(Luk 13,1-9)

Kristus spojil ve svém učení varování před soudem s laskavým po zváním. Řekl: "Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit" (Luk 9,56). "Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen" (Jan 3,17). Podobenství o planém fíkovníku znázorňuje vztah spásného poslání Ježíše Krista k Boží spravedlnosti a soudu.

Ježíš Kristus upozorňoval lidi na příchod Božího království. Otevřeně káral jejich nevědomost a nezájem. Lidé pozorně sledovali přírodní úkazy, podle nichž předpovídali počasí, ale nevšímali si znamení, která jasně upozorňovala na poslání Pána Ježíše.

Tehdy stejně jako dnes si lidé namlouvali, že je jim nebe nakloněno a že pokárání patří jiným. Posluchači vyprávěli Pánu Ježíši o události, která tehdy způsobila velký rozruch. Pontský Pilát, správce Judstva, zavedl některá opatření, která Židy pobuřovala. Násilím se pokusil potlačit demonstraci v Jeruzalémě. Jeho žoldnéři jednou vnikli na chrámové nádvoří a usmrtili několik galilejských poutníků právě, když obětovali. Podle názoru Židů poutníci vytrpěli trest za své hříchy. Vyprávěli o tom Pánu Ježíši se skrývaným uspokojením. Svůj šťastnější úděl pokládali za důkaz, že sami jsou mnohem lepší a že je Bůh miluje více než ony Galilejce. Očekávali, že Kristus Galilejce odsoudí. Nepochybovali, že si trest zasloužili.

Kristovi učedníci se neodvažovali vyjádřit své mínění, dokud neslyšeli názor Mistra. Pán Ježíš je už dříve poučil, aby neposuzovali povahu jiných lidí a neodsuzovali je podle svého nedokonalého úsudku. Učedníci ovšem také očekávali, že Kristus zavražděné odsoudí jako největší hříšníky. Jeho odpověď je velmi překvapila.

Spasitel se obrátil k zástupu se slovy: "Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete" (Luk 13,2.3). Zprávy o otřesných pohromách měly posluchače přivést k pokoře srdce a k lítosti nad hříchy. Blížila se bouře hněvu, měla postihnout všechny, kdo se neukryli v Kristu.

Když Pán Ježíš mluvil k učedníkům i k zástupu, prorockým zrakem daleko dopředu viděl Jeruzalém obležený vojsky. Slyšel zvuk jejich pochodu k vyvolenému městu a viděl, jak tisíce obyvatel hynou v ob ležení. Mnozí Židé jako oni Galilejci budou pobiti na chrámovém nádvoří právě ve chvíli oběti. Pohromou, která postihla jednotlivce, Bůh varoval celý národ, který byl stejně hříšný. "Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete", řekl Pán Ježíš. Doba zkoušky byla načas oddálena. Ještě měli možnost poznat, co by jim přineslo pokoj.

Ježíš Kristus pokračoval: "Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zemi?" (Luk 13,6.7).

Kristovi posluchači museli pochopit význam jeho slov. David zpíval o Izraeli jako o vinném kmeni přeneseném z Egypta. Izaiáš napsal: "Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení" (Iz 5,7). Fíkovník v Hospodinově vinici poctěný mimo řádnou péčí a požehnáním představuje pokolení, ke kterému přišel Spasitel.

Nádherná Izaiášova slova líčí, jaký úmysl měl Bůh se svým lidem, i možnosti, které mu dal: "Nazvou je "Stromy spravedlnosti a "Sad ba Hospodinova" k jeho oslavě" (Iz 61,3). Umírající Jákob řekl pod vlivem Ducha svatého o svém synu: "Josef, toť mladý plodonosný štěp, plodonosný štěp nad pramenem, přes zed pnou se jeho ratolesti." Dále pak o něm řekl: "Kéž pomáhá tobě, kéž ti Všemohoucí žehná zhora hojným požehnáním nebes, hojným požehnáním tůně propastné, jež odpočívá dole" (1 Moj 49,22.25). Tak Bůh pěstoval Izraele jako vinnou révu u tekoucí vody. Svou vinici založil "na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu" (Iz 5,1.2).

"Čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata" (Iz 5,2). Kristovi současníci vystavovali svou zbožnost na odiv ještě více než jejich předkové. Ještě méně se však v jejich životě projevovaly dary Ducha svatého. Židovský národ nevykazoval ušlechtilé rysy Josefovy povahy, které jeho život tolik zkrášlily a obohatily.

Bůh hledal prostřednictvím Ježíše Krista ovoce, ale nenašel žádné. Izrael jen znehodnocoval zemi. Jeho samotná existence se stala kletbou, protože zabíral místo úrodným stromům. Olupoval svět o po žehnání, která Bůh chtěl světu udělovat. Izraelité jiným národům před stavovali Boha nesprávně. Nebyli jen neužiteční, ale stali se dokonce velkou překážkou. Jejich náboženství do určité míry zavádělo na scestí, místo záchrany přinášelo zkázu.

