Z rozsévání semen a z růstu rostlin můžeme vyvodit ještě mnoho dalších cenných lekcí, kterým můžeme vyučovat jak v rodině tak i ve škole. Veďme děti a mladé lidi, aby se naučili v přírodě poznávat působení Boží moci, a pak budou schopni vírou si přisvojit neviditelná požehnání. Když pochopí, jak se Bůh úžasně stará o potřeby své velké rodiny a jak s ním máme spolupracovat, poroste jejich víra v Boha a budou si plněji uvědomovat, že v jejich každodenním životě se projevuje Boží moc.

Bůh stvořil semena, právě tak jako celou zemi, svým slovem. Jeho slovo dává semenům sílu růst a rozmnožovat se. Řekl: "Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny. A stalo se tak... Bůh viděl, že to je dobré" (1Moj 1,11-12). I dnes semena klíčí v síle Božího slova. ^{COL 81} Každé semeno, z něhož pučí zelený výhonek ke slunci, svědčí o divotvorné síle slova Stvořitele. "On totiž řekl a stalo se, on poručil a vše povstalo" (Žalm 33,9).

Kristus učil své následovníky, aby se modlili: "Náš denní chléb dej nám dnes" (Mat 6,11). Ukázal na květiny a ujistil je: "Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu ... neobleče tím spíše vás?" (Mat 6,30). Ježíš Kristus stále odpovídá na tuto modlitbu a plní dané ujištění. Neviditelná moc stále člověku pomáhá, aby mohl získat potravu a oděv. Pán používá mnoho prostředků, aby ze zdánlivě zahozeného semene vyrostla živá rostlina. Dává všechno potřebné v pravé míře, aby mohla dozrát žeň. Nádhernými slovy to vyjádřil žalmista:

"V milosti jsi navštívil zem a napojils ji,
velmi jsi ji obohatil.
Boží strouhou se hrne voda,
lidem nachystals obilí.
Takto jsi zemi připravil:
zavlažils její brázdy,
rozmělnils její hroudy,
zkypřils ji dešti,
požehnals tomu, co vyrašilo.
Rok jsi korunoval svou dobrotou,
kudy jsi prošel, prýští hojnost."
(Žalm 65,10-12)

------------------------------------------------

Bůh vládne nad celým materiálním světem. Příroda poslouchá přírodní zákony. Všechno se děje ve shodě s vůlí Stvořitele. Mraky a slunce, rosa a déšť, vítr a bouře - to vše je po dohledem Božím a vykazuje absolutní poslušnost Jeho rozkazům. Tím, že je poslušno zákonu Božímu, klíčící obilí vyrůstá ze země "nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu" (Mar 4,28). ^{COL 82} Nevzpírá se Božímu působení, a proto Pán jednotlivé části vyvíjí v příslušném období. Má si snad člověk stvořený k Božímu obrazu, obdařený rozumem a řečí, jako jediný nevážit Božích darů a má být neposlušný Boží vůli? Má snad jediná pozemská bytost obdařená rozumem působit na světě zmatek?

------------------------------------------------

Ve všem, co směřuje k udržení lidského života, můžeme pozorovat součinnost Božího a lidského úsilí. Nemohou nastat žně, pokud lidská ruka nevykonala svůj díl a nezasela semeno. Ale aby mohlo semeno růst, musí působit i Boží prostředky: sluneční svit a déšť, rosa a mraky. Tato zásada platí ve všem podnikatelském úsilí, v každém oboru studia a vědy. Platí to také v duchovní oblasti, při vytváření naší povahy, v každé oblasti křesťanské činnosti. Musíme vykonat svůj díl, ale aby naše úsilí nebylo marné, musíme se spojit s božskou sílou.

Kdykoli člověk něčeho dosáhne v oblasti duchovní nebo hmotné, měl by si uvědomit, že výsledků dosáhl díky spolupráci se svým Tvůrcem. Je velice potřebné, abychom si uvědomili naši závislost na Bohu. Vkládáme příliš mnoho důvěry v člověka, příliš mnoho spoléháme na lidské vynálezy. Příliš málo důvěřujeme moci, kterou nám Bůh chce ochotně poskytnout. "Jsme spolupracovníky Božími" (1Kor 3,9). Lidský podíl je nesrovnatelně menší, jestliže se však člověk spojí s božstvím Kristovým, může v síle, kterou Kristus udílí, vykonat všechno.

