(Luk 11,1-13)

Kristus neustále přijímal od Otce, aby mohl dávat nám. "Slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal" (Jan 14,24). "Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil" (Mat 20,28). Pán Ježíš se modlil, myslel a žil ne pro sebe, nýbrž pro jiné. Ráno co ráno trávil hodiny ve společenství s Otcem a pak lidem přinášel nebeské světlo. Denně přijímal svěží křest Ducha svatého. Na úsvitu každého dne jej Otec probouzel z jeho spánku a pomazal jeho srdce i ústa milostí, aby ji mohl předávat lidem. Každý den dostával z nebe svěží slova, aby jimi mohl v příhodné chvíli oslovit ztrápené a unavené. "Hospodin mi dal dovedný jazyk, abych uměl slovem podporovat toho, který je unavený. Každé ráno mi probouzí uši, abych slyšel jako pilně se učící" (Iz 50,4). ^{COL 140}

Modlitby Ježíše Krista a jeho obyčej mít společenství s Bohem hluboce zapůsobily na učedníky. Když se jednou učedníci po krátkém odloučení vrátili k Pánu Ježíši, našli ho pohrouženého do modlitby. Modlil se dál nahlas, jako by si jejich přítomnost ani neuvědomoval, a to je hluboce zasáhlo. Jakmile se přestal modlit, zvolali: "Pane, nauč nás modlit se".

Kristus ve své odpovědi zopakoval modlitbu Páně, jak ji přednesl v kázání na hoře. A hned na to jim v podobenství vyložil další lekci, které je chtěl naučit.

Řekl: "Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát. On mu zevnitř odpoví: Neoběžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal. Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel; vstane pro jeho neodbytnost, a dá mu vše, co potřebuje" (Luk 11,5-8).

Kristus zde představil prosícího muže, který žádá, aby mohl dávat dál. Musí dostat chléb, protože jinak by nemohl pohostit unaveného poutníka, který se opozdil. I když se soused nechtěl nechat vyrušit, přece nakonec vyhověl jeho prosbě; příteli je přece třeba pomoci. Takže nakonec je jeho neodbytnost odměněna a jeho potřeby uspokojeny.

Podobně si měli učedníci vyprošovat požehnání od Boha. Nasycením zástupu lidí a kázáním o chlebě z nebe, ukázal Kristus svým učedníkům, jaké dílo mají konat jako Jeho představitelé. Měli udílet lidem chléb života. Když jim tuto úlohu svěřoval, věděl, jak často bude jejich víra vystavena zkouškám. Nejednou se ocitnou v nečekané situaci a uvědomí si svou lidskou nedostatečnost. ^{COL 141} Přijdou k nim lidé toužící po chlebu života a oni pocítí, jak jsou bezmocní a neschopní. Učedníci musí přijímat duchovní chléb, jinak nebudou mít co udílet. Ani jednoho člověka neměli propustit hladového. Kristus jim ukázal cestu ke zdroji pomoci, z něhož měli čerpat. Muž, kterého v nevhodnou dobu o půlnoci požádal přítel o pohostinství, jej neposlal dál bez pomoci. Neměl sice, co by mu nabídl, ale šel k někomu, kdo měl chléb a žádal tak dlouho, až mu soused vyhověl. Jestliže Bůh poslal své služebníky, aby sytili hladové, nedá jim snad prostředky, aby mohli konat Jeho vlastní dílo?

Sobecký soused z podobenství ovšem neznázorňuje Boží povahu. Poučení nemáme vyvodit přirovnáním, ale z protikladu. Sobecký člověk splní naléhavou prosbu, jen aby se zbavil žadatele, který jej ruší z odpočinku. Bůh však dává rád. Je plný soucitu a touží, aby mohl splnit žádosti všech, kdo se k němu obracejí s důvěrou. Dává nám, abychom se Mu podobali tím, že budeme sloužit druhým.

Kristus řekl: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

Dále Spasitel pokračuje: „Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho poprosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí" (Luk 11,9-13).

Kristus nás učil, abychom Boha oslovovali jménem, které se pojí s nejkrásnějšími mezilidskými vztahy, a tím chtěl posílit naši důvěru k Bohu. ^{COL 142} Nabídl nám přednost, abychom nekonečného Boha oslovovali Otče. Toto oslovení vyjadřuje naši lásku a důvěru,kterou k němu chováme a je zárukou jeho vztahu k nám. Bohu je příjemné jako hudba, když ho oslovujeme tímto jménem a žádáme o přízeň a požehnání. Pán Ježíš to několikrát opakoval, abychom si nemysleli, že oslovovat Boha Otče je troufalost. Chce, abychom si na toto oslovení navykli.