Správce vinice z podobenství se nepostavil proti rozhodnutí vykácet neplodný strom. Chápal a sdílel zájem majitele o fíkovník. Majiteli nemohlo dát nic větší radost než pohled na zdravý a úrodný strom. Vinař vystihl přání majitele slovy: "Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit" (Luk 13,8.9).

Správce neodmítl posloužit stromu, který nesliboval úrodu. Byl ochotný věnovat se mu ještě více. Chtěl mu vytvořit lepší prostředí a podmínky, věnovat mu ještě větší pozornost.

Vinař i majitel měli o fíkovník společný zájem. Otec a Syn byli také jednotní v lásce k vyvolenému národu. Kristus svým posluchačům při slíbil další přednosti. Boží láska vyčerpá všechny prostředky, aby se věřící lidé mohli stát "stromy spravedlnosti" a přinášet ovoce, které by obohatilo svět.

Pán Ježíš v podobenství neuvedl výsledek vinařovy námahy. Své vyprávění v tomto místě přerušil. Závěr mělo dokončit pokolení jeho posluchačů. Slyšeli i důrazné varování: "Jestliže neponese ovoce, dáš jej porazit." Na nich samotných záleželo, zda bude vynesen neodvolatelný rozsudek. Den hněvu se blížil. Pohromy, které už dopadly na Izraele, byly milosrdným upozorněním majitele vinice, že neplodný strom vytne.

Tato varování zní od doby Ježíše Krista až po naše dny. Nejsi i ty lhostejný, neúrodný strom v Boží zahradě? Nebudou tato slova od souzení platit i tobě? Jak dlouho už přijímáš Boží dary? Nečeká Bůh už příliš dlouho na odpověď tvé lásky? Rosteš v jeho zahradě pod bdělou péčí vinaře, máš velké výsady! Jak často zasáhla zvěst evangelia tvé srdce? Přijal jsi Kristovo jméno, navenek jsi členem církve, jeho těla, a přesto nejsi spojen s jeho hluboce milujícím srdcem. Neprojevuje se v tobě tep jeho života. Ve tvém životě není vidět obraz jeho povahy, "ovoce Ducha svatého".

Neplodný strom měl dostatek slunce, vláhy a vinařovy péče. Čerpal živiny z půdy. Jeho neúrodné větve však jen vrhaly stín, takže ostatním úrodným rostlinám se v jeho blízkosti nemohlo dařit. Podobně ani dary, které ti Bůh sesílá, nepřinášejí světu žádné požehnání. Připravuješ druhé o výsady, které mohli obdržet, kdyby sis je nepřivlastnil ty.

Možná, že si uvědomuješ, že pouze kazíš půdu. Přesto tě Bůh ve své lásce doposud neodstranil. Pozoruje tě se zájmem, neodvrací se od tebe, nechce tvoji záhubu. Dívá se na tebe jako kdysi na Izraele: "Což bych se tě, Efraime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? ... Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efraima, protože jsem Bůh, a ne člověk" (Oz 11,8.9). Soucitný Spasitel se za tebe přimlouvá: "Ponechej ho ještě tento rok, až jej okopám a po hnojím."

S jak neúnavnou láskou sloužil Kristus Izraeli v prodloužené době milosti! Na kříži prosil: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí" (Luk 23,34). Evangelium bylo po jeho zmrtvýchvstání nejprve kázáno v Jeruzalémě. Tam také sestoupil Duch svatý. V Jeruzalémě prvokřesťanská církev projevovala moc zmrtvýchvstalého Krista. Tam viděli "všichni, že tvář Štěpána je jako tvář anděla" (Skut 6,15), když vydal svědectví a položil svůj život. Obdrželi všechno, co jim nebe mohlo dát. "Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal?", tázal se majitel vinice (Iz 5,4). Ani o tebe Kristus nepečuje méně, naopak, činí ještě více. Dodnes říká: "Já Hospodin ji střežím, každou chvíli ji zavlažuji. Aby ji nic nepostihlo, nocí dnem ji budu střežit" (Iz 27,3).

"Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit."

Srdce, které neodpovídá na Boží působení, se dále zatvrzuje, až se nakonec úplně uzavře vlivu Ducha svatého. Pak přichází stav vyjádřený slovy: "Vytni jej! Proč má kazit i tu zemi?"

Kristus zve dnes i tebe: "Navrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu ... Jejich odvrácení uzdravím, rád si ji zamiluji ... Budu Izraeli rosou, rozkvete jako lilie, zapustí kořeny jako libanónský cedr ... Usednou opět v jeho stínu, budou pěstovat obilí, rozkvetou jako réva, připomínající libanónské víno ... Ode mne budeš mít ovoce" (Oz 14,1-8).