Jeho milosrdenství a lásku mi zatemňovala a zastiňovala myšlenka na Boží spravedlnost. V té době jsem zakoušela velkou úzkost srdce. Byla jsem učena, že mám věřit ve věčné hořící peklo. Zatímco jsem přemýšlela o ubohém stavu hříšníků bez Boha a bez naděje, měla jsem velké pochybnosti. Obávala jsem se, že zahynu, že po celou věčnost budu trpět živou smrtí. Hrozné pomyšlení, že mé hříchy jsou příliš veliké, aby mohly být odpuštěny a že půjdu na věky do zahynutí, mne stále znepokojovalo.

Hrozné líčení, jež jsem slýchala o zatracených duších se hluboko vtisklo do mé mysli. Kazatelé líčili na kazatelnách živé obrazy o stavu ztracených. Učili, že Bůh chce zachránit jen posvěcené, že na nás stále spočívá oko Boží, že Bůh sám vede knihy s přesností nekonečné moudrosti a že každý spáchaný hřích je věrně proti nám zapsaný a obdrží svůj spravedlivý trest.

Satan byl představován jako ten, kdo chce uchvátit svou oběť a uvést ji do největší hloubky úzkosti srdce a jásající nad naším utrpením pocházejícím ze strachu před věčně hořícím peklem, kde po mukách tisíciletí ohnivé vlny opět vynášejí na hladinu svíjející se oběti, jež tu volají: "Jak dlouho, ó Pane, jak dlouho?" Tu že z hloubi propasti zahřmí odpověď : "Po celou věčnost!" A tavící vlny prý znovu uchopí ztracené, aby je stáhly do hlubin stálého, bez ustání hořícího moře ohně.

Když jsem poslouchala toto hrozné líčení, působilo to na mou obrazotvornost tak, že jsem se potila a jen stěží jsem potlačila výkřik, neboť mi připadalo, že již cítím bolesti konečného zničení. Potom mluvil kazatel o nejistotě života: chvíli můžeme být zde na zemi a za chvilku v pekle, chvíli na zemi a hned potom v nebi. Zvolíme si ohnivé jezero a společnost démonů nebo požehnání nebes se svatými anděly jako našimi společníky? Budeme po všechny věky slyšet hlasy křiků a proklínání ztracených duší nebo budeme zpívat před trůnem písně Ježíšovi?

Náš nebeský Otec byl mé mysli představován jako tyran, který se kochá bolestmi odsouzených a nikoliv jako láskyplný, soucitný přítel hříšníků, který svá stvoření miluje láskou, jež převyšuje všechen rozum a přeje si, aby byli zachováni pro jeho království.

Když se mne zmocnila myšlenka, že Bůh má radost v utrpení bytostí stvořených k jeho obrazu, zdálo se mi, že mne od něho oddělil mrak temnoty. Když jsem přemýšlela o tom, že Stvořitel celého světa vrhá bezbožné do pekla, klesalo mé srdce strachem a pochybovala jsem, že tak krutá a tyranská bytost se někdy skloní, aby mne vysvobodila od rozsudku vyřčeného nad hříšníky.

Myslela jsem, že osud odsouzeného hříšníka bude mým osudem - totiž na věky trpět plameny pekla, dokud Bůh sám bude trvat. Rozprostřela se nade mnou téměř úplná temnota a zdálo se mi, že není východiska. Kolik těžkostí a hoře bych nemusela prožívat, kdyby mi byla pravda předložena tak, jak ji znám dnes. Kdyby se více mluvilo o lásce Boží a méně o Boží přísné spravedlnosti, byla by mne krása a vznešenost jeho povahy naplnila hlubokou a vážnou láskou ke Stvořiteli.