pravdu, kterou hlásal Ježíš Kristus. Odpadlý Izrael by prožil obrácení. Shromáždila by se velká armáda pracovníků pro Pána. Jak rychle by mohli roznést evangelium do všech končin světa. Podobně je tomu i dnes. Kdyby byli pro Krista získáni schopní a vlivní lidé, mohli by vykonat velké dílo; mohli by pozvedat lidi, kteří propadli hříchu, mohli by přivádět zpátky ty, kdo se dostali na okraj společnosti a mohli by rozšířit zvěst o spasení. Pozvání na slavnost by se rozneslo velmi rychle a účastníci by se brzy shromáždili u stolu Hostitele.

Nesmíme však myslet pouze na velké a významné a zapomínat na lidi prosté. Kristus vybízí své posly, aby šli na cesty a k ohradám mezi prosté lidi. Ve velkoměstech i v osamění na venkově žijí jednotlivci i celé rodiny možná cizinci osamocení, nepatří k žádné církvi a mají pocit, že i Bůh na ně již zapomněl. Nechápou, co mají udělat pro své spasení, tonou v bídě a hříchu. Dotírají na ně těžkosti a nemoci, nouze a nevíra pak ústí v zoufalství. Sužují je různé nemoci těla i duše. Hledají uprostřed svých problémů útěchu, satan je však vede k přesvědčení, že ji naleznou v rozkoších a radovánkách. Vede je k úpadku a k zahynutí. Nabízí pozlátko, které se jim mění v popel. Své prostředky vynakládají na něco, co je nenasytí, usilují o něco, co je neuspokojí.

V těchto trpících máme vidět lidi, které přišel Kristus zachránit. On je zve: "Všichni, kdo žízníte, pojdte k vodám, i ten, kdo nemá peníze. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek na to, co nenasytí? Poslechněte mne a jezte, co je dobré, ai se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi!" (Iz 55,1-3).

Bůh nám přikázal, abychom k cizincům, k opovrhovaným lidem a těm, kteří klesli do bahna hříchu, přistupovali zvlášť citlivě. Mnozí projevují navenek lhostejnost k náboženským otázkám, přesto však v srdci touží po spokojenosti a míru. Přestože klesli hluboko do hříchu, je stále možnost je zachránit.

Kristovi služebníci mají jednat podle vzoru svého Mistra. Pán Ježíš chodil z místa k místu, těšil zarmoucené a uzdravoval nemocné. Pak je seznamoval s velkými pravdami o svém království. To je úkol i jeho následovníků.

Když lidem ulehčíme v tělesném utrpení, snadněji nalezneme způsob, jak uspokojit jejich duševní potřeby. Poukažme jim na vyvýšeného Spasitele a vyprávějme jim o lásce velkého Lékaře, který má jako jediný moc uzdravit.

Říkejte malomyslným, kteří odešli od Boha, že si nemusí zoufat. Ačkoli v životě zbloudili a nevytvořili si správný charakter, přesto je Bůh rád přivede zpět a rád je spasí. S radostí se ujímá zdánlivě beznadějných případů, skrze které působil satan a udílí jim svou milost. Rád je vysvobodí od hněvu, který dopadne na neposlušné. Vyprávějte jim, že Bůh chce každého člověka uzdravit a očistit. U Boží slavnostní tabule je pro každého místo a Bůh každého rád uvítá.

Boží služebníci se "na náměstí a v ulicích města" setkávají s různorodými povahami lidí, kteří potřebují jejich službu. Někteří lidé žijí podle poznání, které získali, a slouží Bohu, jak nejlépe dovedou. Uvědomují si, že je nutné vykonat ještě velké dílo na nich i na jejich bližních. Touží po důkladnějším poznání Boha, zahlédli však doposud teprve záblesk vyššího poznání. Se slzami Boha prosí, aby jim seslal požehnání, která vírou zahlédli jen zdálky. Mnohé z nich musíme vyhledat ve zkaženém prostředí velkoměst. Jiní žijí v nuzných poměrech, a proto si jich svět nevšímá. O kolika z nich nevědí nic sbory ani kazatelé. Jsou to však Boží svědkové v prostředí bídy a hříchu. Poznali jen málo, neměli možnost křesťanského vzdělání, a přece se navzdory vlastnímu nedostatku snaží sloužit druhým. Lidé, kteří přijali Boží milost, by měli takové lidi vyhledávat v jejich domovech a v moci Ducha svatého uspokojovat jejich potřeby. Studujte s nimi Bibli a modlete se s nimi tak prostě, jak vás k tomu vede Duch svatý. Kristus svým služebníkům dá poselství, které bude pro tyto lidi jako chléb z nebe. Boží požehnání se bude šířit od srdce k srdci, z rodiny do rodiny.

Příkaz z podobenství, "přinuť je vejít", vykládali lidé často nesprávně. Na základě tohoto výroku se domnívali, že je třeba jiné násilím nutit, aby přijali evangelium. Uvedený výraz spíše zdůrazňuje naléhavost pozvání a účinnost uvedených důvodů. Evangelium nikdy nepoužívá násilí, aby lidi přivedlo ke Kristu. Jeho poselství zní: "Všichni žízniví, pojďte k vodám" (Iz 55,1). "Duch a nevěsta praví: Přijď... a kdo chce, ať zdarma přijme vodu života" (Zjev 22,17). Moc Boží lásky a milosti nás vyzývá, abychom přišli sami.

