"U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý; když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá" (Mat 13,20.21).

Semeno zaseté na skalnaté místo nemá mnoho půdy. Rostlina sice rychle vzejde, ale její kořen nemůže proniknout do skály, nemůže čerpat živné látky pro svůj vzrůst, brzy zahyne. Mnozí, kteří se hlásí ke křesťanství, jsou jen posluchači, u kterých semeno padlo do skalnaté půdy. Podobně jako pod tenkou vrstvou půdy je skála, tak pod vrstvou dobrých přání a tužeb je sobectví přirozeného srdce. Nikdy nepřemohli sebelásku. Nepochopili závažnost hříchu a jejich srdce se ještě nepokořila vědomím viny. Tato třída lidí se nechá snadno přesvědčit a vypadají jako obrácení, ale jejich náboženství je jen povrchní.

Tito lidé neodcházejí od víry proto, že přijali Boží slovo velmi rychle a s radostí. COL 47 Jakmile Matouš uslyšel výzvu Spasitele, okamžitě všeho zanechal a následoval Pána Ježíše. Bůh si přeje, abychom jeho slovo přijali hned, jakmile se s ním seznámíme a abychom ho přijali s radostí. "V nebi bude radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání" (Luk 15,7). A radost má také každý, kdo věří v Krista. Avšak lidé, kteří podle podobenství přijímají Boží slovo hned, nepočítají s důsledky. Neuvažují, co toto slovo od nich požaduje. Neporovnávají je se svými životními zvyky a nepodrobují se plně jeho vládě.

Kořeny rostliny pronikají hluboko do půdy. I když je nevidíme, vyživují rostlinu. Podobně i duchovní život křesťana je vyživován vírou, neviditelným spojením s Kristem. Avšak posluchač, u něhož semeno padlo na skalnaté místo, nespoléhá na Krista, ale na sebe. Spoléhá na své dobré skutky a dobré pohnutky, je silný ve své vlastní spravedlnosti. Jeho síla nespočívá v Pánu a jeho moci. Takový křesťan „nezakořenil“, protože není spojen s Kristem.

Horké letní slunce, které semeni dodává sílu a umožňuje jeho zrání, zahubí vše, co nemá hluboké kořeny. Podobně člověk, který "přijímá slovo Boží s radostí, ale nezakořenilo v něm a je nestálý, když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá". Mnozí lidé přijímají evangelium jako prostředek k tomu, aby unikli utrpení, ale ne aby byli vysvobozeni od hříchu. Po nějakou dobu se radují, protože si myslí, že je náboženství osvobodí od těžkostí a zkoušek. Pokud jim jde v životě všechno hladce, mohou se jevit jako zásadoví křesťané. V těžké zkoušce však ochabují. Nedokáží snášet pohanění pro Krista. Když je Boží slovo upozorní na nějaký oblíbený hřích nebo od nich vyžaduje sebezapření či oběť, cítí se dotčeni. COL 48 Aby svůj život důkladně změnili, vyžadovalo by to od nich příliš mnoho úsilí. Vidí jen dnešní nevýhody a zkoušky a zapomínají na to, že věčný život skutečně existuje. Jako kdysi učedníci, kteří opustili Krista, říkají: "To je tvrdá řeč. Kdopak to může poslouchat?" (Jan 6,60).

Velmi mnoho lidí prohlašuje, že slouží Bohu, neznají ho však z osobní zkušenosti. Jejich přání plnit vůli Boží je založeno na jejich vlastních náklonnostech a ne na hlubokém přesvědčení Ducha svatého. Jejich chování nebylo uvedeno do souladu se zákonem Božím. Předstírají, že přijali Krista za svého Spasitele, ale nevěří, že jim dá sílu k přemáhání hříchů. Nemají osobní vztah k živému Spasiteli a v jejich povahách se projevují pouze zděděné a vypěstované nedostatky.

Uznávat všeobecně působení Ducha svatého je jedna věc a přijímat jeho dílo jako hlas, který volá k pokání, je druhá věc. Mnozí se cítí odcizeni od Boha a uvědomují si, že otročí vlastnímu sobectví a hříchu. Snaží se o reformu, neukřižovali však svoje já. Neodevzdávají se plně do Kristových rukou a neprosí o Boží moc ke konání jeho vůle. Nejsou ochotni nechat se přetvořit k Božímu obrazu. Všeobecně uznávají své nedostatky, nevzdávají se však určitých konkrétních hříchů. Každým zlým skutkem sílí jejich stará hříšná, sobecká povaha.

Tito lidé mají jedinou naději. Musí pochopit pravdu, kterou Kristus oznámil Nikodémovi: "Musíte se narodit znovu." "Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží" (Jan 3,3.7).

Pravá svatost je plná odevzdanost Boží službě. To je podmínka pravého křesťanského života. Kristus požaduje COL 49 bezvýhradnou odevzdanost, nerozdělenou službu. Žádá celé srdce, mysl a sílu. Nemůžeme pěstovat vlastní já. Kdo žije pro sebe, není křesťan.

Láska má být základní myšlenkou každého našeho jednání. Láska je základem Boží vlády na nebi i na zemi a musí být také základem křesťanovy povahy. Jen ona může způsobit křesťanovu stálost. Jen ona ho může uschopnit, aby obstál ve zkouškách a odolal pokušení.

Láska se však projevuje v oběti. Plán vykoupení byl založen na oběti tak velké, že ji nelze změřit. Kristus dal za nás vše a lidé, kteří jej přijímají, jsou ochotni obětovat všechno pro svého Vykupitele. Na prvním místy přemýšlejí, jak uctít a oslavit Krista.

Jestliže Pána Ježíše milujeme, rádi budeme pro něho žít, pracovat a přinášet oběti vděčnosti. I ta nejtěžší práce pro Krista se nám bude zdát snadná. Pro Spasitele budeme rádi COL 50 trpět, snášet těžkosti a přinášet oběti. Jako Kristus, budeme i my toužit po spasení lidstva. I my budeme pociťovat tutéž lásku k lidem, jakou cítil Pán Ježíš.

To je Kristovo náboženství. Náboženství, které nedosahuje takové úrovně, je podvod. Pouhá znalost pravdy nebo domnělé učednictví nikoho nespasí. Kristu náležíme jen tehdy, jsme-li cele jeho. Polovičatost v křesťanském životě zeslabuje předsevzetí a činí touhy lidí vrtkavými. Úsilí sloužit zároveň sobě i Kristu dělá z člověka posluchače, u něhož dopadlo semeno na skalnaté místo. Takový člověk ve zkoušce, která na něj přijde, neobstojí.