^{MH 409} Jako náš Spasitel i my jsme na tomto světě proto, abychom sloužili Bohu. Žijeme proto, abychom se svou povahou podobali Bohu a abychom životem služby zjevovali Boha světu. Boha musíme dobře znát, abychom byli jeho spolupracovníky, abychom se mu stali podobni a zjevovali jeho charakter. Musíme ho znát tak, jak se nám sám zjevuje.

Poznání Boha je základem veškeré pravé výchovy a každé opravdové služby. Je to jediná skutečná ochrana před pokušením. Jedině to nás může učinit povahově podobnými Bohu.

Takové poznání potřebují všichni, kdo pracují na záchraně svých bližních. Změna povahy, čistota života, účinnost služby, uplatňování správných zásad, to všechno závisí na pravém poznání Boha. Toto poznání je základem přípravy pro tento život i pro život věčný.

"Poznat Svatého je rozumnost." (Př 9,10) Poznáním Boha se nám dostává "všeho, čeho je třeba k zbožnému životu." (2 Pt 1,3)

^{MH 410} Ježíš řekl: "Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal." (J 17,3)

„Toto praví Hospodin:
'Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí,
ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, a! se boháč nechlubí svým bohatstvím.
Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne;
nebol já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.“ (Jr 9,23.24)
Je třeba, abychom studovali zjevení, které Bůh dává sám o sobě.
„Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek.
Přijímej z jeho úst naučení; vkládej si do srdce jeho slova...
Pak bude Všemocný sám tvým zlatem... Ve Všemocném najdeš ,svoje blaho, budeš pozvedat svoji tvář k Bohu. Budeš-li ho prosit, vyslyší tě,
a ty budeš plnit svoje sliby. Rozhodneš-li se pro něco, stane se tak, a na tvých cestách bude zářit světlo.
Až budou jiní poníženi, řekneš: `Ó pýcho!' Bůh zachrání ty, kdo klopí oči.“
(Jb 22,27-29)

Bůh se zjevuje prostřednictvím přírody

„Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle.“ (Ř 1,20)

^{MH 411} Příroda, která nás nyní obklopuje, nám poskytuje jen matnou představu o slávě ráje. Hřích znetvořil krásu země. Všude je možno vidět stopy díla zla. Přesto tu zůstává ještě mnoho krásného. Příroda svědčí o tom, že ten, který je nekonečný v moci, veliký v dobrotě, milosrdenství a lásce, stvořil zemi a naplnil ji životem a štěstím. I ve svém poničeném stavu prozrazují všechny věci práci velkého Mistra Umělce. Kamkoli se obrátíme, všude slyšíme Boží hlas a vidíme svědectví jeho dobroty.

Od mocného úderu hromu a neustálého hukotu moře až po radostné zpěvy, jejichž melodie naplňují lesy, promlouvá příroda tisíci hlasy, které chválí Boha. Na zemi, na moři a na obloze, v různých nádherných barevných odstínech, v paletě pestrých kontrastů nebo ve směsici mnoha harmonicky sladěných tvarů spatřujeme Boží slávu. Vysoké hory vyprávějí o Boží moci. Stromy, s jejichž zelenými větvemi si za slunečního svitu pohrává vítr, a květiny se svou jemnou krásou odkazují na svého Stvořitele. Jasná zeleň, která pokrývá hnědou zemí, mluví o tom, jak Bůh pečuje i o nejmenší věci svého stvoření. ^{MH 412} Moře a jeskyně země zjevují Boží poklady. Ten, který položil perly do oceánu a ametyst a chryzolit do hornin, miluje krásu. Slunce vycházející na nebi svědčí o tom, který je životem a světlem všeho, co udělal. Všechna nádhera a krása, která zdobí zemi a rozsvěcuje nebesa, hovoří o Bohu.

„Nebesa přikrývá velebnost jeho.“ „Země je plná tvých tvorů.“
(Abk 3,3; Ž 104,24)
"Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky.
Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí,
zní jejich hovor po širém světě.“ (Ž 19,3-5)

Všechno mluví o něžné otcovské Boží péči a o jeho přání učinit své děti šťastnými.