Bůh nás považuje za své děti. Vykoupil nás ze světa, který se o Boha nezajímá, přijal nás za členy královské rodiny, za syny a dcery nebeského Krále. Povzbuzuje nás, abychom měli k Němu ještě hlubší a silnější důvěru, než jakou mají děti vůči svým pozemským otcům. Rodiče milují své děti, ale Boží láska je daleko širší, hlubší a obsáhlejší než největší láska člověka. Je nezměrná. Jestliže rodiče umějí svým dětem dávat dobré dary, jak nekonečně víc dá nebeský Otec Ducha svatého všem, kdo o něj žádají?

Měli bychom se důkladně zamyslet nad naučeními Pána Ježíše o modlitbě. V modlitbě spočívá božská věda. Pán Ježíš nám svým podobenstvím chtěl ukázat všechno, co o ní máme vědět. Ukazuje nám pravého ducha modlitby, učí nezbytnosti vytrvalého modlitebního úsilí a ujišťuje nás, že Otec ochotně naše modlitby slyší a na ně odpovídá.

Naše modlitby nemají být sobeckými žádostmi pouze pro vlastní prospěch. Máme prosit; abychom měli co dávat. Zásada života Kristova, má být zásadou i života našeho. Když hovořil o svých učednících, řekl: "Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni" (Jan 17,19). Služebníci Pána Ježíše musí projevovat tutéž oddanost, stejné sebeobětování, stejné podřízení se nárokům Božího slova, jaké bylo viditelné na Kristu. Naším posláním ve světě není uspokojit jen sebe a líbit se sami sobě. ^{COL 143} Máme Boha oslavovat tím, že s ním budeme spolupracovat v díle záchrany hříšníků. Máme žádat Boha o požehnání, abychom je mohli předávat jiným. Schopnost přijímat se udržuje jedině dáváním. Nemůžeme pokračovat v přijímání bohatství nebeského pokladu, aniž bychom je udíleli lidem kolem sebe.

I když soused v podobenství prosebníka znovu a znovu odbyl, žadatel se nevzdal. Podobně i naše modlitby, jak se zdá, nedostávají vždycky okamžitou odpověď, ale Kristus nás učí, že se nemáme nepřestávat modlit. Modlitba nemá změnit Boha, ale má nás přivést do souladu s Bohem. Když Boha o něco žádáme, možná vidí, že naše srdce právě potřebuje důkladné sebezpytování a pokání. Proto nás provádí těžkostmi, zkouškami a dokonce pokořením, abychom si uvědomili, že jsme byli překážkou, která bránila Duchu svatému, aby mohl působit naším prostřednictvím.

Splnění Božích zaslíbení je závislé na určitých podmínkách, a modlitba nikdy nemůže nahradit plnění povinností. Kristus řekl: "Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat" (Jan 14,15.21). Lidé, kteří předkládají Bohu své požadavky a dožadují se jeho zaslíbení, ale nesplňují uvedené podmínky, urážejí Hospodina. Kristovo jméno berou jako záruku pro splnění Božích slibů, nedělají však nic, čím by doložili svou víru a lásku ke Kristu.

Mnozí lidé neplní podmínky vyslyšení modliteb. Měli bychom dobře prozkoumat oprávnění důvěry, s níž se přibližujeme k Bohu. Jestliže jsme neposlušní, jednáme, jako bychom chtěli proplatit šek, a přitom jsme nesplnili podmínky pro jeho proplacení. Připomínáme Bohu jeho zaslíbení, žádáme, aby je splnil; kdyby to však učinil, zneuctil by tím své jméno. ^{COL 144}

Zaslíbení zní: "Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás,proste, oč chcete, a stane se vám" (Jan 15,7). A Jan jinde prohlašuje: "Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: poznal jsem ho, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla své dokonalosti" (1 Jan 2,3-5).

Jeden z posledních příkazů Ježíše Krista učedníkům zněl: "Milujte se navzájem; jako já jsem miloval vás" (Jan 13,34). Jsme poslušni tomuto příkazu, nebo stále ponecháváme ve své povaze drsné rysy, které Pán Ježíš neměl? Jestliže jsme jakýmkoli způsobem ranili nebo zarmoutili své bližní, je naší povinností vyznat chybu a usilovat o smíření. To je nezbytná příprava, abychom mohli s vírou předstoupit před Boha a žádat o Jeho požehnání.

Lidé, kteří se modlí, zanedbávají často ještě jinou věc. Chováme se čestně vůči Bohu? Pán řekl ústy proroka Malachiáše: "Už za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně. Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: Jak se máme vrátit? Smí člověk okrádat Boha? Vy mě přesto okrádáte. Ptáte se: Jak tě okrádáme? Na desátcích a na obětech" (Mal 3,7.8).