------------------------------------------------

Postupný vývoj rostliny ze semene nám znázorňuje výchovu dětí. "Nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu" (Mar 4,28). ^{COL 83} Toto podobenství vyprávěl Ten, kdo stvořil nepatrné semeno, kdo mu daroval jeho životní sílu a kdo vydal zákony, kterými se řídí růst rostlin. Pravdy, kterými nás toto podobenství učí, prakticky prožil ve vlastním životě. Pán Ježíš se řídil v tělesné i duchovní oblasti Božím příkazem růstu, jak jej ukázal na příkladu rostlin. Přeje si, aby podobně rostli všichni mladí lidé. I když byl Vládcem nebes, Králem slávy, stal se v Betlémě malým dítětem a po určitou dobu byl jako každé jiné dítě odkázán na péči matky. V dětství se choval jako poslušné dítě. Mluvil a jednal jako dítě, ne jako dospělý muž. Vážil si svých rodičů a snažil se jim pomáhat úměrně dětským schopnostem. Na každém stupni svého rozvoje byl dokonalý a projevoval jednoduchý, přirozený půvab bezhříšného života. Písmo svaté o jeho dětství zaznamenává: "Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním" (Luk 2,40). O jeho mládí se pak píše: "A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem" (Luk 2,52).

Tímto podobenstvím Pána Ježíše je vyznačena úloha rodičů a vychovatelů. Měli by se tak snažit rozvíjet sklony mladých lidí, aby v každém údobí života projevovali přirozenou krásu odpovídající danému věku, aby se rozvíjeli tak přirozeně, jako rostliny na zahradě.

Nejpůvabnější jsou děti přirozené, nestrojené. Není moudré věnovat jim přehnanou pozornost a opakovat před nimi jejich rozumné výroky. Neměli bychom v nich podporovat marnivost tím, že vychvalujeme jejich vzhled, slova nebo činy. Neměli bychom je ani oblékat do drahých a výstředních šatů. To všechno u nich podporuje pýchu a vyvolává závist v srdcích jejich kamarádů.

Děti máme vychovávat v dětské prostotě. ^{COL 84} Máme je vést, aby byly spokojeny s malými, užitečnými povinnostmi, s radovánkami a zážitky, úměrnými jejich věku. Dětství odpovídá stéblu v podobenství. Stéblo má také svoji zvláštní krásu. Nevnucujme dětem předčasnou dospělost. Ať si udrží svěžest a půvab raných let tak dlouho, jak je to možné.

I malé děti mohou být křesťany, prožívajícími zkušenosti úměrné svému věku. Bůh od nich neočekává nic víc. Rodiče by je měli vychovávat v duchovních věcech. Měli by jim poskytnout všechny možnosti, aby se jejich povaha utvářela podle vzoru povahy Ježíše Krista.

------------------------------------------------

Podle Božích zákonů v přírodě každá příčina vede zákonitě k nějakým důsledkům. Žeň ukáže, co bylo zaseto. Líného pracovníka odsoudí jeho dílo. Žeň bude svědčit proti němu. Podobně je tomu i v duchovní oblasti: věrnost každého pracovníka můžeme měřit podle výsledků jeho práce. Žeň ukáže, jak pracoval, zda byl pilný nebo líný. Tímto způsobem rozhoduje o svém věčném údělu.

Každé semeno přinese úrodu podle svého druhu. Stejná zásada platí i v lidském životě. Všichni bychom měli zasévat semena soucitu, přátelství a lásky, protože budeme sklízet to, co zaséváme. Každý projev sobectví, sebelásky a nadřazenosti, každý čin, kterým sledujeme jen vlastní uspokojení, přinese odpovídající žeň. Kdo žije jen pro sebe, „zasévá pro své tělo a z těla sklidí zkázu“.