Osobní Bůh

^{MH 413} Mocná síla, která působí v celé přírodě a udržuje všechno v chodu, není, jak tvrdí někteří vědci, pouze jakýsi všeprostupující princip, jakási hybná energie. Bůh je Duch, přesto je však osobní bytostí. Tak se totiž sám zjevuje:

„Hospodin je Bůh pravý.
On je Bůh živý a Král věčný...
Bohové, kteří neudělali nebe ani zemi, zmizí ze země i zpod nebes...
Díl Jákobův není jako oni, vždyť všechno vytvořil on... On svou silou učinil zemí, svou moudrostí upevnil svět, svým rozumem napjal nebesa.“
(Jr 10,10.11.16.12)

Příroda není Bůh

Boží dílo v přírodě není totožné se samotným Bohem. Přírodní věci jsou vyjádřením Boží povahy a moci. Nesmíme však přírodu považovat za Boha. Řemeslná zručnost lidí dokáže zhotovit velmi krásné výrobky, věci, které potěší oko. Tyto výrobky nám prozrazují něco o myšlení autora. Zhotovená věc však není tvůrcem. Ne výtvor, ale umělec je hoden úcty. Stejně tak i příroda je výrazem Božího myšlení. Proto má být vyvyšován Bůh přírody, a ne příroda sama.

"Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem... On má ve svých rukou hlubiny země, temena hor patří jemu.
Jeho je moře, on sám je učinil, souš vytvořily jeho ruce. "
(Ž 95,6.4.5)
^{MH 414} "Ten, který učinil Plejády a Orióna, obrací šero smrti v jitro,
ale i den zatmívá nocí...
On je tvůrce hor a stvořitel větru, oznamuje člověku, co má na mysli...
On buduje stupně svého domu na nebesích, nad zemí zakládá svou klenbu.
On povolává mořské vody a vylévá je na tvář země. Jeho jméno je Hospodin. "
(Am 5,8; 4,13; 9,6)

Stvoření Země

Dílo stvoření nemůže věda vysvětlit. Která věda dokáže vysvětlit tajemství života?

„Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.“ (Žd 11,3)

„Já vytvářím světlo a tvořím tmu...,
já Hospodin konám všechny tyto věci...
Zemi jsem učinil já
a člověka na ní jsem stvořil.
Já jsem vlastníma rukama roztáhl nebesa
a veškerému jejich zástupu jsem vydal příkazy.“ „Zavolám-li na ně, stanou tady spolu.“
(Iz 45,7.12; 48,13)

Při stvoření země Bůh nenavazoval na hmotu, která tu už předtím existovala. „Co on řekl, to se stalo; jak přikázal, tak vše stojí.“ (Ž 33,9) Všechny věci, materiální i duchovní, povstaly před Hospodinem na jeho výzvu a byly stvořeny podle jeho záměru. Nebesa a všechny nebeské zástupy, země a všechno na ní vzniklo dechem jeho úst.

Stvoření člověka

^{MH 415} Při stvoření člověka se projevil zásah osobního Boha. Když Bůh vytvořil člověka podle svého obrazu, byla lidská postava po všech stránkách dokonalá, avšak byla to jen forma bez života. Pak osobní Bůh vdechl do této hmoty dech života a člověk se stal živou, inteligentní bytostí. Všechny části lidského organizmu byly uvedeny v činnost. Srdce, tepny, žíly jazyk ruce, nohy, smysly, mozek, všechno začalo fungovat a všechno bylo podřízeno zákonu. Člověk se stal živou duší. Skrze Slovo, Krista, stvořil osobní Bůh člověka a obdařil ho rozumem a silou.

Bůh zamýšlel, aby člověk, koruna jeho stvoření, vyjadřoval jeho záměry a zjevoval jeho slávu. Člověk však nesmí sám sebe povyšovat na Boha.

„Hlahol Hospodinu! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem! Vězte, že Hospodin je Bůh,
on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase. Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem!
Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu. " (Ž 100, 1-4)
„Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se směrem k jeho svaté hoře, nebo! Hospodin, náš Bůh, je svatý!“ (Ž 99, 9)

Přírodní zákony jsou Božími služebníky

^{MH 416} Bůh stále pracuje a udržuje vše v činnosti. K tomu používá jako své služebníky věci, které stvořil. Bůh působí skrze přírodní zákony, které používá jako své nástroje. Přírodní zákony nepůsobí samy od sebe. Živá příroda svědčí o aktivním působení rozumné Bytosti, která vším hýbe podle své vůle.