Bůh, jako dárce každého požehnání, žádá určitý díl všeho, co vlastníme. Tímto Jeho opatřením je podporováno dílo evangelia. Když Bohu vracíme uvedenou část, ukazujeme, že oceňujeme jeho dary. Jestliže však zadržujeme to, co náleží Jemu, jak můžeme žádat Jeho požehnání? Když nejsme dobrými správci pozemských věcí, jak můžeme očekávat, že nám svěří nebeské věci? I zde může ležet tajemství nevyslyšených modliteb.

Bůh je však ve své nekonečné milosti ochotný odpouštět. Říká: „Přinášejte do mých skladů desátky. ^{COL 145} Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku. Kvůli vám se obořím na škůdce, aby vám nekazil plodin země, abyste na poli neměli neplodnou vinnou révu, praví Hospodin zástupů. Všechny národy vám budou blahořečit a stanete se žádoucí zemí, praví Hospodin zástupů" (Mal 3,10-12).

Stejně je tomu i se všemi ostatními Božími požadavky. Všechny Jeho dary jsou zaslíbeny pod podmínkou poslušnosti. Bůh má plná nebesa požehnání pro ty, kteří s ním chtějí spolupracovat. Všichni, kteří Mu jsou poslušni, se mohou s důvěrou dovolávat jeho zaslíbení.

Musíme však projevovat pevnou, neochvějnou důvěru v Boha. Bůh často vyslyšení odkládá, aby vyzkoušel naši víru nebo zkusil opravdovost našich pohnutek. Jestliže se modlíme v souladu s jeho slovem, máme své prosby předkládat s rozhodnou důvěrou, která nebude odmítnuta.

Bůh neříká: Stačí, když budete jednou prosit a už vám bude dáno. Vybízí nás, abychom prosili. Neúnavně máme trvat na modlitbách. Vytrvalost v modlitbě vede prosebníka k opravdovosti a umocňuje jeho touhu po věcech, které žádá. Kristus u hrobu Lazara odpověděl Martě: "Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?" (Jan 11,40).

Mnozí lidé však nemají živou víru. To je důvod, proč nevidí větší projevy Boží moci. Nedůvěra je příčinou jejich slabosti. Mají větší víru ve své úsilí, než v to, co pro ně může vykonat Bůh. Berou své záležitosti výhradně do svých rukou, plánují a spoléhají na vlastní síly. Málo se modlí a ve skutečnosti málo důvěřují Bohu. Domnívají se, že mají víru, ale je to pouze chvilkové pohnutí. Nedokáží Bohu vytrvale předkládat své prosby, ^{COL 146} protože si plně neuvědomují své vlastní potřeby ani Boží ochotu dávat.

Máme se modlit tak vážně a vytrvale, jak žádal muž v podobenství svého souseda v noci o chléb. Čím opravdověji a usilovněji prosíme, tím pevněji se duchovně spojujeme s Kristem. Pán Ježíš nám bude dávat stále větší dary, protože poroste také naše víra.

Na nás je, abychom se modlili a věřili. Máme bdít, modlit se a spolupracovat s Bohem, který vyslýchá modlitby. Nezapomínejme, že jsme "Boží spolupracovníci" (1Kor 3,9). Mluvme a jednejme v souladu se svými modlitbami. Ve zkoušce se ukáže buď opravdovost naší víry, nebo formálnost našich modliteb, a to je podstatný rozdíl.

Ve chvílích zklamání a problémů nespoléhejme na pomoc lidí. Spoléhejme na Boha. Jestliže jiným vyprávíme o svých problémech, zeslabujeme sebe a je neposílíme. Vkládáme na ně své duchovní slabosti, ale oni je nemohou změnit. Hledáme posilu u chybujícího a nedokonalého člověka, místo abychom se obrátili k dokonalému a nekonečnému Bohu.

Pro pravou moudrost není třeba jít až na druhý konec země, protože Bůh je nablízku. Ani naše dosavadní schopnosti, ani ty, kterým se můžeme naučit, nám nezaručí úspěch. Bůh nám jej však nabízí. Měli bychom mnohem méně spoléhat na své lidské schopnosti a daleko více důvěřovat tomu, co pro každého věřícího může vykonat Bůh. On chce, abychom se ho vírou chopili a očekávali od něj velké věci. Chce, abychom chápali pozemské záležitosti i duchovní skutečnosti. Bůh si přeje rozvíjet náš rozum, chápavost i zručnost. Jestliže využíváme své schopnosti a žádáme Boha o moudrost, získáme ji.

Pokládejme slovo Ježíše Krista za jistotu. Nepozval nás snad, abychom k němu přišli? Nikdy svými slovy nevyjadřujme beznaději a zklamání. Tím bychom ztratili příliš mnoho. Pouhým pozorováním okolností a stýskáním na těžkosti dokazujeme, jak nemocná a slabá je naše víra. Mluvme a jednejme s vědomím, že naše víra je nepřemožitelná. Bůh vlastní nevyčerpatelné zdroje pomoci. Patří mu celý svět. Vzhlížejme s vírou k nebi, k tomu, kdo má světlo, moc a sílu.