Bůh neničí žádného člověka. Každý, kdo bude zničen, se zničí sám. Kdo umlčuje varovný hlas svědomí, zasévá semeno nevíry, které přinese jistou žeň. ^{COL 85} Když farao v době Mojžíšově zavrhl první Boží varování, zasel semeno zatvrzelosti a sklidil také zatvrzelost. Bůh jej nenutil k nevíře. Farao zasel semeno nevíry a ono mu přineslo úrodu podle svého druhu. Pokračoval ve svém odporu proti Bohu, až byla jeho země zpustošena, až se musel dívat na vychladlé tělo svého prvorozeného syna a prvorozených v celé své rodině i po celém svém království, až vody Rudého moře přikryly jeho koně, vozy a bojovníky. Jeho příběh odstrašujícím způsobem dokazuje pravdivost slov: "Co člověk zaseje, to také sklidí" (Gal. 6,7). Kdyby si to lidé uvědomovali, dávali by větší pozor, jaké semeno zasévají.

Když zaseté semeno přinese úrodu a sklizené zrno opět zasejeme, sklizeň se zmnohonásobí. Tato zákonitost platí i pro náš vztah k druhým. Každý čin, každé slovo je semenem, které přinese úrodu. Každý projev ohleduplné laskavosti, poslušnosti nebo sebezapření vyvolá podobné jednání v druhých a jejich prostřednictvím opět v dalších. Podobně je semenem každý projev závisti, zloby nebo nepřátelství. Vyroste z něho "jedovatý kořen" (Žid 12,15), „který poskvrní mnohé“. A na jak velký počet dalších lidí zapůsobí tito "mnozí"! Tak pokračuje rozsévání dobra i zla jak pro časnost tak i pro věčnost.

------------------------------------------------

Podobenství o rozsévání semene nás učí štědrosti v duchovní i hmotné oblasti. Pán říká: "Blahoslavení jste vy, kteří sejete na všelikých místech úrodných" (Iz 32,20). "Vždyť, kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet" (2Kor 9,6). "Sít na všelikých místech úrodných“ (v angl.: při všech vodách) znamená stále rozdávat Boží dary. Znamená to dávat všude, kde Boží dílo nebo potřeby lidí vyžadují naši pomoc. ^{COL 86} Nepřivede nás to nikdy k nouzi. "Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet" (2Kor 9,6). Rozsévač rozmnožuje obilí tím, že je rozhazuje. Stejnou zkušenost prožijí všichni, kteří věrně rozdávají Boží dary. Udělováním znásobují své požehnání. Bůh jim slíbil dostatek, aby mohli pokračovat v rozdávání. "Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína" (Luk 6,38).

V podobenství o setí a sklizni je zahrnuto ještě něco více. Když se rozdělujeme s druhými o Boží dočasná požehnání, pak tento důkaz naší lásky a soucitu vzbudí u obdarovaného vděčnost k Bohu. Půda jeho srdce se tím připraví, aby přijala semeno duchovní pravdy. A Ten, kdo svěřil rozsévači semeno způsobí, že zaseté semeno vzklíčí a přinese úrodu pro věčný život.

------------------------------------------------

Zaséváním zrna do půdy znázornil Pán Ježíš svou vlastní oběť, kterou přinesl pro naše vykoupení. Prohlásil: "Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek" (Jan 12,24). Podobně i Kristova smrt přinese žeň pro Boží království. Tak jako v rostlinné říši platí zákon, že umírající semeno dává nový život, tak bude život výsledkem smrti Spasitele.

Každý, kdo chce jako Kristův spolupracovník přinášet ovoce, musí nejprve "padnout do země" a zemřít. Jeho život musí být vhozen do brázdy potřeb tohoto světa. Sebeláska a sobecké zájmy musí zemřít. Zákon sebeobětování je však zákonem sebezáchovy. Semeno pohřbené do země přinese úrodu a nové obilí bude opět zaseto, tím se sklizeň násobí. Hospodář zachovává své obilí tím, že je rozhazuje do půdy. Stejná zásada platí i v lidském životě. ^{COL 87} Dávat znamená žít. Lidé, kteří svůj život ochotně zasvětí službě Bohu i lidem, si svůj život uchovají. Jestliže na tomto světě položí život pro Krista, uchovají si jej pro věčné království.