„Věčně, Hospodine,
stojí pevně v nebesích tvé slovo.
Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí.
Podle tvých soudů vše stojí dodnes, to všechno jsou tvoji služebníci.“ (Ž 119,89-91)
„Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi,
v mořích i ve všech propastných tůních.“ (Ž 135,6)
„On přikázal, a bylo to stvořeno,
on tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine.“
(Ž 148,5.6)

Moc, která působí, že Země rok co rok vydává své bohatství a pokračuje ve své pouti kolem Slunce, tu není sama od sebe. Ruka Věčného je v neustálé činnosti a řídí tuto planetu. Boží moc ustavičně udržuje Zemi v její rotaci. Je to Bůh, kdo způsobuje, že slunce vychází na obloze. Bůh otvírá průduchy nebes a dává déšť.

„Dává sníh jak vlnu,
sype jíní jako popel. " (Ž 147, l6)
„Když vydá hlas,
shlukují se na nebi vody,
přivádí mlhu od končin země,
déšť provází blesky,
ze svých zásobnic vyvádí vítr. " (Jr 10,13)
Boží moc způsobuje, že rostliny kvetou, že vyroste lístek, že se květ rozvine a plod dozraje.

^{MH 417} Mechanizmus lidského těla nelze dokonale pochopit. Je to tajemství, nad kterým jsou bezradní i nejučenější lidé. To, že tep pulzuje a že dýcháme, není výsledkem nějakého mechanizmu, který pokračuje ve své činnosti, je-li jednou uveden v chod. Žijeme, pohybujeme se a existujeme jako bytost v Bohu. Srdce bije, tep pulzuje, každý nerv a sval v živém organizmu funguje, protože vše je udržováno v dobrém stavu a v činnosti mocí vždy přítomného Boha.

Boží prozřetelná péče

Bible nám představuje Boha na jeho vysokém a svatém místě. Neukazuje nám ho jako nečinného, v klidu nebo o samotě, nýbrž jako toho, který je obklopen desettisíckrát deseti tisíci a tisíci tisíců svatých bytostí, které všechny čekají, aby mohly konat jeho vůli. Prostřednictvím těchto poslů je Bůh v živém spojení s každou částí svého panství. Svým Duchem je Bůh přítomen všude. Působením svého Ducha a svých andělů pomáhá Bůh lidem.

Nad všemi zmatky země sedí Bůh na svém trůnu. Všechny věci jsou před jeho božským zrakem zjevené. Z ticha nezměrné věčnosti nařizuje to, co jeho prozřetelnost pokládá za nejlepší.

„Cesta nezávisí na člověku;
ani jistota kroku na tom, kdo jde. (Jr I0,23)
„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem... Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. (Př 3.5.6)
„Oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství,
aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu.“ (Ž 33, 18. 19)
„Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.“ (Ž 36,8)
„Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu.“ (Ž 146,5)
^{MH 418} „Tvého milosrdenství je, Hospodine, plná země...“ (Ž 119,64)
Miluješ „spravedlnost a právo.“ (Ž 33,5)
Jsi "naděje všech končin země i zámořských dálek,
upevnil jsi svou mocí hory, opásán bohatýrskou silou... konejšíš hukot moří...
i vřavu národů. " (Ž 65,6-8)
„Tam, kde jitro nastává a kde se snáší večer, všechno naplňuješ plesem...
Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, ve tvých stopách kane tučnost.“ (Ž 65,9.12)
„Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje.
Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm. Otvíráš svou ruku
a ve své přízni sytíš všechno, co žije.“ (Ž 145,14-16)

Osobnost Boha zjevená v Kristu

Bůh se zjevil ve svém Synu jako osobní bytost. Ježíš, záře Otcovy slávy, „výraz Boží podstaty“ (Žd 1,3), přišel na svět jako osobní Spasitel. ^{MH 419} Jako osobní Spasitel vystoupil na nebesa. Jako živý Spasitel se přimlouvá na nebeském soudu. Před Božím trůnem za nás slouží „někdo jako Syn člověka“ (Zj 1,13).

Kristus, Světlo světa, zastřel oslňující nádheru svého božství a přišel na svět, aby tu žil jako člověk mezi lidmi. Tak se mohli seznámit se svým Stvořitelem, aniž by přitom zahynuli. Od chvíle, kdy hřích oddělil člověka od jeho Stvořitele, nespatřil Boha nikdy žádný člověk až do doby, kdy se zjevil prostřednictvím Krista.