V pravé víře se skrývá životní optimismus, pevnost v zásadách a vytrvalost v předsevzetích, které neoslabí čas ani těžkosti. "Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají, ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení" (Iz 40,30.31).

Mnozí lidé by chtěli pomáhat druhým, ale cítí, že nemají duchovní sílu ani poselství. Měli by svůj stav vylíčit před trůnem Boží milosti, měli by prosit o Ducha svatého. Bůh stojí za každým svým slibem. S Biblí v ruce bychom se měli modlit: Vykonal jsem, co jsi mi uložil a nyní se odvolávám na tvůj slib: "Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám."

Máme se modlit nejen ve jménu Ježíše Krista, ale také pod vlivem Ducha svatého. Tak máme chápat slova, že "Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním" (Řím 8,26). Bůh rád vyslýchá takové modlitby. Když se opravdově a vytrvale modlíme ve jménu Pána Ježíše, pak nám Bůh dává záruku, že "...může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit" (Ef 3,20).

Pán Ježíš prohlásil: "Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít" (Mar 11,24). "A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu" (Jan 14,13). Duch svatý vedl apoštola Jana, aby napsal jasná a přesvědčivá slova: "Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme-li, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho" (1Jan 5,14.15). Předkládejme své prosby Otci ve jménu Ježíše Krista. Bůh jeho jméno oslaví.

Duhová záře kolem Božího trůnu svědčí o Boží věrnosti, ukazuje na jeho neproměnnost a stálost. My jsme se proti němu prohřešili, nezasloužíme si jeho přízeň, a přesto si přeje, abychom vyslovovali tak úžasnou prosbu: "Neodmítej nás však pro své jméno, nenechej zhanobit trůn své slávy. Rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi" (Jer 14,21). Jestliže mu vyznáme svou nehodnost a své hříchy, Bůh splní svůj slib a vyslyší nás. Splnění svých slibů zaručil ctí svého majestátu.

Jako áron, který svou službou znázorňoval Krista, i náš Spasitel vnáší ve svém srdci jména celého Božího lidu do nejsvětějšího místa. Náš Velekněz si je vědom všech výroků, kterými nás povzbuzoval k důvěře. Vždycky pozorně plní závazky uzavřené smlouvy.

Všichni, kdo jej hledají, naleznou. Těm, kteří klepou, budou dveře otevřeny. Neuslyší výmluvu: "Proč mne obtěžuješ? Už jsem zavřel dveře a nehodlám je otevřít." Nikdo nikdy neuslyší: "Nemohu ti pomoci." Všichni prosebníci, i když přijdou žádat o chléb pro hladové třeba o půlnoci, obdrží, oč prosí.

Prosící muž z podobenství dostal vše, co potřeboval, aby mohl nasytit hladového poutníka. Kolik dá Bůh nám, abychom mohli nabídnout jiným? "Podle míry Kristova obdarování" (Ef 4,7). Andělé pozorují s nevšedním zájmem, jak člověk jedná se svými bližními. Když vidí člověka, který projevuje soucit s chybujícími jako Kristus, jdou mu pomáhat a připomínají mu slova, která se pro potřebné stávají chlebem života. "Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši" (Fil 4,19). Pán našemu opravdovému a upřímnému svědectví přidá moc věčného života. Boží slovo tlumočené našimi ústy bude znít skutečně jako pravda a spravedlnost.

Osobnímu úsilí o záchranu jiných by měly předcházet soukromé modlitby, protože potřebujeme velkou moudrost, abychom pochopili, jak působí spasení v lidském životě. Hovořme s Kristem dříve, než začneme mluvit s lidmi. Na službu lidem se musíme připravit u trůnu Boží milosti.

Dovolme svému srdci, ať vyjádří svou velkou touhu po živém Bohu. Kristův život ukázal, kolik může vykonat člověk spojený s Bohem. Můžeme obdržet od Boha všechno, co získal Kristus. Žádejme, a obdržíme. Dožadujme se všeho, co Bůh slíbil s vytrvalou vírou Jákoba a s neúnavností Eliáše.

Přemýšlejme o úžasném Bohu. Svůj život spojme neviditelnými pouty s životem Pána Ježíše. Stvořitel světla chce ozářit i naše srdce. Přeje si, abychom ve tváři Ježíše Krista spatřili odlesk Boží slávy. Duch svatý nám zjeví Boží pravdy a vštípí je do našich srdcí jako živou sílu. Kristus nás povede až na práh věčnosti. Pak budeme moci spatřit slávu za oponou a budeme schopni lidem přiblížit dokonalost toho, který stále žije, aby se za nás přimlouval.