------------------------------------------------

Semeno umírá, aby povstalo k novému životu. To nám poskytuje naučení o vzkříšení. Každý člověk, který miluje Boha, bude znovu žít v nebeském ráji. O lidském těle, které zanikne v hrobě, Bůh řekl: "Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci" (1Kor 15,42.43).

------------------------------------------------

To jsou jen některá z naučení, která můžeme vyvodit z přírody, z podobenství o rozsévači a semenu. Rodiče a vychovatelé by měli tato naučení dětem vštěpovat názorně. Dovolte dětem, aby samy připravily půdu a zasely semeno. Při práci v zahradě jim můžete vysvětlit, že naše srdce je také zahradou, do které padají dobrá i špatná semena, a že tak jako zahradu musíme připravit pro setí, tak musí být i lidské srdce připraveno pro semeno pravdy. Při zasévání různých semen můžete dětem vyprávět lekci o smrti Pána Ježíše. A když vyraší první výhonky, můžete je vyučovat pravdě o vzkříšení. V době dalšího růstu rostlin máte možnost provádět další porovnání mezi přírodním a duchovním zaséváním.

Mladé lidi bychom měli vyučovat podobným způsobem. Měli bychom je naučit obdělávat půdu. Bylo by dobré, kdyby u každé školy byl kus orné půdy. Taková pole bychom měli považovat za Boží učebnu. Na přírodu bychom se měli dívat jako na Boží učebnici. ^{COL 88} Děti ji mají studovat a čerpat z ní vědomosti, které zušlechťují lidské nitro.

Člověk se může neustále učit z obdělávání a zúrodňování půdy. Jestliže někdo začne pracovat na půdě, která dosud ležela ladem, nemůže čekat ihned úrodu. Nejdříve musí vynaložit mnoho píle, usilovné a vytrvalé práce, aby připravil půdu pro setí. Stejné zásady platí i při rozsévání duchovního semene v lidských srdcích. Lidé, kteří chtějí dosáhnout užitku při rozsévání semena pravdy, musí se pouštět do tohoto díla s tím, že sami mají Boží slovo ve svém srdci. Tehdy zjistí, že neúrodnou půdu lidských srdcí zúrodní podmaňující vliv Ducha svatého. Bez tvrdé práce, vynaložené na přípravu půdy, nepřinese semeno úrodu. Totéž platí o půdě lidského srdce. Duch svatý musí na něm pracovat, aby je očistil a zúrodnil dříve, než může přinášet ovoce k Boží slávě.

Půda nevydá svá bohatství, jestliže na ní pracujeme jen tehdy, když na to máme náladu. Vyžaduje promyšlený, každodenní zájem. Čas od času ji musíme do hloubky přeorat, abychom odstranili plevel, který olupuje dobré semeno o výživu. Tímto způsobem žeň připravují jak oráči, tak ti, kdo rozsévají. Nikdo nemusí zůstat stát na poli se ztroskotanými nadějemi.

Pán Bůh požehná lidem, kteří takto obdělávají půdu a vyvozují z přírody pro sebe duchovní naučení. Když hospodář obdělává půdu, ví jen málo o tom, jaké poklady jej očekávají. Měl by se sám učit, ale přitom by neměl pohrdat radami zkušenějších a neměl by odmítat poučení moudrých lidí. To všechno je součástí jeho výchovy. Obdělávání půdy se může pro člověka stát prostředkem k výchově a vzdělání duše. ^{COL 89}

Stvořitel všech bytostí, Král nebes je tím, kdo působí, že semeno klíčí, kdo ve dne i v noci o něj pečuje a dává mu sílu k růstu. Mnohem více se však zajímá a pečuje o své děti. Zatímco lidský rozsévač rozsévá semeno, aby uchoval náš pozemský život, božský Rozsévač rozsévá do srdcí semeno, které přinese ovoce pro život věčný.