Hospodin měl v úmyslu dát kananejskou zemi synům Izraele, proto doporučil Mojžíši vyslat určité muže jako zvědy, kteří by celou zemi prozkoumali. K tomuto účelu byli vybráni nejpřednější mužové z každého kmene. Zvědové se vydali na cestu a prošli celou zemi od jižní hranice až k nejzazší hranici severní. Vrátili se po čtyřiceti dnech. Zpráva, že se vracejí, roznesla se po všech kmenech a lid spěchal přivítat posly, kteří ve zdraví vyvázli z nebezpečí své odvážné cesty. Odebrali se k Mojžíšovi a Aronovi a před celý tábor Izraelitů a předložili jim ukázky plodů, jež svědčily o úrodnosti půdy. Byla právě doba zrání hroznů, a tak přinesli hrozen vína, který byl tak velký, že jej nesli dva muži. Přinesli také fíky a granátová jablka, jež tam rostla v hojnosti.

"Přišli jsme do země, do kteréž jsi nás poslal", začali vyprávět, "kteráž v pravdě oplývá mlékem a strdí, a toto jest ovoce její." (4Moj 13,28) Lid byl nadšením u vytržení, nyní rádi uposlechnou hlasu Hospodinova, rádi by ihned vyrazili a zmocnili se země. Když však popsali krásu a úrodnost země, začali všichni zvědové, až na dva, mluvit o potížích a nebezpečích, která čekají Izraelské, pokusí-li se dobýt Kanaánu. Líčili sílu národů obývajících různé části země a vyprávěli, že města jsou obehnána hradbami a jsou velmi veliká, že lidé, kteří v nich žijí, jsou silní a že je nemožné je přemoci. Vyprávěli také, že tam viděli obry, syny Enakovy, a prohlašovali, že nelze ani pomýšlet na dobytí země.

Když lid uslyšel tuto zprávu, projevili své zklamání a v pláči počali hořce naříkat. Přestali uvažovat, nepomysleli na to, že Bůh, který je přivedl až sem, jim zajisté dá přislíbenou zemi; nevzpomněli si, jakým zázrakem je Bůh osvobodil z moci jejich utlačovatelů, když jim razil cestu mořem a zahubil vojska faraonova, která je pronásledovala. Ve své nevíře zapomněli na moc Boží, nedůvěřovali ruce, která je bezpečně zavedla až sem. A dopustili se opět své dřívější chyby, že začali reptat proti Mojžíšovi a Aronovi. "Toto je ona země, pro kterou jsme vytáhli z Egypta, abychom ji dostali." Obviňovali své vůdce, že podvedli lid a přivedli jej do neštěstí.

Jen dva muži z dvanácti vyzvědačů - Kálef a Jozue.- se snažili utišit a uklidnit lid a přivést jej k rozumnému řešení. Hebrejové však byli tak rozhorleni, že nechtěli vůbec naslouchat slovům těchto mužů. "I krotil Kálef lid bouřící se proti Mojžíšovi, a mluvil: Jděme přece, a opanujme zemi, nebo zmocníme se jí." "Ale muži ti, kteříž chodili s ním, pravili: Nikoli nebudeme moci vstoupiti proti lidu tomu, nebo silnější jsou nežli my. I zhaněli a zošklivili zemi shlédnutou synům Izraelským, mluvíce: Země, jíž jsme prošli a spatřili, jest země taková, ješto hubí obyvatele své; a všecken lid, kterýž jsme viděli u prostřed ní, jsou muži postavy vysoké velmi. Také jsme tam viděli obry, syny Enakovy, kteříž jsou větší než jiní obrové, ješto se nám zdálo, že jsme proti nim jako kobylky, a takoví jsme se i jim zdáli." (4Moj 13,31-34)

Reptání Izraele

"Tehdy pozdvihše se všecko množství, křičeli, a plakal lid v tu noc. A reptali proti Mojžíšovi i proti Aronovi všickni synové Izraelští, a řeklo k nim všecko množství: Ó bychom byli zemřeli v zemi Egyptské, aneb na této poušti, ó bychom byli zemřeli! A proč Hospodin vede nás do země té, abychom padli od meče, ženy naše a dítky naše, aby byly v loupež? Není-liž nám lépe navrátiti se zase do Egypta? I řekli jeden druhému: Ustanovme sobě vůdce, a navraťme se do Egypta. Tedy padli Mojžíš a Aron na tváři své přede vším množstvím shromáždění synů Izraelských." (4Moj 14,1-5)

Izraelité naříkali a reptali nejen proti Mojžíšovi, ale obviňovali dokonce i samého Boha za to, že je svádí, a slibuje jim kraj, který nemají možnost obsadit. Duch vzpoury dosáhl takového stupně, že zapomněli načisto na mocné rámě Všemohoucího, který je vyvedl tak daleko, a nyní se rozhodli vybrati si vůdce, který by je zavedl zpět do Egypta, kde byli otroky a tolik museli vytrpět. Tím, že si vybrali nového vůdce, odvrhli Mojžíše, tohoto tolik trpělivého a soucitného vůdce, a těžce reptali proti Bohu.