„Já a Otec jsme jedno,“ prohlásil Kristus (J 10,30). „Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11,27)

Kristus přišel učit lidské bytosti tomu, co Bůh chtěl, aby poznaly. Na nebi, na zemi a v širých vodách oceánu vidíme Boží dílo. Všechny stvořené věci svědčí o Boží moci, o jeho moudrosti a lásce. Pozorováním hvězd, moře nebo vodopádu se však nemůžeme dozvědět o Bohu tolik, kolik o něm můžeme poznat na základě zjevení v Kristu.

Bůh viděl, že je třeba jasnějšího zjevení než zjevení v přírodě, aby byla správně představena jeho osobnost a povaha. Proto poslal na svět svého Syna, aby zjevil, pokud to lidský zrak mohl snést, povahu a vlastnosti neviditelného Boha.

Zjeven učedníkům

Zamysleme se nad slovy, která Kristus pronesl v horní místnosti v noci před svým ukřižováním. Doba jeho utrpení se blížila a Kristus se snažil potěšit své učedníky, které čekala tak krutá pokušení a těžkosti. Ježíš řekl: „Vaše srdce ať se nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“ (J 14,1.2)

^{MH 420} „Řekne mu Tomáš: `Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?' Ježíš mu odpověděl: `Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.'

Filip mu řekl: `Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!' Ježíš mu odpověděl: `Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.“ (J 14,5-10)

Učedníci ještě neporozuměli Kristovým slovům o jeho vztahu k Bohu. Mnohé z jeho učení jim bylo stále nepochopitelné. Kristus však chtěl, aby měli jasnější a zřetelnější poznání o Bohu.

Řekl jim: "To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází však hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo." (J 16,25)

Když byl pak o letnicích na učedníky vylit Duch svatý, porozuměli lépe pravdám, které jim Kristus sdělil v podobenstvích. Mnoho skutečností z učení, které jim dosud byly tajemstvím, se jim objasnilo. Avšak ani tehdy učedníci neprožili úplné naplnění Kristova zaslíbení. Dostalo se jim takového poznání o Bohu, které mohli snést. Avšak úplné naplnění zaslíbení, že Kristus jim ukáže Otce přímo, mělo teprve přijít. Tak je tomu i dnes. Naše poznání Boha je jen částečné a nedokonalé. Až bude boj skončen a člověk Ježíš Kristus se před Otcem přizná ke svým věrným následovníkům, kteří o něm ve světě hříchu pravdivě svědčili, pak plně porozumíme tomu, co je pro nás nyní tajemstvím.

^{MH 421} Kristus vzal s sebou na nebesa své oslavené lidství. Těm, kdo ho přijímají, dává moc stát se Božími syny, aby je mohl přijmout za své a aby s ním mohli prožít celou věčnost. Jsou-li v tomto životě věrní Bohu, nakonec „budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno“ (Zj 22,4). Největším štěstím nebes je dívat se na Boha. Může hříšníka, který je zachráněn Kristovou milostí, potkat větší štěstí než to, že smí hledět do Boží tváře a znát ho jako Otce?

Svědectví Bible

Písmo jasně ukazuje, jaký je vztah mezi Bohem a Kristem, a právě tak jasně líčí osobnost a individualitu obou.
"Bůh mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu... On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno. Komu kdy z andělů Bůh řekl takovouto větu:

„Ty jsi můj Syn,
já jsem tě dnes zplodil!' A jinde se praví:
'Já mu budu Otcem
a on mi bude Synem!“ (Žd 1,1-5)

Osobnost Otce a Syna a také jednota, která mezi nimi vládne, je vylíčena v sedmnácté kapitole Janova evangelia, v Kristově modlitbě za jeho učedníky:

„Neprosím jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (J 17,20.21)

^{MH 422} Jednota, která je mezi Kristem a jeho učedníky, neruší osobnost žádného z nich. Jsou jedno, pokud jde o cíl, myšlení a povahu, nikoli pokud jde o osobnost. Podobným způsobem je i Bůh a Kristus jedno.