Spasitel říká: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst já u něho a on u mne" (Zjev 3,20). Kristus se nenechá odradit výsměchem ani pohrůžkami, stále hledá ztracené. Prohlašuje: "Což bych se tě mohl vzdát?" (Oz 11,8). I když zatvrzelý člověk odmítá jeho lásku, Kristus přichází znovu, s větší naléhavostí: "Hle, stojím u dveří a klepu". Podmaňující moc Kristovy lásky vybízí člověka, aby k němu přišel a vyznal: "Tvá starostlivost mě učinila mocným" (Žalm 18,36).

Kristus vštípí svým vyslancům do srdce stejnou lásku, s jakou on sám hledá ztracené. Nemáme říkat jen "pojď". Někteří lidé sice slyší pozvání, ale přitom plně nechápou význam těchto slov. Jsou slepí a nevidí dobro, které Bůh pro ně připravil. Jiní si uvědomují, jak hluboce upadli. Říkají: Nechte mě být, mně už není pomoci. Ani to nesmí odradit Kristovy služebníky. Přistupujte citlivě a soucitně k bezmocným a malomyslným. Povzbuďte je, dodejte jim sílu a naději. S láskou je nabádejte, aby přišli ke Kristu. "S těmi, kdo pochybují, mějte slitování, zachraňujte je z hořícího ohně..." (Juda 22,23).

Budou-li Boží služebníci důvěřovat svému Pánu, podpoří jejich poselství svou mocí. Uschopní je, aby jeho lásku i nebezpečí odmítání Boží milosti předkládali tak přesvědčivě, že lidé zatouží přijmout evangelium. Jestliže lidé splní podíl, který jim Bůh svěřil, Kristus vykoná veliké divy. I dnes se v lidských srdcích mohou odehrát tak velké proměny, jaké zažily minulé generace. John Bunyan se zřekl poživačného a bezbožného života. John Newton přestal obchodovat s otroky a pak oba šířili zvěst o Spasiteli. I dnes mohou být zachráněni lidé, jako byli Bunyan a Newton. Lidské nástroje ve spolupráci s Bohem zachrání nejednoho ztraceného, a oni se pak budou snažit obnovovat Boží obraz v dalších lidech. Světlo poznání osvítí cestu i lidem, kteří chybovali, protože neznali lepší způsob života a měli jen omezené možnosti. Zaslechnou stejná slova, která Pán Ježíš řekl Zacheovi: "Dnes musím zůstat ve tvém domě" (Luk 19,5). Projeví se, že i domnělí zatvrzelí hříšníci mají srdce citlivé jako děti, protože je Kristus poctil svým zájmem. Mnozí se vymaní z nejhrubších omylů a hříchů a zaujmou místa jiných, kteří si nevážili svých možností a výsad. Bůh je bude počítat za členy svého vzácného vyvoleného lidu. Až Kristus přijde se svým královstvím, budou stát u jeho trůnu.

"Nezdráhejte se poslouchat toho, který mluví" (Žid 12,25). Kristus řekl: "Žádný z těch pozvaných neokusí mé hostiny." Bůh už nebude zvát ty, kteří odmítli jeho pozvání. Židé zavržením Krista zatvrdili svá srdce a oddali se moci satana natolik, že už nebyli schopni přijmout Boží milost. Tak je tomu dodnes. Když lidé neocení a nepřijmou Boží lásku jako trvalou zásadu, která má změnit a podmanit jejich srdce, jsou naprosto ztracení. Bůh už nemůže dát větší důkaz své lásky, než jaký dal. Jestliže lidská srdce nepodmaní láska Ježíše Krista, pak už je nemůže zasáhnout žádný jiný prostředek.

Pokaždé, když odmítáš poselství milosti, utvrzuješ se v nevíře. Pokaždé, když Kristu odmítneš otevřít své srdce, stáváš se méně ochotný naslouchat jeho hlasu. Zmenšuješ tím pravděpodobnost, že se rozhodneš při poslední vybídce milosti. Nedopusť, aby o tobě platila slova pronesená o starém Izraeli: "Efraim je přívržencem model nech jej proto být!" (Oz 4,17). Nedovol, aby nad tebou Kristus plakal jako nad Jeruzalémem: "Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti tak, jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste! Proto váš dům zůstane opuštěný" (Luk 13,34.35).

Žijeme v době, kdy lidé slyší poslední výzvu milosti, poslední pozvání. Příkaz: "Vyjdi ... na cesty a k ohradám" je takřka splněn. Každý člověk uslyší Kristovo pozvání. Vyslanci zvou: "Pojďte, vše už je připraveno." Andělé stále spolupůsobí s lidmi. Duch svatý využívá všechny prostředky, aby tě přiměl vejít. Kristus vyhlíží sebemenší náznak, že mu otevíráš dveře svého srdce, aby mohl vstoupit. Andělé čekají, až budou moci oznámit v nebi radostnou zprávu, že byl nalezen další ztracený hříšník. A nebeské zástupy jsou připraveny hrát a zpívat radostné písně, protože další člověk přijal pozvání na slavnost.