V pokoře a zármutku Mojžíš a Aron padli na své tváře před Bohem v přítomnosti celého shromáždění, aby prosili o milosrdenství pro vzbouřený lid. Zármutek a zoufalství obou mužů byly příliš velké, než aby mohli promluvit. Kálef a Jozue se pokusili vzbouřence utišit. S roztrženým rouchem na znamení bolesti a rozhořčení vtrhli mezi lid a jejich zvučné hlasy přehlušily bouři nářku a kvílení: "Země, kterouž jsme prošli a vyšetřili, jest země velmi velice dobrá. Bude-li Hospodin laskav na nás, uvedeť nás do země té, a dá ji nám, a to zemi takovou, kteráž oplývá mlékem a strdí. Toliko nepozdvihujte se proti Hospodinu, ani se bojte lidu země té, nebo jako chléb náš jsou. Odešlatě od nich ochrana jejich, ale s námi jest Hospodin; nebojtež se jich." (4Moj 14,7-9)

"Odešlatě od nich ochrana jejich." Tato slova znamenají, že Kananejští naplnili míru svých nepravostí a Hospodin ztratil trpělivost s nimi. Pozbudou-li ochrany Boží, stanou se snadnou kořistí Izraelských. Úmluva s Bohem zajistila zem Izraeli. Izrael však uvěřil falešným zprávám nevěrných zvědů, kteří podvedli celé shromáždění. Zrádci vykonali své dílo. Slova Kálefa a Jozue, místo aby uklidnila vzbouřené mysli lidu, ještě více zesílila zřejmou vzpouru. Nevěrní zvědové hlasitě spílali Kálefovi a Jozuovi a ozvalo se volání, aby byli ukamenováni. Nepříčetný dav se chápal kamenů, aby usmrtil tyto věrné muže. S ječivými výkřiky sápal se lid na ně, když jim náhle vypadly kameny z rukou. Lidé zmlkli a začali se třást strachy. Bůh zakročil a zmařil jejich vražedné úmysly. Sláva jeho přítomnosti jako planoucí světlo ozářila stánek úmluvy. Všechen lid spatřil znamení Hospodinovo. Zjevil se ten, jenž je mocnější než oni, a nikdo se neopovážil déle vzdorovat. Zvědové, kteří přinesli špatné zprávy, byli zachváceni strachem a s malou duší zalezli do svých stanů.

Mojžíšova prosba vítězí

Pak vystoupil Mojžíš a vešel do svatostánku, aby mluvil s Bohem. "I řekl Hospodin Mojžíšovi: I dokavadž popouzeti mne bude lid ten? A dokud nebudou mi věřiti pro tak mnohá znamení, kteráž jsem činil uprostřed nich? Raním jej morem a rozženu jej, tebe pak učiním v národ veliký a silnější, nežli jest tento. I řekl Mojžíš Hospodinu: Ale uslyšíť to Egyptští, z jejichž prostředku vyvedl jsi lid tento v síle své. A řeknou s obyvateli země té: (nebo slyšeli, že jsi ty, ó Hospodine, byl uprostřed lidu tohoto, a že jsi okem v oko spatřován byl, ó Hospodine, a oblak tvůj stál nad nimi, a v sloupě oblakovém předcházel jsi je ve dne, a v sloupě ohnivém v noci). Když tedy zmoříš lid ten, všecky až do jednoho, mluviti budou národové, kteříž slyšeliá pověst o tobě, říkajíce: Proto že nemohl Hospodin uvésti lidu toho do země, kterouž jim s přísahou zaslíbil, zmordoval je na poušti". (4Moj 14,11-16)