Boží charakter zjeven v Kristu

Kristus vzal na sebe lidství. Přišel na tento svět, aby se spojil s lidstvem a zjevil našeho nebeského Otce hříšným lidským bytostem. Ten, který byl u svého Otce od počátku, ten, který byl jasným obrazem neviditelného Boha, byl jediný, kdo mohl zjevit Boží povahu lidem. Byl ve všem učiněn podobným svým bratřím. Stal se člověkem z masa a kostí, jako jsme my. Míval hlad a žízeň. Býval unavený. Potřeboval jíst a občerstvit se spánkem. Sdílel osud člověka. Byl však neposkvrněným Božím Synem. Žil na zemi jako cizinec a host. Byl na světě, ale ne ze světa. Byl pokoušen a zkoušen, jako jsou dnes pokoušeni a zkoušeni lidé. Přesto však nikdy nezhřešil. ^{MH 423} Byl něžný, laskavý a soucitný. Vždy myslel na druhé. Představoval Boží povahu a neustále sloužil Bohu a člověku.

Kristus řekl:

„Hospodin mě pomazal k tomu,
abych nesl radostnou zvěst pokorným,
poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem,
vyhlásit zajatcům svobodu... `
"a slepým navrácení zraku...“
"vyhlásit léto Hospodinovy přízně...,
potěšit všechny truchlící.“
(Iz 61,1; L 4,18; Iz 61,2)

Kristus nás vybízí: „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce.“ (Mt 5,44.45) "Neboť on je dobrý k nevděčným i zlým." (L 6,35) "On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." (Mt 5,45) "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec." (L 6,36)

"Pro slitování a milosrdenství našeho Boha... nás navštíví Vycházející z výsosti,
aby se Zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje. "
(G l,78.79)

Sláva kříže

Zjevení Boží lásky k člověku se soustřeďuje na kříž. Jeho plný význam nedokáže jazyk vyjádřit, pero popsat ani rozum člověka pochopit. ^{MH 424} Když vzhlížíme na golgotský kříž, můžeme jen zvolat: "Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (J 3,16)

Kristus, který byl ukřižován pro naše hříchy, Kristus, který vstal z mrtvých, a Kristus, který vystoupil na nebesa, to je věda o spasení, kterou se máme zabývat a které máme učit druhé.

Byl to Kristus

"Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži." (Fp 2,6-8)

Je to "Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen a je na pravici Boží." (Ř 8,34) "Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně." (Žid 7,25)

"Nemáme velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu." (Žd 4,15)

Nevýslovný dar

Kristus je darem, z nějž plyne každé požehnání. Prostřednictvím tohoto daru k nám den co den přichází neustálý příliv Hospodinovy dobroty. Každá květina s jemnými barevnými odstíny a vůní je dána k našemu potěšení skrze tento jedinečný Dar. Slunce i měsíc byly jím učiněny. Není hvězdy, která krášlí oblohu, kterou by on neučinil. Každá kapka deště, která spadne, a každý paprsek světla, který dopadne na náš nevděčný svět, svědčí o Boží lásce v Kristu. ^{MH 425} Všeho se nám dostává skrze nevýslovný Dar, jediného Božího Syna. Byl přibit na kříž, aby všechny tyto dary mohly spočinout na člověku.

"Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími." ( 1 J 3,1 )
"Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo,
že by jiný bůh, mimo tebe,
učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. " (Iz 64,4) '

Poznání, které působí změnu

Poznání Boha, jak je zjeveno v Kristu, je poznání, které musí mít všichni, kdo jsou spaseni. Je to poznání, které působí změnu povahy. Toto poznání, je-li přijato, přetvoří člověka v Boží obraz. Dá celé bytosti duchovní sílu, která pochází od Boha. „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě.“ (2 K 3,18)

^{MH 426} O svém vlastním životě Spasitel prohlásil: „Zachovávám přikázání svého Otce.“ (J 15,10) „Otec mě nenechal samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.“ (J 8,29) Bůh si přeje, aby jeho následovníci žili tak, jak žil Ježíš v lidské přirozenosti. V jeho síle máme žít čistým a ušlechtilým životem, jakým žil Spasitel.

Pavel říká: "Proto klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk' a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží." (Ef 3,14-19)

„Nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti.“ (Ko 1,9-11)

Toto je poznání, k jehož osvojení nás vybízí Bůh. Všechno ostatní je v porovnání s tím marné a nicotné.