Mojžíš opět nesouhlasil se zničením Izraele a s tím, že má být z něho samého vyveden národ mohutnější, nežli je Izrael. Tento milovaný služebník Boží znovu projevuje svou lásku k Hebrejům a projevuje horlivost pro slávu svého Stvořitele a ke cti svého lidu slovy: "Nyní tedy prosím, nechať jest zvelebena moc Páně, jakž jsi mluvil, řka: Hospodin dlouhočekající a hojný v milosrdenství, odpouštějící nepravost a přestoupení, kterýž však z vinného nečiní nevinného, ale navštěvuje nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Odpusť prosím, nepravost lidu tohoto podle velikého milosrdenství svého, tak, jako jsi odpouštěl lidu tomuto, jakž vyšel z Egypta až dosavad." (4Moj 14,17-19) Mojžíš prosí horlivě za svůj lid Izraelský a říká: I když toho není hoden, tvoje milost Hospodine vždy byla při něm. Zachovej je prosím ještě tentokrát a k mnoha jiným důkazům tvé milosti dodej prosím ještě jeden důkaz své božské trpělivosti.

"I řekl Hospodin: Odpustil jsem vedle slova tvého. Avšak živ jsem já, a sláva má naplňuje všecku zemi. Že všickni ti, kteříž viděli slávu mou a znamení má, kteráž jsem činil v Egyptě a na poušti této, a kteříž pokoušeli mne již desetkrát, aniž uposlechli hlasu mého, neuzří země té, kterouž jsem s přísahou zaslíbil otcům jejich, aniž ji kdo z těch, kteříž mne popouzeli, uhledá. Ale služebníka svého Kálefa, (nebo v něm byl jiný duch a cele následoval mne), uvedu jej do země, do kteréž chodil, a símě jeho dědičně obdrží ji." (4Moj 14,20-24)

Návrat na poušť

Hospodin slíbil, že ušetří Izrael okamžité záhuby. Protože však projevili nedůvěru a zbabělost, nemohl Bůh použít své moci a zkrotit nepřátele Izraelských. Ve svém milosrdenství jim proto přikázal, aby se vrátili k Rudému moři, kde budou jedině bezpečni. Byli tak velmi blízko vytoužené zaslíbené země, hanebná vzpoura pozbavila je však božské ochrany. Kdyby uposlechli výzvy Kálefa a Jozueho a šli kupředu, Bůh by jim Kananejskou zemi dal. Protože však projevili nedůvěru a troufale se postavili proti Bohu, stáhli na sebe výrok vynášející rozsudek, že nikdy ti, kteří reptali, nevejdou do zaslíbené země. Ve svém slitování a milosrdenství vrátil je Bůh zpět cestou kolem Rudého moře, neboť Amalechité i Kananejští, když se dověděli o Izraelských vyzvědačích, připravovali se k válce se syny Izraelskými, kteří svou nevěrou a liknavostí oddalovali obsazení země a tratili čas vzpourou a roztržkami. "Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi a Aronovi, řka: Až dokud snášeti budu množství toto zlé, kteréž repce proti mně? Až dokud reptání synů Izraelských, kteříž repcí proti mně, slyšeti budu?" (4Moj 14,26.27) Hospodin pak řekl Mojžíšovi i Aronovi, aby oznámili lidu, že učiní jim podle toho, jak sami mluvili. Neboť říkali: "Ó bychom byli zemřeli v zemi Egyptské, aneb na této poušti, ó bychom byli zemřeli!" (4Moj 14,2) A tato jejich prosba se nyní naplňovala. Hospodin prohlásil: "Žeť vám učinímť tak, jakž jste mluvili v uši mé: Na poušti této padnou mrtvá těla vaše, a všichni, kteříž jste sečteni, podle všeho počtu vašeho od majících let dvaceti a výše". Jedině Kálef a Jozue vejdou do země Kananejské. "Ale dítky vaše malé, o nichž jste řekli, že v loupež budou, ty uvedu, aby užívali země té, kterouž jste vy pohrdli." (4Moj 14,31) A protože zvědové strávili na svých cestách čtyřicet dní, měli Izraelští putovat po poušti čtyřicet let, až zemřou všichni vzbouřenci starší dvaceti let, počítajíc den za rok. "A poznáte pomstu svého odtržení ode mne." (4Moj 14,34)

Když Mojžíš oznámil lidu božské rozhodnutí, změnilo se jejich běsnění v zármutek. Uvědomovali si, že jejich potrestání je spravedlivé. Deset zrádných zvědů postihla božská moc ranou a zahynuli před očima všeho Izraele. A v jejich osudu poznal lid svůj vlastní osud. Pro jejich nevěru a zarputilost byl Pán nucen změnit své záměry s nimi. Jedině Kálefovi a Jozuemu byla před celým národem přislíbena odměna, protože svou věrností a absolutní důvěrou v Boha nabyli právo Boží přízně a ochrany.